Dvě strašlivé metly trestaly lidstvo po celou dobu jeho historie: nakažlivé nemoci a hladomory. Nakažlivé  choroby prý zredukovaly počty obyvatel již v dobách prehistorických.

Mnohem hroznější pohromou je hladomor. Ten si člověk jednak zaviňuje sám, např. válkami či spíše ještě ekonomickou nezodpovědností a lajdáctvím, mnohem spíše jsou však za hladomor odpovědné přírodní katastrofy. Poručit větru a dešti sliboval už baťuška Stalin, snad právě proto, že v jeho říši – naposledy na Evropském kontinentě – byl jeho milovaný lid hladomoru vystaven. Ve dvacátých letech minulého století si na Ukrajině, ale i jinde v širé Rusi, vařili lidé k jídlu nemluvňata, ale prý i odrostlejší děti. Sám ďábel tak chránil lidi před smrtí hladem.

Nemoci se lidstvo naučilo omezovat. Hladomory, alespoň v Evropě, odstranil Kolumbův objev Ameriky. Ne hned, ale teprve tehdy, kdy se ve větším měřítku začaly pěstovat z Ameriky dovezené brambory. Vládci Pruska a Rakouska 18. století byli sice škůdci ducha a zlo jimi způsobené dodnes nebylo napraveno, ale nutno jim přičíst k dobru, že pod přísnými sankcemi direktivně zavedli pěstování brambor. Náš „zdravý venkovský lid“ brambory odmítal. Považoval je za ďáblovu vějičku a kdyby už tehdy se těšil spásné svobodě, pak by se brambory pěstovaly tak nejvýš v botanických zahradách.

Ono se dnes již nechce věřit, že ve středověku, ale ještě i později, rolník z polí sklízel jen o něco málo víc než zasel, třebas i jen dvojnásobek nebo trojnásobek. Vzpomeňme si ze své povinné školní četby, jak babičky zamykaly před dětmi chléb! Skutečně se tak dálo. Nebylo antikoncepčních prostředků, přitom však naši pradědové měli podobné choutky choutkám našich otců a nás samých, a tak se stávalo, že i skalní neznabozi plodili potomky v počtu svatých apoštolů.

Lidstva však  nijak moc nepřibývalo a dokud se brambory nestaly běžnou potravinou, prováděla moudrá „příroda“ v početných rodinách selekci, za kterou by se nemusil stydět ani doktor Mengele. Děti umíraly ještě v den svého narození. Jednoho roku se dožilo jen málokteré dítě.

Toto se dělo v 19. století v Evropě. Děti chtěné i nechtěné  umíraly často i z nepochopitelných důvodů. Jako na potvoru, těch nechtěných zůstávalo naživu víc. A tak se ve městech začaly děti  u t r á c e t. Tak, jako přebytečná koťata nebo štěňata. „Národním sportem“ se toto utrácení dětí stalo ve staré „dobré“ Anglii i ve „sladké“ Francii. O mnoho jinak nebylo ani ve Flandřích, v Německu a všude tam, kde už se lidé   p ř e s t a l i  bát hladu! Není ovšem zcela pravdivé, že své děti zabíjely nejprve národy bohaté a od nich se to naučily národy chudé. Teď už je rozhodující „vyspělost ducha“, ale pozor! Této vyspělosti prý nabývá člověk sledováním televize a na tu, jak bohužel známo, koukají den co den i nahatí černoši, kteří v období sucha žvýkají spolu se svým dobytkem  slámu a kůru stromů.

Nadbytečných dětí je stále víc a víc. Co s nimi? Tenhle problém trápil už antické demokraty a ti (prý jen neduživé děti) shazovali se skály. V Londýně v 19. století byly asi jen malé byty. Během pouhých pěti let, v rozmezí l855 až l860 se v tomto městě našlo asi 3900 mrtvolek novorozeňat. Tehdejší anglický lékař W. R. Ryan bije na poplach: „sympatie veřejnosti jsou jednoznačně na straně vražednic. Vraždy nemluvňat veřejnost přijímá docela jinak než ostatní vraždy!“ V listu Morning Star ze dne 23. Června l863 se píše: „O mrtvoly nemluvňat, pohozené na ulicích, ve stokách a pod keři v parcích nebo u vrat kostelů  dbá policie stejně málo jako o zdechliny psů nebo koček.“

To už se v tu dobu anglický lid dost dlouho dusil v objetí humanismu Velké francouzské revoluce, ovšem dnes je již humanismu tolik, že si s ním nikdo neví rady. Brambory nepomáhají, nejedou nám, země je „přelidněna“. Antikoncepce je nepohodlná, v plánované rodičovství se nevěří. „Jen ve smrti je jistota“, říkají netoliko básníci. Smrt je rychlá, přesvědčivá a laciná, zejména slouží-li zájmům státu – je samozřejmě hygienická a nad pomyšlení humanistická. Trápit děti v nalezincích a dětských domovech? Na ty si přece tolik stěžoval Charles Dickens. Současní ministři financí a jiní správci státního pokladu si bručí pod vousy: „Tolik zbytečně vynaložených peněz. Na haranty nikdy nebylo dost peněz!“ Ti, kdo se sami zasloužili za vznik a existenci dětských domovů, láteří: Dětské domovy prý mrzačí charaktery! Z jejich chovanců se stávají zločinci!

Co naplat! Právě tak, jako že člověk nepřestane být člověkem, nepřestane ani hřešit a pokoušet Boha. Nadále bude utěšovat své okolí i sama sebe, že lidské embryo ještě není člověkem, natož aby pak bylo pod Boží ochranou. A co že to vůbec je ten Bůh?

Běda! Pošetilosti lidská! Stačí jen se podívat k sousedům, jak jsou zoufalí z těch miliónů Turků, které si sami museli nazvat domů, protože si sami povraždili miliony nenarozených dětí. Nepřivolávejme si národní neštěstí! Avšak raději a ochotněji budeme stavět mešity, jen abychom se nemuseli řídit těmi zákony, které vytvořily naši civilizaci a kulturu.

Bezbranné děti lze vraždit snadno a rychle. Házením se skály, udušením, uškrcením, hladem a třebas i  civilizovaně – skalpelem. Vražda však zůstává vraždou, a to již od počátku světa. Kainovi se dostalo této připovědí od samého Boha:

„Cos to udělal? Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země. Proto buď proklet, vyhnán z úrodné země, která otevřela ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Když budeš obdělávat půdu, nedá ti už svou úrodu. Budeš pobíhat a toulat se po zemi.“

Tu pravil Kain Hospodinovi:

„Můj zločin je větší, než je možno odčinit!“    

Kain Boha neviděl, ale slyšel ho a svou vinu uznal. My už Boha neslyšíme a ani ho slyšet nechceme.

Václav Durych