Zdravím na počátku dalšího týdne. Z domácích událostí toho uplynulého snad stojí za zmínku, že ministerstvu zahraničí byla předána petice na podporu pronásledovaných křesťanů. Bohužel hlavní zprávy ze světa nejsou právě potěšující: mluví především o stále sílícím pronásledování křesťanů. Mimo to pro-life komunitou prolétla zpráva, že čínské úřady pravděpodobně zavraždily jednoho z předních bojovníků proti nuceným potratům, Chena Guangchenga.
V nadcházejícím týdnu připomínám především památku sv. Terezie od Ježíše (15. 10.) a sv. Hedviky Slezské (16. 10.) 15. října rovněž proběhne tradičně katolická Slezská pouť k Panně Marii Sedmibolestné na Cvilíně. Připomínám, že tímto dnem končí nominační část ankety Zlatý brk. Prosím, znáte-li nějaký dobrý a dosud nenominovaný blog s katolickou tematikou, neváhejte ho nominovat. (Pokračování textu…)
Kdy slyšíš staré světce přimlouvat se za nás? Když se v noci probudíš a nespavost ti nedovoluje znovu usnout, díváš se na tiché hvězdy a hluk, který v bílém dni přehlušuje jejich šepot najednou je pryč? Nebo snad za zvonku ministranta vidíš jejich zástup za zády přisluhujících? Když v hlubokém lese stromy hovoří, je to tichý vánek?
Teprve samota nám odkrývá, jací skutečně jsme. Až když okusíme berlu svatého Prokopa. (Pokračování textu…)
Dnes uplynulo 440 let od jedné z největších a nejdůležitějších bitev v historii křesťanství a Evropy. 7. října 1571 se u ostrůvku Lepanto střetly spojené námořní síly Svaté ligy s hlavní flotilou osmanské říše a připravily jí zničující porážku. Byla to bitva, která zachránila křesťanskou Evropu před velkou invazí tureckého islámu, bezprostředně ohrožujícího celé Středomoří.
Někteří historici zcela nepatřičně snižují význam bitvy s poukazem na to, že nedokázala zcela zastavit rozpínavost osmanské říše, která navíc své námořnictvo rychle obnovila, a že Svatá liga, která se vzápětí rozpadla, nedokázala svého obrovského vítězství patřičně využít. To všechno je pravda, ovšem pravdou je i to, že (sice rychle znovuvystavěné, ale po technické stránce pomalu zastarávající) turecké loďstvo už nikdy nezískalo zpět svoji personální kvalitu. Že pověst o neporazitelnosti tureckého loďstva byla v troskách. A že hrozba turecké invaze na Apeninský poloostrov byla odvrácena. (Pokračování textu…)
Básník a dramatik. Ačkoli se ve svých dílech snaží o překlenutí světa časného a věčného, nenalezneme u něho známku jakéhokoliv kompromisu, kvádru, který by se pokoušel do tohoto mostu zabudovat. Jestliže ho Šalda začlenil do plemene „tvrdých básníků“, neučinil tak proto, že by tato drúzovitá tvrdost měla symbolizovat bezcitný chlad, ale pevnou zakotvenost v životodárné půdě víry. Snad v každém pojednání o tomto Francouzi nalezneme zmínku o jeho osobním Damašku, kdy nahlodáván četbou Rimbaudových veršů, prvním to roztržení materialistické clony duše, navštívil o vánočních božíhodových nešporách roku 1886 Notre Dame, aby se u druhého pilíře katedrály „stala věc, která ovládá celý můj život. V jedné chvíli mé srdce bylo dotčeno a já věřil.“ Pocítil, že „je volán“, a tento hlas přijal za svůj, přestože ještě nějaký čas trvalo, než jím byl prostoupen skrz naskrz. Pak už je vytvořen z jednoho kusu, jak sám prohlašoval. (Pokračování textu…)
V posledních dnech jsme měli příležitost sledovat dvě vystoupení VORPu v diskusních pořadech České televize: Tahu dámou (1. října) a Hydeparku (3. října) – organizaci v obou případech zastupovala paní Jana Jochová-Trlicová. Myslím, že šlo o poučná vystoupení.
V první řadě je zjevné, že zástupci VORPu nemohou příliš očekávat férové prostředí a nezaujaté moderátory. Jako unfair prostředí vynikal především první pořad, kde nikdo nemohl mít pochyb o tom, na čí straně stojí moderátorka a kde paní Jochová čelila přesile 2-3 ku 1. Ten druhý byl lepší a občas se vyskytly i okamžiky, kdy se moderátor dokázal tvářit neutrálně. (Pokračování textu…)
„Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ (Zj 3, 16)
Kdo se neulekne, zbožný posluchači, když uslyší z úst samého Boha tak surový výrok proti biskupovi, který, jak se zdálo, svědomitě vykonával všechny svoje závazky jako věrný služebník církve? Jeho život byl nenapadnutelný. Svůj majetek užíval správným způsobem, káral prohřešky, nedával nejmenší pohoršení, postupoval vzorně a příkladně. A přesto mu Pán skrze ústa sv. Jana říká, že ho zavrhne a potrestá, jestliže se nezmění. Tento příklad je tím hroznější, že touto cestou jdou mnozí, a nemají přitom žádné obavy o spásu své duše. Nepatříme také k těmto lidem? Jsme na správné cestě? To nevíme a odtud pramení i náš strach. Jak strašná je tato nejistota!
Snažme se rozpoznat, zda patříme do skupiny těch nešťastníků, které nazýváme vlažnými. V první části svého kázání proberu znaky, podle nichž je možno poznat lenost a vlažnost ve službě Boží; ve druhé předložím některé prostředky proti této duševní chorobě. (Pokračování textu…)
Dnes bych ve vás, milé maminky a tatínkové, chtěl probudit ctižádost, abyste se naučili být tak dobrými vyprávěči svým dětem, jako byly naše babičky.
Jak se ti malí překulí přes první fázi „pjoc“ a proč, nastává doba vypravování. „Maminko, povídej pohádku, – tatí, vypravuj něco.“ Pohádky pomáhají rozvíjet dětskou fantazii, představivost, pomáhají vštěpovat dětem základy mravních zásad: dobro nakonec zvítězí, nevyplácí se být neochotný, nezdvořilý, zlý. A chvilka vyprávění je také nejdůležitější místo pro domácí katechezi děti, pro domácí „vyučování náboženství“. Znovu si připomeňme, že to nesmí být nic na způsob školy doma. Tak jako nejsou doma zvláštní vyučovací hodiny na čistotnost, chování u stolu a jiné základní lidské věci – a přece se to děti doma pro celý život naučí – stejně tak i vedení k Bohu v rodině má být přirozenou součástí domácího života. (Pokračování textu…)
Tak nám začal říjen, který je v Katolické církvi uznáván jako měsíc respektu k lidskému životu. Uplynulý týden přinesl vítězství hnutí pro-life v Mexiku, kde Nejvyšší soud odmítl snahy potratářů o plošné zrušení zákazů potratů „americkým způsobem“. Českou křesťanskou veřejností hýbou dozvuky svatováclavských oslav, týkající se především nečekaně skvělého projevu prezidenta Klause a útoku Tomáše Halíka na něj.
Dnes slavíme svátek svatých andělů strážných, z dalších památek nám v týdnu je třeba připomenout zejména památku sv. Františka z Assisi (4. říjen) a svátek Panny Marie, Královny posvátného růžence (7. říjen). 7. října rovněž uplyne 440 let od drtivého vítězství křesťanů nad osmanskými Turky v bitvě u Lepanta.
Z očekávaných událostí je třeba vyzdvihnout dvě tradiční akce plánované na příští víkend: tradiční pouť ve Křtinách u Brna (8. říjen) a orelský víkend spojený s tradiční poutí k Panně Marii Růžencové (8.-9. říjen).
„Píšeš moc pateticky,“ vytkla mi jedna kritická čtenářka mých výplodů. „Tak pateticky, že patos zastírá sdělení,“ pokračovala.
„Píšeš hloupě, píšeš jako malé děcko, píšeš příšerně!“ To všechno bych dokázal snést a přijmout. Proč ne, když si to koneckonců sám myslím. Ale patos? Proč zrovna patos? Cožpak se stesk po starém světě, který vinou mé melancholické povahy přepadává duši tak často, dá nazvat patosem? Jak přenést na papír tu touhu po době, kdy věci, lidé, stavy měli svůj řád a směřovali k přesně určenému cíli? Vždycky z toho vyjde patetické blábolení literární nuly, která nedokáže uchopit myšlenku tak, aby si čtenář nevzpomněl na x jiných, daleko lepších pisatelů, jimiž byla uchopena lépe a obratněji. Literární nula se tak stává nulou plagiátorskou a klesá ještě hlouběji do pomyslného bahna brakoidních smyšlenek a komických obratů. (Pokračování textu…)
Tu řekl král sloužícím: „Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 22,13)
Jestliže nás každý smrtelný hřích může uvrhnout do pekla, tak co teprve hanebný hřích nečistoty? Což už sám název této neřesti nemusí poděsit každého člověka a tím více křesťana? Ach, kdybych vám tak mohl důkladně vyložit, jak černá a hnusná neřest je tento hřích. Potom byste před ním utíkali a nechtěli byste se s ním již nikdy setkat! Můj Bože! Jak se může křesťan oddávat takovéto nectnosti, která ho strašně ponižuje, která ho hanobí a sráží na úroveň zvířete bez rozumu! Jak se může oddávat takovému – řekněme to prostě – zločinu, který přináší lidské duši tak strašnou zkázu. A přesto přese všechno je křesťan Boží svatyní a živým článkem mystického těla, jehož hlavou je Ježíš Kristus.
Proč se člověk vrhá do nestydaté nevázanosti, která mu zkracuje život, připravuje ho o dobré jméno a zajišťuje mu nešťastnou věčnost? Abychom se vystříhali tohoto hříchu, ukáži vám nejprve celou jeho ohavnost; za druhé vám povím, jak se před ním můžeme chránit; a za třetí vám ukáži příčinu tohoto hříchu, a nakonec vás poučím, jaké prostředky máme užívat, abychom se před ním uchránili. (Pokračování textu…)
Dnes slavíme svátek svatých archandělů: Michaela, Gabriela a Rafaela.
Michael („Kdo je jako Bůh?“) vede nebeská vojska do boje proti Satanovi a jeho služebníkům. Je především patronem Církve a vojáků.
Gabriel („Bůh je mocný“) je poslem a hlasem Božím. Je patron poslů, diplomatů, pošťáků, hlasatelů a vůbec všech lidí pracujících v médiích.
Rafael („Bůh uzdravuje“) je ukazatel Boží Lásky, opora v čistotě a správné volbě. Patron lékařů a lékárníků, pomocník v boji s pokušením. (Pokračování textu…)
Stát založený na krvi zabitého bratra, bratrovraždě. Stát založený na krvi podvakráte vyhnaného biskupa zabitého pohanskými Slovany. Stát založený na smrti staré ženy, která nechtěla povolit starým modlám.
Kolik krve naše země musela vypít?
A dnes se divíme, že jsme národ prokletých. Národ bez víry, národ bez naděje a nejčastěji i národ bez lásky. Bez lásky k těm nejmenším, bezbranným, ubohým nekřtěňátkům. (Pokračování textu…)
Povídala tuhle jedna babička: „Pane faráři, všechno je to hezké, jak to rodičům říkáte. Ale já už čekám, kdy začnete mluvit o poslušnosti. Vychovat děti poslušné, to je nejdůležitější.“ – A slyšela odpověď: „Vychovávat děti poslušné je nutno, ale zůstat jen při tom, to by bylo málo. To by z nich vyrostly buď pasivní buchty, nebo vzdorovití paličáci. Nechtějme mít děti jen poslušné, chtějme víc: vychovat děti ukázněné. Takové, které dovedou jednat správně i tehdy, když jim není nic nařízeno nebo zakázáno, když jsou z dohledu dospělých.“
Ukázněnost – sebevláda. S tím se také musí začínat hned od narození. Jak? Tím, že stále stejným opakováním vedeme dítě k základním dobrým návykům. Co je to návyk? Když určitou věc děláš stále stejně, naučíš se to tak, že už pak na to nemusíš ani myslet. Jde to samo. Návyk je např. chůze. Nemusíš na to myslet, kterou nohu teď zvednout a posunout dopředu. Jde to samo, i když přemýšlíš o něčem jiném. Většina toho, co po celý život děláme, jsou návyky. Jsou-li ty návyky dobré, je snadné být dobrým, ale co sis navykl v dětství špatně, to musíš celý život hlídat: „Pozor, abych zas neudělal tuhle chybu!“ – A jak na to přestaneš myslet, špatný návyk zas zafunguje a chybu uděláš. (Pokračování textu…)
Výbor na obranu rodičovských práv (VORP) se obrátil otevřeným dopisem na senátora Marcela Chládka, stínového ministra školství ČSSD, v němž se ohrazuje proti tomu, že dotyčný zveřejňuje o VORPu rozličné nepravdivé informace a osočení. Kompletní text dopisu, který reaguje mimo jiné na tento text, naleznete níže.
Nechť senátor Chládek bere tento příspěvek jako dárek od našeho časopisu ku příležitosti „světového dne antikoncepce„, který jakožto vášnivý stoupenec sexuální výchovy „uzlovského typu“ jistě svědomitě slaví. My se k těmto oslavám ovšem nepřipojíme, protože narozdíl od pana Chládka víme, že užívání antikoncepce je nemravné a těžce hříšné.
Uplynulý týden přinesl mimo jiné velké vítězství hnutí pro-life v Lichtenštejnsku, kde byl v referendu poražen návrh zákona dekriminalizujícího potraty, a návštěvu Benedikta XVI. v rodném Německu.
V nadcházejícím týdnu nás čekají dva veliké svátky: svátek sv. Václava (28. září), českého knížete a mučedníka (sekularizovaná ČR jej slaví jako státní svátek pod krycím názvem „Den české státnosti“ a člověk si někdy není jist, jestli neoslavuje spíše Václavovo odstranění) a svátek svatých archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela (29. září). Neměli bychom ale zapomenout ani na památky dvou velkých učitelů Církve: sv. Jeronýma (30. září) a sv. Terezie z Lisieux (1. října). (Pokračování textu…)
Zlomyslní lidé najdou špínu a skvrnu na všem; nikdo není uchráněn před jejich výčitkami, i kdyby žil sebesvatěji. Závistník rozlévá jed svým jazykem všude. Dokonce i nejdokonalejší skutky a ctnosti bližních podrobuje kritice a opovržlivým hodnocením. Připomíná tak jedovaté zvíře, které z nejpěknějších květů sbírá jed a byliny sloužící k léčení proměňuje ve svém organismu na smrtonosný jed. Jak říká svatý Řehoř Veliký, závidí svým bližním i jejich nejšlechetnější přednosti. Jako kdyby dělali výčitky samému Bohu, že někomu jinému nedal svá dobrodiní. Proč Židé tak urputně vystupovali proti Kristu, svému nejvyššímu dobrodinci, proč ho chtěli shodit ze skály a ukamenovat? (srov. Lk 4,29, Jn 8,59; 10,31; 7,1; 11,53). Což ne proto, že jeho svatý život působil těm nafoukancům a zločincům těžké výčitky? Zázraky Spasitele strhávaly nespočetné zástupy a židovští starší se cítili v té situaci ponížení a opovržení. Z toho vyvěrá všechna nepřátelskost vůči Kristu, všechen vztek, který se v nich hromadil a nepřestal být jejich vražedným trýznitelem. Proto v návalu zuřivosti křičeli: „Nač ještě déle čekat? Je třeba se ho co nejdříve zbavit, nebo za ním půjde celý svět, oslněný jeho zázraky. Ať umře, nemáme jiné řešení, ani jiný způsob“ (srov. Jn 11,47-48). Jak strašná neřest je závist! Dobrota Ježíše Krista, lesk Jeho ctností nutně musely naplňovat srdce Židů štěstím a radostí. Ale oni se nechali sžírat závistí; byli proto smutní a pronásledovali Spasitele. Nějací milosrdní lidé přinesli k Ježíši na lůžku nešťastného ochrnulého (Mt 9,2). Spasitel světa ho uzdravil řka: „Synu věř, odpouštějí se ti hříchy. Vstaň, vezmi své lůžko a choď.“ Farizeové místo toho, aby přijali toto znamení s vděčností, místo toho, aby chválili a opěvovali dobrotu a moc Ježíše, byli naplněni zlostí a nazývali Spasitele rouhačem. (Pokračování textu…)
Je jednou z nejhloupějších a nejnebezpečnějších myšlenek představa, že lze přehlížet zásadní morální nedostatečnosti u schopných lidí, neboť se to vyplatí. Alespoň někdy. Klasicky slýchávám tento argument od křesťanů, kteří volili TOP 09, zejména pokud přijde řeč na pány Kalouska nebo Hegera. (Pokračování textu…)
Svátky zemřelých nás vedou na hřbitov ke hrobům a vyvolávají v nás i našich dětech otázky, na které není snadné odpovídat.
Pětiletý chlapec se ptá na hřbitově: „Mami, kdo je to tu pochovaný?“ – Maminka odpovídá: „Zde leží malé dítě. Vidíš, hrob je docela malý.“ – „Ale mami, tys přece říkala, že když umře malé dítě, smí být u Pána Boha. Tak kam přijde doopravdy? Do nebe nebo do země?“ – Tazatel je důsledný, maminka hledá odpověď. Když řekne: „Do země přijde tělo a do nebe duše,“ – pak bude jistě další otázka znít: „A kdo je to ten duše?“ Dětem nejde o detaily ani o filosofii, dětem jde o celou osobu: kde je to děťátko? A maminka vidí, že nelze odpovědět jednou větou. Vždyť děťátko, osoba, není ani v zemi, ani to není nějaký lidský „duch“ – strašidýlko bez těla. Představa dvou samostatných složek člověka – boží duše a hříšného těla, – to je představa pohanská, předkřesťanská (Platon).
Tohle vše maminka asi ví, ale jak to povědět dětem, aby v nich nevznikly zmatené představy, to neví.
Pojďme si proto poslechnout, jak vysvětlovala otázky života a smrti svým dětem katolická spisovatelka Felicita (Blažena) Betzová. (Pokračování textu…)
Blasfemická socha „Zvěstování Panny Marie“, která od roku 2007 hyzdila obec Bohdaneč u Zbraslavic, někdy mezi 17. a 18. zářím zmizela. Kdo ji odřízl a odstranil, není dosud známo, policie pátrá a majitel vypsal odměnu půl milionu (více podrobností ZDE)… (Pokračování textu…)
Dnes si připomínáme 375. výročí úmrtí Františka kardinála z Ditrichštejna (1570-1636), biskupa olomouckého, předního rádce čtyř habsburských panovníků a hlavního architekta rekatolizace Moravy. Pro své suverénní postavení na Moravě byl dokonce nazýván králem z Kroměříže, či králem moravským…
Není asi překvapením, že česká veřejnost, zpracovaná komunistickým a postkomunistickým školstvím, nedokáže dostatečně ocenit tuto velkou a fantastickou osobnost. V obecném povědomí je vnímán (pakliže vůbec uvízl v paměti) jako „ten zlý“, protože rekatolizátor samozřejmě ani nemůže být jiný. (Pokračování textu…)
