Existují dva druhy ekumenismu, které mají dle mého soudu jednoznačně smysl i výsledky. Ten, který láme historické bariéry, a ten, který pracuje s univerzálními hodnotami spojujícími dané skupiny, mezi kterými se děje.

Prvním případem je tedy odstraňování bariér a slučování křesťanských denominací tam, kde není rozdělení zapřičiněno věroučně. Příkladem smysluplného ekumenismu završeného úspěšným znovuspojením budiž například rýsující se hromadný návrat tzv. „anglokatolíků“ do katolické církve, kterému jsem se věnoval v článku 21. století: Čas praktického ekumenismu, či slučování některých protestantských denominací.

Druhým případem je např. to, o co se snaží Manhattanská deklarace. Tj. snaha sjednotit úsilí katolíků, protestantů a pravoslavných v oblastech, kde žádné rozdíly mezi jejich názory nejsou.   Teď mluvím o tom, že všichni křesťané jsou a musí být pro-life, že všichni křesťané definují manželství jako spojení muže a ženy a že všichni samozřejmě trvají na tom, aby tyto hodnoty mohli hájit a prosazovat. Jistě, tzv. „liberální protestanté“ a „katolíci“ Bidenova či Kalouskova typu  nesdílejí nic z toho, ale oni taky nemají žádné právo nazývat se na základě své víry křesťany (katolíky, protestanty…) – jsou to prostě jen odpadlíci, kteří jsou příliš zbabělí na to, aby si to přiznali.

Oba uvedené příklady smysluplného ekumenismu IMHO ukazují, že ačkoliv je křesťanství v krizi, začíná pomalu kráčet správným směrem. Rostoucí počet podpisů pod Manhattanskou deklarací nám budiž nadějí. Manhattanská deklarace je přesně ten typ ekumenismu, na něm by se měl podílet každý křesťan.