„Píšeš moc pateticky,“ vytkla mi jedna kritická čtenářka mých výplodů. „Tak pateticky, že patos zastírá sdělení,“ pokračovala.

„Píšeš hloupě, píšeš jako malé děcko, píšeš příšerně!“ To všechno bych dokázal snést a přijmout. Proč ne, když si to koneckonců sám myslím. Ale patos? Proč zrovna patos? Cožpak se stesk po starém světě, který vinou mé melancholické povahy přepadává duši tak často, dá nazvat patosem? Jak přenést na papír tu touhu po době, kdy věci, lidé, stavy měli svůj řád a směřovali k přesně určenému cíli? Vždycky z toho vyjde patetické blábolení literární nuly, která nedokáže uchopit myšlenku tak, aby si čtenář nevzpomněl na x jiných, daleko lepších pisatelů, jimiž byla uchopena lépe a obratněji. Literární nula se tak stává nulou plagiátorskou a klesá ještě hlouběji do pomyslného bahna brakoidních smyšlenek a komických obratů.

Jak popsat dobu katedrál a svatého Bernarda bez patetického zajíkavého mumlání? Jak vystihnout tiché lesní mýtiny s poustevnou? Jak vůni kadidla po nešporách v opatství, jež se nemusí, více než opožděných restitucí, strachovat vymření konventu? Která slova použít k vypsání myšlenek člověka opušteného ve své době lidmi, pronásledovaného pocity vlastní nedostatečnosti a viny, když pozoruje bližní i sebe propadající se do stále větší nicotnosti, malichernosti a průměrné šedi, ve které slovy „aspoň něco“ odmítá naléhajícího Panovníka s Jeho hřivnami, přikázáními, morálkou?

Jak nebýt pateticky směšný neustálým omíláním rytířství, středověku, svatých a liturgie? Jak se nestydět sám před sebou a jak odolat touze po vymazání? Jak překonat vlastní nedostatečnost?

Nevím.

Vím, že jsem směšný, že jsem plný patosu a mnohým lezu na nervy se svými hloupými popisy doby, v níž bych si dokázal představit mnohé ze svých přátel na lepších místech, v lepších pozicích. Šťastnější v práci pro věc Boží s celým nasazením svých sil. Ne skomírající a usoužené neustálým vláčením hnojem internetu, farními drbárnami a pochybnými tiskovinami s imprimatur.

Píšu prý i depresivně. Jak nebýt smutný, když svět kolem vypadá jako šílený jezdec, jenž na motorce před zničeným mostem nejen že přidává plyn, ale ještě odpaluje detonátor?

Kam se vydat, když toužím po vyholené hlavě, obnošeném hábitu, nočním bdění, a přesto neustoupit z první linie bitvy o duše? Není kam jít, povzdechnu si se jmenovcem Demlem.

Proto se omlouvám všem, kterým má slova připadají patetická, hloupá, špatná a depresivní. Jsem jen literární nula, nezapomeňte na to nikdy.

Jakub Augustin Valenta