Tag Archives: krása
Tertullianus o zdobení žen
Tertullianus
Úvod
Církevní otcové jsou prvými svědky apoštolské tradice. Jejich četba nám ukazuje, jak se zjevená pravda beze změny jejího smyslu ve svých formulacích zpřesňovala, jak vykládali Písmo svaté a jaká byla jejich zbožnost. Pokud se v něčem všichni nebo skoro všichni shodují, je to známka, že se jedná o pravé učení. Proto se odkazy na církevní otce užívají v učebnicích dogmatiky na důkaz předkládané nauky. Jejich spisy někdy obsahují učení dnes polozapomenuté a opomíjené. Je ovšem nutné připustit, že jednotliví církevní otcové se někdy mýlí, dokonce někteří v něčem pobloudili (např. odmítání věčnosti pekla). Presto však zájem o ně a jejich četba je výrazem lásky k církvi.
Mezi latinsky píšícími církevními spisovateli nejstarších dob vyniká Tertulián (Quintus Septimus Tertullianus Florens) svým břitkým stylem, pevností svého charakteru a rozsahem svého díla. Je konvertitou z pohanství, působí jako učitel katechumenů a později se stává příslušníkem sekty montanistů vyznačující se nejen příchylností k některým proroctvím, ale především nepřiměřeným rigorismem ohledně některých morálních postojů (odmítnutí druhého manželství ovdovělých, nedovolenost útěku před hrozícím pronásledováním či nepřipouštění znovupřijetí křesťanů, kteří po křtu upadli do některých zvlášť těžkých hříchů). Pojednávaný spis ale patří do jeho katolického období.
Poznání – postižení – umění. II.1.3 Rozum a vůle jako mohutnosti recipující krásu
Francisco Goya, Blázinec, 1812-14
Krása, která je cílem uměleckého díla, se formálně dovršuje v rozumu a vůli poznávajícího subjektu.[1] Objektivní základ krásy poskytuje vnitřní dokonalost a dobrota jsoucna, věcně se dokonalost, dobrota a krása neliší.[2] Liší se však pojmově. Kritériem je vztah k subjektu. Dobro je přiměřené vůli a chceme je dosáhnout, krása se vztahuje k poznání a chceme ji nazírat.[3] Proto se také říká, že krása je jas pravdy (pulchritudo splendor veritatis).
Poznání – postižení – umění. I.3.2 Námitky
Francisco Goya, Dvůr blázince, 1794
To, že je počátkem lidského poznání poznání smyslové, popírá teorie o vrozených idejích a jiné formy idealismu. Jednou z variant je kupříkladu Platónova teorie anamnese a Descartesovo pojetí vrozených idejí.
Platónova teorie anamnese vyplývá z jeho učení o preexistenci duše. Ve svém dialogu Faidros[1] přirovnává Platón duši k vozu taženému dvěma okřídlenými koni a řízenému vozatajem. Vozataj je metafora pro rozum a vůli, které řídí dobrého a špatného koně – dobré a špatné žádosti.
Poznání – postižení – umění. I.3.1 Umělecké dílo jako smyslový výraz krásy
Albrecht Dürer, Melancholie, 1514
Lidské poznání začíná u smyslů, smyslové představy jsou základem pro tvorbu pojmů. [1] Tedy i vnímání krásy začíná u člověka u smyslů a představ, z nichž rozum abstrahuje. Rozlišujeme krásu fyzickou a duchovní[2] podle toho, jakému typu jsoucen (hmotné – nehmotné) krása náleží. Umění pak zprostředkovává fyzickou i duchovní krásu člověku přístupným způsobem – je smyslovým médiem krásy. [3]
Protože u člověka je rozumové poznání závislé na smyslech a doprovázené smyslovými představami, na jejichž základě vzniká, participují při vnímání krásy smyslových předmětů i vnější a vnitřní smysly, a to ty, které jsou nejvíce poznávací – tedy zrak, sluch a představivost. Svatý Tomáš hovoří přímo o zalíbení smyslů: „Tedy krásno spočívá v náležité úměrnosti, protože smysly těší věci náležitě úměrné jako jim podobné, protože i smysl i každá poznávací schopnost je jakýsi rozum.“ [4]
První sníh
V první adventní neděli Vám opět přinášíme básně manželů Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové, ve kterých znovu pozorujeme tematickou spřízněnost jejich tvorby a výjimečný cit pro zachycení kouzla krajiny a ročních období. Je zajímavé sledovat kontrast v atmosféře obou básní, zvláště při vědomí, že to byla Suzanne, kdo si na ostré zimy v Čechách špatně zvykal a snášel je s melancholií a zármutkem. Naopak Bohuslav Reynek byl na drsné přírodní podmínky zimní Vysočiny zvyklý a nepředstavovaly pro něj žádnou mimořádnou změnu.
Maličkosti
Francouzský básník Francis Jammes je důkazem toho, že dobrá a upřímná báseň nemusí oplývat složitými metaforami a komplikovanou stavbou, aby dokázala vyjádřit jemný půvab Božích darů a stvoření.
Vyhnanství
V moderním pojetí křesťanství chybí jedna velmi podstatná součást autentického následování Pána Ježíše Krista: vítání zocelujícího utrpení, osamělosti a oprávněného pocitu vyhnanství a neútulnosti v tomto světě. I nevěřící, jsou-li vnímaví a neutěsňují-li své srdce a zrak před skutečností, poznávají, že se nacházejí v slzavém údolí, na které není žádné spolehnutí a nepanuje v něm žádný řád, který by člověka ochránil. Narozdíl od nich máme milost vědomí, že existuje opravdový domov, zcela odlišný od líhně neřestí a pýchy, která nás obklopuje. Proto se chopme střežení své spásy a opovhování léčkami tohoto světa. Básně napsal Giuseppe Ungaretti.
Poezie
Panna Maria, neobydlené příbytky, květiny a krásné věci
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč lidé ve chvílích úzkosti, prázdnoty a uštvání sebou samými vyhledávají rozptýlení spíše ve věcech záporných a škodlivých, než zdravých a užitečných? Je jisté, že málokdo řeší své existenciální chmury tím, že je prostě nechá působit, odevzdaně je snáší, aniž by musel vyvíjet nějakou horečnatou aktivitu pro rozptýlení. Podnět k úvaze na toto téma spatřuji v evangelijním podobenství o neobydleném příbytku uvnitř lidské duše:
