Tag Archives: mučednictví
Sv. Pelagius, mučedník odporu proti islámu a sexuální zvrácenosti
Nešťastnou shodou okolností se týden „Gay Pride“ [ve Španělsku] každoročně kryje se svátkem svatého Pelagia z Córdoby, chlapce, který raději zemřel, než by se dal emírem Abd a-Rahmánem III. svést k sodomii. V osobě svatého Pelagia se setkává odpor proti islámu a odpor proti sexuální zkaženosti tyrana Abd ar-Rahmána.
LGBT lobby pořádá týden svých oslav, zvaných „Pride“, každoročně poslední týden v červnu. Každý rok do něj spadá i 26. červen, svátek svatého Pelagia z Córdoby. Madridská ulice svatého Pelagia (calle Pelayo) bude navíc ve čtvrtek místem „běhu na podpatcích“, jedné z typických akcí Gay Pride.
V mučedníku svatém Pelagiovi se již po více než tisíc let spojuje odpor proti muslimskému vetřelci, který nabízí království výměnou za zřeknutí se Krista, a odpor proti šílenství homosexuální žádostivosti dospělého muže vůči chlapci.
Konec pohodlného katolicismu: je čas připravit se na pronásledování
Msgr. Charles Pope
Jsme ve válce o vlastní duši a o duše lidí, jež milujeme. jsme ve válce o duši této kultury a tohoto národa. A jako každý voják musíme cvičit, abychom v boji obstáli.
Mezi některými katolíky vzrůstá zděšení nad tím, že Církev – přinejmenším tedy její vedení – žije v minulosti. Zdá se, že si nikdo neuvědomuje, že jsme ve válce a že katolíky je třeba vyzývat ke střízlivosti, k většímu oddělování se od širší kultury, k odvážnému svědectví a stále více i k mučednictví.
Naší kultuře vládne temno, ale většina farností a diecézí se chová, jako by se nic nedělo, a přitom v takových dobách není doopravdy třeba ničeho než střízlivého volání do zbraně.
Písmo říká: „Požehnán buď Hospodin, má skála, který učí bojovat mé ruce a mé prsty válčit“ (Žalm 144,1). Příprava na válku – mravní a duchovní, nikoli válku zbraněmi – by měla zahrnovat jasné pojmenování omylů naší doby; je třeba jasně a s láskou odhalit omyl pomocí pravdy a do temnoty vrhnout světlo.
Dnes však v katolických kruzích žádný takový „výcvik“ evidentně neprobíhá. V průměrné farnosti existuje jakási nesmělá a tichá atmosféra – strach pojmenovat „kontroverzní“ otázky, aby se někdo neurazil nebo aby farnost nebyla vnímána jako „nevstřícná“.
Ale existovala-li vůbec někdy doba vhodná k nošení jemných šatů, určitě to není teď.
Ježíš Kristus: Spasitel nebo mučedník svobody svědomí?
„Ježíš nebude nikdy překonán!“ Hádejte, milí čtenáři, kdo pronesl tento patetický výrok. Katolický biskup? Misionář? Teolog? Mučedník pro Krista? Nikoliv, byl to Ernest Renan, bojovný francouzský antiklerikál 19. století, který se netajil svým záměrem zlikvidovat Katolickou církev. Nepředstavoval mezi svými souputníky žádnou výjimku. I náš T. G. Masaryk, velký nepřítel katolicismu, umísťuje na konci svého spisu „Světová revoluce“ nadšený výkřik: „Ježíš, ne Caesar!“
Málokdo z odpůrců křesťanství na Ježíše plive (to se dá těžko, byl bez jakéhokoliv osobního hříchu), všichni osvícenci, marxisté i současní genderističtí neomarxisté, existencionalisté, liberálové, zednáři a další esa protikatolického boje – pokud přímo nepopírají Kristovu historickou existenci (tím by se dnes ale z vědeckého hlediska znemožnili), tak ho vychvalují jako velkého filozofa, lidového proroka a náboženského reformátora, kterého pro jeho odvážnou kritiku tehdejšího náboženského establishmentu poslal židovský sanhedrin na smrt.
Má to však jeden háček. Takový Ježíš nikdy neexistoval, Ježíš-pouhý člověk není historickou osobností. Tou je Ježíš-Bohočlověk, Vykupitel a Spasitel světa. Toho ovšem odpůrci zjevené pravdy odmítají stejně hněvivě jako tenkrát židovský sanhedrin v čele s Kaifášem, tento Ježíš jim dnes překáží stejně jako tenkrát. Ježíš filozof a náboženský reformátor jim nevadí, takových zná historie víc, on je pouze jedním z nich. Ježíš tohoto typu je k ničemu nezavazuje, je to člověk podrobený omylům tak jako všichni. Ale Ježíš Kristus, ten, který o sobě prohlásil, že pouze On je Cesta, Pravda a Život, a nikoli jenom jeden z myslitelů a zakladatelů světových náboženství, se pro ně stal „úhelným kamenem“, který zuřivě odhazují.
Západ nenávidí svoji kulturu a civilizaci
Prof. Roberto de Mattei
Západ dnes nenávidí sebe samého tou samou nenávistí, jakou živí vůči němu islámští teroristé. Islám kráčí cestou šílených vražd, Západ cestou nihilismu a sebevraždy. „Hvězdy nových mučedníků září na obloze Církve,“ píše Roberto de Mattei na stránkách Corrispondenza Romana. „Nelze litovat těch 148 mladých studentů, kteří padli za oběť na Květnou neděli islamistům v Keni, je třeba jim závidět, protože se jim dostalo mučednické palmy,“ pokračuje historik.
De Mattei vysvětluje, že tito lidé se stali mučedníky, protože zemřeli jako křesťané z rukou vojáků Mohameda. „Mučedníka nedělá krutá smrt sama o sobě, ale fakt, že byla důsledkem nenávisti ke křesťanské víře. To nikoli samotná smrt vytváří mučedníka, píše sv. Augustin, ale to, že jeho utrpení a smrt byly podřízeny pravdě. Ne všechny oběti pronásledování lze nazvat mučedníky, ale pouze ty, které potkala smrt z rukou vrahů nenávidících jejich víru,“ píše de Mattei.
Tertullianus o zdobení žen
Tertullianus
Úvod
Církevní otcové jsou prvými svědky apoštolské tradice. Jejich četba nám ukazuje, jak se zjevená pravda beze změny jejího smyslu ve svých formulacích zpřesňovala, jak vykládali Písmo svaté a jaká byla jejich zbožnost. Pokud se v něčem všichni nebo skoro všichni shodují, je to známka, že se jedná o pravé učení. Proto se odkazy na církevní otce užívají v učebnicích dogmatiky na důkaz předkládané nauky. Jejich spisy někdy obsahují učení dnes polozapomenuté a opomíjené. Je ovšem nutné připustit, že jednotliví církevní otcové se někdy mýlí, dokonce někteří v něčem pobloudili (např. odmítání věčnosti pekla). Presto však zájem o ně a jejich četba je výrazem lásky k církvi.
Mezi latinsky píšícími církevními spisovateli nejstarších dob vyniká Tertulián (Quintus Septimus Tertullianus Florens) svým břitkým stylem, pevností svého charakteru a rozsahem svého díla. Je konvertitou z pohanství, působí jako učitel katechumenů a později se stává příslušníkem sekty montanistů vyznačující se nejen příchylností k některým proroctvím, ale především nepřiměřeným rigorismem ohledně některých morálních postojů (odmítnutí druhého manželství ovdovělých, nedovolenost útěku před hrozícím pronásledováním či nepřipouštění znovupřijetí křesťanů, kteří po křtu upadli do některých zvlášť těžkých hříchů). Pojednávaný spis ale patří do jeho katolického období.
Svatí košičtí mučedníci
Svatí košičtí mučedníci
Dnes si připomínáme památku svatých košických mučedníků, tří jezuitů umučených v roce 1619 kalvinisty v Košicích: Melichara Grodeckého, Marka Križína a Štěpána Pongrácze.
Nám Čechům i Moravanům jsou velmi blízcí – sv. Melichar Grodecký byl polský šlechtic z Těšínska, který řadu let strávil studiem a duchovní prací v Čechách i na Moravě. Jeho strýcem byl sv. Jan Sarkander. Na Moravě studoval i sv. Štěpán Pongrácz z Maďarska.
Televize ve službách Ďábla
Nedávno jsem si pořídil televizi. Vlastně jsem ji ani moc nechtěl pořídit, ale byla mi nabídnuta slušná televize za nízkou cenu a přece jen zprávy přes televizi zní lépe, než sekající se živé sledování přes internet… Jsou dny, kdy ji téměř nezapnu, jsou dny, kdy ji sleduji poměrně dlouho – hlavně zprávy, naučné pořady a (ve chvílích odpočinku) detektivky. A dokonce i v omezeném zorném poli detektivek občas s úžasem sleduji, kam až dokáží autoři „moderních děl“ klesnout a jak odporné ideje se snaží vpašovat do myslí diváků.
Věrni Pravdě a Povinnosti
Thomas More
Dnes si připomínáme památku sv. Thomase Mora a sv. Johna Fishera, dvou velkých osobností tudorovské Anglie. Oba muži zemřeli jako mučedníci, když se odmítli sklonit před běsněním Jindřicha VIII., krvelačného odpadlíka na anglickém trůně, kterého odmítli uznat za hlavu anglické církve. Podíváme-li se na tyto dva muže, vidíme dva velké vzory, které jsou dnes mimořádně aktuální.
Ať již je to kardinál Fisher, ve své době jediný věrný katolický biskup v Anglii, či sir Thomas More, neúplatný a ve všem svém jednání důsledně katolický politik, představovali osamocené následováníhodné velikány ve zkaženém prostředí světské i církevní vlády Anglie. Jejich věrnost až za hrob a důsledné plnění požadavků víry velice ostře kontrastuje se zrádci a zbabělci, kterými byli obklopeni. A stejně ostře, či možná ještě ostřeji, kontrastuje i s těmi, kteří vládnou dnes.
O smrti spravedlivého
Sv. Jan Maria Vianney
„Velkou cenu má v Hospodinových očích
oddanost jeho věrných až k smrti.“ (Ž 116,15)
Pro nekajícího hříšníka je smrt strašná, je vražedná, protože ho odvádí od požitků a pozemských rozkoší. Zdrcený fyzickým utrpením vidí spravedlivého Soudce, vidí peklo, které ho už za chvíli pohltí. V té strašné chvíli ho opouští všechno stvořené, opouští ho také sám Bůh. Spravedlivý naopak umírá s radostí a nadějí, protože žil podle zásad evangelia, následoval Ježíše Krista a konal pokání. Pro spravedlivého je smrt koncem všeho zla, koncem smutku, pokušení a nebezpečí, ale je také počátkem štěstí, bránou do života, odpočinutím a věčným štěstím. Všichni lidé, dokonce i ti nejhorší, touží po spokojené a šťastné smrti. Proč ale tak málo užívají prostředky, které k tomuto cíli vedou? Protože jsou zaslepeni. Chci vás tedy vroucně pozvat, abyste změnili svůj život a tak, jak se patří, se připravovali na tu rozhodující chvíli. S tímto záměrem vám ukáži, jaké ovoce získáváme z dobré smrti a vyjmenuji prostředky, které je třeba používat, abychom se dobře připravili na poslední chvíli.
Poselství sv. Cecílie
Sv. Cecílie
Dnes Církev slaví památku sv. Cecílie, mučednice z dob brutálního pronásledování křesťanů římskou říší. Je jen velmi málo věcí, které o této světici víme jistě – hlavními zdroji o jejím životě jsou legendy vytvořené někdy v 6.-8. století, na jejichž přesnost se sázet nedá. Už protože bylo v té době běžnou praxí si příběhy a životopisy svatých domýšlet a upravovat. Koneckonců jejich hlavním smyslem nebyla historická přesnost (která ostatně byla za tehdejších podmínek dosažitelná jen málokdy), ale oslava Boha a poskytnutí vzoru svatého života novým generacím.
Co tedy víme jistě? Sv. Cecílie byla zámožná žena z vyšších vrstev, která žila a zemřela mučednickou smrtí někdy ve druhé polovině 2. nebo první polovině 3. století, buďto v Římě nebo na Sicílii. Pohřbena byla původně v Kalixtových katakombách, později byly její ostatky přemístěny do současného hrobu v bazilice sv. Cecílie v Zátibeří (basilica di Santa Cecilia in Trastevere). Jelikož podle legend během mučení a umírání zpívala písně oslavující Boha, je patronkou básníků a hudebníků a bývá zobrazována s hudebními nástroji.
