Tag Archives: stud
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (3)
3. část: Zvláštní problémy související se zacházením s intimní sférou
1. Diktatura relativismu a pornografie
Dietrich von Hildebrand a postkřesťanská společnost
Jedním z darů, které Bůh dal Dietrichu von Hildebrandovi, bylo vnímání znamení doby. Tento dar mu otevřel oči vůči jedu nacismu již na počátku 20. let, stejně jako vůči jaltské zradě v roce 1943, kdy Roosevelt s Churchillem prakticky „předali“ polovinu Evropy jinému politickému démonovi, Stalinovi (se známými tragickými následky). Po. 2. vatikánském koncilu umožnil Dietrichovi pochopit, že v naší milované Církvi něco těžce vykolejilo. Proto přerušil práci na svém celoživotním díle o lásce a napsal Trojského koně1 a další publikace, včetně mnoha článků, aby před nebezpečím varoval.
Kdyby byl Dietrich von Hildebrand dnes naživu, nepochybuji, že by bojoval proti nejzákeřnějším zlům naší doby: především proti potratu, ale také proti filosofickým předpokladům, které tvoří jeho základ, což plodí další zla. Všechen svůj talent by věnoval tomu, aby přiměl lidi si uvědomit, že diktatura relativismu, abych citovala papeže Benedikta, a všechny její hříšné výhonky – zejména potrat a pornografie – jsou projevy útoku Satana na naši postkřesťanskou společnost. Tvoří jakousi trojici zla v zuřivém odporu proti Nejsvětější Trojici křesťanství.
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (2)
2. část: Mluvení o intimní sféře
To, že k intimní sféře je třeba přistupovat s úctou, nutně ovlivňuje způsob, jak o ní mluvíme, což se obzvlášť týká vychovatelů, neboť ti musejí svůj způsob řeči přizpůsobovat potřebám svých posluchačů. Jak se má člověk obracet k lidem, které tolik ovlivňuje vulgárnost naší doby? Jak je může naučit, aby na lásku a sexualitu pohlíželi ušlechtile a s úctou?
1. Riziko vulgarizace posvátného
Žijeme v naprosto sekularizované a odkřesťanštělé kultuře (kterou by můj manžel popsal jako „antikulturu“). Proto většině z nás chybí „duchovní citlivost“. Napadá mě několik příkladů:
Když kněz od ambonu mluví o Bohu jako o „fajn parťákovi tam nahoře“, mnoha lidem to připadá zábavné: zní to přívětivě, působí to na ně přátelsky, je to „demokratický přístup“. Svatá Terezie z Ávily by zaplakala. Ona o Bohu vždy mluvila jako o Su Majesdad (Jeho Výsosti), neboť skutečně On je Král.
Jiný kněz při přípravě dětí ze základní školy na první zpověď o této úžasné svátosti mluvil jako o „zábavném zážitku“ a do pláče bylo i mně. Nádherný okamžik, kdy se duše obrací k Bohu a prosí o odpuštění, je zbaven svého nadpřirozeného charakteru a předkládá se jako „zábavný“. Je to moderní znesvěcení. Mnohé lidi v kostelních lavicích, kteří tato hluboká duchovní zla nevnímají, by však naplnilo úžasem, kdyby se jim dostalo té sekulární „pocty“ a prezident Obama je pozval do Bílého domu.
Katolický filosof Dietrich von Hildebrand a moderní nadšenec Christopher West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (1)
Úvod
Chválit skvělou knihu nebo autora je radost, kritizovat špatné je smutná povinnost. Obzvlášť obtížné je však kritizovat někoho, kdo je velmi nadaný a jehož práce má pozitivní stránky, ale trpí i jistými chybami volajícími po uvedení na pravou míru. To je i případ Christophera Westa a jeho populárních prezentací „teologie těla“ Jana Pavla II.
Přestože je West velmi nadaný – a přestože si velice vážím všeho dobrého, co pro Církev udělal – je jeho práce v mnoha ohledech nedostatečná. Občas špatně chápe autentickou katolickou tradici, přehlíží nebo ignoruje její základní aspekty a podporuje novou formu náboženského „enthusiasmu“, který lze nejlépe popsat jako zdivočelý. Monsignor Ronald Knox, který tento přístup tak dobře kritizoval ve své knize Enthusiasm1, prorocky rozpoznal, že podobná vzplanutí se v dějinách Církve opakují a jsou charakteristická pro hnutí, která se snadno dostávají na scestí a před nimiž je třeba se vždy mít na pozoru.
Především se obávám Westova přesexualizovaného přístupu k „teologii těla“. Francouzi mají skvělé slovo vystihující neodhalování intimních pocitů člověka mimo vlastní význam slova „stud“ – pudeur, takříkajíc „svatá ostýchavost“. West, posedlý tím, co považuje za své poslání, totiž evangelizovat novou generaci touto teologií „moderními“ způsoby, jimž podle něj bude lépe rozumět, prakticky ignoruje důležitost pudeur a svou nerozvážností své vlastní poselství nakonec ničí.
Ve světle kontroverzí obklopujících Westovo dílo, jež prostřednictvím knih, DVD, videí a konferencí ovlivnilo miliony lidí, bych jeho názory ráda konfrontovala s názory svého zesnulého manžela Dietricha von Hildebranda, jehož práce týkající se katolické nauky o lidské sexualitě se vyvarovala nebezpečí a pastí, které se až příliš často vyskytují u Westa. Mým cílem je upozornit rodiče a vychovatele na obvyklé filosofické omyly, které mají v přednáškách a publikacích Christophera Westa vážné negativní důsledky.
Válka proti manželství a rodině
Současná kultura je v hluboké krizi, pokud jde o posvátnost manželství. Agresivní síly rvou na kusy pravdu o manželství i rodiny jako takové. Zastánci kultury smrti jsou si dobře vědomi zásadní důležitosti přirozené rodiny. Proč by jinak na útoky proti ní vynakládali tolik času, úsilí a zdrojů?
Neoslabuje se tím jen rodina, ale celé národy. Jde o strategii porážky protivníka, která byla dobře známa v celých dějinách: totiž útočit na nejzákladnější prvky jazyka a kultury. Ve svém díle Umění války tuto strategii popsal už proslulý staročínský generál, vojenský stratég a filosof Sun-c‘ (544-496 př. Kr.):
Není většího umění než zničit nepřítele bez boje rozvrácením všeho, co je v jeho zemi hodnotného.
Propagátoři sexuální nevázanosti, genderové ideologie a redefinice manželství v průběhu času velmi svědomitě změnili způsob, jak o manželství a rodině uvažujeme. Většina lidí už nechápe základní pravdu, že manželství znamená muže a ženu v nerozlučitelném, výlučném a plodném svazku. Úloze manželství a rodiny už nerozumí a tyto posvátné instituce není schopna hájit, a proto se stává snadnou kořistí radikálních protirodinných ideologií. Skutečnost, že manželství a rodina je jádrem bitvy, by nás však samozřejmě neměla překvapovat.
Tertullianus o zdobení žen
Tertullianus
Úvod
Církevní otcové jsou prvými svědky apoštolské tradice. Jejich četba nám ukazuje, jak se zjevená pravda beze změny jejího smyslu ve svých formulacích zpřesňovala, jak vykládali Písmo svaté a jaká byla jejich zbožnost. Pokud se v něčem všichni nebo skoro všichni shodují, je to známka, že se jedná o pravé učení. Proto se odkazy na církevní otce užívají v učebnicích dogmatiky na důkaz předkládané nauky. Jejich spisy někdy obsahují učení dnes polozapomenuté a opomíjené. Je ovšem nutné připustit, že jednotliví církevní otcové se někdy mýlí, dokonce někteří v něčem pobloudili (např. odmítání věčnosti pekla). Presto však zájem o ně a jejich četba je výrazem lásky k církvi.
Mezi latinsky píšícími církevními spisovateli nejstarších dob vyniká Tertulián (Quintus Septimus Tertullianus Florens) svým břitkým stylem, pevností svého charakteru a rozsahem svého díla. Je konvertitou z pohanství, působí jako učitel katechumenů a později se stává příslušníkem sekty montanistů vyznačující se nejen příchylností k některým proroctvím, ale především nepřiměřeným rigorismem ohledně některých morálních postojů (odmítnutí druhého manželství ovdovělých, nedovolenost útěku před hrozícím pronásledováním či nepřipouštění znovupřijetí křesťanů, kteří po křtu upadli do některých zvlášť těžkých hříchů). Pojednávaný spis ale patří do jeho katolického období.
Prokletí jménem pornografie
Pornografie je (společně s bulvárem) velikým prokletím dnešního světa. Lámou v lidech stud, slušnost a cit pro intimitu a cenu lidské důstojnosti. I nejeden křesťan má s pornem problém.
Možná teď, na konci Adventu a začátku Vánoc, či s příchodem Nového roku, je ten správný čas se vytrhnout z osidel Ďábla, z nichž pornografie je jedno z těch nejefektivnějších. Ale je to vůbec nutné? Jak je velké a v čem vlastně spočívá její zlo?
