Tertullianus o zdobení žen

Tertullianus

Úvod

Církevní otcové jsou prvými svědky apoštolské tradice. Jejich četba nám ukazuje, jak se zjevená pravda beze změny jejího smyslu ve svých formulacích zpřesňovala, jak vykládali Písmo svaté a jaká byla jejich zbožnost. Pokud se v něčem všichni nebo skoro všichni shodují, je to známka, že se jedná o pravé učení. Proto se odkazy na církevní otce užívají v učebnicích dogmatiky na důkaz předkládané nauky. Jejich spisy někdy obsahují učení dnes polozapomenuté a opomíjené. Je ovšem nutné připustit, že jednotliví církevní otcové se někdy mýlí, dokonce někteří v něčem pobloudili (např. odmítání věčnosti pekla). Presto však zájem o ně a jejich četba je výrazem lásky k církvi.

Mezi latinsky píšícími církevními spisovateli nejstarších dob vyniká Tertulián (Quintus Septimus Tertullianus Florens) svým břitkým stylem, pevností svého charakteru a rozsahem svého díla. Je konvertitou z pohanství, působí jako učitel katechumenů a později se stává příslušníkem sekty montanistů vyznačující se nejen příchylností k některým proroctvím, ale především nepřiměřeným rigorismem ohledně některých morálních postojů (odmítnutí druhého manželství ovdovělých, nedovolenost útěku před hrozícím pronásledováním či nepřipouštění znovupřijetí křesťanů, kteří po křtu upadli do některých zvlášť těžkých hříchů). Pojednávaný spis ale patří do jeho katolického období.

Tertulián se narodil kolem roku 160 v Kartágu. Získal právnické vzdělání. Působil v Římě, kde se oženil. Stává se křesťanem a kolem r. 193 je už ve svém rodném Kartágu. Je laikem, nestává se knězem. Sám ve svých spisech výslovně uvádí, že nemá v církvi úřední autoritu, ale zdá se, že v křesťanské obci požíval neformální autoritu. Za zmínku stojí, že sv. Cyprián, biskup Kartága, každý den četl Tertuliána, a když si jej žádal, jen pravil „dejte mi učitele“. Jeho raná díla se zabývají více praktickými otázkami (např. účast křesťanů na divadlech a slavnostech, zdobení žen) spojenými s tehdejším životem křesťanů, později jako laický theolog pojednává i dogmatická a morální témata. Během svého života sepsal asi 30 pojednání.

Spis De cultu feminarum (O zdobení žen) byl napsán asi v roce 202. Zdá se, soudě podle starých rukopisů, že to původně byla dvě samostatná dílka, z nichž prvé, které je i kratší, zůstalo nedokončeno. Druhé mělo původně nadpis De Habitu Muliebri (O vzhledu žen). Obě jeho části jsou koncipovány jako promluva k ženám (katechumenům). Ukazuje v něm, že cudnost nespočívá pouze ve vzdalování se smilstva, ale i v cudném zjevu, který má být lidem zjevný. Žena nesmí povzbuzovat smyslnost svým oblečením. Musí usilovat o to, aby se líbila pouze manželovi. Marností je rozvíjet svou krásu, špatné je naplácat si na sebe kosmetické přípravky. Vypracované účesy je také třeba odmítnout. Tertulián se také obává, že ty, které příliš dbají na svůj zjev, nebudou v čase pronásledování připraveny stát se mučednicemi.

Toto malé dílko, pokud je mi známo, nebylo nikdy přeloženo do češtiny. Latinský originál je online na http://www.tertullian.org/latin/de_cultu_feminarum_1.htm a http://www.tertullian.org/latin/de_cultu_feminarum_2.htm.[1]

Zdá-li se někomu, že Tertulián je nepřátelský k ženám, připomínám, že sv. Pavel píše: „Podobně i ženy se mají zdobiti slušným oděvem stydlivě a skromně, a ne vrkoči a zlatem nebo perlami nebo drahým rouchem, nýbrž tím, co se sluší na ženy“ (1 Tim 2,9) a sv. Petr: „Jejich ozdoba nebudiž zevnější: splétání vlasů nebo zlaté spony nebo nádherné šaty! Drahocenný před Bohem je člověk do sebe ponořený se svým neproměnlivým, mírným a tichým duchem. Tak se totiž kdysi zdobily i svaté ženy, které doufaly v Boha a podřizovaly se svým mužům“ (1 Petr 3,3-5). Předtím prorok Ozeáš, když hovoří o nevěrném lidu, symbolisovaném cizoložnou ženou, neopomíjí vytknout její zdobení a říká: „Potrestán na ní dny Baalů, kdy zapalovala jim kadidlo, kdy se šňořila svým kroužkem, svým šperkem, kdy chodívala za svými milovníky. A na mne zapomněla“ (Oz 2,13).

Izaiáš slibuje potrestání sionským dcerám a líčí je takto: „Hospodin také řekl: Za to, že pyšní se sionske dcery, že nosí vysoko bradu, že chodí s okem vyzývavým, že nohou o nohu bijíce do taktu pořad si vycupuji: Pán oblysí témě hlavy sionským dcerám, Hospodin jejich vlasy obnaží. V den ten odejme Pán okrasu střevíčků a půlměsíčky a řetízky a zápony a náramky a čepce a kadeřadla a podvazečky a sponky a voňavky a náušky a prsteny a drahokamy visící s čela a roucha na převlek a pláštíky, a lněná roucha a jehlice a zrcadla a fousky a vínky a letní plachetky. Bude pak místo vůně puch a místo pasu provazec; místo kadeřených vlasů lysina a místo živůtků žínice“ (3,16-24).

Babylon je v knize Zjevení zobrazen nevěstkou, která je takto popisována: „I spatřil jsem ženu seděti na šelmě barvy šarlatové a plné rouhavých slov, se sedmi hlavami a desíti rohy. A ta žena byla oděna nachem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami, v ruce držela zlatý kalich, plný ohavného a nečistého svého smilstva, a na svém čele měla napsáno tajemné jméno: ‚Veliký Babylon, matka smilstev a ohavností světa‘. A viděl jsem, jak je ta žena opojena krví svatých a krví mučedníků Ježíšových“ (17,3-6). A v další kapitole je zmíněno „veliké město, které se odívalo kmentem, nachem a šarlatem, ozdobeno bylo zlatem, drahokamy a perlami“ (18,16), které bude zpustošeno.

Kromě toho Tertulián takové zdobení vytýká i mužům (II, 8). Vytýká jim také nadměrnou péči o svaly kvůli závodění v běhu, hodu a skoku. Trénovaní atleti mají nepřirozené tělo, boxeři rozdrcené nosy, napuchlé uši a jsou zjizveni z boje (De spectalulis 19,2 a 23,7) a jejich vina není menší než pomalovaných žen.

Tertulián je, řečeno dnešním jazykem, antifeministický. Hned na začátku tohoto spisu připomíná vinu Evy a trest, který ji za to stihl, a píše, že žena je bránou, kterou se přiblížil ďábel k muži.

Morální theologové mohou diskutovat o tom, co už je v těchto věcech hřích nebo co dokonce těžký hřích. Na základě četby jeho textu si můžeme položit řadu žádoucích otázek, a to i v jeho širším rámci, jímž je móda. V každém případě Tertulián ukazuje žádoucím směrem, totiž k odřeknutí se světa a ke křesťanské dokonalosti. Jeho spis je aktuální i dnes, kdy ještě k tomu přistupují nové technické možnosti umožňující další způsoby úpravy zevnějšku. Co by tak Tertulián řekl o tetování, piercingu, vyhlazování vrásek či některých plastických operacích?

V dalším uvedu některé zajímavé myšlenky jednotlivých kapitol spisku s cílem přiblížit čtenáři myšlenkový svět Tertuliána. Některá místa volně překládám, většinou však jen shrnuji vyslovené myšlenky. Z dalšího lze tak z části poznat i styl jeho mluvy.

Stručný obsah obou knih

I, 1 -Hned v první větě připomíná Tertulián ženám, že kdyby zde na zemi měly víru, která odpovídá velikosti slíbené odměny v nebi, tak by si tyto nejmilejší sestry ihned poté, co poznaly živého Boha a uvědomily se své postavení (tj. postavení žen), nežádaly nějakého nápadného, nebo dokonce nádherného oděvu, nýbrž raději by žily ve smutku, ba dokonce by zanedbávaly svůj zevnějšek, neboť každá žena v sobě nese truchlící a kající Evu. Hleděly by kajícím oděvem pomáhat usmířit, co Eva zavinila, tedy hanebný pád do hříchu a bezútěšný úpadek lidstva.

V bolestech bude muset žena rodit a bude pod mocí muže, jenž je jejím pánem, a přesto některé ženy nechtějí vědět, že jsou Evou. Boží rozsudek nad jejím pokolením stále přetrvává a tak i vina ženy nadále trvá. Tertulián se ve své řeči obrací k ženě a říká jí, že je bránou ďábla (Tu es diaboli ianua), že odpečetila onen strom, porušila Boží zákon a že toho obloudila, ke kterému ďábel nebyl schopen se přiblížit, že zničila muže, jenž je obrazem Božím. Kvůli její vině a smrti jako jejího důsledku musel i Syn Boží zemřít. A přesto jí přichází na mysl, aby se zdobila. Hedvábí tkané, obarvené, vyšívané, zlatem protkané oděvy s perlami a rubíny – to vše je na překážku odsouzené a duchovně mrtvé ženě a slouží ji jako nádhera pro pohřeb.

I, 2 – Také ti, totiž andělé, skrze které tyto věci byly způsobeny, byly zavrženi a vydáni trestu smrti. Tertulián jim přisuzuje, že naučili lidi různým věcem a uměním, která raději měla zůstat skryta, jakož i hvězdopravectví. Zejména pak opatřili ženám prostředky k okázalosti, třpytící se kaménky, jimiž jsou zdobeny náhrdelníky, zlaté spony, jimiž obtěžkávají své ruce, líčidla, kterými si barví tváře, a černý prášek, jímž si malují oči. Jsou to takové věci, z nichž lze seznati, že nepomáhají hříšníkovi k nevinnosti, milovníku žen k čistotě, odpadlým k bázni Boží a nevedou je k tomu. Tertulián poznamenává, že ženy by se mužům líbily i bez těchto skvoucích se věcí, když nestrojené a neozdobené, ještě nekultivované, učinili dojem na anděly. Zde Tertulián naráží na (apokryfní) I. knihu Henoch[2] (kap. 6-16), jejíž pisatel má za to, že „synové Boží“ z Gen 6,2 jsou andělé, kteří pohlavně obcovali s ženami. Tyto anděly budeme soudit, těch se při křtu odříkáme. Ale není žádné společenství odsouzených s odsuzujícími, tak jako není mezi Kristem a Beliálem (2 Kor 6,15).

I, 3 – Tertulián připouští, že mnozí křesťané nepřijímají knihu Henoch jako kanonickou tak jako i Židé. On tento názor nezastává a uvádí pro tuto svou domněnku důvody, mezi jiným odkaz na Henocha v Jud 14.

I, 4 – Tertulián se vrací k tématu svého pojednání. Bude se zabývat nikoliv sváděním andělů, ale věcmi samými, aby v nich rozpoznal léčky žádostivosti. Na vzhledu ženy je třeba rozlišit okrasu (cultus) a líčení (ornatus). Okrasou rozumí šperky, jako jsou zlaté a stříbrné ozdoby, drahokamy a oděvy; líčením pak péči o vlasy, kůži a ty části těla, které vzbuzují žádost očí. Ženy se takto v prvém případě proviňují ctižádostí a marnivostí, v druhém pak smyslností. Služebnice Boží si již teď může učinit úsudek o tom, co je vhodné pro její život, neboť bude posuzována podle zcela jiných věcí, totiž podle pokory a cudnosti.

I, 5 – Zlato a stříbro, kterými se ženy okrašlují, pocházejí ze země a jsou vůči ní něčím podobným, jenomže ušlechtilejším. V hutích, ve kterých nuceně pracují odsouzení zločinci, zanechávají svůj zemský charakter a mění se v prostředek parády a hýřivosti. Z hlediska původu jsou na tom železo, bronz, zlato a stříbro stejně; všechny tyto látky pocházejí ze země a musí být těženy. Jestliže by se měla hodnota zlata a stříbra odvozovat od způsobu jejich použití, tak železo a mosaz by měly být dražší, neboť jsou použitelné k více věcem. Používaly se bronzové nádoby k jídlu a pití a jistě se půda neobdělává pomocí zlata a žádná loď nedrží pohromadě pomocí stříbra. Zlatou motykou se nekope do země a stříbrný hřebík se nezaráží do dřeva. Pro obstarávání životních potřeb je třeba železa a bronzu; to platí i o dolování zlata a stříbra. Proto je třeba uvažovat o tom, jak to, že se zlatu a stříbru přisuzuje taková hodnota, když jsou z hlediska původu podobné jiným materiálům, které je převyšují z hlediska jejich použitelnosti.

I, 6 – Podobně i malé kaménky, které se připojují ke zlatu, nejsou nic než obyčejné kaménky, drobné křemenné oblázky a malé hrudky vzaté ze země, které neslouží k budování základů, stavbě stěn či k utváření hřebenů střech. Nejsou k ničemu dobré, než aby podněcovaly k obdivu žen. Jsou pozorně vybroušeny, aby se leskly, s vychytralostí osazeny, aby se třpytily, s opatrností provrtány, aby bylo možné je pověsit, a tak prokazují zlatu své vzájemné kuplířské služby.

Co se z nádherymilovnosti z moře vyloví, není nic než jakýsi druh škeble, jenž není tak chutný jako mušle, nemluvě už o ústřicích. Když utvářejí perly, je to spíše nemoc než nějaká přednost; je třeba na ně hledět jako na tvrdé kulaté bradavice onoho zvířete. Říká se, že z hlavy draka pocházejí drahokamy; to by tak ještě scházelo, aby si křesťanka brala své ozdoby od draka.

I, 7 – Tyto věci jsou ceněny jen kvůli jejich nedostatku a cizokrajnosti, nebo nadbytek něčeho vede k poklesu jeho ceny. Některé národy nepřipisují drahokamům velkou cenu a tak smaragdy na opascích jsou sotva vidět, rovněž tak na pochvě pro šavli.

I, 8 – Šaty, které jsou ceněny kvůli své barvě, nosí i otroci. Jak mohou šaty si nárokovat oprávněné ocenění kvůli svým jim nepříslušejícím barvám? Bůh nemá v ničem zalíbení, co sám nevytvořil. Což nemohl stvořit purpurově červené nebo ocelově modré ovce? Když to ale mohl, ale neučinil, znamená to, že nechtěl. Co Bůh nechce činit, to také člověk nesmí činit. Nejlepší věci jsou od Boha jako původce přírody. Z toho se pozná, že tak všelijak zbarvené šaty pocházejí od ďábla, falšovatele přírody. Co totiž nepochází od Boha, nutně je od jeho odpůrce.

Mnohé věci sice pocházejí od Boha, ale ne už jejich použití ze strany lidí. I modloslužba se děje pomocí věcí, které jsou od Boha. Křesťan nesmí mít nic společného se zběsilostí v cirkusu, krutostmi v aréně a hanebností jeviště[3], ačkoliv kůň, panter a lidský hlas jsou Boží dary; stejně tak kadidlo, víno, oheň a zvířata obětovaná při modloslužbě jsou Boží stvoření. To, že látka sama je od Boha, neomlouvá její použití, které není do Boha.

I, 9 – Tertulián se vrací k tomu, že řídký výskyt věcí a jejich cizokrajnost vzbuzuje žádost je vlastnit u těch, kteří nemají to, co Bůh jiným dal. Odtud pochází nemírná chtivost. Je třeba, aby člověk vlastnil věci, ale je zapotřebí zachovávat míru. Žádostivost pak vede k touze po slávě. Vysoké ceny věcí vedou pak k větší žádosti po nich a tak některé ženy na svém těle nosí celé jmění.

II, 1 – Tertulián oslovuje služebnice živého Boha, své sestry, z moci svého úřadu (učitele katechumenů). Spása, jež není jen pro ženy, ale také pro muže, spočívá především v dávání studu najevo[4]. Mocí Ducha svatého jsme chrámem Božím a cudné smýšlení je strážcem tohoto chrámu a nevpustí do něj nic poskvrněného a nečistého, aby v něm přebývající Bůh jej neopustil pro jeho poskvrnu.

Vytýká ženám, že většina z nich, ať již z nevědomosti, či nestydatosti, má za to, že cudnost spočívá v pouhé neporušeností těla a v odvrácení se od smilného jednání, jakoby nezaleželo na zevnějšku. Ohledně zdobení se, šperků, péče o to, jak vypadají, se neliší od pohanských žen, kterým chybí poznání počestnosti. Tak je jen málo takových, kteří si nepřejí se líbit dokonce cizím mužům, málo těch, kdo se nemalují a odmítají být předmětem žádosti. Od pohanů je se třeba lišit také ve vnějším vzezření, jakož i v jiných věcech, neboť máme být dokonalí, jako je i náš nebeský Otec.

II, 2 – K dokonalé křesťanské počestnosti patří, že si nikdy nepřejeme, abychom se stali předmětem žádostivosti. Za prvé přichází přání se svým půvabem líbit, ale ten dráždí k smyslné rozkoši. V dalším pak nesmíme poskytnout příležitost pokušením. Musíme kráčet ve svatosti, v plnosti víry, abychom měli klidné svědomí, ale nesmíme na tom opovážlivě stavět. Kdo si důvěřuje, je méně opatrný a tak ve větším nebezpečí. Bázeň je základem spásy duše; důvěřivost však překážkou bázně. Bůh ve svém milosrdenství pečuje o své služebníky a ti mohou důvěřovat v jeho pomoc. Nesmíme však být nebezpečím pro jiné. Kdo je jinému příčinou jeho záhuby, nemůže zůstat bez trestu. Bližní hyne, když si žádá ženy a v svém srdci už učinil, co si žádal. Chceme se snad líčit, aby druzí došli zkázy? Kde je pak láska k bližnímu? Nemáme myslet jen na sebe, ale také na bližního.

Tertulián pak připomíná, že půvab ženy je sice darem Božím a jakoby dobrým šatem duše, ale přesto je třeba mít o něj starost kvůli prostopášníkům. Tak se Abraham musel obávat kvůli kráse své ženy a Izák lživě vydával Rebeku za svou sestru (Gen 12,11 a 26,7).

II, 3 – I když pěkná postava není důvodem k znepokojení, služebnice Boží ji nemusí mít. Kde panuje stud, je krása bezvýznamná, neboť slouží jen tělesné rozkoši a vzbuzuje ji. Někdo by se mohl ptát, proč poté co smyslové rozkoši výhost byla dána a čistota uznána, nelze se kochati krásnou postavou. Ale co se nás týče, my nejsme zaměřeni na slávu, neboť ta jen prostředkem k vyvyšování sebe. To se ale nesluší těm, kdo jsou podle Božích příkazů pokorní. Každá touha po slávě je marná a hloupá, tím spíše pak chlubení se tělem. Kdybychom se už měli chlubit, tak v duchu, ne v těle, neboť usilujeme o věci duchovní. Usilujeme získat slávu tam, odkud doufáme v naši spásu. Tělem se pak křesťan může chlubit, když je pro Krista mučen a roztrhán, neboť jeho duch obdrží korunu, ne se chlubit, aby přitahoval na sebe pohledy mladých lidí.

II, 4 – Ženy se smí líbit toliko svým manželům. Toto zalíbení však budou mít v míře, v jaké se jiným nelíbí. Nemají si dělat starosti, neboť manželka není ošklivá v očích svého muže. Zcela dostačuje, že si ji vybral, nalezl v ní své zalíbení, ať již pro její postavu nebo její mravy. Nemusí se obávat, že by na sebe přivolala nenávist nebo odpor svého manžela, když se přestane líčit. Ten, je-li křesťan, požaduje dobrotu mravů a ne krásu; je-li pohan, může ji podezřívat, že se chce líbit i jiným.

II, 5 – To, co bylo řečeno, neznamená doporučovat ošklivý a zvířecí vzhled, ani špínu a nečistotnost. Nemáme jít dále než požadovat jednoduchou a dostatečnou čistotu, jak chce Bůh. Proti tomu se prohřešují ty, které si do kůže vtírají masti, tváře si líčidlem zhanobují a obočí si černidlem prodlužují. Nelíbí se jim, jak je Bůh vytvořil, počmárávají sami sebe a kárají Stvořitele všech věcí tím, že chtějí zlepšit svůj vzhled. Prostředky k tomu berou od umělce mu odporujícímu, jímž je ďábel, neboť jen ten je schopen ukázat prostředky a způsoby, jak činit změny na těle. Co je vrozeno, je Boží dílo; co je přidáno, je ďábelské dílo. Od nepřítele si nelze nechat pomáhat. Vaší povinností je jednoduchost v každém ohledu. Pro křesťana se nesluší, mít nalíčený a pomalovaný obličej, lhát svým vzezřením, používat k tomu barvy; vždyť ani ústy není dovoleno lhát. Jak můžete zachovávat Boží přikázání, když nezachováváte rysy, které vám Bůh dal?

II, 6 – Tertulián kárá ženy, že si barví vlasy šafránem a pokládá to za škodlivé i pro zdraví a vlasy. Připomíná slova Páně: „Nemůžeš učiniti jediný vlas ani bílým ani černým“ (Mat 5,36); a tak ti, kdo si barví vlasy, vyvracejí slova Páně, zejména když zestárnou a z bílých vlasů černé činí. Ať vzdálena je pošetilost od dcer moudrosti; v mladistvých vlasech není věčnost. Je to snad ta neporušenost, které se nám má dostat?

II, 7 – Velká péče o úpravu vlasů nenapomáhá ke spáse. Proto by měly vaše vlasy klidně spočívat, místo aby byly svázány, vyhnány do výšky nebo nakadeřeny, spleteny jakoby to byl klobouk na hlavě, pokrývka temene nebo boule na šíji. Třeba se stydět za svou poskvrňující nečistotu a nepřidávat si na křesťanskou a svatou hlavu odřezky z cizí hlavy, snad i zločinné a peklu propadlé. Odstraňte ze své hlavy svobodného člověka všechnu ujařmující parádu. Je bezúčelné usilovat, abyste se ukazovaly vyfintěné, neboť Bůh chce, abyste byly zahaleny závojem. Tertulián sarkasticky dodává, že by rád viděl, jak vstanete z mrtvých se svým bílým a červeným nalíčením, obarvenými vlasy a věžemi z nich spletenými na hlavě a jak pomalované ženy boudou anděly vyzdviženy vstříc Kristu. Kdyby totiž tyto věci byly milé Bohu, tak by byly také přidruženy k zmrtvýchvstalému tělu. To, co nevstane, není od Boha.

II, 8 – Tertulián se brání námitce, že jako muž je nepřítelem ženského pokolení. Také mužům jsou různé věci zakázány. Také muži se chtějí líbit ženám, nejen ženy mužům. Muži k zvelebení svého vzhledu si hladce holí vousy, vlasy si upravují, zešedlé si barví, chmýří na celém těle si odstraňují, vlasy si maží pomádou a uhlazují, často na sebe hledí v zrcadle. Přitom taková snaha se líbit musí být odmítnuta kvůli nebezpečí smyslnosti a všemi těmito věcmi musí být pohrdáno pro jejich zbytečnost, a protože odporují studu, který je tam, kde je Bůh. Vždyť takovým jednání se muž protiví křesťanské přísnosti.

II, 9 – Proto je třeba také ohledně oblečení a dalších věcí týkajících se vzezření dbát na omezení. Co totiž pomůže v obličeji vypadat, jak je přiměřeno božskému učení, ale ostatní části těla pošetilou veteší zatěžovat. Jak mnoho taková okázalost podporuje smyslnost a protiví se základům mravní kázně, lze snadno poznat. Když se odstraní paráda, krása tak nepůsobí, a naopak, když krása chybí, tak paráda nahrazuje chybějící půvab.

Především je třeba nepáchat žádný hřích tím, že oděv a ozdoby kuplířsky a chlípně vystavujete na odiv; za další pak s ohledem na bohatství, původ, což pak jiné vede k tomu, aby vypadaly podobně. Vždyť jak můžete splnit slib pokory, který skládáte, když neomezíte užívání svého bohatství a elegance. To je vypínavost, ne pokora.

Nesmíme však toho, co nám náleží, užívat? Ale ano, ale podle slov svatého Pavla užívat věcí tohoto světa, jako bychom je neužívali, protože čas je krátký (1 Kor 7,29-31). I ženy máme tak mít, jako bychom je neměli; tím spíše se nemáme držet takových prostředků marnivosti. Někteří se dokonce odříkají vína a masitých jídel, a toto odříkání přinášejí v pokoře Bohu za oběť.

II, 10 – Když Bůh stvořil svět, nestvořil purpurové ovce. Nic takového nezamýšlel. Ani neurčil zlato k tomu, aby se do něj zasazovaly drahokamy, tak jako nezohavil ušní lalůčky tím, že je proděravěl. Zlato bylo dokonce u některých národů používáno jako pouta a nyní je ceněno jen kvůli své řídkosti a jeho uměleckým zpracováním je probouzena žádost žen mít takovou cennost. Andělé, kteří objevili tyto uvedené věci a lákadla jakož i jejich zpracování, umění barvit si obočí, byli Bohem zavrženi. Jak bychom se mohli Bohu líbit, když se radujeme z věcí, které přivodily jeho hněv a trest?

Izaiáš (3,16-24) kárá pracné účesy a šperky. Bůh není jen Stvořitelem, ale dohlíží také na své stvoření. Měl v úmyslu poskytnout svým služebníkům příležitost, aby mohla být vyzkoušena jejich kázeň, aby přes dovolenost něčeho dokázali se toho zřeknout. Dle sv. Pavla všecko je dovoleno, ale ne vše prospívá (1 Kor 10, 23). Kdo se ostýchá dovolených věcí, tím spíše se bude obávat učinit něco nedovoleného.

II, 11 – Z jakých příčin vlastně chcete chodit nazdobené, neboť se přece vzdalujete příležitostí, které něco takového podporují. Nenavštěvujete svatyně, netoužíte po podívaných a nemáte zájem o svátky pohanů. Taková setkání a chtění vidět a být viděn jsou důvodem k veřejnému ukazování všeliké nádhery, kde hýřivost nalézá podněty a nadutost se síří. Vy ale nemáte žádný důvod, abyste vycházeli z domu, leda z nějakého vážného důvodu jako je návštěva nemocného věřícího, nebo mešní oběť či bohoslužba. Ale pro tyto příležitosti není třeba nějakého vybraného oblečení. I když někdy vás k pohanům volají nějaké nevyhnutelné povinnosti, dávejte jim dobrý příklad, neboť máte svým tělem oslavovat Boha (1 Kor 6,20), tedy i oděvem, který odpovídá počestnosti. Zdá-li se pohanům, že od té doby, co jste se staly křesťankami, chodíte chuději oblečení, mějte na mysli, že se sluší líbit se Bohu více než lidem.

II, 12 – Zaslouží si pokárání, když vy, které jste nazývány kněžkami čistoty, chodíte vystrojeny a namalovány po způsobu nestoudných žen. Kuplířství se druží se znesvěceným tělem, jak ukazuje Písmo. Babylon je v knize Zjevení (kap. 17 a 19) nazýván nevěstkou a ta je ukazována v šarlachovém oděvu, se zlatem a drahokamy. Jak zavrženíhodné musí být věci, bez kterých se ta nevěstka nedá popsat. Tertulián dále odkazuje k příběhu o Judovi a Támar (Gen 38). Má za to, že seděla u cesty vystrojená a okrášlená jako nevěstka.

II, 13 – Někdo by mohl říci, že nepotřebuje se osvědčovat před lidmi, neboť nehledá lidskou chválu a Bůh vidí jeho srdce (1 Sam 16,7). Ale Bůh skrze apoštola Pavla praví: „Vaše laskavost budiž známa všem lidem“ (Fil 4,5), abyste dávali dobrý příklad. A Pán praví, že máme být světlem světa, aby lidé viděli naše dobré skutky (Mat 5,14-16). Plnost křesťanské počestnosti musí z ducha plynout i na oděv, z nitra na povrch. Je třeba se zdržovat potěšení, která oslabují víru. Nevím, zda zápěstí navyklá na náramky snesou tvrdost pout. Nevím, zda noha ověnčená přezkami se nechá vtěsnat do okovů a zda šíje obtížená řetězem z perel a smaragdů poskytne místo popravčímu meči.

Navykněme si na myšlenky na něco tvrdšího a nebudeme postrádat nějaká obveselení. Očekávaje násilí, nemějme něco, jehož ztráty bychom se museli obávat. Toužíme-li po nebeské okrase, odvrhněme pozemskou, která je překážkou naší naděje.

Závěrem Tertulián připomíná, že nastává čas mučednictví, na které je třeba se připravit. Vyzývá ženy, aby sklonily svou hlavu před svými manžely; tak budou dostatečně ozdobeny. Ruce mají zaměstnat vlnou, nohy mít za prahem svého domu a tak získají větší zalíbení, než kdyby si vykračovaly ve zlatě.

Michal Kretschmer

[1] Jeho německý překlad je k disposici nahttp://www.tertullian.org/articles/kempten_bkv/bkv07_16_de_cultu_feminarum.htm, anglický na http://www.tertullian.org/anf/anf04/anf04-06.htm#P263_52051a http://www.tertullian.org/anf/anf04/anf04-07.htm#P351_73144, francouzský na http://www.tertullian.org/french/g3_10_de_cultu_feminarum1.htm a http://www.tertullian.org/french/g3_11_de_cultu_feminarum2.htm.

[2] Knihy tajemství a moudrosti I, Praha 1998, str. 78-184

[3] Tertulián zde odkazuje ke svém u spisu O hrách (De spectaculis), Praha 2004, o kterém píši na http://www.duseahvezdy.cz/2012/06/05/krestane-a-podivane-ve-staroveku/

[4] in exhibitione praecipue pudicitiae statuta est

25 Responses to Tertullianus o zdobení žen

  1. libuše petra svobodová napsal:

    Chvála Kristu a Marii!!
    Moc děkuji za článek.
    Už dlouho prosím Pána, aby mi dával prožít očistec už tady na zemi, a tak se nedivím, když mnohé věci skrze bolest poznávám. Mám pak velkou touhu v kostele oslovit ženy, které se, jistě ve své nevědomosti, oblékají tak, jak jsem se oblékala i já dříve, než mi bylo dáno poznat a pochopit.. Moje zbabělost a ubohost mne ale zastavuje, a tak zůstávám u modlitby za poznání Boží Pravdy pro každou z nás osobně, v té míře, jak si nás Pán připravuje a proměňuje. Děkuji proto ještě jednou za článek a prosím, spojme se v modlitbě, kdykoliv nás srdce bolí když vidíme – co vidíme.

  2. Felix Leo napsal:

    K autorovi: Chápu, že naučit se českou interpunkci není triviální, ale psát „Vyzývá ženy, aby sklonili svou hlavu…“ by opravdu nemusel.

    K Tertuliánovi: Jeho nedlouhé období mezi pohanstvím a herezí je poznamenáno nešvarem řady konvertitů – místo „řádu lásky“ vyznává spíš „řád bratrstva kočičí pracky“.

    Psát, že „muž je obrazem Božím“ místo „člověk je obrazem Božím“, není antifeminismus, ale tupost, o herezi ani nemluvě.

    K věci: Tertuliánova doporučení by MOŽNÁ fungovala ve 100% katolické společnosti. V současnosti to dopadá tak, že o dívky řídící se Tertuliánem si žádný kluk ani kolo neopře. Ty pak zůstávají „na ocet“ (ne všechny mají povolání k řeholi) a věřící hochy „odchytí“ holky „normální“ – nevěřící. A předávání víry mezi generacemi zaniká…

    • Hamish napsal:

      Blábolíte.
      Ne každý je zvědavý na, zdráhám se použít slovo, dívky oblečené jako děvky.
      Jinak, tu herezi bych docela rád vysvětlil. Osvětlíte nám, co je heretického na zmiňované Tertuliánově tezi?

    • Pan Contras napsal:

      Budete se divit, ale katolicky oblečená dívka přitahuje přesně ten typ mužů, kteří chtějí založit stabilní rodinu a netoží si domů přivést děvku. Mně zmalované a nestydaté samičky vyloženě odpuzují.

      • Hana Farná napsal:

        Chtělo by to upřesnit, co v dnešní době znamená „katolicky oblečená dívka/žena“. V Tertuliánově době byla kritéria jiná, pritože způsob oblékání antického světa se lišil od toho našeho. (jak zde v diskusi zaznělo – „oblékla by to Panna Maria?“, není dobrý příměr; ona byla zvyklá na tradiční, oděv, starověk neznal módu v našem pojetí). Tertulián je hodně poplatný své době, byla to doba mučedníků, pronásledování, proto se potřeboval vyhranit vůči antickému světu. Například dnes už asi nikdo (kromě sekt a sektám podobným hnutí – jako např. už zakázaného Hnutí rodin Nazaret)nepovažuje za hřích barvit si vlasy a používat make-up.

      • Michal Kretschmer napsal:

        Určitě při posuzování toho, co je ještě pro křesťana přijatelné, je třeba v nějaké míře vzít v úvahu kulturu jeho doby. Proto jsem také ve svém textu bez dalšího rozboru napsal, že lze diskutovat „co už je v těchto věcech hřích nebo co dokonce těžký hřích“. Nevím, zda barvení vlasů či make-up lze přímo označit za hřích (a v jakém kontextu), ale každému bych spíše radil to nedělat.

        Ohledně Hnutí rodin Nazaret, není to podle http://sk.wikipedia.org/wiki/Hnutie_Nazaret tak jasné, že je zakázané. Nevím.

        Ještě taková poznámka: Jedna moje známá, sice ne atheistka, ale také ne katolička, odmítala všelikou kosmetiku. Lakovala si sice nehty, ale průhledným lakem, a vysvětlovala, že to dělá proto, že tak se jí nehty méně lámou.

      • Christabel napsal:

        Velmi zajímavé téma.
        Souhlasím s paní Farnou.
        Sama make-up používám, věřím, že uměřeně, ale když se nad tím zamyslím, tak částečně i proto, abych „splynula s davem“. V prostředí, kde se pracovně pohybuji, je rozumná míra make-upu (nikoliv nánosy a spousta barev) běžná, naopak žena oblečená podle Tertuliána by přitahovala (možná spíše nežádoucí) pozornost.

        Vzpomněla jsem si na dávnou reportáž v kterémsi časopise o konvertované české muslimce (souvisí to trochu i s minulým tématem šátků), kde redaktor zmínil svůj postřeh: „Šátek má muslimce zajišťovat, že je nenápadná a nepřitahuje pozornost. Slečna … je v šátku na pražské ulici naopak nápadná velmi.“

        Tím samozřejmě nechci omlouvat pohoršující oblečení jen proto, aby se žena nelišila od okolí.

      • nino napsal:

        Christabel, suhlasim, ze velmi zaujimava tema.
        Upriamujem pozornost na to, ze v clanku sa pise:
        ,, Z jakých příčin vlastně chcete chodit nazdobené, neboť se přece vzdalujete příležitostí, které něco takového podporují. Nenavštěvujete svatyně, netoužíte po podívaných a nemáte zájem o svátky pohanů. Taková setkání a chtění vidět a být viděn jsou důvodem k veřejnému ukazování všeliké nádhery, kde hýřivost nalézá podněty a nadutost se síří. Vy ale nemáte žádný důvod, abyste vycházeli z domu, leda z nějakého vážného důvodu jako je návštěva nemocného věřícího, nebo mešní oběť či bohoslužba. Ale pro tyto příležitosti není třeba nějakého vybraného oblečení.“
        Cize myslim ze, Tertullianus to videl podobne ako tridentsky kocnil, ktory uci, ze zeny by sa s najvacsou ochotou mali zdrziavat doma, a ked uz domov musia nevyhnutne opustit, nemali by tak cinit bez suhlasu muza.

        A samozrejme, je to zvlastna doba, ked cudnost posobi exoticky. Avsak, v Rime to nebolo vobec ine. Rim bol zhyraly, a upadkovy, a krestania sa tomuto trendu, a jeho diktatu nebali postavit, naopak,myslim, ze to pohanov vtedy tak pridahovalo na krestanoch.

      • nino napsal:

        Hana Farná, ja myslim, ze aj starovek pozna modu v nasom ponati. Vacsinu toho, co pise p. autor tuna v clanku, tak dokazeme bezpochyby desifrovat a preniest do nasej doby, je to to iste.
        Samozrejme, Tertullianus neni neomylny, a mozno diskutovat o vela veciach, ktore uvazda.
        Ale.
        I dnes je rovnako tazka doba, upadkova doba, ako v tych casoch. Mucennici nie su len preto dnes casto, ze dnes krestania radi kupčia s vierou, prekrucaju ju, a prisposobuju si ju (vid rimsky biskup), a tak preco by ich prenasledovali, ked sa vzdy prisposobia? Keby nie, tak mucennikov je tolko, ako v antickom Rime.
        Tych par nas tradicnych a ortodoxnych katolikov beru na milost, kedze nas je malo a sme roztruseni (zatial).
        ..
        Inak, ja osobne by som nebol ani proti tomu, aby katolicke komunity (napr. v Madarsku a na Slovensku) sa vratili k tradicnym vrcholne stredovekym, ci barokovym odevom.
        Chasidski zidia sa mozu tradicne obliekat, Amisi takisto, len katolici sa nemozu?

    • Pan Contras napsal:

      A ještě jednou pro pana Leo (Salveta?) nezapomenutelnou Afriku v nás: http://www.stjoseph.cz/afrika-v-nas/

    • Michal Kretschmer napsal:

      Pravopisná chyba to opravdu byla.

      Jinak na tvrzení, že „muž obrazem Božím“ není nic heretického; to by bylo tvrzení, že „žena není obrazem Božím“. Pro pád lidstva jako celku (dědičný hřích) byl rozhodující hřích Adamův, nikoliv Evin.

  3. nino napsal:

    Velka vdaka, velmi zaujimavy text a aj velmi aktualny. Ked si to clovek uvedomi, tak dnesok sa velmi nelisi od cias tohto mravneho upadku Rime.
    Avsak dnes casto chyba alternativa, k tomuto svetu, ktoru by jasne a otvorene ponukali duchovni a cirkevni predstavitelia.
    Tato veta ma zaujala (okrem ineho):,, Je bezúčelné usilovat, abyste se ukazovaly vyfintěné, neboť Bůh chce, abyste byly zahaleny závojem.“ Je myslena skor obrazne, ci doslovne?

    • Michal Kretschmer napsal:

      Ještě doplněk pro Felix Leo: Přečtěte si 11. kapitolu 1 Kor. Třeba „Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží, kdežto žena je odleskem slávy mužovy. Vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže“ (7-8).

      Požadavek, aby se ženy zahalovaly závojem, Tertulián chápe doslovně. Dokonce o tom napsal celý spis De virginibus velandis (bohužel jsem jej dosud nečetl). Problémem závoje žen jsem se nikdy nezabýval. Snad jej lze dnes brát jen jako liturgický požadavek; nevím.

      • nino napsal:

        Hej, i ja som sa zatial nejak o zahalovanie zien nezaujimal. Chapem ho ako otazku liturgie, ale na druhej strane, u nas na Slovensku (Uhorsku) to samozrejme chapem i mimo liturgie, teda otazku odievania na verejnosti, ako kulturne dedicstvo, snad slovanske. Ale preto ma zaujalo, ze sa to asi netyka tento pekny zvyk len nas, Slovanov, ale objavuje sa i tuna, u Tertulliana, cize ma sirsi dosah do katolickej kultury.

  4. Anežka napsal:

    Někde jsem četla jednoduché měřítko k odívání žen. Uvážit, zda by dotyčné oblečení na sebe vzala i Panna Maria.

    I když je dnešní móda neskutečně sexistická, lze se i s ohledem na výše uvedený aspekt oblékat slušně, nevyzývavě a žena může zůstat upravená a půvabná. Chce to jen více nápaditosti, vkusu, učit se umění kombinace barev a zároveň zůstat svá a neotročit diktátu módy.
    Mám za to, že každé ženě sluší dlouhá sukně, (NE ultra přiléhavá)halenka či triko, zahalující ramena i hruď, velká kouzla např. dokážou barevně sladěné šátky, navíc mohou i decentně zahalit větší hrudník…

    Bohužel ale musím dát v mnohém za pravdu p. Felixovi, mnozí katoličtí muži raději volí ženy vyzývavé a tak říkajíc rychle k dispozici, než dívky počestné a beroucí svou víru vážně slovy i skutky…

  5. Kamila napsal:

    Nezostáva mi iné,iba absolútne súhlasiť s posledným odstavcom príspevku Felixa Lea.Pred nejakým časom som chodievala s partiou von,a aj ked som sa snažila chodiť upravená,nikdy som nechodila oblečená vyzývavo,ani zmaľovaná,a správala som sa,ako sa hovorí,cudne a slušne.Nehovorím,že si ma nikto nevšimol,no akonáhle muži zistili,že nie som do vetra,tak sa obrátili tam,kde mali šancu,a kde holky drahoty nerobili.No a aký je výsledok s odstupom niekoľkých rokov?Tie zmachlené,vyzývavo doobliekané poloprostitútky sú dnes zaslúžilé manželky,partnerky,a maminy,a ja som stále sama.Hoci nevyzerám zle,moja slušnosť a cudnosť spôsobila,a stále spôsobuje,že si o mňa doslova nikto ani bicykel neoprel,presne ako píše Felix Leo.Pointa je jasná-v dnešnej spoločnosti slušná žena nemá takmer nijakú šancu nájsť si partnera,a je jedno,či je muž veriaci,alebo nie,taká je pravda,takže Tertuliánove posolstvo je v dnešnej dobe bokužiaľ takmer nepoužiteľné…

    • + b. Jan napsal:

      + !
      Milá Kamilo,
      z toho mála co jste o sobě napsala Vás vůbec neznám, přesto si dovolím Vás povzbudit. Samozřejmě že pan Felix Leo mluví o tvrdé realitě dneška…, to ale neznamená, že by se slušné a zbožné děvče nemělo k vůli tomu vdát.
      Jistě znáte přísloví: „Vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá.“ Je tedy třeba hledat budoucího manžela v prostředí a společenství, které se pro mne hodí.
      Na tyto stránky „chodí“ i mladí lidé, Vašeho zaměření, kteří pravidelně navštěvují Tradiční mše svaté ve starém ritu… Je zde zcela jiná morální atmosféra, než v klasických farnostech a společenstvích naší pokoncilní Církve. Vím o čem mluvím, sám totiž takovéto farnosti, jako duchovní, sloužím.
      Je jistě snadné se rychle a za každou cenu vdát a potom za to celý život nelidsky trpět…
      Máte-li se vdát, potom jistě věřte, že Dobrý Bůh, má pro Vás, budoucího manžela už dávno připraveného. Jenom ještě nenastal ten čas (kairos), abyste se setkali a poznali, že patříte k sobě. Zatím zbývá se za něho vytrvale modlit a něco pro to dělat.
      Tak tedy hlavu vzhůru, milá Kamilo, myslím si že jsme za tím o nic nepřišla…
      Srdečně v Kristu Králi a Panně Marii, Váš + bratr Jan

      Chci ještě poděkovat, pí. Anežce za věcný a přitom milý, předchozí příspěvek… + J

    • Václav napsal:

      Upřímně řečeno tohle zní úplně příšerně. Kdybych byl svobodný muž a hledal si manželku tak bych před Vámi utíkal co by mi nohy stačily. Naučte se ty hříšníky okolo sebe mít alespoň trochu ráda, stejně jako sama sebe a přiznejte si že nejste o nic lepší než oni. Ani já nejsem lepší než oni a Vy a možná jsem v mnoha ohledech nesrovnatelně horší. Podobné soudy přenechme Bohu a svěřme se jeho milosrdenství.
      Modlete se za potenciálního partnera a svěřte jeho výběr Pánubohu. Například takto :

      Pane,

      tak veľmi si prajem človeka,
      ktorý mi rozumie,
      a ktorému môžem všetko povedať.
      Prajem si človeka, ktorý ma skutočne miluje.
      Daj, aby som našiel niekoho,
      kto sa s láskou len nehrá.
      Daj, aby som našiel niekoho,
      kto hľadá moje srdce, nielen môj zovňajšok.
      Daj, nech nájdem niekoho,
      kto obohatí môj život na dlhý čas,
      kto ma neopustí jedného dňa biedneho a zničeného.
      Pomôž mi nájsť lásku,
      v ktorej je taká sila a vernosť
      ako v láske, ktorou nás miluješ TY.

      Amen.

      Věrný Bože,

      budeš-li chtít, jednou vstoupím do manželství.

      Ať už je mým životním partnerem kdokoliv

      a ať je kdekoliv,

      už dnes tě za něj prosím:

      Žehnej mu dnes i každý den,

      chraň ho před falešným citem

      a před zraněním na těle, na duši a na srdci.

      Dej, ať oba pozorně, klidně a s důvěrou

      vyhlížíme jeden druhého,

      a podle své vůle nás sveď dohromady.

      Amen.

      • Kamila napsal:

        Pán Václav,nič o mne neviete,ale neodrádza Vás to písať,že by ste predomnou utekali,čo by Vám nohy stačili.To si akože myslíte,že by som nejaká opovrhnutiahodná chudera?Z čoho usudzujete,že tých ľudí nemám rada?Viete vôbec,že som bola ochotná za nich dať život,a že som jednému z nich aj život zachránila?Ja som len opisovala realitu,nikdy som nikomu žiadnym činom nedala najavo,že mi jeho správanie ublížilo.Nikdy!Ani som si nikdy nemyslela,že som lepšia,len som nesprávala a neobliekala vyzývavo,a len to jediné som chcela napísať.Skutočne nerozumiem,prečo ste mali potrebu urážať neznámeho človeka.Za modlitbu dakujem,ale pravdu povediac,neverím na jej účinok,akokoľvek by som chcela.Niektorých z nás skrátka Boh nepočúva,a možno ani nemá rád,skúsenosti ma o opaku nepresvedčili,a zdaleka nejde o nejakého imaginárneho partnera,o ktorom viem,že nebude.Dobro,ktoré dávame,sa nevráti každému,to je to najsmutnejšie na tomto živote…

      • + b. Jan napsal:

        Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.
        Milá Kamilo,
        chci takto reagovat na Vaši reakci z 28. 9. 2014 (23:48)
        Věřím, že o sobě píšete upřimně a Vážím si Vašich životních postojů. Obdivuji také Vaši reakci na pana Václava a chci se Vám za něho omluvit…
        Velmi mne, ale zarazil poslední odstavec Vaší reakce, kde píšete, že nevěříte v účinek modlitby i když by jste chtěla.
        Dále píšete: „Některé z nás zkrátka Bůh neposlouchá a možná ani nemá rád..“
        Rozumím Vám, že se teď cítíte jako Job v těžké zkoušce…
        Milá Kamilo, Bůh Vás zcela jistě miluje a velmi pozorně naslouchá Vašim modlitbám. Má s Vámi svůj plán a velmi pečlivě Vás na něho připravuje.
        Není také pravda, že „dobro které dáváme, se nevrátí každému…“
        Bůh zcela jistě odměňuje dobro, které vykonáme, už zde na zemi. Chce to jen vydržet…, a překonat očistnou zkoušku, kterou prožíváte…
        Jeho skutečná odměna je ale samozřejmě v Nebi. Zde přece nemáme trvalý domov.
        Srdečně v Kristu Králi a Panně Marii, naší Mamince v Nebi, Váš + b. Jan

  6. MartinaIrena napsal:

    Já bych také neházela celou společnost do jednoho pytle. Za sebe mohu říci, že mám spíš opačnou zkušenost, než Kamila. Když jsem chodila vyzývavě oblečená, ano, lepili se na mne muži, ale jací! Většinou měli jen jednostranný zájem. A pak mi vše došlo. SEBEVĚDOMÍ totiž není o tom, co mám na sobě, ale KÝM JSEM a V KOHO A CO VĚŘÍM. Takže přes to nebo právě proto, že jsem se začala oblékat více umírněně, jsem začala přitahovat jinou sortu lidí. A mohu říci, že můj manžel si mě musel tak trochu vybojovat. Samozřejmě, spoustě mužů se líbí spoře oděné ženy, ale téměř nikdo z nich by doma takovou nechtěl. Podle mě žena, která se upravuje střídmě, je pro ně větší zárukou stálosti vztahu. Takže hlavu vzhůru, Kamilo, sebevědomí by opravdu nemělo stát na tom, co mám na sobě, ale kým jsem a koho ctím.

  7. Václav napsal:

    Pravoslavná církev má jako měřítko pro turisty při návštěvě svých sakrálních objektů to aby měli zakrytá ramena a kolena. Muži i ženy,i když u mužů nějakou tu drobnou odchylku tolerují spíš a radši se koukají jinam a počítají pro uklidnění do deseti. Ve vykrojených plavkách je tam ale určitě nepustí. Myslím že to je docela rozumné pravidlo. Pokud se nepletu tak podobně poučovala i Panna Maria vizionáře. Jako matka své děti. I když jsem o tom slyšel jen zmínku a podrobně jsem se tím nezabýval.
    Zvláštní je že moc vysloveně vyzývavě oblečených žen v reálném světě nepotkávám.Spíš mi připadají šedivé, utahané, smutné, nenápadné a špatně oblečené. Ranní makeup vypadá jako jasně ohraničená posmrtná maska. Zlato se už moc také nenosí, spíš různá neforemná a ošklivá bižuterie. Vkusně oblečená žena v sukni nebo v šatech se sladěnými doplňky (za kterou se mnozí ohlédnou právě kvůli tomu) je většinou Ruska.
    Také jsem se párkrát setkal se zajímavým jevem. S výstředně a nedostatečně oblečenými ženami na pouti. Které byly středního věku a těžko mohly někoho přivést do pokušení. Vypadalo to spíš divně a nevkusně. Křiklavě nalakované nehty u nohou a krátké šortky. Když jsme pak došli pod kopec tak si zuly boty a začaly stoupat nahoru. Po ostrých kamenech po kterých se šlo těžko i v dobrých botách, prachem a blátem. Musel jsem se stydět, když jsem si vzpomenul na to co jsem si o nich v duchu říkal předtím.

  8. věřímposvém napsal:

    Reakce na slečnu Kamilu (28. 9. 2014 (23:48)) – slečno Kamilo nedá mi to, abych na Vás nereagovala, Váš příspěvek mi přijde rezignovaný a smutný a to je velká škoda. Nevěřte prosím, že „Niektorých z nás skrátka Boh nepočúva,a možno ani nemá rád“ a „Dobro,ktoré dávame,sa nevráti každému,to je to najsmutnejšie na tomto živote…“, protože tohle jsou názory, které se člověku v životě naplňují. Změňte tyto názory a brzy se ve Vaší realitě začnou dít jiné události, události které budou obrazem nových názorů. Jak Vám zde radí jiní, modlete se za to, co v životě chcete, já bych to svou řečí řekla myslete na to, co chcete, myslete na to co nejčastěji a vykreslujte si do nejmenších detailů, jaké by to mělo být, sněte. Ale při tomhle myšlení, nebo při modlitbě, mějte hlavně naději a radost v srdci, protože ta k Vám vše bude přitahovat! Nekoukejte vlevo vpravo, nevzpomínejte na špatné zkušenosti, to člověka jen zdržuje od svého záměru. Bůh dal každému člověku stejnou schopnost tvořit, jako má sám („Bůh stvořil člověka k obrazu svému“) a dal mu k tomu tyto nástroje – myšlenku, slovo a čin. Užívejte tyhle nástroje a hlavně buďte veselá I PŘES NEPŘÍZNIVÉ OKOLNOSTI a hlavně při nich a všechno k Vám přijde. Zdá se mi, že jste trochu zahořkla, dokonce i vůči Bohu, když si myslíte, že Vás nemá rád, tak jsem Vám chtěla nalít do žil nadšení, protože si myslím, že štěstí máte na dosah ruky, pokud změníte své myšlenky. Moc Vám fandím, ať brzy najdete manžela.

    • Anežka napsal:

      Děkuji za tento příspěvek i za příspěvek b. Jana, protože tímto zaznělo něco, co opravdu zaznít mělo. Za sebe bych slečnu Kamilu vybídla, aby zkusila najít alespoň 10 věcí ve svém životě, za které by chtěla Pánu Bohu poděkovat…

      S přáním Božího pokoje, milá Kamilo :-)

  9. Michal Kretschmer napsal:

    Přišlo mi mailem:

    Mám s článkem určité problémy. Není třeba připomínat, že žena, který se chová, hovoří, myslí a obléká se jako „sociální pracovnice“ z E55 je ženou padlou a pro katolického muže (a nikoliv jen pro katolického) de facto odpornou bytostí. Druhým extrémem je skutečnost, že 99% současných žen, je tak zanedbáno mentálně i esteticky (znám takové i mezi katoličkami), že jsou odporné úplně stejně. Nemají nejen chování a zdravý postoj k životu vezdejšímu, ale co na duši to i navenek. Takže se nám tady plouží v ošuntělých teplácích s mastnými rozpuštěnými vlasy, slovníkem, že by se za něj nemusel stydět horník, a když se rozhlédnete po ulici, tak jsou všechny téměř stejné (dívám se na to každý den). Ty mladší, kopírující módní trendy náctileté popkultury, si dokonce připadají originální, což je k smíchu, protože trendy určují korporace. Dnes je naopak originální vypadat a jednat jako gentleman a dáma.

    Mě na podobných textech (Tertulián atd.) vadí poněkud jejich odtrženost od dvou základních rovin života a jejich přílišné mísení či naopak jejich naprosté oddělení. Jde o rovinu profánní a sakrální. U některých starších katolických autorů mám dojem, že by rádi řeholní způsoby života implantovali vlastně všude, tedy i na ty, kteří žijí ve světě. Vadí mi rovněž určité pokrytectví, které se s tím mnohdy nese. Je totiž plno zanedbaně vypadajících katolíků (mužů i žen) a když se na toto téma dostanete (například: proč nejsi ostříhán a oholen, proč jdeš cítit potem, proč ti trčí chlupy z nosu a proč chodíš vytrvale v židovských montérkách – Levis Strauss apod. – inu v souladu s popkulturou šedesátých let), tak to začnou zdůvodňovat morálně, tedy chudobou, skromností, nevyzývavostí apod. Těmto zastydlým katolickým hipíkům se bude Tertulián hodit. Já tohle neberu. Jsem zastánce názoru, že muži (neřeholníci) mají chodili v oblecích a ženy (neřeholnice) v decentních šatech (zase tak drahé to není a je to spíše o vkusu než o penězích). Jsem přesvědčen, že bychom se měli vrátit, a to každý osobně, k estetice chování (společenské normy – třeba podle Gutha Jarkovského) a opět se naučit vystupovat důstojně a přiměřeně stavu ve kterém žijeme a jsme.

    Můj komentář k tomu:

    Tertulián, jak uvádím v textu, píše „II, 5 – To, co bylo řečeno, neznamená doporučovat ošklivý a zvířecí vzhled, ani špínu a nečistotnost.“ Možná, že si byl také vědom toho nebezpečí, o kterém mi píšete.

    Ohledně oblékání žen, Tertulián moc nepíše; i když by samozřejmě to vyzývavé oblečení odsoudil. Vadí mu hlavně umělé věci jako šperky a líčení. Ohledně těch šperků bych nebyl tak přísný – snubní prsten je skoro samozřejmostí a jednoduchý nevtíravý šperk nepovažuji za závadný. Sám jsem se v článku záměrně vyhnul diskusi o tom, co už je hříšné. Určitě slušivé decentní oblečení přiměřené účelu, za kterým někdo v něm vychází, je na místě.

    To Vámi zmiňované pokrytectví samozřejmě existuje a může se týkat všeho, co je samo o obě dobré. Zmínka o „přiměřeně stavu“ je na místě, ještě bych to blíže specifikoval „a věku“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *