Odsouzeníhodné omyly o manželství a rodině: dialog na onom světě

Doby velkých zmatků zažila Katolická církev už dřív. Třebaže při pohledu zpět litujeme těchto období i vzpurných lidí, kteří je umožnili, zároveň z nich čerpáme moudrost a odvahu, uvědomíme-li si, že pastýři Církve sice ne vždy zachovávají víru nedotčenou nebo ji hájí, jak by měli, ale věřící mají ze křtu vyplývající základní povinnost pevně se držet pravé víry bez ohledu na to, jaký nátlak musejí snášet. Před časem jsme představili tři hypotetické scénáře, v nichž byly duše v roce 366, 638 a 1332 odsouzeny za to, že vlastní nedbalostí následovaly pastýře, kteří je vedli na scestí (http://www.duseahvezdy.cz/2018/01/21/ale-papez-to-rekl-aneb-vymluva-ktera-vam-u-boziho-soudu-nepomuze/).

Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes …

Andělé přivádějí duši před Krále králů a Pána pánů. Jeho vzezření je oslnivé a z jeho ran se linou proudy světla.

Soudce: Služebníku špatný, nyní zbavený odznaků církevní důstojnosti, jak ses opovážil rozsívat zmatek a nejednoznačnost o zločinu rozvodu, fikci „druhého sňatku“ a svatokrádežném připouštění cizoložníků ke svaté hostině oběti mé lásky?

Duše (třese se): Myslel jsem, že dělám správnou věc.
Soudce: Nikdy jsi nečetl slova, která zaznamenal můj spolehlivý služebník Matouš? „Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo. Proto již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Mohl jsem mluvit jasněji?

Duše (odvážněji): Ale někdy se ti, kteří měli být jedním tělem, zase rozejdou, stanou se opět dvěma jednotlivci a jdou si každý svou cestou. Nemáme se starat i o jejich potřeby, i když se rozešli?

Soudce: Křesťané spojení v manželství se v mých očích nemohou rozejít. Zůstávají jedním tělem, dokud je smrt nerozdělí. Nikdo nemá moc rozloučit, co jsem já spojil. Člověk si o sobě myslí, že je mocný, protože dokáže rozbít atom a svými zbraněmi by dokázal i zničit zemi, kdybych mu to dovolil. Ale rozloučit ty, kteří se z mé vůle stali jedním tělem, nemůže. Nepoložili moji služebníci, Jan Křtitel, Thomas More, John Fisher, Peter ToRot a mnozí další, při obraně nerozlučitelnosti manželství i vlastní život? Učil některý z učitelů mé Církve někdy něco jiného? Nepotvrzoval tuto pravdu ve věrnosti mému slovu jeden papež za druhým a neodsuzovali papežové každou otevřenou i skrytou odchylku od ní?

Duše: To je pravda, ale pak mě oklamali ti, kdo prohlašovali, že na zemi mluví tvým jménem!

Soudce: Proč ses nechal oklamat? Pravda je v Evangeliu – v tom Evangeliu, které jsi měl na základě svého svěcení hlásat vhod či nevhod ke spáse lidstva. „Mojžíš vám dovolil propustit vaše manželky pro tvrdost vašeho srdce; ale nebylo tomu tak od počátku. Ale pravím vám: Kdo propustí svou manželku, vyjma cizoložství, a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží.“ To jsem řekl a to jsem tím také mínil. Rozvod nebyl na počátku v Božím plánu. Nikdy to nebyl Boží plán. Když jsem mezi vás přišel v těle, zjevil jsem, že pouze a jedině tvrdost srdcí, která nemají milost, vede manžela k tomu, aby zapudil manželku, nebo manželku, aby zavrhla manžela. Trpěl jsem a zemřel na kříži, abych pro každého člověka získal srdce z masa podobné mému: srdce schopné a ochotné trpět a zemřít za přítele, za bratra či sestru, manžela, manželku, rodiče nebo dítě. Stále dávám tuto milost těm, kdo mě o ni prosí. To jsi měl také učit, místo abys překrucoval a ohýbal moje slova a snažil se hledat cestičky, jak uniknout přísnému milosrdenství lásky, která všechno dává – a také všechno žádá.

Duše: Ale Mistře, toto učení je pro slabé lidi určitě příliš obtížné!

Soudce: Je příliš obtížné pro lidi samotné. V tomtéž Evangeliu jsem řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“ I když jsem mluvil o evangelních radách, o manželství platí totéž: já a jen já svou milostí umožňuji manželům, aby se věrně milovali po celý život, já působím, že dokážou uvítat tolik dětí, kolik jim jich dám, já jim umožňuji snášet v manželství i nejhorší kříže – neplodnost, zradu, zneužití, opuštění – z lásky ke mně a pro věčný život. Realitu této neporazitelné milosti světu ukazuje zástup mučedníků, kteří mě následovali v mých krvavých stopách až do nebeské slávy.

Duše: Ale co lidé, kteří i ve svých neregulérních situacích zoufale potřebují pomoc tvých svátostí?

Soudce: Všichni jste hříšníci – a každý z vás zoufale potřebuje svátostnou pomoc, má-li zvítězit nad hříchem a nakonec dojít do mého království. Ale jak víš od apoštola Jana a z trvalé nauky mé církve, existuje hřích, který neznamená odmítnutí mého přátelství, a hřích, který ho odmítá. Těm prvním Církev správně říká „všední“ a těm druhým „smrtelné“. Smrtelný hřích člověka, který člověk nečiní pokání a setrvává v něm, vylučuje z přijímání mých svátostí i z věčného života. Ženatý křesťan či vdaná křesťanka, kteří žijí sexuálně s někým jiným, kdo není jejich původním a jediným manželským partnerem, se proviňuje cizoložstvím. Žádný skutečný křesťan nikdy neučil nic jiného. Dokonce i pohan Aristoteles byl přesvědčen, že cizoložství nemůže nikdy nikdo ospravedlnit ani z něj změnou té či oné okolnosti učinit ctnost. Měl víc zdravého rozumu než mnozí z vás, kteří na zemi žijete dnes, za což byste se měli velice stydět.

Duše: Jsem zmatený. Copak to není disciplinární záležitost tvé Církve? Neponechal jsi určování podmínek pro přijímání svátostí na nás?

Soudce: Tvůj zmatek je hluboký jako podsvětí. Na Církvi jsou vedlejší podmínky: jak často člověk smí nebo musí přijímat určitou svátost, jak dlouho před jejím přijetím musí zachovat půst a podobně. Zásadní podmínky pro udělování či přijímání svátostí jsou vlastní jejich symbolice a realitě, která pochází z toho, jak jsem je ustanovil. Mluvíš, jako bys nikdy nestudoval teologii!

Duše: Víš, že jsem studoval v…

Soudce: Běda, tvá formace byla trestuhodně špatná: povrchní, neúplná, překroucená subjektivismem a sentimentalismem, naprosto narušená moderními předsudky. To byla jen zčásti tvoje vina a značně to souviselo s tím, v kterém desetiletí jsi nastoupil do školy, a s učiteli, kteří se na tobě podepsali. Z tohoto důvodu bude tvé utrpení odpovídajícím způsobem zmírněno.

Duše: Ale Pane, Pane, není milosrdnější dopřát hříšníkům lék Eucharistie?

Soudce: Konečně se dostáváme k jádru tvého zavrženíhodného omylu. Nezneužívej vznešené a majestátní jméno Milosrdenství, ani líbezné a nevýslovné tajemství mého Těla a Krve! Smilovávám se i nad nejhorším hříšníkem, jen když činí pokání a má vůli svých hříchů zanechat. Smývám jeho vinu svou nejdrahocennější Krví a jeho duši činím bílou jako sníh. Kajícího hříšníka přivinu na své Srdce s láskou mnohem větší, než má matka k novorozeněti nebo ženich ke své krásné nevěstě. Živím ho manou z nebe a vodou ze skály. Mé milosrdenství však nemůže očistit hříšníka, který svůj hřích miluje. Jeho osud bude takový, jaký si sám zvolil. Jestliže žije v hříchu, bude hřích jeho životem, a jestliže v hříchu zemře, bude hřích – to znamená odloučení ode mě – jeho věčností. Dávat někomu takovému Eucharistii znamená jen vršit na jeho hlavu žhnoucí uhlí dalších hříchů.

Duše (v zoufalé snaze se ospravedlnit): Ale nám se říkalo, že je nejvyšší čas na novou Církev, soucitnou a pečující, která je ke každému vstřícná.

Soudce: Je jen jedna jediná Církev. Já jsem její Hlavou a můj Zákon se nikdy nemění – a poslouchat ho vede ke spáse. Vítaní jsou všichni, kteří se tomuto zákonu chtějí podřídit. Vy se mému svatému náboženství naopak vysmíváte, hříšníky ukolébáváte ke spánku a konejšíte jejich svědomí, když by přitom potřebovali spíš probudit, aby si uvědomili svůj skutečný stav a činili pokání. Jenom ti, kteří uznají svou smrtelnou nemoc, budou u božského Lékaře hledat uzdravení. Jinak zemřou ve svých hříších.

Duše: Nám se říkalo, že máme každému projevovat milosrdenství!

Soudce: Mnoho lidí neví, co milosrdenství ve skutečnosti znamená. Existuje jen jediné milosrdenství: přísné milosrdenství mé pravdy, které v lásce zraňuje a uzdravuje. Jizvy mých ran, které jsem snášel, abych přinesl svědectví pravdě z lásky k hříšníkům, se mnou zůstávají navěky ve slávě. Jsou důkazem, že není slávy bez pravdy, štěstí bez utrpení, lásky k bližnímu bez lásky k Bohu nade všecko a přede vším. Bez tohoto radikálního rozhodnutí pro mě je láska jen jiné označení pro sobectví na pět písmen.

Duše (stále rozrušenější): Proč – od koho – jak jsem to měl vědět?

Soudce: Ve své trpělivosti a lásce k lidstvu jsem sesílal nesčetné svědky pravdy – je tu inspirované, bezchybné a neomylné Písmo, jednomyslné mínění Otců, společná váha učitelů Církve, mimořádná shoda magisteria po všechna staletí a i ve tvé době kardinálové, biskupové, kněží i laici, kteří neúnavně hlásali pravdu o manželství a rodině. Nemáš žádnou omluvu, ba ani stín omluvy.

Duše (vyčerpaně): Jsi spravedlivý, Pane, a tvůj soud je pravdivý.

Soudce: Archandělé, odveďte toto církevní kníže na místo, které mu náleží.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/damnable-errors-on-marriage-and-family-a-dialogue-in-the-afterlife

11 Responses to Odsouzeníhodné omyly o manželství a rodině: dialog na onom světě

  1. Pozdě napsal:

    Myslím, že to je neskutečně rozvláčné po způsobu dnešní doby. Reálně asi takto: podělaný dotyčný. Nato tři slova: Pozdě. Odveďte ho.

  2. Renda napsal:

    Přesně popsané. Pak bude výmluva..ale to říkal papež , autority , poslušnost , dvk….

  3. František napsal:

    Soudce: Archandělé, odveďte toto církevní kníže na místo, které mu náleží navěky.

    maličká oprava, dovolil som si autentickejší záver…

    • Lucie Cekotová napsal:

      Originál zní: „Archangels, lead this prince off to the place that befits him.“ Varianta překladu by mohla být „odveďte toto církevní kníže pryč, na místo, které mu náleží“, ale o věčnosti se v originále nic neříká (byť to z něj dejme tomu implicitně vyplývá) a autora neopravujeme.

  4. zdeněk napsal:

    Zajímavé dialogy pana prof. Kwasniewského o tom že budeme souzeni podle objektivní stránky našeho hříchu bez ohledu na subjektivní nevědomost, nesvobodu, špatnou společnost… Rozhodně nejsem stoupencem dějinnosti a moderních herezí v církvi, ale tohle mi nesedí. V historii bylo několik období kdy nebylo úplně jasné na čí straně je ortodoxie. Pokud by člověk žil na špatném místě nebo ho vyučovali špatní teologové, měl by prostě smůlu. Doufám že tomu tak není, protože pak by nebyl spasen kromě Panny Marie asi nikdo.

    • Dr. radomír Malý napsal:

      Ad Zdeněk: Autor, tj. P. Kwaśniewski, nepředkládá (fiktivní) případ věřícího laika, dokonce ani ne obyčejného kněze, ale vyššího církevního hodnostáře. A ten musí vědět, jaká je církevní nauka, nemá výmluvu. Musí vědět, že manželství vždy bylo v Církvi nerozlučitelné a nový svazek cizoložstvím, takže pokud tady chce něco měnit, tak nemá žádnou výmluvu na subjektivní nevědomost, špatnou teologickou výuku atd.

      • Lucie Cekotová napsal:

        V předkládaném fiktivním příběhu mu Soudce nakonec špatnou teologickou formaci jako polehčující okolnost uznal. Je zapomínanou katolickou naukou, že ani zavržení v pekle nebudou trpět všichni stejně.

      • Rostislav Vlček napsal:

        …Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes …

        Autor předkládá svoji představu soudce, jakým by byl on sám. Nic víc.
        Vkládat Bohu do úst jakýkoli (zejména trestající) výrok jest velkou opovážlivostí nepokorné duše-soudce. V dialogu schází ještě představa odpovědi na případné překvapené zvolání „Tak takhle jsem si to, pane Soudce, nepředstavoval!!“

    • Rostislav Vlček napsal:

      K tématu ortodoxie:

      Pro láskyplné srdce je teologie velkou posilou. Pro srdce bez lásky se teologie může stát jámou, z níž se nikdy k lásce nevyhrabe.
      Myslím si, že křesťan (včetně církevního hodnostáře) věří a smí doufat v Soudce, který neodmítne spásu duši, potrefené zrozením na „špatné“ straně – třeba sporu o filioque…..

      • jl napsal:

        Také lze říct, že tohle jedno vztyčení špatných stran vedlo k rozpadu jednoty Kristova těla, přičemž východní část to dopracovala přes množství odpadu všemožných schizmatiků (tzv. razkolnici, přes 10 mil. osob) až po hierarchii otevřeně vázanou na KGB.

        Mě spíš než doufání v Soudce nehledícího na špatné strany napadá starozákonní dotaz Hospodinův: „Co jsem měl udělat a neudělal jsem?“

  5. všd napsal:

    Upřímně, tady mám spíš obavu, jak budou souzeni ti, co anulují církevní sňatky, na velmi problematickém základě.

    Anulace občanského sňatku, že nebyl nikdy manželstvím v křesťanském smyslu, ta je celkem pochopitelná. Anulace církevního sňatku u lidí, kteří do kostela nechodili a neuvědomovali si jeho vážnost, též.

    Z čeho jsem dost znepokojený, je anulace sňatků praktikujících katolíků. Přijde mi poněkud bizarní, když nejmenovaný člověk působil jako představitel katolických rodin nejprve s první ženou, nyní s druhou, a v obou případech má přístup do církevních médií a na významná katolická fóra.

    I kdyby nakrásně existovaly legitimní důvody, proč bylo jeho první manželství anulováno, neměli by se tito lidé stavět do role mluvčích rodin. Vypadá to velmi podivně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *