Tag Archives: progresivismus
Odpočívej v pokoji, pokoncilní katolictví
Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno.
Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami.
Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně …”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).
V tom jsem žil. Od té doby jsem se přestěhoval do většího a krásnějšího příbytku zvaného katolická tradice. Už mě unavovalo bydlení v nově postavené, údajně energeticky úspornější a ekologičtější, ale ve skutečnosti jen chatrné, profukující, fluoreskující, škůdci zamořené, rozpadající se budově vyprodukované jediným ekumenickým koncilem, který neformuloval žádnou slavnostní definici a nevydal žádné slavnostní odsouzení. Díky podrobnému studiu autorů, jako je Wiltgen, Davies, Amerio, Ferrara, de Mattei a Sire, jsem pochopil, že lupiči nepřišli po koncilu, ale že jimi byli lidé na koncilu, kteří ho chytře řídili směrem k progresivismu a modernismu, po němž tajně toužili, a kteří v dokumentech plánovitě rozmisťovali „časované bomby“ – nejednoznačné formulace, jež bylo možno vykládat tak či onak a jež se pak skutečně obracely tam a zase zpátky v nekonečné válce mezi liberály a „konzervativci“ všech ražení a na všech úrovních.
Pochopil jsem, že nová liturgie JE problém – nejen evidentně špatný způsob, jak se po celém světě celebruje, ale sama o sobě, ve svých oficiálních knihách, svých textech, svých rubrikách. Ani nový katechismus se svou mlhavou upovídaností a opomíjením obtížných bodů, například toho, že muž je v manželství hlavou, nebyl žádným kouzelným řešením; vlastně byl v poslední době degradován na zrcadlo vládnoucího Narcise, což mu dává přibližně stejnou hodnotu jako rozhovorům v letadle. A především jsem pochopil, že „následování papeže“, kamkoli se pohne na souši, na moři i ve vzduchu, nejenže není řešením, ale je velkou částí problému.
A co je tím problémem? Zatmění jakékoli koherentní představy o tom, co to je, bylo a vždy bude katolictví, a to zatmění chtěné, protože „lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé” (Jan 3,19).
Progresisté nenávidí všechno staré, včetně lidí
Časopis Maclean’s Magazine v jednom letos zveřejněném článku [1] klade otázku, která patrně odráží převažující náladu levice: „Měli by staří lidé přijít o volební právo?“ Autor vysvětlil, že jelikož senioři jsou v zásadě mrtví, mají dnes někteří lidé pocit, že ve volbách uvažují jen krátkodobě, a proto by se jim mělo zabránit v zasahování do Pokroku, který by nastal, kdyby bylo mladým dovoleno uskutečnit neomezeně všechna svá rozhodnutí.[2]
Moje první myšlenka je, že přesně takto vypadá kultura euthanasie: Staří lidé prostě nedokážou umřít dost rychle. Proto je tolik dětí pro, když jejich rodiče nadhodí asistovanou sebevraždu, byť jen informativně. Jak jsem napsal už dřív, situace, kdy děti nadšeně souhlasí s tím, aby si jejich rodiče našli lékaře, který je zabije, musí patřit k nejstrašlivějším, jakou matka či otec může zažít. Existují však ještě brutálnější příklady, například případ Holanďanky, kterou její rodina držela, zatímco jí lékař dával proti její vůli smrtící injekci. [3] A tak bych mohl pokračovat.
Vpřed, zpátky ni krok!
Německá biskupská konference zveřejnila statistiku o svých věřících za rok 2014. Údaj o výstupech je šokující, protože ve srovnání s rokem 2013 vzrostl počet odpadlíků o celých 20% a činí 217 716.
Je to velmi zajímavé, neboť jeden (progresivista) by řekl, že německá církev, se svými nejliberálnějšími biskupy na světě, kde věřící mohou všechno a nemusí nic (kromě placení církevních daní, jediné oblasti, v níž jsou němečtí biskupové nekompromisní), bude vzkvétat a všichni se do ní budou hnát. A přitom, čím více se liberalizuje, tím rychleji ztrácí věřící.
Jistě není od věci také uvést, že ještě mnohem liberálnější protestantské církve (v Německu běžně žehnající homosexuálním svazkům či schvalující potraty) opustilo v minulém roce dokonce 410 000 věřících, tedy asi stejný počet jako v roce 2013.
O pochybnostech v duchovním životě
Pochybnosti proti víře se řadí mezi různé překážky, které se člověku staví do cesty v modlitbě a jeho duchovním životě vůbec. Mohou to být pokušení ďábelského původu, která Pán Bůh na lidi dopouští, aby vyzkoušel jejich věrnost a statečnost odolávat takovým léčkám. Ďábel je velmi rafinovaný nepřítel Boží, ale také náš. Jeho klamy dokážou vyvolat sugesci, která je zcela vzdálena realitě a také velmi zbožná duše může na sobě pocítit tyto výtvory otce veškeré lži a podvodu.
