Biskup Schneider a nový „sylabus omylů“

S velkou vděčností dnes čtenářům přinášíme dlouhý originální rozhovor s Mons. Athanasiem Schneiderem, pomocným biskupem arcidiecéze Panny Marie v kazachstánské Astaně. Následující otázky jsme mu poslali ještě před jednáním německých biskupů ve Vatikánu v rámci probíhajícího sporu o svaté přijímání pro protestantské partnery ve smíšených manželstvích, i před skandálním zahájením výstavy Heavenly Bodies (Nebeská těla) v New Yorku. [1] Měli jsme v úmyslu položit mu otázky, které by mohly inspirovat jakýsi nový „sylabus omylů“ (náš termín, nikoli jeho) pro moderní Církev, a tak poskytnout correctio filialis některých vážných pokřivení víry, jež dnes kolují v církevních kruzích i mezi veřejností, aniž by byly korigovány.

Biskup Schneider se proto vyjadřuje k takovým otázkám, jako je žehnání homosexuálním párům, kněžské svěcení žen, zednářská symbolika ve Vatikánu, ženatí kněží, skutečnost, že Vatikán na newyorskou módní výstavu zapůjčil posvátné předměty a v neposlední řadě případ malého Alfieho Evanse.

Pan biskup v otázkách víry a mravů bez váhání zaujímá jasná a principiální stanoviska a my jsme mu – opakuji – velmi vděčni za jeho katolické svědectví. Kéž by zářilo široko daleko a katolíky po celém světě utvrzovalo ve víře. [2]

Maike Hicksonová (MH): Začátkem roku představitelé německé biskupské konference navrhli žehnání homosexuálním párům. Jaká by měla být reakce na tento návrh ve světle katolické nauky?

Biskup Athanasius Schneider (AS): Udělit požehnání homosexuálnímu páru znamená žehnat nejen hříchu mimomanželských sexuálních aktů, ale ještě hůře, sexuálním úkonům mezi osobami stejného pohlaví, to znamená hříchu sodomie, který je téměř po celé lidské dějiny a v celé křesťanské tradici pokládán za hřích, jenž volá do nebe (srov. Katechismus katolické církve, č. 1867). Proč takový hřích volá do nebe? Protože ruší a ničí povahu a řád lidské sexuality a protiřečí vzájemné komplementaritě obou pohlaví, jak ji stvořila nekonečná moudrost Boží. Homosexuální úkony a homosexuální vztahy přímo odporují rozumu, logice a výslovné Boží vůli.

Homosexuální akty jsou vnitřně tak absurdní, že je můžeme přirovnat například k nesmyslnému maření funkce bezpečnostních pásů v autě, kde se zástrčka zasunuje do zásuvky. Každý člověk se zdravým rozumem pochopí absurditu použití bezpečnostního pásu jen se dvěma zástrčkami nebo jen se dvěma zásuvkami. Nebude to fungovat a nezapnutý bezpečnostní pás v mnoha případech způsobí smrt. Tak také homosexuální akty působí smrt duchovní a v mnoha případech i fyzickou vzhledem k extrémně vysokému riziku pohlavních chorob.

Když kněží prosazují žehnání homosexuálním vztahům, propagují tím hřích, který volá do nebe, a logickou absurditu. Dopouštějí se tím těžkého hříchu, který je ještě horší než hřích homosexuálních partnerů, jimž žehnají, protože je tím podněcují k trvalému životu v hříchu a v důsledku toho je vydávají reálnému nebezpečí věčného zatracení. Ve chvíli osobního soudu jistě uslyší od Boha tato závažná slova: „Řeknu-li já bezbožnému: „Smrtí zemřeš!“ a nebudeš-li ho varovat, nebudeš-li mu domlouvat, aby se odvrátil od své bezbožné cesty a živ byl: umře on, bezbožník, ve své nepravosti, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky“ (Ez 3,18). Kněží žehnající homosexuálním praktikám znovuzavádějí jakýsi druh pohanské chrámové prostituce. Takové chování se blíží apostázi a lze na ně plně aplikovat slova Písma svatého: „Neboť se vloudili někteří lidé, kteří jsou již dávno předem označeni k tomuto odsouzení, bezbožní lidé, kteří milost našeho Boha zaměňují za nezřízenost a zapírají našeho jediného vládce a Pána, Ježíše Krista“ (Juda 4).

MH: P. Anselm Grün, německý autor, jehož knihy nedávno pochválil papež František, teď říká, že si v budoucnosti dokáže představit papežku. Také kardinál Christoph Schönborn se nedávno nechal slyšet, že nějaký příští koncil by mohl docela dobře dospět k novému rozhodnutí o kněžském a dokonce biskupském svěcení žen. Co je v tomto směru v Církvi možné a dobré a co není? Jaká je správná úloha žen v Církvi ve světle Evangelia?

AS: Z Božího ustanovení může být svátost kněžského svěcení (sacramentum ordinis) udělována pouze mužům. Není v moci Církve tuto základní vlastnost svátosti změnit, protože nemůže měnit podstatné stránky svátostí, jak učil tridentský koncil (srov. zas. 21, hlava 2). Papež Jan Pavel II. vyhlásil, že nemožnost kněžského svěcení žen je neomylnou naukou řádného univerzálního magisteria (srov. apoštolský list Ordinatio sacerdotalis, č. 4), neboť jde o Bohem zjevenou pravdu náležející k pokladu víry (srov. odpověď Kongregace pro nauku víry z 28. 10. 1995).

Kdo o této zjevené pravdě zatvrzele pochybuje nebo ji popírá, dopouští se hříchu hereze, a činí-li tak veřejně a neústupně, stává se hřích kanonickým zločinem, který má za následek automatickou exkomunikaci (latae sententiae). Tohoto hříchu se dnes dopouští celá řada kněží a dokonce i biskupů. Tím se neviditelně vylučují ze společenství katolické víry. Bezpochyby pro ně platí Boží slovo: „Z nás vyšli, avšak nebyli z nás“ (1 Jan 2,19).

Žádný papež ani ekumenický koncil nemůže nikdy dovolit svěcení žen (jáhenské, kněžské ani biskupské). Pokud by tak hypoteticky učinil, byla by Církev zničena v jedné ze svých podstatných skutečností. K tomu však nemůže nikdy dojít, protože Církev je nezničitelná a její skutečnou Hlavou je Kristus, který nedovolí, aby ji pekelné brány v tomto konkrétním ohledu přemohly.

Nejkrásnější, jedinečnou a nenahraditelnou úlohou ženy v Církvi je její povolání a důstojnost být matkou, fyzickou nebo duchovní, protože každá žena je svou přirozeností mateřská. Od poslání být matkou je neoddělitelné povolání a důstojnost snoubenky, skrze niž žena hlásá pravdu, že každá křesťanská duše, i duše muže, má být snoubenkou Krista. V povolání matky a snoubenky žena prožívá vnitřní kněžství srdce, které je pro ni jedinečné a doplňuje vnější mužské služebné kněžství apoštolů. Jak moudře Bůh stanovil přirozený řád, který se ještě krásněji odráží v řádu milosti, ve svátosti kněžství! Svěcení žen by Boží řád zničilo a ve svém důsledku přineslo jen duchovní ošklivost, duchovní neplodnost a nakonec modloslužbu.

MH: Němečtí biskupové v únoru schválili dokument, který protestantským manželským partnerům katolíků dovoluje, v individuálních případech a po období rozlišování, pravidelně přistupovat ke svatému přijímání. Je takový postup německých biskupů vůbec dovolený a možný vzhledem ke svátostnému řádu Církve a vzhledem k povinnosti katolíků pravidelně přistupovat ke svátosti pokání?

AS: Od apoštolských dob (srov. Sk 2,42) jsou vzájemně neoddělitelně propojeny integrita víry (doctrina Apostolorum), hierarchické společenství (communicatio) a eucharistické společenství (fractio panis). Když Církev připouští pokřtěného ke svatému přijímání, nikdy ho nemůže dispenzovat od vyznávání celé katolické a apoštolské víry. Není dostatečné vyžadovat od něj jen katolickou víru ve svátost Eucharistie (nebo ve svátost pokání a svátost pomazání nemocných).

Připustit pokřtěného ke svatému přijímání a nepožadovat od něj jako nezbytný předpoklad akceptování všech ostatních katolických pravd (např. dogmat o hierarchické a viditelné povaze Církve, papežském primátu, neomylnosti římského papeže, ekumenických koncilů a univerzálního a řádného magisteria, mariánských dogmat atd.) znamená protiřečit nutně viditelné jednotě Církve a samotné podstatě svátosti Eucharistie. Správným účinkem přijímání Eucharistie je konkrétně projev dokonalé jednoty členů Církve ve svátostném znamení. Proto přistupuje-li protestant nebo pravoslavný křesťan ke svatému přijímání v Katolické církvi – byť by šlo o výjimečné případy – je to v konečném důsledku lež. Protiřečí to svátostnému znamení i vnitřní realitě svátosti natolik, nakolik nekatolíci přistupující ke svatému přijímání nadále dobrovolně viditelně náležejí k jinému vyznání, ke svému protestantskému nebo pravoslavnému společenství.

V tomto kontextu také můžeme odhalit problematickou a rozpornou zásadu kánonu 844 Kodexu kanonického práva (o podávání určitých svátostí, například svatého přijímání, nekatolickým křesťanům v situacích nouze nebo nebezpečí smrti). Tento princip odporuje apoštolské tradici a trvalé dvoutisícileté praxi Katolické církve. Již v době těsně poapoštolské, ve 2. století, Římskokatolická církev tuto praxi zachovávala, jak dosvědčuje svatý Justin: „Tato potrava je mezi námi nazývána Eucharistií a nesmí na ní mít účast nikdo než ten, kdo věří, že to, čemu učíme, je pravdivé“ (Apol. I, 66). Problém, který nedávno vytvořila německá biskupská konference, je upřímně řečeno jen logickým důsledkem problematických výjimek formulovaných kánonem 844.

MH: Některým pozorovatelům to připomíná zavedení svatého přijímání na ruku, které nejprve začalo v určitých oblastech jen proto, aby bylo později zavedeno v celé univerzální Církvi. Vidíte v tom paralely?

AS: Podle logiky lidské křehkosti, dynamiky ideologického nátlaku a nakažlivosti špatných příkladů se i svaté přijímání pro protestanty ve výjimečných případech časem dočká širšího zavedení, které pak bude velmi obtížné zastavit.

MH: Bude-li tato nová iniciativa směřující k intercommuniu na nadcházející schůzce schválena Vatikánem, mohlo by to vést k dalšímu oslabení církevní nauky o svátostech po Amoris laetitia a jejích důsledcích? [3]

AS: Nepochybně!

MH: Vidíte v souvislosti s tímto nejnovějším německým projektem limity výzev k decentralizaci Církve?

AS: Když v některé partikulární Církvi existuje skutečné nebezpečí poškození integrity katolické víry a odpovídající svátostné praxe, musí papež konat svou povinnost a tyto úchylky napravit, aby byli prostí věřící chráněni před opuštěním integrální katolické a apoštolské víry. Když biskupové jednají v rozporu se svou povinností „podporovat a chránit jednotu víry a kázeň společnou celé Církvi“ (Lumen gentium, 23), musí papež zasáhnout vzhledem ke svému úkolu být učitelem všech křesťanů a „nejvyšším učitelem všeobecné Církve“ (Lumen gentium, 25). Jestliže během plavby začnou někteří důstojníci v posádce do kýlu lodi vrtat díry, nemůže kapitán říci: „Nezasáhnu, protože se chci řídit zásadou decentralizace.“ Každý člověk se zdravým rozumem by takové chování pokládal za nezodpovědné a absurdní, protože by mělo fatální následky. Když tomu tak je v tělesném životě, oč více to platí pro nadpřirozený život duší! Když však místní biskupové správně podporují a chrání víru, disciplínu a liturgii Církve, neměl by papež jejich iniciativy omezovat. V tomto případě by šlo o zdravou decentralizaci. Papež by neměl zasahovat do ničeho, co dělají místní biskupové a „co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, dobré a chvályhodné“ (Flp 4,8), a tato dobrá díla by měl ponechat decentralizovaná.

MH: V souvislosti s nadcházející amazonskou synodou v roce 2019 dnes mnozí vyzývají k tomu, aby bylo v latinském obřadu umožněno kněžské svěcení ženatých mužů. Jak na to odpovíte vy? Měla by a může se Katolická církev vydat touto cestou?

AS: Římskokatolická církev by neměla propadnout triku viri probati, ani by se neměla dát přemoci skutečností drastického nedostatku kněží v některých oblastech. Taková reakce by byla příliš lidská, scházel by nadpřirozený pohled na Boží prozřetelnost, která vždy vede Boží Církev. V dějinách Církve existuje dostatek důkazů o obdobích a oblastech s drastickým nedostatkem kněží, kdy však katolická víra laiků vzkvétala díky předávání víry v rodinách a díky svědectví ctnostných jednotlivců. I já jsem prožil dětství v takové situaci, kdy jsme několik let neviděli kněze.
Důkazy z doby rané Církve dostatečně dokumentují, že kněžský celibát neboli zákon kněžské zdrženlivosti je apoštolského původu. V apoštolských dobách a v době církevních Otců to byla tradovaná a zpočátku nikoli psaná norma, podle níž vysvěcený duchovní (jáhen, kněz a biskup) musel od okamžiku svěcení žít v trvalé sexuální zdrženlivosti bez ohledu na to, zda byl ženatý nebo svobodný. Existují solidní vědecké studie, např. Christiana Cocchiniho, kardinála Alfonse Sticklera, Stefana Heida a kol., které tuto skutečnost potvrzují. Synoda v Kartágu (390) v době svatého Augustina prohlásila, že trvalou zdrženlivost „učili apoštolové a zachovávala se od pradávna“. Papež Lev Veliký (+ 450), který dbal na pečlivé dodržování apoštolských tradic, konstatoval: „Zákon zdrženlivosti je týž pro služebníky oltáře, pro biskupy a pro kněze. Když byli ještě laiky či lektory, mohli si svobodně vzít ženu a plodit děti. Avšak jakmile dosáhli uvedených hodností, už jim to dovoleno není“ (Epist. ad Rusticum). Kategorický zákaz uzavření manželství po vysvěcení byl univerzálně platný a platí stále i v pravoslavných církvích, kde byl celibát pro diecézní kněze zrušen. Je to jasný důkaz skutečnosti, že zákon zdrženlivosti pro muže s vyšším svěcením je apoštolského původu.

Prvním pokusem o rozchod s apoštolskou tradicí zdrženlivosti, tj. zákona celibátu v širším smyslu, představuje výnos byzantské církve na tzv. Druhé trullské synodě (691), kterou však Apoštolský stolec neuznal. Podle byzantského zákona musí ženatý kněz zachovat sexuální zdrženlivost noc předtím, než bude slavit eucharistickou oběť. Avšak skutečný katolický kněz, který je ve dne v noci „druhým Kristem“ (alter Christus) a který by proto měl nejsvětější Oběť sloužit denně, musí žít trvale v naprosté zdrženlivosti. Je to logický důsledek ontologické důstojnosti novozákonního kněžství a jeho trvalého spojení s Kristovou obětí na oltáři, na rozdíl od tělesného, dynastického kněžství ve Starém zákoně, kde měl kněz povinnost sexuální zdrženlivosti jen během pravidelné služby v chrámu. Právě s poukazem na kněze Starého zákona, jimž bylo dovoleno mít sexuální styk s manželkou, Trullská synoda v roce 691 vyjmula ženaté kněze ze zákona zdrženlivosti.

Jestliže plánovaná amazonská synoda v roce 2019 zavede ženaté kněze, byť v jednotlivých případech a konkrétních geografických oblastech, sama dynamika této inovace – fenoménu ženatých kněží – nepochybně zaplaví celou latinskou Církev. Doufejme, že amazonská synoda nebude podporovat zavedení životního stylu starozákonních kněží, který je cizí příkladu Krista, věčného Velekněze, i apoštolské tradici. Existuje vynikající román argentinského spisovatele Huga Wasta (pseudonym Gustava Adolfa Martíneze Zuviríi, + 1962) s názvem Lo que Dios ha unido (Co Bůh spojil), v němž autor přesvědčivě a brilantně dokazuje neslučitelnost katolického kněžství a sexuálně aktivního života v manželství.

MH: Při nedávné konference ve Vatikánu dostávali účastníci dárky silně připomínající zednářskou symboliku. [4] Je tento postup podle vás problematický, s ohledem na uchování celé a neporušené katolické víry?

AS: Zmíněné dárky, jejichž popisy a vyobrazení můžeme vidět na internetu, jsou otevřeně pohanské, ezoterické a zednářské. Tyto akce, které se odehrály ve Vatikánu, kde je sídlo pravdy svatého Petra (cathedra veritatis), nám mohou připomenout časté epizody ve Starém zákoně, kdy Boží lid a někteří jeho vůdci odpadli od uctívání jediného pravého Boha. Vždyť podle názoru některých starozákonních představitelů bylo v pořádku spojovat uctívání pravého Boha s modloslužbou. Bůh to však ústy všech svých proroků káral jakožto ohavnost. Nelze pochybovat o tom, že tytéž odsuzující hlasy všech biblických proroků zazní i nad uvedenými projevy pohanské modloslužby ve Vatikánu. Tato tragická epizoda prozrazuje jistou podobnost s prorockým viděním blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové: „Opět jsem viděla současného papeže a temný kostel v Římě jeho doby. […] A hle, neobyčejně zvláštní věc! Každý příslušník shromáždění si z prsou vyjmul modlu, položil si ji před sebe a modlil se k ní. Bylo to, jako by každý člověk vynesl na povrch své tajné myšlenky či vášně v podobě temného mraku, který, jakmile byl venku, na sebe vzal určitou podobu. Nejpodivnější na tom bylo, že modly zaplnily celý prostor; kostel byl přeplněn modlami, ačkoli modlících se lidí bylo tak málo. Když bohoslužba skončila, každý „bůh“ se vrátil do prsou příslušného člověka. Kostel byl zahalen černými závěsy a všechno, co se tam odehrálo, obestíralo příšeří“ (vidění z 13. května 1820).

MH: Vatikán se nedávno rozhodl zapůjčit mnoho posvátných rouch a dalších posvátných předmětů na sekulární módní výstavu v New Yorku [5], na níž se rovněž vystavuje oděv pro kněžku, biskupku, kardinálku a dokonce papežku. Nesměšuje toto rozhodnutí Vatikánu posvátné a profánní a nepůsobí dokonce mravní a duchovní zmatek věřících?

AS: Tato akce představuje jasné znesvěcení posvátných předmětů, které byly požehnány výhradně k bohoslužbě pravému Bohu, Nejsvětější Trojici, Otci i Synu i Duchu svatému. Nemůže nám to nepřipomenout znesvěcení posvátných předmětů králem Nabuchodonosorem ve Starém zákoně (srov. Dan 5,2). Bůh se však nenechá vysmívat (Gal 6,7). Na uvedený případ znesvěcení posvátných rouch se souhlasem vatikánské autority lze dobře vztáhnout tato Boží slova pronesená ústy proroka Daniela: „A bohy stříbrné a zlaté, měděné, železné, dřevěné a kamenné, kteří nevidí ani neslyší, aniž čijí – velebil jsi, kdežto Boha, který má život tvůj v ruce i všecky cesty tvé, neoslavoval jsi. Proto od něho poslán byl článek ruky, jež napsala, co psáno jest. A toto jest písmo, jež napsáno bylo: Mane, Thekel, Fares.“ (Dan 5,23-25). Kdyby žil prorok Daniel dnes a dozvěděl se o zmíněném profánním použití posvátných rouch, bezpochyby by lidem, kteří k tomuto znesvěcení dali souhlas nebo na něm spolupracovali, adresoval stejná slova.

MH: Svět byl nedávno svědkem případu Alfieho Evanse, kdy stát rozhodl o ukončení podpory životních funkcí nemocného dítěte. Arcibiskup Paglia a někteří britští biskupové stát za toto rozhodnutí chválili s poukazem na to, že by se neměla používat přehnaná léčba. Jak na Alfieho případ odpovídáte vy? Rozhodl stát správně a jde tu sekulární svět správným směrem? Jaké by měly být zásady zacházení s těžce nemocnými, ať jde o děti nebo dospělé?

AS: Ukázalo se, že Alfieho případ je jen špička ledovce. Ledovcem je moderní antikultura zabíjení nenarozených dětí. Tato praxe byla poprvé v lidských dějinách uzákoněna Leninovou komunistickou a marxistickou diktaturou v roce 1920. Od šedesátých let minulého století se legální zabíjení nenarozených postupně organizovaně rozšířilo téměř ve všech západních zemích. Celosvětová ideologie vraždění dětí před narozením je v zásadě ideologií opovrhující lidstvím pod cynickou maskou údajných práv žen nebo vágního „reprodukčního zdraví“.

Potratový průmysl a jeho politická ideologie vždy kategoricky odmítaly srovnávání potratu s vražděním dětí. Alfieho případ však celému světu naplno ukázal, že celosvětová politická, soudní a mediální moc, která ničí nenarozené – zranitelný a slabý lidský život – chce udělat další kvalitativní krok zavedením legálního zabíjení dětí, počínaje zákonným zabíjením dětí vážně nemocných. Alfieho případ se měl stát precedentem v tomto směru. Je to skutečně jen logický důsledek potratu, nyní v kombinaci s ideologií euthanasie. Alfieho případ pravdivě ukázal, kdo kde stojí v záležitosti nekompromisní obhajoby neporušitelnosti lidského života. Zastánce života ze všech koutů světa spontánně spojil ve společné bitevní linii. Byla to malá, ale vznešená duchovní armáda proti mocnému spiknutí agendy, na níž se shodla politika, soudnictví a – k našemu velkému překvapení – také medicína. Armáda života vypadala před moderním Goliášem vraždění dětí jako nový David. Zdálo se, že Goliáš tentokrát zvítězil. Ve skutečnosti však prohrál, protože v Alfieho případě zúčastněné strany politiky, justice a medicíny přišly o mravní kredit nestrannosti, transparentnosti a smyslu pro spravedlnost. Malá Alfieho armáda je vítězem. Vždyť v Božích očích, a dokonce i v pohledu dějin, budou vždy vítězi ti, kdo brání nejslabší a nejzranitelnější lidské bytosti, a to jsou na prvním místě nenarozené a těžce nemocné děti. Politické, soudní a medicínské spiknutí proti lidskému životu jednoho dne jistě zkolabuje, protože je nelidské. Na Alfieho případ a na malou armádu kolem něj můžeme vztáhnout slova Písma svatého: „Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem!“ (Ž 126,5).

Maike Hickson
Mons. Athanasius Schneider
Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:
https://onepeterfive.com/interview-bishop-schneider-addresses-a-new-syllabus-of-errors-for-the-modern-church/

Poznámky:

[1] V Metropolitním uměleckém muzeu byla 10. května zahájena výstava s názvem „Nebeská těla: móda a katolická představivost“. Na zahájení se dostavily nejrůznější celebrity v róbách, které mnozí katolíci právem považují za pohoršlivé, ba rouhavé, např. velmi odvážné šaty imitující kardinálskou sutanu, papežské roucho či dokonce Pannu Marii. Vernisáže se však v roli diváků zúčastnili i představitelé Církve, např. kard. Dolan (pokládaný jinak za jednoho z nejkonzervativnějších amerických prelátů), který událost posléze značně absurdně hájil jakožto počin téměř evangelizační; tvrdil, že „lidem pozitivně připomíná Církev a její pobožnosti, modlitby, tradice a liturgie… To může být jen pro dobro Církve.“ Jakým přesně způsobem tohoto bohulibého efektu modelky s výstřihem až na břicho a rozparkem až po kyčel dosahují, kardinál neupřesnil. Více na https://www.lifesitenews.com/news/cardinal-dolan-spirit-of-the-met-gala-was-not-offensive-or-blasphemous-at-a (Pozn. překl.)

[2] Mons. Schneider navštíví počátkem června Českou republiku; 10. června bude ve Vyšším Brodě sloužit pontifikální Mši svatou a udělovat svátost biřmování. Více na http://fssp.cz/?p=2363 (Pozn. překl.)

[3] Jak se v poslední době stává zvykem, schůzka skupiny německý biskupů (včetně několika, kteří s podáváním svatého přijímání protestantům nesouhlasí) na Kongregaci pro nauku víry za přítomnosti jejího prefekta arcibiskupa Luise Laradii a předsedy Papežské rady pro jednotu křesťanů kardinála Kurta Kocha žádné vyjasnění nepřinesla. Jak referuje Vatikánský rozhlas: „Během rozhovoru, který probíhal v německém jazyce, arcibiskup Ladaria vysvětlil, že papež František oceňuje ekumenické nasazení německých biskupů a žádá je, aby v duchu eklesiálního společenství dospěli k pokud možno jednomyslnému řešení. Při setkání se debatovalo o různých aspektech, například o vztahu této záležitosti k víře a pastorační péči, o její relevantnosti pro univerzální církev a o její právnické dimenzi. Arcibiskup Ladaria podá zprávu o obsahu setkání Svatému otci. Rozhovor probíhal v srdečné a bratrské atmosféře“ (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27594). Více na https://onepeterfive.com/as-with-amoris-laetitia-pope-also-declines-to-answer-intercommunion-dubia/ (Pozn. překl.)

[4] Názorná ilustrace je např. zde: https://twitter.com/EdwardPentin/status/989396026959245312

[5] https://www.lifesitenews.com/news/vatican-lends-sacred-vestments-to-blasphemous-fashion-show

2 Responses to Biskup Schneider a nový „sylabus omylů“

  1. Lenka napsal:

    Ke svěcení žen se rezolutně vyjadřuje prefekt kongregace pro nauku víry arc. Ladria (viz RaVat z 30. 5. 2018) připomíná, že otázka svěcení žen byla jednou provždy uzavřena Janem Pavlem II. 1994 v Ordinatio sacerdotalis a dále vysvětluje, že ve stejném smyslu se vyslovil také Benedikt XVI. na Zelený čtvrtek 5. dubna 2012 (při mši sv. se svěcením olejů) a konečně papež František potvrdil tento článek magisteria v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium (č. 104) a během tiskové konference při návratu ze Švédska (1. 11 2016) se explicitně přihlásil k listu polského papeže, když řekl: „Ke svěcení žen v katolické církvi dal poslední jasné slovo sv. Jan Pavel II. – a to zůstává platné“

    • Vladimír M. napsal:

      Přesto si myslím, že by tato otázka měla být věroučně jednou provždy zakotvena formou neměnného dogmatu vyjádřeného ex cathedra. I v minulosti církev vyhlašovala za (nová) dogmata to, co od samého počátku věřila, v reakci na šíření bludných nauk.
      Takhle pořád hrozí, že se jednou postupně začne prosazovat námitka, že žádné explicitní dogma, týkající se neplatnosti kněžského svěcení žen, neexistuje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *