Tag Archives: slušné chování
Jak se chovat v kostele (3): Vstup do kostela
Nádobka se svěcenou vodou.
Do kostela vstupujeme obvykle hlavním vchodem, některé větší mohou mít i postranní vchod. Jak už bylo zmíněno dříve, muži při vstupu smekají pokrývku hlavy.
Uvnitř se rozhlédneme, abychom našli nádobku se svěcenou vodou (nachází se uvnitř poblíž dveří, případně uvnitř za vnitřními dveřmi), smočíme v ní konečky prstů pravé ruky a pokřižujeme se (pomalu postupně položíme smočené prsty na čelo, dolní část hrudi a levé a pravé rameno). Optimální je následně sepnout ruce, nicméně není-li to možné (protože například v levé ruce nesete mimino), tak to není nutné.
Dojdeme k místu, kde se chceme posadit (či kde chceme stát), a za předpokladu, že je ve svatostánku uložena Nejsvětější Svátost (poznáme to podle toho, zda v jeho blízkosti hoří tzv. „věčné světlo“ – malé červené světélko), před vejitím do lavice (či mezi řady židlí) a usednutím poklekneme na pravé koleno (totéž pak činíme i při odchodu z kostela po vystoupení z lavice). Pokud věčné světlo nikde nevidíme, postačí i jen poklonění se směrem k hlavnímu oltáři.
Pohled chrámovou lodí k hlavnímu oltáři a svatostánku kostela Nanebevzetí Panny Marie ve vyšebrodském klášteře. Červené světlo nad svatostánkem říká, že je Nejsvětější Svátost přítomna.
Jak se chovat v kostele (2): Než vejdeme
Návštěva kostela je vždy významná událost, na kterou je nezbytně nutné vhodně se obléci. Je-li to možné, měl by si na sebe člověk vzít sváteční oděv. Mimo neděli a v některých specifických případech lze tolerovat méně formální oblečení, nicméně i pak platí, že by člověk měl být oblečen co nejpřiměřeněji (tj. co nejlépe).
Při zvláštních příležitostech, jako jsou velké svátky (kupř. Vánoce, Velikonoce či Letnice), nebo významné události (vysvěcení kostela, křest, první svaté přijímání, biřmování, svatba, pohřeb, jáhenská, kněžská či biskupská svěcení a podobně) je sváteční oděv nezbytný (není-li tedy člověk natolik chudý, že si ho nemůže dovolit). O tom, že člověk má být vždy pokud možno umytý a upravený, snad není třeba mluvit.
Oděv každopádně musí respektovat standardy křesťanské morálky – ženy by měly mít oděv zakrývající trup i ramena a sukni minimálně ke kolenům, tzv. „odvážné“ výstřihy, rozparky a střihy jsou nepřípustné stejně jako příliš přiléhavé oblečení. Kalhoty nejsou u žen optimální, byť ve středoevropských krajích se dnes na moderních mších vyskytují běžně. U mužů se v minimální verzi předpokládá slušná košile a dlouhé kalhoty, rovněž je třeba se vyhnout elasťákům. Toto vše platí i pro turisty.
Jak se chovat v kostele (1): Úvod
Kostel je místo, kterému se jen málokdo z nás vyhne. I zapřísáhlý ateista občas shledá nevyhnutelným jej navštívit, nejčastěji kvůli pohřbu či svatbě někoho blízkého, při návštěvě vánoční mše či jako turista. A pokud není vyložený asociál, jistě netouží trhnout si ostudu a vyvolávat pobouření názornými ukázkami nevychovanosti a toho, jak se člověk v kostele chovat nemá.
Toto je úvodní ze série článků, která přináší stručné shrnutí pravidel slušného chování v kostele. Snažil jsem se ji napsat tak, aby ji pochopili a mohli použít i lidé nevěřící či konvertité, kteří kostel teprve začínají navštěvovat a jsou „zcela mimo“.
Je třeba zdůraznit, že série je primárně psána pro české prostředí římskokatolického kostela a už v jiných zeměpisných šířkách či v chrámech jiných katolických církví (např. u nás se můžeme setkat s kostely řeckokatolíků) mohou být pravidla chování poněkud odlišná.
Tertullianus o zdobení žen
Tertullianus
Úvod
Církevní otcové jsou prvými svědky apoštolské tradice. Jejich četba nám ukazuje, jak se zjevená pravda beze změny jejího smyslu ve svých formulacích zpřesňovala, jak vykládali Písmo svaté a jaká byla jejich zbožnost. Pokud se v něčem všichni nebo skoro všichni shodují, je to známka, že se jedná o pravé učení. Proto se odkazy na církevní otce užívají v učebnicích dogmatiky na důkaz předkládané nauky. Jejich spisy někdy obsahují učení dnes polozapomenuté a opomíjené. Je ovšem nutné připustit, že jednotliví církevní otcové se někdy mýlí, dokonce někteří v něčem pobloudili (např. odmítání věčnosti pekla). Presto však zájem o ně a jejich četba je výrazem lásky k církvi.
Mezi latinsky píšícími církevními spisovateli nejstarších dob vyniká Tertulián (Quintus Septimus Tertullianus Florens) svým břitkým stylem, pevností svého charakteru a rozsahem svého díla. Je konvertitou z pohanství, působí jako učitel katechumenů a později se stává příslušníkem sekty montanistů vyznačující se nejen příchylností k některým proroctvím, ale především nepřiměřeným rigorismem ohledně některých morálních postojů (odmítnutí druhého manželství ovdovělých, nedovolenost útěku před hrozícím pronásledováním či nepřipouštění znovupřijetí křesťanů, kteří po křtu upadli do některých zvlášť těžkých hříchů). Pojednávaný spis ale patří do jeho katolického období.
Problém šátku
Česká republika má první dvě studentky, žačky střední zdravotnické školy v Ruské ulici v Praze, které musely ukončit studium, protože jim škola neumožnila nosit ve škole šátek (podrobnosti ZDE). Nejsem žádný přítel islámu a rozhodně mi nevadí, když mu u nás někdo přistřihuje křidélka. Problém ale je, že zde už se ocitáme daleko za hranicí toho, co je ve slušné a spravedlivé společnosti povoleno…
Neexistuje žádný smysluplný důvod, proč by muslimky nemohly na hodinách teoretické výuky nosit šátek. Není to problém hygienický (!) a rozhodně ani společenský (ženy na rozdíl od mužů nemusí v místnosti sundávat pokrývku hlavy a ještě před takovými sto lety by na leckteré venkovské škole u nás byl problém najít ve třídě byť i jen jedno jediné děvče bez šátku). A pokud jde o školní řád – ten si přece škola stanoví sama. A nedovoluje-li muslimkám jejich šátek nosit, pak je chyba asi v něm. Protože naopak existuje poměrně zásadní důvod proti takovémuto zákazu.
Lekce Zlého: O pohádkách
V tomto příspěvku bych se rád zabýval pohádkou, přesněji pohádkou pro děti. To upřesnění je důležité, protože pohádky nemusí být nutně pro děti, ale tím se tu nebudeme zatěžovat. Přemýšleli jste někdy nad tím, k čemu jsou takové pohádky dobré? Doufám, že ano, protože takovou otázku si člověk musí položit, pokud se ptá, je-li tato pohádka dost dobrá. Nebo jinými slovy – jestli si zaslouží, aby se s ní setkaly nějaké děti.
