Když jdeš podzimním listím, můžeš si představit, že jsi kýmkoli. Brodíš se záplavou zlatých lipových, bronzových bukových a trochou té zažloutlé nádhery javorů. Jsi potulný žebravý mnich? Kutnu záplatovanou, sotva na tobě drží. Veškerý majetek si neseš v mošně. Omnia mea mecum porto – vše své si nosím s sebou. Odřený brevíř, misku na jídlo, malý nožík, u pasu šnůru růžence a v ruce poutnickou hůl ohlazenou stovkami mil, které jsi už stačil projít. Lidem se vyhýbáš, pokud je to jen trochu možné. Lesy jsou tiché a přece jejich obyvatelé pějí chválu Panovníkovi. Žádné ohrady, žádní dřevorubci se řvoucími čadícími nesmysly v rukách. Občas narazíš na uhlíře, kteří si na svůj vezdejší chléb vydělají dřinou uprostřed mýtin, poustevníka, jehož přítomnost prozradí jen prázdná chýše. Ten se lidí straní ještě víc, než ty. Zřídka některý z nich sebere odvahu a požádá o svatou zpověď, mši svatou v kapličce před obrázkem Rodičky a svatého patrona všech „lesních mužů“ – Ivana.

Dokud tě ještě trápil bolavý zub, musel jsi zamířit k nejbližší kovárně. Kdepak, holenku, máme třinácté století, žádná anestesie. Maximálně odvar z makovic a kovář už se chápe kleští. Chvilka bolesti za tu svobodu od vyžírků v bílých pláštích a palácích postavených z tvých vydřených peněz – z „pojištění“, rozhodně stojí.

Živíš se lesními plody, hmyzem, kořínky. Pozvednout ruku k lovu nejen že nesmíš, ale vlastně nechceš. Živí tvorové to vědí a vždycky, když si usteleš pod dubem, přijde se pár zvědavců podívat. Funící ježek, laň s očima jako studánky, která hasí tvou žízeň, král lesních pustin s korunou paroží, občas přeběhne stádo divokých prasat.

Jakmile na jaře vysvitne sluníčko a začne rozpouštět sněhovou peřinu, jímá tě neklid a svědí ruka, v které držíš svou hůl. Bratři benediktini se chápavě usmívají. Dobře tě znají ve všech klášterech království, takže nemáš problém před zimou zatlouci na fortnu kteréhokoli z nich a uniknout tak jisté smrti mrazem. Vyhradí ti komůrku právě nad fortnou a těší se, až za nimi budeš zase chodit do chóru. Jestliže se tvůj oděv stává spíše osnovou k tkaní látek, rádi ti věnují obnošený hábit po bratrovi, kterého už kryje hlína na klášterním hřbitůvku. Pověstná pohostinnost synů svatého Benedikta! Kde bys bez ní byl.

Šlechtici, přes jejichž pozemky přecházíš, dobře znají tvou vytáhlou, hubenou postavu a vždy si nechají požehnat pole, aby dobře rodila, úrodu nepomlel nečas a krávy měly zdravá telata. Za odměnu dostaneš pytlík hrachu, něco mouky a olej. Na placky až příliš.

Ticho lesa a pastvin je tvým domovem. Přesto ale nemůžeš zůstat na jednom místě, ale musíš putovat krajinou. Potkáváš kupce, potulné rytíře. Občas musíš utíkat a skrývat s v jeskyni spolu s netopýry, když se potulný rytíř změní v ostudu svého stavu a i tebe, žebráka, chce obrat o to všechno, co ti dobrý Panovník dopřál. Tedy i o život.

Vždy na Velkou noc putuješ do hlavního města. Musíš vidět tu nádheru, kterou skýtá vigilie a následné Zmrtvýchvstání Panovníkovo. Moudrá Matka nechává žít vedle sebe jak biskupa v zlatohlavém rouchu, tak toulavého mnicha v díraté kutně. Jsi svobodný. Celý rok jsi se zpovídal pouze několika málo lesním bratřím, kteří mají pomazané ruce, teď dojdeš i zde u kaplana katedrály (jednoho z mnoha) rozhřešení.

A po slavném Gloria zase zpět do lesní samoty, ke kapličkám na kopcích a tichému vánku.

Jednou, až za mnoho prochozených let, si lehneš do mělkého hrobu, který sis už dávno vykopal. Je na křižovatce za křížem. Ráno tě první procházející potulný mnich zahrne hlínou, pomodlí se a dál už nic. A ty se vrátíš do náruče samotného Panovníka. Tvá věčná žízeň je uhašena.

Jen každý zbožný poutník, který se pokřižuje před Panovníkem, vzpomene třeba na šťastného mnicha, který kdysi chodil krajem v rozedrané kutně.

Jakub Augustin Valenta