Noc
Kdy slyšíš staré světce přimlouvat se za nás? Když se v noci probudíš a nespavost ti nedovoluje znovu usnout, díváš se na tiché hvězdy a hluk, který v bílém dni přehlušuje jejich šepot najednou je pryč? Nebo snad za zvonku ministranta vidíš jejich zástup za zády přisluhujících? Když v hlubokém lese stromy hovoří, je to tichý vánek?
Teprve samota nám odkrývá, jací skutečně jsme. Až když okusíme berlu svatého Prokopa.
Vidíš je stát mlčící a čekající na naše vlastní slova a myšlenky. Vidíš svatého Jiří, který prý nežil, v zářivé zbroji? S taseným mečem vyčkává na tvou prosbu, aby se znovu vydal do boje s drakem, který nikdy zcela neumírá. Jen jedno vítězství je konečné. Buď on, nebo ty v posledním zápase o duši na smrtelné posteli. Pokud jsi důvěřoval svému příteli z dob, kdy draci skrývali šupinatá těla v jeskyních, a našel se odvážný rytíř, který jim sťal hlavu, jistě přispěchá i v tento tak dlouhý okamžik a spolu s knížetem nebes tě svými štíty ochrání. Quis ut Deus?
Chceš snad žádat o pomoc jiné, moderní „svaté“? Ty, kdo na krev mučedníků, Bernardových rytířů, přidali plivanec v podobě polibku nečisté knihy? Nebo ty, kdo v temnotě kuli své pikle, aby skrze nikdy nepáchnoucí papírky získali důstojnost, za niž bylo třeba platit šrámy bitev? Jistě, můžeš. Po smrti s nimi vytvoříš jejich tolik milované společenství v ohni, který neuhasne, s červem, jenž hlodat nepřestane.
Poznal jsi osamělost duše před Panovníkem? Stále na tebe hledí. Na tebe, ne na jiné. Každý okamžik tvého nádechu sleduje činy, jimiž získáváš, nebo ztrácíš.
Když pláčeš bezmocí, je to On, kdo stírá slzy a naslouchá. A poté skrze svou Pannu pošle anděla s útěchou, nebo ještě větší bolestí. Protože ty ji sneseš. Aniž bys pozoroval, stále víc se Mu přibližuješ.
Toužíš po boji. Chceš něco dělat, využít své hřivny, ale nevidíš, že by byl zájem. Sláva průměrnosti! Výjimeční, běžte se svým zatuchlým mentorováním do svých pousteven v lese co nejhlubším! A tak se staneš bojovníkem, který hledí zvedá jen zřídka. Svou slabost ukrývá do růženců. Kdo je přítel a kdo nepřítel? Nemůžeš věřit, než Panovníkovi a sobě, protože bratři ve zbrani zápasí se svými démony, kterých hojnost i tebe stále pronásleduje, občas padnou a už nevstanou. Chtěl bys křičet na zdánlivě chladná nebesa. Copak opravdu nebude víra mezi námi, až Panovník znovu přijde se svou slávou? Při Confiteor se znovu uklidníš a vzpomeneš na své pády, svá selhání. U mřížky dusíš vzlykot, protože nikdy si nepřipadáš dost dobrý přijmout Panovníka do svého srdce.
Poslední evangelium znáš zpaměti a recituješ s knězem. Když poklekáš, vidíš meč v Panovníkově ruce, kterým ti poklepe na ramena, abys znovu vyrazil do boje s hydrou, která nikdy neztratí hlavy.
Líbí se mi to.
Ty jsi romantický rytíř pera. Bojovník Boží!
A ty se odvažuješ tvrdit toto : „Toužíš po boji. Chceš něco dělat, využít své hřivny, ale nevidíš, že by byl zájem.“?? Svými články si na tento stesk odpovídáš.
Pěkně Vy..:)
..ale zarazilo mne
„Nemůžeš věřit, než Panovníkovi a sobě,…“
Sobě?
Přece jenom bych měl jednu připomínku – jestliže nás (právem) rozčiluje, když naši moderní bratři o někom hovoří s jistotou, že je v Nebi, my bychom se měli vyhýbat konstatování o komkoliv, že je (či bude) v Pekle.
O tomto nerozhodujeme my,ale Bůh.
Obě výtky jsou oprávněné.
Ta první – nestačil jsem upravit, protože jsem příliš dlouho přemýšlel jak.
Mikolaj – ano, beru. Ale na stranu druhou, ze všech dostupných informací jsem jen jen udělal závěr. Nikde žádné pokání, nikde žádné obrácení u obou pánů.
Přál bych jim očistec, ale při nejlepší vůli k němu nevidím důvod. Dost dobře si nedokážu představit, že by Pán Bůh ho našel. Tím nevylučuji, že ho našel. V okamžiku smrti ty stromy padly jinam, než se celý život nakláněly. A já se mýlil.
Tento spor vyřešíme až jinde a jinde 😉
Úryvek z knihy Peklo existuje od P. Kellera z 19. století, a to byl teprve hříšník:
Raději nesuďme o osudu zemřelých. Vážné napomenutí nám k tomu před nějakou dobou dal Svatý stolec při příležitosti procesu blahořečení pátera Palotta, který za pontifikátu Řehoře XVI. žil a zemřel v Římě v pověsti zázračné svatosti. Jednoho dne zbožný páter doprovázel na popraviště úkladného vraha, který zatvrzele odmítal litovat svého zločinu a ještě na popravčí káře se rouhal Bohu. Páter marně vyzkoušel všechny prostředky ve snaze jej poučit. Na popravišti stál po boku nešťastníka, pak před ním
padl na kolena a prosil jej, aby žádal o odpuštění svých hříchů. Ukázal mu jícen pekla, do kterého bude za chvíli uvržen. Netvor v lidské podobě však na to odpověděl jen dalším rouháním a jeho hlava poté padla pod sekerou. V nadšení víry, ale také pohnut
bolestí a zděšením z takového pohoršení pro spásné učení víry, páter povstal, uchopil krvavou hlavu popraveného za vlasy a ukázal ji davu se slovy: „Zde vidíte tvář zavrženého!“ Takový čin, k němuž jej přiměla živoucí víra, si jistě nezasluhuje pokárání, ba má v sobě dokonce cosi, co musíme obdivovat; a přesto byl překážkou pro ukončení procesu blahořečení pátera Palotta. Tak milosrdnou matkou je Církev a vždy doufá i proti všemu očekávání, kdykoli jde o věčnou spásu duše. (Segur, „Die Hölle“.)
Cetl jste Vecny pekelny zalar?
Dantovo peklo znate?
Zda se mi, ze stredoveky clovek takovymi skrupulemi netrpel.
Ne, je to někde ke stažení? Od koho to je?
Dantovo peklo znám. Skvělá četba. Mně spíš zaujalo to ukončení kanonizačního procesu.
Nevim, jestli ke stazeni, ale byval ke koupi.
Giovani Batista Manni.
Jsou to barokni kazani s barvitymi popisy vecnych trestu i nekterych konkretnich zavrzenych.
Víc J. A. V.!
Díky, ale obávám se, že toto je nejlepší kousek, který jsem vytvořil. Dál už se jedná o mnohem horší.
Inspirace je přelétavá.