Nikdy neříkejte, že něco nejde…
Zrovna včera jsem narazil na facebooku na jeden poměrně starý a zlidovělý vtip, či spíše humorně formulovanou moudrost:
„Nikdy neříkejte, že něco nejde. Dříve či později se totiž najde nějaký blbec, který neví, že to nejde. A udělá to.“
Jo, zlatá pravda. Nicméně ten problém je mnohem širší. Defétismus a neschopnost vyvíjet dlouhodobější systematické úsilí je velmi smutným výsledkem degenerace naší společnosti, jakož i českých katolíků. A věty (Teď) to nejde! či (Teď) není vhodná doba! jsou vždy první po ruce, aby absenci nutného úsilí omluvily.
Ne nadarmo se říká: „Když se chce, tak to jde!“ A rovněž je třeba připomenout ještě další známý fakt: „Nikdy nevíte, co všechno vám může projít a kam až můžete dojít – dokud to nezkusíte.“
Skutečnost je taková, že některé bitvy, které je nutné vybojovat, slibují dlouhý boj a jen pramálo vavřínů a hodně krve a potu, přinejmenším v jejich prvních fázích. Bohužel je hrubou chybou dnešní doby a dnešních katolíků, že namísto vytrvalého úsilí a boje až příliš často strkáme hlavu do písku a čekáme na „lepší podmínky“ (klasický je v tomto ohledu kupříkladu přístup lidoveckých politiků k potratům či registrovanému partnerství). Lepší podmínky ovšem bez onoho vytrvalého úsilí, které programově odmítáme vynaložit, nepřijdou NIKDY…
Kdyby Wilberforce uvažoval dnešním alibistickým způsobem, Anglie by dodnes obchodovala s otroky. Když poprvé předkládal návrh zákazu tohoto barbarství, věděl velice dobře, že hladce prohraje a bude svými oponenty a jejich tiskem vláčen coby cvok a fanatik. Wilberforce ovšem uvažoval jako křesťan, pročež neváhal podstoupit boj, u něhož si nemohl být jistý ani toho, zda zvítězí, natožpak zda se vítězství a vavřínů vůbec dožije. Věděl totiž, že jeho cíl je správný a že ten boj za ně je povinnen vybojovat. A proto bojoval. A protože bojoval, tak po čtvrt století dlouhé bitvě i zvítězil.
Dnes u českých křesťanů a křesťanských politiků marně hledám tento křesťanský, systematický a nadčasový přístup ke světu. Objevuje se jen u některých malých skupinek a iniciativ, jako je boj tradičních katolíků za tridentskou mši či třeba boj VORPu proti amorální sexuální výchově dětí na školách ve stylu zvrhlíků Uzel a kol., či u jednotlivců, jako je Jiří Karas. To ale naprosto nestačí…
Ignác Pospíšil
Poznámka: V této souvislosti bych rád připomněl krátkou přednášku Jiřího Karase.
Portrét Williama Wilberforce je dílem Karla Antona Hickela (1745-1798), takže ochrana jeho autorských práv již vypršela.
[…] informací: ZDE. Sdílet […]
Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb?
O vyslyšení proseb
5 Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, 6 protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘ 7 On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘ 8 Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. 9 A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. 10 Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. 11 Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? 12 Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? 13 Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“
Ta „zlatá“ pravda je samotným obsahem víry. Něco nejde, není možné? Jen nevěříš, že to možné je. Proč nevěříš? Máš snad málo důkazů, kdy jen na základě své víry i nemocný vstal ze smrtelného lože?