Tag Archives: zednářství
Interview s Jeho Excelencí mons. Carlo Maria Viganem
„Es ist kein Zufall, dass selbst im katholischen Bereich die Ächtung derer immer stärker wird, die nicht bereit sind, im Namen der Unterwerfung unter die vorherrschende Ideologie auf den Glauben zu verzichten.“ Die schneidende Analyse zum Great Reset eines ehemaligen Spitzendiplomaten.
Interview s Jeho Excelencí Carlo Maria Viganem, titulárním arcibiskupem z Ulpiany, do r. 2016 apoštolským nunciem v USA, provedené Dr. Maike Hicksonovou (historičkou, rodilou Němkou, která dnes žije v USA a je publicisticky činná především v LifeSiteNews) pro Kultur-Magazin Schloß Rudolfshausen.
Maike Hicksonová: Co znamená “Great Reset”?
Arcibiskup Viganò: Great (Velký) Reset je pojem, který před několika lety byl vynalezen svobodozednářskými elitami ovládajícími svět. Míněna je tím globální revoluce zorganizovaná s cílem zlikvidovat stávající sociální pořádek a vnutit masám řadu změn, jež směřují k vládě Antikrista. Tato katastrofální proměna by byla těžko proveditelná pouhým hlasováním v parlamentu, proto tyto elity sáhly k revoluci. Ideály lepšího světa, respektu k životnímu prostředí a bratrství mezi národy jsou jen pozlátkem a podvodnou fasádou, za níž se má tato revoluce připravit, zdánlivě ušlechtilé úmysly jsou jenom pláštěm, pod nímž se skrývají pravé cíle, vyjádřené jejich vlastním heslem: nic už nebude, jak bylo.
Protizednářské dokumenty papežů jsou neplatné?
Protizednářské dokumenty papežů jsou neplatné?
Ano, přesně toto se dočteme v knize rakouského katolického kněze Michaela Heinricha Weningera „Lóže a oltář“. Přitom nejde jen tak o běžného patera z pastorace. Weninger je bývalý vatikánský diplomat a člen Papežské rady pro mezináboženský dialog. Ve své 500stránkové knize mimo jiné uvádí, že prý cestuje po celém světě a chudáci katolíci, kteří jsou členy zednářských lóží, se na něj obracejí s prosbou o pomoc, neboť strašlivě trpí ve svědomí, což má negativní vliv na jejich fyzické i psychické zdraví. Nechápou prý, proč by měli být exkomunikovaní kvůli tomu, že jsou zednáři, svědomí jim přece říká, že nic špatného nedělají, zednářský program je přece humánní a identický s křesťanstvím. P. Weninger je ujišťuje, že se nemusejí obávat, exkomunikovaní prý nejsou a ke svátostem mohou s klidným svědomím chodit.
Papežové od 18. století až do II. vatikánského koncilu ostře odsuzovali zednářství a vydali k tomu 20 věroučně a právně závazných dokumentů. Prvním byl Klement XII. r. 1738, jenž v bule „In Eminenti“ mj. ukládá věřícím „neudržovat žádné styky s takovými sdruženími pod trestem exkomunikace….nikdo s výjimkou toho, kdo se nachází na smrtelné posteli, nemůže být z hříchu příslušnosti k zednářské lóži rozhřešen od kněze či biskupa, neboť toto právo přísluší pouze biskupu římskému…“
Sůl se ještě nezkazila
Nic si nenalhávejme a přiznejme trpkou pravdu: Nikdy v dějinách nebyl úpadek Katolické církve větší než dnes. Jako profesionální církevní historik vím, o čem mluvím a mohu to prokázat. Jde o úpadek věroučný a morální.
Pohled do historie
V minulosti se vyskytlo několik období úpadku Církve, která jsou popisována (a také zveličována) ve všech profánních učebnicích dějepisu. Málo se ale ví, že mravní pokles života kléru i věřících vždycky souvisel s proniknutím nějaké hereze do nitra Církve, buď oficiálně, nebo tichou cestou. Arianismus ve 4. století, před nímž kapituloval i samotný papež Liberius, když odsoudil obránce pravověrnosti sv. Athanasia, způsobil nejen věroučný zmatek, ale i morální úpadek kléru, jak svědčí spisy tehdejších církevních otců.
Arianismus byl naštěstí potlačen. Od konce 9. století zde ale máme novou krizi trvající přes 150 let, jež se týkala především nemravného života římských kněží i věřících a také některých papežů. To opět bylo důsledkem hereze, jež tenkrát plíživě pronikla do Církve. Jednalo se o blud predestinace, horlivě hlásaný mnichem Gotschalkem. Jeho heterodoxie byla sice odsouzena několika synodami i papežem sv. Mikulášem I. (858-67), nicméně se neprovedla dostatečná opatření k zabránění jejím stoupencům šířit tyto názory na církevní půdě. I když oficiálně Církev predestinaci kategoricky odmítala, blud se nerušeně hlásal dále spolu s mentalitou, spočívající v podvědomém přesvědčení, že když jsem „předurčen“ k věčné spáse, nemusím tolik dbát o vzorný křesťanský život. Teprve reformní hnutí z kláštera v Cluny a s ním spojení papežové po r. 1050 (sv. Lev IX., Alexander II. aj.) vyvolalo úžasnou mravní obrodu kléru i lidu a vyvrcholilo požehnaným pontifikátem asketického a hrdinného papeže sv. Řehoře VII. (1073-85). Také hereze začaly být v této době nejen verbálně odsuzovány na synodách a v prohlášeních papežů, ale i uvnitř Církve razantně potírány.
Biskup Schneider a nový „sylabus omylů“
Mons. Athanasius Schneider
S velkou vděčností dnes čtenářům přinášíme dlouhý originální rozhovor s Mons. Athanasiem Schneiderem, pomocným biskupem arcidiecéze Panny Marie v kazachstánské Astaně. Následující otázky jsme mu poslali ještě před jednáním německých biskupů ve Vatikánu v rámci probíhajícího sporu o svaté přijímání pro protestantské partnery ve smíšených manželstvích, i před skandálním zahájením výstavy Heavenly Bodies (Nebeská těla) v New Yorku. [1] Měli jsme v úmyslu položit mu otázky, které by mohly inspirovat jakýsi nový „sylabus omylů“ (náš termín, nikoli jeho) pro moderní Církev, a tak poskytnout correctio filialis některých vážných pokřivení víry, jež dnes kolují v církevních kruzích i mezi veřejností, aniž by byly korigovány.
Biskup Schneider se proto vyjadřuje k takovým otázkám, jako je žehnání homosexuálním párům, kněžské svěcení žen, zednářská symbolika ve Vatikánu, ženatí kněží, skutečnost, že Vatikán na newyorskou módní výstavu zapůjčil posvátné předměty a v neposlední řadě případ malého Alfieho Evanse.
Pan biskup v otázkách víry a mravů bez váhání zaujímá jasná a principiální stanoviska a my jsme mu – opakuji – velmi vděčni za jeho katolické svědectví. Kéž by zářilo široko daleko a katolíky po celém světě utvrzovalo ve víře. [2]
Obrazoborectví je projevem výčitek svědomí
Letošní kulatá výročí Lutherovy reformace, vzniku zednářství a vypuknutí bolševické revoluce v Rusku připomínají katolíkům především krvavé oběti, které naši bratři a sestry ve víře museli tenkrát podstoupit pro svoji věrnost Kristu a jeho Církvi.
31. října před 500 lety jeden notorický opilec, smilník a arogantní hulvát přibil na chrámová vrata ve Wittenbergu své teze proti odpustkům – a jeho revoluce znamenala během cca 200 let v celé Evropě mučednickou smrt zhruba 70-100 tisíc katolíků, krvavé náboženské války a společenský i mravní rozvrat.
24. června před 300 lety jeden ješitný presbyteriánský pastor, duchovní dědic Luhera a Kalvína, dal pevnou organizační strukturu tajným protikřesťanským organizacím, usilujícím totálně sesadit Ježíše Krista z trůnu jeho Božství. Bezprostředním produktem těchto Andersonových konstitucí byla Francouzská revoluce, v níž sadističtí, zvrhlí a amorální ničemové Robespierre, Saint Just, Marat, Carrier, Westermann a mnohé další lidské bestie povraždili ve jménu „práv člověka“ ve své zemi statisíce katolíků jen proto, že odmítli vyměnit zjevenou pravdu za bezbožecký „kult rozumu“, představovaný prostitutkou Maillardovou. A byli kněží, ženy i děti topeni na proděravělých bárkách, gilotinováni a stříleni z děl nad propastí, děvčata znásilňována vojáky „svobody, rovnosti a bratrství“ na oltářích v chrámech, nemluvňátka vítězoslavně nošena probodená na bajonetech.
7. listopadu před 100 lety dvě smilná a gangsterská individua zahájila v ruském Petrohradě revoluci s proklamovaným cílem vytvořit „spravedlivou beztřídní společnost“. Tento hokuspokus znamenal během necelého jednoho století cca 100 milionů lidských obětí, mezi nimiž mají dominantní postavení ti, kteří nebojácně vyznali svoji věrnost Kristu a odmítli přijmout bezbožeckou ideologii tzv. „dialektického materialismu“. Lenin a Trockij uzákonili jako první na světě i vraždy dětí v matčině lůně a destrukci rodiny. Pokračovatel jejich díla, odpadlý pravoslavný seminarista a bankovní lupič, vyvraždil poté minimálně 7 milionů lidí uměle vyvolaným hladomorem. Stalina nazval i jeho následovník Gorbačov „největším zločincem všech dob“, i když neprávem, Lenin a Trockij nebyli o nic menšími vrahy.
Baron Marsaudon – přední zednář v Maltézském řádu
2. února 2017 shrnul italský žurnalista Riccardo Cascioli obsah dopisu papeže Františka, adresovaného 1. prosince 2016 Raymondu kardinálu Burkeovi, patronovi suverénního Řádu maltézských rytířů. Vyslovil v něm podle Cascioliho „požadavek rázného postupu vůči příslušnosti některých členů řádu k zednářství a k jednání, které nese odpovědnost za rozdělování antikoncepčních prostředků v chudých zemích v rámci programů pomoci“. Nicméně v doslovném znění dopisu není přímo řeč o „zednářství“, nýbrž o „sdruženích, hnutích a organizacích, které se staví proti katolické víře nebo jsou relativistického zaměření“. Cascioli z toho vyvozuje, že zde je obsažen implicitní poukaz na zednářství.
Byla mi položena otázka: „Je možné, že by zednář mohl vstoupit do Maltézského řádu?“ Musím přiznat, že nemám žádné bližší informace o aktuální situaci v Maltézském řádu, jemuž v každém případě přeji úspěch v jeho činnosti podle jeho náboženského a charitativního charizmatu při plné věrnosti katolické víře.
Co ale s jistotou vím, je skutečnost, že ještě nedávno se vyskytly případy duplicitního členství v zednářské lóži a v Maltézském řádu. Nejvíce pobuřující je případ barona Yvese Marie Antoina Marsaudona (1899-1985). Všechny detaily, důležité pro poznání jeho života a myšlení, se nacházejí v jeho knihách „L’Œecuménisme vu par un Franc-Maçon de Tradition“ (Ekuména z pohledu tradičního zednáře, Editions Vitiano, Paris 1964), „De l’initiation maçonnique à l’orthodoxie chrétienne“ (O zednářské iniciaci ke křesťanské ortodoxii, Dervy, Paris 1965) und „Souvenirs et Réflexions. Un Haut Dignitarie de la Franc-Maçonnerie révèle des secrets” (Vzpomínky a myšlenky. Vysoký hodnostář zednářství odhaluje tajemství, Editions Vitiano, Paris 1976).
Na programu je katolická kontrarevoluce
Dr. Radomír Malý
Moc dobře vím, že si někteří poklepou na čelo a poznamenají na moji adresu něco o psychiatrovi. Já bych to ještě loni udělal nejspíš také. Nicméně po letošním spontánním odporu – byť neúspěšném – milionů Francouzů proti zákonu o adopci dětí homosexuálními páry už beru tuto myšlenku vážně. Není to z mojí hlavy, již před pár desítkami let volal po celosvětové katolické kontrarevoluci brazilský zakladatel tvrdě konzervativního hnutí „Tradice, rodina, vlastnictví“ Plinio Correa de Oliveira. Vyslovil tuto ideu jako reakci na revoluci levicové mládeže r. 1968 a na její požadavky liberalizace potratů a sexuální etiky. Tyto postuláty se od té doby staly součástí legislativy naprosté většiny států světa. A ty země, kde ještě tomu tak není, jsou vystaveny ze strany OSN, UNESCO, EU, Mezinárodního měnového fondu a dalších podobných nadnárodních organizací tvrdé ideologické a hlavně ekonomické masáži.
Od r. 1968 jsme svědky permanentní revoluce s cílem rozbít rodinu a učinit z celého světa jeden obrovský globální hampejz a gejklub, v němž život nenarozených lidských bytostí – a potažmo i lidských bytostí na konci své dráhy – definitivně přestane být nedotknutelným a budou o něm rozhodovat (pseudo)lékařská a jiná zločinecká konzorcia ve službách nadnárodních lobby s vylhaným a podvodným argumentem „svobodné volby“ a „lidských práv“. Samozřejmě jde o důsledek celého vývoje protikatolického myšlení a boje již od osvícenství, eventuelně již od protestantismu, teď ale je nezbytné reagovat tady a nyní, v přítomném a budoucím čase.
