„Ale papež to řekl!“ aneb Výmluva, která vám u Božího soudu nepomůže

Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu.

Scénář č. 1 se odehrává v roce 366.

Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce.

Duše: Inu Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích … že není všechno černobílé…

Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili.

Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?“ Nepředpokládá se snad, že budeme prostě následovat papeže?

Soudce: Říkáš: „Kdo jsem, abych soudil?“ Už při křtu a při biřmování jsem ti dal Ducha pravdy, abys dokázal odlišit pravdu od lži, i povinnost poznávat svou víru a držet se jí až do smrti.

Duše: Ale co papež – skála, na níž je zbudována Církev?

Soudce: Papežství jsem ustanovil jako strážce neměnných pravd víry a hradbu proti novotám. Proto se mu říká „skála“, a nikoli „písek“. Tenhle Liberius, můj šestatřicátý papež, nebyl svého úkolu hoden; chvěl se, když měl pevně stát. Protože před sebou vidím všechen čas, pravím ti, že bude jediným papežem z padesáti čtyř římských biskupů od sv. Petra po sv. Gelasia I., který nebude ctěn jako světec.

Duše: Stydím se. Mé selhání ve víře mě po právu odsuzuje. Smiluj se nade mnou, ó Pane!

Soudce: Jsem milostivý, ke komu chci, a prokazuji milosrdenství, komu chci. Andělé, odveďte tuto duši do očistného ohně, aby se se očistila od svých neřestí.

*          *          *

Scénář č. 2, rok 638.

Soudce: Příteli, proč jsi zastával a prosazoval ohavný omyl, že mám pouze jednu božskou vůli a dvě přirozenosti, božskou s lidskou? Neviděl jsi, že je to urážka pravdy o mém lidství a o mém poslání vzít na sebe, uzdravit a pozvednout člověka celého?

Duše: Ale Pane, Pane, já jsem se držel jen toho, co papež Honorius napsal v listě patriarchovi Sergiovi, v němž se zřekl autorů, kteří mluvili o „dvou vůlích“. Jak víš, tohoto listu se drží mnozí.

Soudce: Církev už dřív učila pravdu o mně. Věřící ji znali. Papež Honorius zanedbal svou povinnost. Jeho slovo neznamená nic, jestliže odporuje tradiční nauce Církve. Ty, kdo ho v této věci následují, to nejenže neomlouvá, ale mají podíl na jeho nevěrnosti.

Duše: Ale není to jeho vina, protože mě svedl?

Soudce: Mohl a měl jsi to vědět lépe. Považuješ se za vzdělaného katolíka?

Duše: No, ano, myslím, že ano.

Soudce: Byl jsi gramotný v době, kdy takových mnoho nebylo. Měl jsi schopnosti ke studiu a skutečně jsi také studoval. Znal jsi tradiční víru Církve, nebo ses s ní mohl snadno seznámit.

Duše (červená se): Ano, Pane, všechno, co říkáš, je pravda.

Soudce: Nástupce papeže Honoria, papež Martin I., ukáže celému světu neochvějnou věrnost, kterou očekávám od svých pastýřů. Martin svolá synodu, která odsoudí monotheletismus a bude statečně odporovat císaři. Bude zajat, vězněn a do smrti vyhnán do exilu, a později uctíván jako mučedník. Třetí konstantinopolský ekumenický koncil s konečnou platností zavrhne poslední pozůstatky tohoto omylu a odsoudí Honoria slovy, jež jejich rtům vnuknu já sám: „Stanovujeme, že bude vyobcován ze svaté Církve Boží Honorius, jenž byl kdysi papežem starého Říma, za to, co podle našeho zjištění napsal Sergiovi, přičemž ve všech ohledech následoval jeho názor a potvrdil jeho bezbožnou nauku.“ Papež Lev II. anathema schválil a napsal: „Honorius… souhlasil s poskvrněním neposkvrněné vlády apoštolské tradice, kterou přijal od svých předchůdců.“ Odsoudil ho jako toho, který „neuhasil plamen šířícího se bludného učení, jak slušelo jeho apoštolské autoritě, nýbrž ho svou nedbalostí podporoval.“ Jak to, že Martin I., Lev II. a nesčetní další papežové pravdu víry znali a učili a Honorius nikoli?

Duše: To nedokážu říct, Mistře.

Soudce: Bylo to tím, že zásadně odmítali každou světskou novotu a „vedli boj za víru, která byla jednou provždy křesťanům svěřena,“ jak napsal můj služebník Juda. Ustanovil jsem, že je v moci každého pečlivého pastýře stáda znát a předávat pravou víru, tak jako je v moci každé upřímné křesťanské duše tuto víru přijímat a osvojovat si ji ke své spáse.

Duše: Teď vidím, jak ledabylý jsem byl!

Soudce: Neodsuzoval jsem snad falešné proroky a falešné učitele v Písmu svatém i ty, kdo je následovali?

Duše: Ano.

Soudce: Každý, kdo překrucuje Boží slovo, tak jak bylo předáno v Písmu a v Tradici, je falešný prorok. Je to tak?

Duše: Ano.

Soudce: Proto papež, který to činí, je rovněž falešným prorokem a učitelem.

Duše: Ano, tento závěr z toho vyplývá.

Soudce: Je spravedlivé, abych tě odsoudil na základě tvých vlastních slov. Andělé, svažte mu ruce a nohy a uvrhněte ho ven do temnot!

*          *          *

Scénář č. 3, rok 1332.

Soudce: Překvapuje tě, že vidíš nesčetné duše spravedlivých, jak se již radují z patření na mou božskou slávu?

Duše: Nerozumím otázce, Mistře.

Soudce: Patřil jsi k papežskému dvoru, je to tak? Jako jeho člen sis udělal jméno tím, že jsi převzal a hájil tezi papeže Jana XXII., že duše spravedlivých jsou připuštěny k blaženému patření teprve na konci času po vzkříšení z mrtvých.

Duše: Ano, byl jsem jeho právníkem a pomáhal jsem mu se zkoumáním, které jeho postoj podporovalo.

Soudce: Jeho postoj je odporně falešný. Svědectví Písma, Otců, učitelů Církve i trvalá víra lidu – to všechno stojí v jednom šiku proti němu. Jak ses mohl opovážit napomáhat v tom papeži a podněcovat ho v jeho bláhových úvahách?

Duše: Vypadalo to jako téma, o němž se dá vést teologická diskuse. Myslím, že mi to říkal jeden německý kardinál

Soudce: Není na tobě posuzovat, o čem se dá diskutovat a o čem ne.

Duše: Ale co když papež rozhodne, že debata je možná?

Soudce: I on je vázán stejnou vírou jako každý jiný křesťan. Vlastně je jí vázán víc než všichni ostatní a musí prokázat, že věrně odpírá každé úchylce, inovaci či matení, velké i malé. Co lze odpustit člověku v nižším postavení, je u nejvyššího pastýře neodpustitelné.

Duše: Říkáš, že jsem měl odmítnout s ním v této věci spolupracovat?

Soudce: Ano – a to tím víc, čím víc papež na svých osobitých názorech trval. Moji věrní poddaní, například biskup Vilém Durand, dominikán Thomas Waleys, františkán Mikuláš z Lyry, kardinál Fournier a král Filip, Janovu omylu statečně odporovali a v důsledku toho trpěli. Tím pro svou duši získali velké zásluhy. Protože zkoumám srdce lidí, pravím ti, že než na zemi uplynou dva roky, papež svůj omyl odvolá a zemře v kajícnosti.

Duše: Pravda vždycky zvítězí.

Soudce: Zvítězí – v těch, kdo ji hledají a zůstávají jí věrní, ať se děje cokoli.

Duše: Co se stane, až můj pán zemře?

Soudce: Kardinál Fournier bude zvolen papežem Benediktem XII. Jedním z jeho prvních kroků bude vydání papežské buly, v níž slavnostně definuje opak toho, co se pokoušel učit jeho předchůdce, totiž že duše spravedlivých jsou buď hned, nebo po příslušném očišťování, připuštěny k blaženému patření, v němž očekávají vzkříšení mrtvých a všeobecný soud.

Duše: Ale Pane, kdyby mě jen nechal naživu dost dlouho, abych se této papežské buly dočkal, určitě bych se postavil na správnou stranu!

Soudce: Nikoli, mýlíš se, příteli. Vzpomínáš si na mé podobenství o boháči a Lazarovi? Hodí se na tvůj případ… Vím, že by ses stal zatvrzelým heretikem a tvůj věčný trest by byl horší. Proto jsem tě milosrdně povolal nyní k mírnějšímu trestu.

Duše: Skláním se před tvým nařízením a přijímám tvůj spravedlivý rozsudek

Soudce: Andělé, chopte se tohoto právníka a odveďte ho na místo, kde se bude cítit jako doma – mezi zákoníky a farizeje, kteří měnili Boží zákon tak, aby vyhovoval lidským zvyklostem jejich kulturního prostředí.

*          *          *

Mohli bychom si představit další scénáře založené na historii? Ano, ty ale budou muset počkat na pozdější zpracování. Tyto tři scénáře nám v každém případě pomáhají pochopit, že jsou jisté výmluvy, k nimž bychom se nikdy neměli uchylovat, když dojde na zachovávání křesťanské nauky a mravů. Je to naše odpovědnost; nemůžeme se jí zbavit ani se snažit svalovat vinu na někoho jiného.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

https://www.lifesitenews.com/blogs/but-the-pope-said-so-excuses-that-may-not-help-on-judgment-day

3 Responses to „Ale papež to řekl!“ aneb Výmluva, která vám u Božího soudu nepomůže

  1. Tomáš napsal:

    Hm, zajímavé… Sugestivní…

  2. jh napsal:

    Před blížícím se finále prezidentské humoriády mezi „Mildou a Jiřinem“ (Hulvátem a Dušínem) vskutku opravdový balzám na duši.
    A také ukázka, že se hraje o něco mnohem podstatnějšího než jsou volby v Západákově kdesi uprostřed Evropy.

    Tímto děkuji překladatelce paní Lucii Cekotové.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *