Nelze si dost dobře představit „katolickou cestu“ jako procházku „růžovou zahradou“. Toto ovšem je fráze hojně používaná a jen málokdy správně. Procházka růžovým sadem totiž nemusí vždy představovat největší štěstí.

Katolická cesta je nepohodlná. Je kostrbatá, tuze často příkrá, kamenitá, ale hned zase blátivá, je třeba přeskakovat louže a ty bývají někdy tak veliké a hluboké, že přeskočit je nelze, nutno je přebrodit a protože voda v těchto kalužích je stojatá, zahnívá a páchne hůř než bahno někde na okraji zanedbaného rybníka.

Kdo má rád přírodu, mohl by namítnout: takových pěšin je už dnes málo, jsou vzácné, dnes už se dá chodit jen po betonu nebo po asfaltu. Snad by v tom bylo i kus pravdy: katolická cesta je v dnešních časech vskutku vzácná a pro samý plevel kolem ji nelze snadno najít. Je sice vzácná, ale ani zdaleka není pohodlná a nevede žádnou romantickou divočinou, která je tak milá přátelům přírody. Naopak vede nehostinnou pustinou, jakoby snad ten, kdo šel před námi, měl v ruce konev a všecko kolem sebe kropil vitriolem nebo jinou žíravinou. Navíc všude, kam se podíváš, spousta ohyzdných odpadků z takových materiálů, které nezetlí ani za rok či za dva, budou tu strašit mnoho a mnoho let a nic nám od nich nepomůže.

Po katolické cestě šly už ovšem milióny lidí a z těch miliónů značné většině poutníků nepřipadá tato cesta spásy tak nepříjemná. Chodili a dosud po ní chodí lidé s veselou myslí, se srdcem ne snad zcela čistým, ale přece jen aspoň z části omytým od největšího neřádstva. Jsou to lidé třebas i nemocní, jejich duše, pokud není docela zdráva, je aspoň ve stavu rekonvalescence a to dost možná jen pro to jediné Kristovo slovo, které bez pochyby dokáže duši uzdravit. Těch lidí je zřejmě dost a dost, snad mnohem víc, než si hříšník umí představit.

Hříšníkovi na katolické cestě není do zpěvu. Ale tak je to asi správné, protože všechny ty cestovní potíže a protivenství jsou částí očistcového trestu. A očistec je vždycky lépe odbývat si zde na tomto světě; je to zajisté snesitelnější, než to bude jednou na světě onom.

Nesnáze, nepříjemnosti i všecky ohavnosti, které mohou člověka potkat na katolické cestě, nejsou ničím proti nebezpečí, které na poutníka čeká a číhá za každým křovím. A nebezpečí tu nejsou jen proto, aby čekala a číhala, nejen že se o ně klopýtá: ona dokáží člověka z téhle pěšiny srazit třebas i do nějaké rokle nebo bažiny. A pak jsou tu i taková nebezpečí, která lidem skáčou na krk zezadu, ze zálohy. Jedno takové nebezpečí lze snad i setřást, druhé už se zakouslo do krku, ale i to jde ještě ze sebe shodit, ale mnohdy se poutník neubrání. Sám by se skutečně neubránil. Může se však nadít nadpřirozené pomoci a té se lze na katolické cestě dočkat snáze, než kdekoli jinde. Na každý pád je dobře být připraven na to, že po katolické cestě se jen nechodí, že se na ní především bojuje.

Jestliže se Jaroslav Durych – již po zralé úvaze – vydal na katolickou cestu kdesi na lékařské fakultě Pražského učení, byl na tento boj připraven. Z této doby (1907–1908) pochází jeden z nedatovaných Durychových dopisů Jakubu Demlovi, který si dovolím doslova ocitovat:

Slovutný Pane!
Děkuji Vám za Váš dar, kterým jste mě poctil, jakož i za překlad z Angely de F., v jehož pokračování právě nyní mohu se dáti.
Překlad se mi líbí a jen některé drobnosti, které se mi zdají moravismy nebo něčím takovým, chtěl bych zaměniti, ale o tom se ještě dohodneme.
Chtěl bych Vám mnoho říci, ale jednak neumím, jednak neznám účelnost toho. Jednou takovou věcí, ve které nerad byl bych k Vám neupřímným, jest latinská mystika sama. Jakožto ex-artista jsem pro ni nadšen, ale jako v člověkovi se bouří ve mně – ať to řeknu nekriticky – slovanská krev. Poněvadž: víra proroků nehýbá ani horami, ale člověk rád naslouchá také nejjemnějšímu tichu, které hřmí v přenášení pohoří na bedrech čistých, nezjizvených, která nejsou ani ovázána zástěrou fíkovou ani pokryta pohledy žádosti.
A poněvadž ani v díži života ani v kuchyni bohatých nelze nalézti chléb čistoty a moudrost jenom jako vyměšovadlo bláznovství a jako řešeto lstivých, řeč jejich jest němá, ze strachu, aby nebyla předmětem tisícerých nejzvířečtějších man hu.
Bohatí dávali almužny, chudí vidouce nezbytí brali, ale dodnes všichni, kteří mají konati pokání, pláčou při tom.
A při tom se mluví.
A nedosti na tom: tvorové vyskakují na ulicích a plácají se do kolen.
–
V našich pitevnách kolikráte, když již práce byla skoro hotova a mrtvola rozebrána, zahleděl jsem se do tváře mrtvých, do jejich zapadlých nebo i vyteklých očí. Přiváděly mě ve vytržení. Tolik majestátní pokory, tolik svatosti, ve kterou Smrt nejčistší a nejsvětější oděla zkrvácené kosti, hnijící tuk a zvadlou kůži, marně jsem hledal jak na bytostech živých, tak i na fantomech.
Život jest úžasným tajemstvím, neboť kořeny jeho sahají až k bytí, od něhož je odděluje mateřsky pečlivá dlaň Smrti. Jenomže na ryňcích se rozbíjí stánky, chodí se a mluví, i když stíny večer chodí, i když hrozná ruka rozsvěcuje svítilny nad vykřičenými domy.
Sny jsou neklidné pro upíry a sovy. Vysoko nad nebem hoří hvězdy a pohybují se nad hlavami jdoucích jako Písmo nad jedním každým. Ne že by k nim upíři nevyletěli nebo mlhy nedostoupily, ale poněvadž – jest jenom Jedno, ale mnoho divných slov v tom. A proto se radujeme a jsme tiši.
S nejsrdečnějším pozdravem
Váš
Jaroslav Durych

NB: Pojedu pravděpodobně během 10 dnů na Moravu. Dovoluji si Vás tedy prositi, abyste mi odepsal, poněvadž pak bude moje adressa velmi proměnlivá. Zvláště to, mohl-li bych Vás v Třešti navštíviti.
D.

Theolog by začínajícímu studentovi mohl vytknout mnoho naivity. To je i zcela zákonité. K putování po katolické cestě studentovi zajisté chyběly zkušenosti, ale teoreticky byl připraven jako málokdo jiný. Katolickou mystikou se nemůže zabývat člověk, kterému nejsou důvěrně známa obě vyznání víry, která by též každému na požádání nedokázal vyložit. Přečteno měl Durych celé Písmo svaté: žádných potíží mu nečinila četba důkladných foliantů, které nepotřeboval číst s tužkou v ruce, aby si dělal poznámky a výpisky. To, co kdy přečetl, to si i pamatoval, i když ne doslova. Už tehdy se důkladně obeznámil s Tridentským katechismem. Této znalosti si velmi považoval; v jednom z dopisů polní pošty 423 P. Jakubu Demlovi – 7. ledna 1917 – se svého přítele táže, zda si všiml, že jak v Jarmarku života, tak i v románu Na horách neustále připomíná tridentský katechismus, závazný pro každého katolíka. Takové zaujetí pro víru možno dnes už jen stěží chápat.
Pro aktivní obranu Církve Durychovi chyběla – jak už bylo řečeno – praxe. Jistě že se v řadách svých kolegů školních i vojenských často setkával s atheisty, za války pak dokonce s pohany: na haličské frontě měl za pucfleka bosenského mohamedána, který místo vojenské čepice nosil fez. Tuto skutečnost dokonce Durych zakreslil tužkou v dopise polní pošty, adresovaném do Přerova manželce.

Na rozdíl od jiných studijních oborů se medicína ani okrajově nemusí otírat o náboženství. Mezi mediky lze snad najít hrstku vtipálků, kteří se dušují, že dosud při žádné pitvě si nevšimli ničeho, co by jen vzdáleně mohlo připomínat lidskou duši. Ani vojáci z povolání nemívají proti náboženství žádných významnějších výhrad. K výhradám samozřejmě není možné počítat obhroublé vtipy na účet jeptišek či obtloustlých velebníčků. Ve válečném dění pak vojáci z povolání, právě tak jako vojáci záložní, se zpravidla Bohu a jeho Církvi nevysmívají: jsou totiž stále připraveni na možnou ztrátu pozemského života a za první světové války každý voják více méně hleděl na posmrtný život z hledisek křesťanských. Proč si zbytečně škodit? Vždyť na očistec věří i neznabozi. Lidské spravedlnosti už ani na počátku našeho století nikdo nevěřil.

Už dlouho před válkou Durycha trápil po celé říši praktikovaný zrůdný náboženský systém, kterému se opatrně přezdívalo – austrokatolicismus. Dovolím si připomenout, kterak Durych utěšoval Jakuba Demla, který koncem roku 1920 působil na Slovensku v Topolčiankách. Deml si tam tuze nerozuměl s jakýmsi jemu představeným velebníčkem, odchovancem uherského semináře.

„Já myslím, že se s tím farářem nedá nic dělat,“ píše Durych Demlovi z Přerova dne 5. října 1920, „leda že byste měl několik věrných, kteří by mu chtěli a mohli zříditi tlamu. Tamější biskup Vám nepomůže a vláda se asi nebude chtít do toho plésti, Řím je daleko a ostatně Vy se již brzy odstěhujete. Já o těch kněžích nemám valného mínění. Byl jsem loni v Trenčíně u zpovědi, u jednoho takového pomaďařeného Slováka, a byl jsem v čs. vojenské uniformě. Zdálo se mi, totiž nezdálo, bylo jisto, že tím byl velice nepříjemně dotčen. Jsou to austrokatolická prasata, jejichž papežem jest Habsburk.“

Austrokatolicismus trápil Durycha ve své nejživější podobě, za dob mocnářství i ještě dlouho potom, a nalezli bychom řadu Durychových ostrých výpadů proti této nebezpečné heresi. Za výpad už ani nelze považovat Durychovu žalobu u církevního soudu v Olomouci proti zasahování státní moci do církevních práv ve věci svévolného opuštění pražského arcibiskupského stolce kardinálem Lvem Skrbenským a zaujetím arcibiskupského postu v lukrativnější Olomouci. Znamenalo to asi tolik jako vyhlášení války netoliko rakouské církevní politice, ale přímo Domu rakouskému.

Tuto akci podnikl Durych v roce 1917 ještě na haličské frontě a je třeba zdůraznit, že to byla akce sebevražedně nebezpečná. Žaloba samozřejmě nebyla přijata, třebaže nepostrádala žádných právnických sounáležitostí – přijata z pochopitelných důvodů být nemohla, dotýkala se zájmů mocnářovy rodiny – Durychovi však za to hrozil vojenský soud. I když tuto akci Durych halasně deklaroval jako pokus o obranu Církve proti zásahům státní moci (prý mu jde jedině o svobodu a vyvýšení svaté Matky Církve), nejsem o tom přesvědčen. Byl to čin politický. Vrabci na všech střechách si povídali o tom, že Skrbenský je nemanželský syn císaře pána. Levobočků prý měl Franz Josef celou řadu. Tímto svým hazardním činem chtěl Durych vládnoucí dynastii přišlápnout patu, dokázat jí, že nemůže do nekonečna vnucovat katolické církvi svou vůli a poručníkovat ji. Tuším, že v této akci byl i kus osobní msty za to, že mu, již několik měsíců před vypuknutím války, vídeňské autority, jakožto c. k. důstojníkovi, nedovolily oženit se se svou snoubenkou, a to jen proto, že pocházela z nemajetné rodiny. Ženitba mu byla povolena, tak jako mnoha jiným vojákům, bezprostředně před odchodem na frontu. Pakliže však touto domněnkou svému otci křivdím a je-li pravdou, že se vskutku chtěl toliko zastat pošlapaných práv Církve a stát se jejím advokátem (třebaže se ho o to neprosila), pak vykročil nesprávnou nohou.
Durych samozřejmě dobře věděl, že se ho o pomoc nikdo neprosí a pochopitelně mu z toho bylo hořko, ale od svého záměru by jistě byl neustoupil.

Koncem listopadu roku 1917, již jako lékař zajateckého tábora v Mostě nad Litavou (Bruck-Királyhida), napsal svou slavnou prózu MATKA, která pak na svátek svatých Tří králů roku 1918 byla publikována v Národních listech.

Ve stručnosti je obsahem této prózy rozhovor dvou mužů na ulici středověkého města. Jeden z nich, vážný a vážený mnich Angelikus, jde svědčit k soudu ve prospěch své matky. Tímto svědectvím se silně zkompromituje, protože jeho matka je žena nedobré pověsti a on svým vystoupením zostudí svůj klášter i Církev. Není proto divu, že jeho přítel Vincenc, se kterým se náhodou setkal, se ho snaží od jeho úmyslu odvrátit, ale mnich přesto spěchá k soudu.

Nutno připomenout Durychovu osobní vzpomínku z těchto chmurných válečných dob:
„Tenkrát jsem byl na podzim roku 1917 asi na den v Praze a poptával jsem se na poměr budoucího státu českého ke katolictví. Odpověď byla neutěšená. Pomýšlelo se na zřízení církve národní. Nevěděl jsem tenkrát o nikom, kdo by mi pomohl odporovati tomuto záměru, jehož katastrofální účinky jsem si uměl představiti, třebas jsem si je představoval v jiných barvách, ne tak šedých a studených. Byl jsem tenkrát jen spisovatelem začátečníkem; moje názory o lidech politických a novinářských byly ještě dosti mlhavé; osobně jsem znal dva či tři lidi, konkrétních vědomostí o tom, co nastává, jsem měl velice málo. Parlamentní katolíci ve vznik českého státu ještě nevěřili, hierarchie ovšem tím méně; ostatně tak chytrý jsem už byl, že bych s nimi byl nepočítal. A bylo to po katastrofě Italů a po úplném rozkladu ruské fronty, kdy bylo třeba veliké víry a veliké naděje. Nebylo možno přitěžovat obavami a smutkem.“

Tyto skutečnosti a tyto úvahy předcházely vzniku „Matky“. V Praze se Durych obrátil na velmi význačnou osobnost, v podstatě na samotného vůdce duchovního národního odboje – Viktora Dyka. K návštěvě Dyka musil Durych sebrat mnoho odvahy, byl vskutku jen literárním začátečníkem a Dyk byl uznávaným a ctěným básníkem. Přesto však Dyk Durycha laskavě přijal, přípravy vzniku „národní“ církve potvrdil a připojil nadmíru zajímavou poznámku: že nyní bude záležet na postoji Vatikánu. Tato poznámka musila Durycha zděsit na nejvyšší míru, neboť si byl dobře vědom toho, jaký že to Kristův náměstek sedí ve Vatikáně. Že je to nerozhodný a povolný Benedikt XV., který se zajisté nevydá do boje za ochranu české katolické církve.

Nebylo tedy Durychovi dobře, když psal Matku. Bylo třeba volit formu alegorie a Durych povídku zašifroval tak dokonale, že vlastenečtí redaktoři Národních listů učinili rovnítko mezi Durychovou matkou a českým národem, což ovšem ani zdaleka nebyl tragický omyl. Durychovi to velmi pomohlo, zejména proto, že více méně pouhým nedopatřením nepodepsal proklamaci (manifest) českých spisovatelů, který vybízel české poslance, aby se ve Vídni zasazovali o českou samostatnost. O podepsání manifestu Durycha nikdo nežádal.

Mohu dosvědčit, že můj otec se nikdy nedral do popředí, a to nikoli proto, že by si snad nevěřil nebo se podceňoval; bylo to z vrozené skromnosti, kterou ovšem leckdy přeháněl. Nedokázal by iniciovat manifesty, deklarace a prohlášení, nicméně přišel-li ho kdokoli požádat o podpis pod dobrou věc, můj otec neodmítl. Když byl v nešťastném roce 1938 požádán, aby připojil svůj podpis pod manifest „K svědomí národů“, učinil tak bez váhání, třebaže tento manifest podepisovali spisovatelé, žurnalisté a filosofové, se kterými byl otec ve vysloveně nepřátelském stavu. Ještě před nedávnem se mnoho těchto lidí pokoušelo Durychovi co nejcitelněji ublížit. Dalo by se říci, že tehdy se naší vlasti nedařilo dobře, a proto se též mohlo jevit každé osobní nepřátelství jako malichernost. Ale ona to malichernost nebyla.

Když jsem v letech 1986 a v dalších letech až do listopadového kotrmelce, obcházel čerta i ďábla a připomínal jsem 100. výročí otcova narození, navštívil jsem i ředitelku Ústavu pro český jazyk a literaturu v Praze na Strahově, Hanu Hrzalovou. Přátelé a příbuzní se mi smáli, že plýtvám časem, ale já jsem se nedal odradit. Komu z našich komunistických kulturních činitelů zůstalo ještě trochu cti v těle, kdo vůbec věděl, že nějaký Durych existoval a kdo si vůbec od Durycha něco přečetl, ten mě zpravidla i přijal s nelíčeným překvapením a ovšem i se zvědavostí. O Durychovi se přece jen trochu vědělo, nemluvilo se však a nepsalo o něm právě tak, jako se dnes dobře ví o liturgii papeže Pia Pátého, ale nepíše se o ní a nemluví, protože je to nepatřičné.

Hrzalová mě překvapila, že si velice váží Sedmikrásky, že to byla oblíbená četba jejích dívčích let; pak mě ale udivila něčím, co by mne ani ve snu nenapadlo nějak zdůrazňovat: že totiž Jaroslav Durych podepsal výše zmíněný manifest, že to ona sama teprve před nedávnem zjistila.
To prý nebylo samo sebou, tím prý můj otec zřetelně deklaroval svůj demokratický občanský postoj. Tohoto faktu prý si Durychovi „nepřátelé“ nejsou vědomi a ona sama po tomto pro ni překvapujícím zjištění dospěla k přesvědčení, že se hnůj na Durycha hází neprávem. Tehdy v osmatřicátém se totiž neprojevili všichni čeští literáti tak jednoznačně!

Durychovo 100. výročí narození pak bylo připomenuto se značným zpožděním, než je na tehdejším ÚV schválily (či aspoň nic proti nenamítaly) všechny komise. Roku 1987 směl Vyšehrad vydat Tři dukáty se Třemi troníčky, jakožto reprint z vlastního vydání v roce 1957. Kus zásluhy tedy má na tomto vydání i pověstná „H H“, a to zřejmě jen na základě otcova podpisu pod Manifestem českých spisovatelů z roku 1938.

Mnohem závažnější se mi jevilo memorandum, které Durych vypracoval spolu s Horou, Knapem a Křelinou roku 1939, už po německé anexi českého zbytku republiky. Toto memorandum, adresované protektorátnímu presidentu Emilu Háchovi, bylo iniciováno Knapem a Křelinou, Durychem pak bylo přestylizováno. Memorandum mělo být na radu ministra Havelky zredukováno, aby některé věty Němce nedráždily. Tuto radu Durych odmítl přijmout, a tak se memorandum narodilo jako mrtvé dítě. Je na pováženou, že ani za 60 let se je nikdo neodvážil zveřejnit: jistě jen proto, že bylo dílem katolických spisovatelů a „odrodivšího se“ komunisty Hory, především však proto, že v Knapově vzpomínce jsou jmenovitě uvedeni znamenití čeští literáti, kteří prvotní znění memoranda odmítli podepsat.

Jsou tedy všecka ta memoranda, prohlášení a deklarace jen pro zlost. Podle vlastního vyjádření Jaroslava Durycha memorandum českých spisovatelů z roku 1918 nepodepsal proto, že
1) nikdo mu je k podepsání nepředložil,
2) tehdy se mu nezdálo, aby takový dokument podepisoval teprve jako začínající spisovatel. Teprve mnohem později se dověděl, že mezi signatáři memoranda je řada takových „literátů“, kteří se nemohli nazývat ani začínajícími. Ještě totiž vůbec ne­začali.

Ale už se stalo. Tím faktem, že se mu jako plukovnímu lékaři ani nemohl zdařit jakýkoli pokus o přeběhnutí k Rusům a že se navíc stal nositelem dvou rakouských válečných vyznamenání za statečnost, zle si poškodil pro budoucnost renomé. Jakýpak je tohle český spisovatel!
V období kolem říjnového převratu se katolíky nejen pohrdalo; katolictví začalo být nenáviděno. Stržení mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí pak bylo signálem k rozpoutání protináboženské hysterie, takže více méně byl i na místě povzdech tehdy velmi vlažného katolíka Otokara Březiny, že prý neví, na kterém sloupu on sám bude viset. Kdo by se tedy exponoval za zprofanovanou katolickou církev! – Nuž, našel se jeden takový, snad jich bylo i více, ale zůstali nepoznáni.

O vzniku „Matky“ píše Durych v Rozmachu (V. roč., trojčíslo 18 – 20, 15. prosince 1927, str. 555–560) – přesně po deseti letech:
„I když jsem tenkrát (v zimě 1917) seděl za větrem v Királyhidě, byl jsem přesvědčen, že i samou vírou tak jako modlitbou se pomáhá práci a dílu, třebas dneska lze se tomu ušklíbnouti a říci kdesi cosi; a že každá skepse, třebas i tajená, prodlužuje válku a zvětšuje břímě nutných obětí podle zákona svrchované spravedlnosti: snad by tvá skepse v této hodině zničila život některého člověka daleko odtud v cizí zemi; snad tvá naděje někoho v této hodině Bůh ví kolik set kilometrů odtud zachrání z nebezpečí; vždyť obcování duší lidských mezi sebou i s mocnostmi vyššími není tak bezvýznamné jako to, co lidé obyčejně považují za život a dílo. Jedna naděje bude odměněna a naplněna druhou. Neboj se!
To bylo v těch dobách. Vím, že mě udeříš, vím, že mě zapudíš, ale přece jdu k tobě, ne proto, že jsi šťastná a mocná, ale proto, že jsi v nouzi, že potřebuješ pomoci, že jsem tvůj syn.
Dva přátelé, Vincenc a Angelikus, se potkávají na ulici.
Angelikus říká: „Vincenci, moje matka jde dnes k soudu se žalobou… Slyšel jsem o její bídě a o jejím pláči. Slyšel jsem, že povstala a že dnes přednese při svou soudu. A já jdu, abych jí dosvědčil, že jsem jejím synem a že hledám její právo…“
A Vincenc říká: „…Vzpamatujte se!… Vždyť vaše matka je žena zchátralá, vaši bratří stydí se za vás a budou se rouhati vaší víře i vašim řečem; všichni již dávno se spokojili svou hanbou a neřestí a chtějí-li nyní dosáhnouti svobody, práv a světské cti, činí tak proto, aby pak jen tím okázaleji se mohli honositi svou nestoudností… Vraťte se! Nic dobrého na vás tam nečeká, kam chcete jíti. Uvažte, že stihne-li vás hanba a potupa, že padne i na naši Jedinou Matku…“ – (Svou „tělesnou“ matkou Angelikus bezpochyby myslí českou církev katolickou, znešvařenou a zaneřáděnou rakouským balastem. Za Jedinou Matku pak Vincenc považuje Kristovu Církev Všeobecnou.)

Jaroslav Durych pokračuje:
„A Angelikus pak říká: „…Ale matka moje má nesporné právo, kdykoliv a před celým světem na mne ukázati a říci: totoť jest můj syn! A já se mohu třebas před ní skrýti, mohu jí utéci do klausury k Jediné Matce, ale nikdy nemohu popříti to, že jsem synem své matky tělesné. A slyším-li, že mne volá, že pláče a trpí, nemohu se od ní odvrátiti ani tenkráte, když jí pomoci nemohu, poněvadž její kletba zmařila by ve mně každé jiné požehnání. A jdu-li kolem ní, musím ji přikrýti, aby na mne nepadla kletba jako na Cháma“.“
Dovolím si připojit jeden odstavec z prózy Matka:
„Vidíte, Vincenci! Kdybych já dnes váhal obětovati svůj život za život nejmenšího z bratří jen proto, abych mohl zítra tím okázaleji umírati za slávu Církve, což by mi neřekl Pán: Jak, Angeliku, včera jsi se neuměl zastati jediného bratra a dnes chceš svou smrtí hájiti celé nebe? Jdižiž! A byl bych zahanben jako sám ďábel. A vy pravíte, že rod můj jest nečistý a nestoudný, ale což nestačí, když povstane a řekne: Pane, chceš-li, můžeš mne učiniti čistým? A třebas toho moji bratři dosud neřekli, půjdu s nimi a budu je prositi, a pohaní-li a odeženou-li mě, poběžím za nimi a budu jim to křičeti do uší, neboť kdybych je nyní zapřel, když jdou k soudu, byl bych pokrytcem.“

Smutnými myšlenkami Durych zakončuje genezi své Matky:
„…Dneska jsme moudřejší než před desíti lety. Dnes jest pohodlno souditi. Ale positivní skutečnost jest positivní skutečnost. Držme se jí v těchto dobách positivních.
Angelikus už tedy dávno zmizel v klausuře, pokusiv se zbytečně vykonati domnělou povinnost, a když si na to dnes vzpomene, jistě se snaží rychle mysliti na něco jiného, neboť blamáž zůstane blamáží. Ale z jeho případu přece jen plyne jakési méně dobré, spíše užitečné poučení: Nelez, kam tě nezvou, nechoď, kam tě neposílají! To přenech kupcům, politikům a tribunům, lidem, kteří z toho něco mohou a chtějí míti. Drž se breviáře!
Podle skutečnosti historické Vincenc měl pravdu…A tak zní dnes slova Vincencova: „Vraťte se!“ jako příkaz nikoliv užitečné chytrosti, nýbrž jako příkaz soudného rozumu. Jest nutno znáti nejen směr, krajinu a klima, ale i stáří země. Kultury stárnou a národ s nimi.
Anebo bylo by třeba vrhnouti udici naděje daleko do předu, do dálek neproniknutelných, metafysických; do dálek, které se zrcadlí v očích dětí. Věřit, že Angelikus teprve jednou bude míti pravdu; že k tomu setkání dojde; že se zatím potkal jen se strašidlem své matky, své vlasti, nikoliv s ní samou.
Ale je-li naší matkou strašidlo či jakási stará iluse o krásné paní, to rozhodovat nám tak dobře nepřísluší. Zatím má Angelikus pravdu jen ve slovech: „Jdu-li kolem ní a vidím-li její hanbu, musím ji přikrýti, aby na mne nepadla kletba jako na Cháma.“

Neodpustil si Durych na samý konec této „geneze“ proroctví: Angelikus teprve jednou bude mít pravdu! – Tato slova se v současnosti naplňují a jde z nich mráz po zádech. Nelze tušit, jak dopadne soud s Angelikovou matkou (právě s touto matkou, s níž si redaktoři starých poctivých Národních listů nevěděli rady: nejblíže se pravdě beze sporu přiblížil ten, kdo v ní nalezl současně alegorii českého národa i české církve. Víra v Boha a láska k národu přečasto splývají u Durycha v jediné.)

Jako trvale platný příkaz se Durychovi jevil bohulibý skutek Sémův. On sám se nejednou usilovně snažil zahalit hanbu české církve i českého národa, právě tak, jako Sém neváhal přikrýt „hanbu“ svého opilého otce. Je to příkaz, který dnes obdivuhodně plní statisíce, či snad i milióny prostých laiků. Nemáme ani ponětí o síle modliteb těch nejpokornějších – řádových sester a snad i řádových bratří. O síle modliteb nemocných, chudých a pronásledovaných, kterým Bůh ochotně popřává sluchu a sám pak milosrdně zakrývá hanbu své i jejich církve.

Najdou se však jednou, v době nejvyšší potřeby, takoví Angelikové, kteří ještě budou mít odvahu jít za svou skutečnou matku svědčit k soudu?

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáno ve spolupráci s Vonrammstein’s Blog.