Tag Archives: papežství
Vyšla Mitra a hůl
O knize
IP: Včera vyšla v češtině v překladu Lucie Cekotové další kniha otce Bryana Houghtona Mitra a hůl, která tak na poslední chvíli rozšířila sporé řady tradičně katolické beletrie. Dlužno říci, že jde o beletrii nejen zajímavou, ale i poučnou, neboť v dopisech, dokumentech a promluvách psaný dopis je nenásilně seznamuje s argumentací a postoji tradičních katolíků i praktikami jejich nepřátel. Toť vše o knize ode mne, nyní nechť promluví paní překladatelka:
LC: Mitru a hůl jsem překládala původně pro potěšení své a svých přátel; protože se mi ji nepodařilo vnutit žádnému ze zavedených nakladatelství, nepředpokládala jsem, že se někdy dočká knižního vydání. Podařilo se to jen díky tomu, že se našel sponzor, který zaplatil tisk, a dále korektorka a grafik, kteří pracovali zadarmo (stejně jako já).
Tiskárna je při vydávání knih nejvyšší položka, a dar na úhradu tisku je tedy velkorysý. Dárce měl jedinou podmínku: pokud kniha vydělá, bude zisk věnován na vydání další katolické beletrie. Duchovní literaturu totiž vydává leckdo, například již uvedený Hesperion nebo nově vzniklé nakladatelství Christianitas, ale do beletrie se nechce nikomu, protože z hlediska ziskovosti je pro vydavatele riziková. „Odpočinková“ literatura v nejlepším smyslu – katolická, netrpící neduhy naprosté většiny současné literární produkce a i tematicky blízká tomu, co zajímá katolíky – je přitom důležitá neméně než ta vážná.
„Ale papež to řekl!“ aneb Výmluva, která vám u Božího soudu nepomůže
Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu.
Scénář č. 1 se odehrává v roce 366.
Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce.
Duše: Inu… Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích … že není všechno černobílé…
Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili.
Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?“ Nepředpokládá se snad, že budeme prostě následovat papeže?
Soudce: Říkáš: „Kdo jsem, abych soudil?“ Už při křtu a při biřmování jsem ti dal Ducha pravdy, abys dokázal odlišit pravdu od lži, i povinnost poznávat svou víru a držet se jí až do smrti.
Athanasius Schneider pro Rorate caeli o „Vyznání neměnných pravd“
Mons. Athanasius Schneider
RORATE CAELI (RC): Vaše Excelence osobně je už mnoho let předním zastáncem obnovy tradiční liturgie. Nyní jste Vy, arcibiskup Peta a arcibiskup Lenga veřejně a důrazně vystoupili na obhajobu manželství v souvislosti s exhortací Amoris laetitia. Proč jste se rozhodli, že nyní nastal čas zareagovat?
BISKUP ATHANASIUS SCHNEIDER (BAS): Po zveřejnění exhortace Amoris laetitia začalo několik biskupských konferencí vydávat „pastorační“ normy ohledně takzvaných „rozvedených a znovu sezdaných“. Je nutné uvést, že pro katolíka rozvod neexistuje, protože platný svátostný svazek stvrzeného a konzumovaného manželství je absolutně nerozlučitelný, a nerozlučitelný je dokonce i svazek přirozeného manželství sám o sobě. Dále platí, že pro katolíka existuje pouze jedno platné manželství, dokud je jeho legitimní choť naživu. Proto v těchto případech nelze mluvit o „druhém manželství“.
Tak prožil (a protrpěl) své poslední měsíce kardinál Caffarra
Při jedné mé návštěvě u kardinála Caffarry v jeho boloňském bytě kardinál připustil, že se cítí být sledován, a uvedl, že má informaci, že někdo narušuje jeho spojení se světem. Nesmírně trpěl urážkami lidí, kteří ho obviňovali, že je „nepřítelem papeže“.
Před několika měsíci jsem měl příležitost navštívit kardinála Caffarru v jeho bytě v Boloni. Bylo to už po zveřejnění dubií a mnozí se do něj strefovali jako do „nepřítele papeže“, což mu, jak se přiznal, způsobovalo nesmírné utrpení: „Byl bych raději, kdyby mě obvinili, že mám homosexuálního milence, než aby mě označovali za nepřítele papeže,“ řekl.
Musím říci, že na mě hluboce zapůsobila prostota jeho života. Kardinál Caffarra bydlel v malém bytě v jedné z budov boloňského semináře. Byt potřeboval důkladnou rekonstrukci, stěny byly plné děr, všude visely kabely a topení bylo víc než nedostatečné. V chladném městě Boloni trávil své dny obklopen knihami, dopisy a papíry; ani jediný dopis či e-mail, které mu chodily z celého světa, nenechal bez odpovědi. Pamatuji se například, jak měl kdysi pronést přednášku v Argentině pomocí videokonference a požádal mě, abych mu pomohl na počítač nainstalovat příslušný systém. Využil jsem toho k doporučení, aby si nainstaloval Whatsapp, a tak jsem s ním od té doby mohl komunikovat.
Papež pro naši dobu (3)
P. Linus Clovis
Pohoršení předpověděl sám Pán
Svatý Augustin vysvětluje, že vždy budou existovat biskupové, kteří se podobají Dobrému pastýři, a jiní, kteří představují „člověka najatého za úplatu“. Felicii, panně, která truchlila nad pohoršeními, jež tehdy pustošila Církev, napsal:
Napomínám tě, aby ses nedala příliš znepokojit pohoršeními, jež byla vskutku přesně předpovězena, abychom si, až k nim dojde, vzpomněli, že byla předpovězena, a nedali se tím znepokojit. Vždyť je v Evangeliu předpověděl sám Pán. „Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází“ (Mt l8,7)…. Jsou proto takoví, kteří zastávají pastýřský úřad tak, že bdí nad stádem Kristovým, a jsou i ti, kdo jej mají kvůli časným poctám a světským výhodám. Tyto dva druhy pastýřů, ač jednotlivci umírají a uvolňují místo dalším, zůstanou v Katolické církvi stále, dokud nenastane konec času a Pán nepřijde k soudu. [1]
Proč tato zkouška
Je jasné, že cesta Církve po vlnách dějin nebyla vždy klidná a pokojná. Před pouhými padesáti lety vichřice 2. vatikánského koncilu zadula tak prudce, až se zdálo, že se Církev potopí. Po krátkém utišení se vítr opět zvedl, a zdá se, že ještě divočeji.
