Progresisté nenávidí všechno staré, včetně lidí

Časopis Maclean’s Magazine v jednom letos zveřejněném článku [1] klade otázku, která patrně odráží převažující náladu levice: „Měli by staří lidé přijít o volební právo?“ Autor vysvětlil, že jelikož senioři jsou v zásadě mrtví, mají dnes někteří lidé pocit, že ve volbách uvažují jen krátkodobě, a proto by se jim mělo zabránit v zasahování do Pokroku, který by nastal, kdyby bylo mladým dovoleno uskutečnit neomezeně všechna svá rozhodnutí.[2]

Moje první myšlenka je, že přesně takto vypadá kultura euthanasie: Staří lidé prostě nedokážou umřít dost rychle. Proto je tolik dětí pro, když jejich rodiče nadhodí asistovanou sebevraždu, byť jen informativně. Jak jsem napsal už dřív, situace, kdy děti nadšeně souhlasí s tím, aby si jejich rodiče našli lékaře, který je zabije, musí patřit k nejstrašlivějším, jakou matka či otec může zažít. Existují však ještě brutálnější příklady, například případ Holanďanky, kterou její rodina držela, zatímco jí lékař dával proti její vůli smrtící injekci. [3] A tak bych mohl pokračovat.

Základní premisou, z níž vycházejí lidé hloubající nad tím, že by seniorům možná nemělo být dovoleno volit, je samozřejmě to, že kdyby byli hlasovali jen mladí, třeba by neprošel Brexit a Donald Trump by nebyl zvolen. Jinými slovy, na světě by bylo líp, kdybychom všechno změnili k obrazu dětí, které po skončení století masakrů propagují socialismus, napadají univerzitní profesory, kteří s nimi nesouhlasí, a odmítají základní principy svobody projevu. Děti, které žijí životem, v němž mají všechny – řekněme si otevřeně – výsady, a přesto je dovedou doslova rozplakat fiktivní mikroagrese, které si postmoderní profesoři vycucali z prstu, jsou údajně lépe vybaveny k tomu, aby určovaly budoucnost naší společnosti, než lidé, kteří za sebou mají celoživotní zkušenosti.

Je děsivé, zamyslíme-li se nad tím, jak daleko se naše společnost odchýlila od svého historického postoje ke starým: od hluboké úcty k moudrosti získané léty těžkostí, bolestných zkušeností, úspěchů i selhání. Dnes úctyhodné časopisy mudrují nad odepřením volebního práva lidem, kteří prožili větší kus dějin než kdokoli jiný, zatímco mladé – údajnou velkou naději naší civilizace – dovádějí na pokraj hysterie sochy, které stály na náměstích dávno předtím, než se oni narodili. Nejsem žádným fanouškem Konfederace a vysvětlováním, proč tomu tak je, jsem strávil už hodně času, ale zásadně nesouhlasím s myšlenkou, kterou se obrazoborci, jak se zdá, chlubí nejraději ze všeho, totiž že oni by bývali byli lepší. Dr. Robert P. George nedávno napsal, že kdykoli jeho studenti tvrdí, že oni by bývali byli odpůrci otroctví, s oblibou se jich ptá, jaký nepopulární postoj, který by je něco stál, v poslední době veřejně zaujali ve prospěch nějaké utlačované a marginalizované skupiny – to je totiž mnohem obtížnější než vylézt na sochu dávno mrtvého vojáka.

Nenávist k předkům je však dnes posledním výkřikem módy, a tak snižování seniorů za současného boje proti mužům z kamene dnes mezi dětmi, které nemají nic lepšího na práci, frčí. Na podobné téma psal už v roce 1905 G. K. Chesterton: „Předpokládejme, že na ulici vznikne velké pozdvižení kvůli něčemu – dejme tomu kvůli sloupu plynového pouličního osvětlení, který si mnozí vlivní lidé přejí odstranit. Ve věci je osloven mnich v šedém hábitu, ztělesnění ducha středověku, který spustí po suchém způsobu scholastiků: ‚Nejdřív ze všeho, milí bratři, uvažme hodnotu světla. Je-li světlo samo o sobě dobré’—V této chvíli je poněkud omluvně přerušen. Všichni lidé se rozběhnou ke kandelábru, který je v deseti minutách na zemi, a přítomní si vzájemně gratulují ke své nestředověké praktičnosti. Avšak zanedlouho už to tak snadné není. Někteří lidé sloup strhli, protože si přáli elektrické osvětlení, někteří, protože chtěli staré železo; a někteří si přáli temnotu, protože jejich skutky byly zlé. Někteří o sloupu veřejného osvětlení ani moc nepřemýšleli, někteří až příliš; někteří se zúčastnili, protože chtěli rozmlátit městský majetek, někteří protože chtěli rozmlátit cokoli. V noci vznikne bitka a nikdo neví, kdo koho uhodil. Tak se postupně a nevyhnutelně, dnes, zítra nebo pozítří, navrátí přesvědčení, že mnich měl nakonec pravdu a že všechno závisí na tom, jaká je filosofie světla. Jenomže o tom, o čem jsme se mohli bavit pod plynovou lampou, teď musíme diskutovat ve tmě.“

Přesně o to jde. Máme tu dnes populaci, která sama sebe nedokáže nahradit, protože adoruje sterilní sex a opovrhuje dětmi, přičemž je schopná současně uctívat mládí a zabíjet nejmladší členy lidské rodiny. Máme generaci dětí, které věří, že slova jsou násilí a závazek díra tak velká, že kvůli ní nevidíme sluneční svit, generaci tak nezdravou a citlivou, že je přesvědčena, že výroky typu „muži nemohou otěhotnět“ jsou skutečně urážlivé. Levice si je tak jistá, že pokrok je pokrok, že halasně vítá generaci, která se v současné době zbavuje tisíců let lidské moudrosti a poznání výměnou za pár nejnovějších nevyzkoušených šíleností.

Chápu, že zde je třeba poněkud nuancovat. „Baby Boomers“, lidé narození za populační exploze, zplodili „mileniály“, děti konce tisíciletí, a rodiče rozmazlených spratků, kteří v současné době využívají kampusy univerzit jako dětskou ohrádku, nesou velkou část odpovědnosti za chování svých dětí. Mnoha z nich se evidentně nepodařilo vychovat z dětí dospělé. Mnozí rodiče z řad Baby Boomers měli samozřejmě plné ruce práce s vlastními životy a kariérami, tančíce od rozvodu k rozvodu a hlásajíce, že „pro děti je to tak lepší“, aby si ospravedlnili vlastní sobectví a sami sebe přesvědčili, že jejich děti budou mít raději několik pokojíčků než jediný stabilní domov se dvěma milujícími rodiči. Nepřekvapuje, že sobečtí rodiče stvořili sobecké děti.

Existují však takoví, kteří stejně jako já měli štěstí na rodiče odhodlané své děti vychovat, jak nejlépe dovedli, a nabízet jim moudrost a vedení na každém kroku jejich cesty. Jsou takoví, kteří měli to štěstí, že od prarodičů poslouchali vyprávění o bojích minulosti a o hrůzách a vítězstvích, která jsou pro nás historií, ale pro ně vzpomínkami. Někteří z nás měli to štěstí, že měli příklady, jež mohli napodobovat, a existují lidé, kteří pro naše předky mají jen obdiv a úctu, neboť uznávají, že těžkosti, které vydrželi kvůli generacím, jichž se sami nedočkali, si zasluhují naši vděčnost.

Někdy jsem v pokušení smát se nahlas parodii, k níž se dopracovali postmoderní mileniálové – jako že asijského sportovního komentátora vyhodili, protože se nešťastnou shodou okolností jmenoval Robert Lee. [4] Pak si však vzpomenu na něco, co kdysi napsal Hilaire Belloc: „Nečinně stojíme a hledíme na barbara…jeho komické převracení našich starých jistot a našich pevných přesvědčení nás osvěžuje – smějeme se. Avšak zatímco se smějeme, pozorují nás ohromné a strašlivé tváře z onoho světa, a na těchto tvářích žádný úsměv není.“

Jonathon van Maren

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

https://www.lifesitenews.com/blogs/progressives-hate-everything-old-including-the-elderly

Poznámky:

[1] http://www.macleans.ca/society/should-older-people-lose-the-right-to-vote/

[2] Ani české scéně není podobná myšlenka cizí, jak nám dokazují nejen četné výroky internetových debatérů, veřejně známých osobností a politiků. Viz např. nanejvýš odpudivý volební slogan a skeč Přemluv bábu!, kterou před volbami 2010 stvořili Jiří Mádl a Martha Issová (Pozn. šéfred.)

[3] http://www.ncregister.com/daily-news/horrible-picture-dutch-woman-restrained-by-family-while-being-euthanized

[4] Sportovního novináře, jehož jméno se shoduje se jménem generála Konfederace z doby občanské války, jeho zaměstnavatel odvolal z fotbalového utkání dvou univerzitních týmů kvůli obavám z rasistických nepokojů. (Pozn. překl.)

4 Responses to Progresisté nenávidí všechno staré, včetně lidí

  1. Jan Krásenský napsal:

    V sedmdesátých a osmdesátých letech se šířil hořký vtip – co že je to domov důchodců a odpověď zněla, že to je pomsta dětí za jesle. Obdobně a možná pravdivěji lze prohlásit, že eutanazie je odpovědí na rozvody. Pomiňme sobectví a přecitlivělost generace vychované v dostatku a bez stresově – i z ryze praktického hlediska je obtížné se postarat o rozvedené nemohoucí rodiče, kteří žijí odděleně často i stovky kilometrů od sebe, navzájem se „nemusí“, přetrvávají v nich nezhojené rány a potlačované viny. Od šedesátých let se rodiny zmenšovaly, ze tří dětí dvě, ze dvou dětí jedináček. Aby se roztrhl. Ani sourozenci na tom nejsou lépe, jejich životní partneři pocházejí ze stejného prostředí a každý má dva rodiče, často rozvedené. Tak vzniká bezvýchodný stav, který započal hříchem vydávaným za svobodu. Nejdříve proroci pokroku korumpovali příznivce příslibem neodpovědnosti a nezávazného pohlavního života, dnes jsou tato „práva“ součástí ústav a mezinárodních úmluv. Idee mají své následky, hříchy zvlášť kruté. Generace uvěřily v „nebe na zemi“ a prožijí peklo z naplněných vášní. Východiskem je pokání, uvědomnění si hříchů, náprava společnosti. Největší překážkou k tomuto je pýcha, přiznání chybné, možná už od renesance, a nedostatek křesťanských ctností, například prozíravosti.

    • Tomáš napsal:

      Mezi řidiči autobusů se šířilo (tuším, že vznik byl +/- ve stejné době), že za každého přejetého důchodce dostane šofér mimořádnou prémii…

  2. jl napsal:

    „Dobre“ umysly rozvoje promakane utopie potrenim nedokonalych vedou kupodivu do pekla prohlubujiciho se pripoutani k abstraknimu systemu. Zapomina se, ze systemy existuji jen v mysleni zatimco realitou je Kristus – skrze neho vsechno je stvoreno.

  3. František napsal:

    Krásne a výstižne napísané

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *