Nemiluji organizovaných skupin v lese, ať jejich jméno jest jakékoliv.

Jak zcela správně podotkl Josef Čapek, jsou v naší vlasti lesy různé, od pralesů až k tak zvaným městským lesíkům.

Podle mé zkušenosti jest krása lesa obyčejně přímo úměrna jejich plošné velikosti, ač ne vždy, neboť někdy i velké lesy jsou jen federativní unií městských lesíků a nějaky malý lesík jest vlastně odtrženou kolonií velké lesní říše.

Na krásu díváme se diskrétně, nikoliv vyvalenýma očima nebo s otevřenou hubou. Spíše se tváříme, jako bychom se na ni nedívali, jako by nám byla lhostejna, asi tak, jako se díváme na neznámou krásku na ulici. K ceremonielu krásy patří ticho. Chci-li gruntu poznati člověka, jehož dosud dokonale neznám, zavedu ho do lesa, a pak vím, stojí-li za to, aby se s ním ztrácel čas. V lese člověk ukazuje své nižší pudy: pohodlnost, žravost, breptavost.

Základní pravidla lesního řádu jsou asi tato:

V lese má se mluviti co nejméně a jen to nejnutnější.

Nejlepší lidé v lese nemluví vůbec. Nejhrubším nevkusem jest mluviti v hlubokém lese o  umění, poezii, o svých bližních a o svém úřadě neb zaměstnání. Připouštím řeč o lesních  příhodách, o životě  v lese anebo neškodné a idylické vzpomínky z dětství. Známkou obskurnosti je hlasitá a patetická chvála přírodních krás.

Chůze v lese má býti bystrá,  ne příliš rychlá, ale nikdy ne pomalá. Jest ohyzdno dívati se na člověka, který se v lese prochází, který lesa „užívá“. Buď jest to známka tělesné nemoci, nebo duševní necudnosti.

Oči se dívají  tak, jako by patřily asi sto kroků před sebe na zem, tedy nejsou upřeny do nekonečna, nýbrž mírně dolů. Oči se akomodují tak, aby při tomto přímém pohledu zachycovaly všecko, co jest napravo, nalevo a nahoře, a zahlédnou-li něco, co stojí  za zvláštní  pohled, obrátí se tam nenápadně, pokud možno bez pohybu hlavy a šíje, aby jiný toho neznamenal.

Spatří-li kdo průsekem  nebo oknem stromů a podrostu nějakou lahodnou skupinu květin, líbezný strom, oblačný útvar v dáli, nebo škály barev a světel ve vzácné perspektivě, smí se zastaviti jen tenkrát, jde-li úplně sám. Prozraditi takový objev krásy lze jen takové osobě, ke které chováme lásku nebo hlubokou úctu. Tvář však nikdy nesmí ukazovati  úžas nebo vzrušení a pohled na krásu vždy má býti odměřeně uctivý a jaksi korektní.

K odpočinku se vybírá místo pokud možno odlehlé, ale zato co nejkrásnější, pokud mu ovšem svým odpočinkem neublížíme, tedy nikoliv vysokou a křehkou trávu, nýbrž mech  nebo nízký pažit, ač nejlepší jest nějaký balvan nad studánkou ve vonném stínu anebo na svahu  s vyhlídkou na mýtiny, louky  a lesní obzory. U slinic lze odpočívati jen za hluboké noci, není-li nablízku lidí. Nasycení smí se vykonávati jen skrytě, úkradkem. Nejlepší lidé v lese nejedí vůbec, raději trpí celý den hlad; jediné ušlechtilé formy lze  použíti tak, že si stranou  od cesty  vylezete na strom, co možná nejvýše, dokud vás unese, tam se posadíte a jíte svůj chléb a sýr, nechávajíce se kolébati větrem s celým vrcholem stromu. Mluviti o jídle jest nevkus.  S menším ostychem můžete jísti dole na cestě,  najdete-li v kapse jen starou a okoralou kůrku anebo hřib v mechu či jahody, ostružiny apod. Ale nikdy se neukazuje chtivost, spěch nebo zadostiučinění.

Na hodinky se díváme jen tehdy, jsme-li svým zaměstnáním v čase omezeni. Máme-li však volný čas, nepoužíváme jich. V obleku nedovolujeme si žádného obskurního pohodlí, jako jest odepnutí límce nebo rozepínání vesty a košile. Toho se dbá i při odpočinku. Výjimku dovoluje lesní rybník, ve kterém se pokud možno vykoupáme. Také se nesluší jíti kolem lesní studánky a nenapíti se z ní nebo jíti kolem lesního ovoce a neutrhnouti si. Spojovati úmyslné hledání hub s lesní poutí jest rovněž chyba; buď jdeme do lesa, nebo jdeme na houby; jdeme-li do lesa pro les, smíme sebrati houbu, kterou najdeme jako nenadálý vlídný pozdrav. Najdeme-li tvrdý hřib, nejslušnější jest snísti ho na místě syrový. Jdeme-li však na  houby, tož s lesem nekoketujeme.

Lesní krása vyžaduje učednických let. Jest třeba nešetřiti a  nelitovati námahy a choditi až do vysílení, pokud možno o hladu a bez odpočinku, bez ohledu na  počasí, odřené nohy, neznámou krajinu, nejistotu  noclehu, bez ohledu na noc a na den, bez ohledu na zakázané cesty, hajné, pytláky a tuláky. Pokud možno sám; zbraň na obranu se mi zdá tuze komická. Nebezpečí jest lepší. Vzpomínka na nějakých 20-30 km cesty pustými lesy, vykonané během jedné noci, jest velice krásná a trochu noční mladické úzkosti jest jaksi kořením úcty a lásky k lesu.

Les jest jakýmsi náboženským symbolem a důvěrné poznání  jeho krásy vyžaduje jisté  řehole, duchovních a asketických cvičení, z nichž jsem tuto uvedl nejprimitivnější pravidla.

Vybrala Nea Marie Brkičová

LIDOVÉ NOVINY, roč. XXX, 3. září 1922.

DURYCH, Jaroslav. Lesní krása. In Kněz a baba. Votobia: Olomouc, 1999.