Katolická cesta J. Durycha XVII. – Mše v kufru

O jednom ze zážitků z haličské fronty, na který se nedá jen tak snadno zapomenout, se Durych rozepisuje v další stati o náboženství, které publikoval v Rozmachu. Tuto stať nazval „Náboženská kultura“.

Je to název poněkud široký, jedná se tu spíše jen o kulturu mše svaté; nicméně nic jiného tak zřejmě nepředstavuje náboženskou kulturu jako mše svatá se všemi svými sounáležitostmi.

I když se tu nejprve povede řeč o „mši v kufru“.

„Viděl jsem za války v jedné polní nemocnici polního kuráta sloužit mši. Bylo to na ruské frontě. Personál nemocniční byl většinou židovský. Mše se sloužila v baráku, v místnosti, kde leželi nemocní, těžce nemocní i méně těžce nemocní. Ti méně těžce nemocní musili po tu dobu zůstat ležet, aby byla zachována jednota a aby zbytečně nelelkovali nebo nevyrušovali; venku pršelo a bylo pravé haličské válečné bláto, takže neměli kam jinam jíti; byl totiž mezi nimi sem tam nějaký jinověrec. Židovští opatrovníci ve zvarhaněných uniformách, neholení a pohrdliví, uklidili se do koutů. Přišlo několik lehce nemocných z jiných světnic. Ti byli ustrojeni a klekli si na podlahu. U zdi stál obyčejný stůl. Přišel polní kurát s vojákem; voják nesl kufr; ten kufr se nazýval Feldkapelle čili polní kaple. Položil kufr čili polní kapli na stůl; kurát to otevřel a adjustíroval z toho malinký oltáříček. Měl tam kalich, misál, desky, konvičky, svícny a svíce; ale všecko bylo tuze maličké…“

Durych přiznává: „Nebyl jsem tomu zvyklý, díval jsem se na to trochu úzkostlivě, řka: hle, vždyť slouží mši svatou v kufru! Ale ti, kteří byli v nemocnici déle než já, klidně klečeli se sepjatýma rukama a modlili se, každý jak uměl a mohl. Z ležících nemocných někteří měli tvář obrácenou k oltáříku, někteří se dívali na strop nebo na klečící účastníky; židovští opatrovníci nevěděli, kam by se měli koukat; zřejmě je to žinýrovalo; chvílemi však vyvalovali udiveně oči, když kněz třebas klekl nebo zdvihal ruce…“

V roce 1924, kdy tato stať v Rozmachu vyšla, se zajisté našlo dost čtenářů, kteří se tomuto líčení mohli podivovat. Takováto improvizovaná mše svatá, která přes všechny evidentní formální nedostatky byla pravou obětí Kristovou, byla v armádě Apoštolského Veličenstva něčím zcela výjimečným. Překvapila i důstojníka Durycha, který se níže zmiňuje, že „u pluku nám sloužívali mši obyčejně v lese nebo pod stromem a to se zdálo přirozenější a důstojnější.“ Snad by se i někde našly tehdejší instrukce biskupů, jak sloužit mši svatou v zimě, v dešti, v zákopech, na otevřené rovině, v mrazu či v mlze. Nuž zde se sloužila mše svatá ve vytopené nemocniční světnici zejména pro těžce nemocné a těžce raněné. V narychlo sroubeném baráku se samozřejmě pro kapli nenašlo místo, proto „kaple“ musila cestovat. Avšak hrůza nade všecko ostatní! – přítomnost jinověrců a dokonce i židů! Cosi nevídaného a neslýchaného a Durych na to poukazuje.

Nenastal proto konec světa a nikdo asi o „mši v kufru“ neinformoval Apoštolskou stolici. Byly jiné starosti.

Za nějaký čas vypukla nová válka a dost možná, že takovéto „mše v kufru“ sloužili feldkuráti častěji. Za druhé světové války již nikdo nepochyboval o výhodách miniaturizace, biskupové byli již mnohem liberálnější a kněží byli vynalézavější.

Ale to již na přemnoha místech musili kněží sloužit své ´miniaturizované´ mše přes přísný zákaz světské vrchnosti. Přestoupení zákazu těmto kněžím nabízelo leckdy i mučednickou palmu.  Mše svaté se sloužily v koncentrácích, ve vyhlazovacích táborech (protože tyto ani zdaleka nebyly určeny jen židům), i v nejtužších věznicích. Chléb, potřebný pro Nejsvětější Oběť, se dal našetřit, vína ovšem nebylo, nahradit ničím jiným nešlo. A tehdy nezávisle na sobě přišlo mnoho kněží na myšlenku vyrobit si víno zkvašením rozinek a dokonce prý snad i rozinky jediné. Jako nádoby se užívalo všeho možného a k manipulaci s vínem se při improvizované mši svaté leckdy prý musilo použít toliko holé dlaně. Lidská vynalézavost nezná mezí: zde to byla vynalézavost podepřená Božím požehnáním, které vskutku dokázalo hory přenášet.

Haličský feldkurát by se podivil, jak sloužili mši svatou o necelé půlstoletí později – a to dokonce v hinterlandě! I v temnotě katakomb antického Říma se mše svatá sloužila s mnohem větší formální dokonalostí, než tak, jako se musila sloužit na Mírově, ve Valdicích, či v Leopoldově. Ale i z jiných míst zaznívala chvála Bohu a nebylo pochyb, že to byla chvála nad všecko naše dnešní pomyšlení.

„Mši v kufru“ není nutno sloužit pokaždé, když na náboženství „není čas“, když se náboženstvím opovrhuje, nebo je dokonce pronásledováno. I za bolševického teroru se v našich zemích mohla mše svatá sloužit v kostelíčcích i katedrálách, což však v některých zemích možné nebylo. V našich zemích se ani za Stalinovy éry nezpochybňovalo vlastnictví chrámů. Chrámy prostě patřily církvi, a co v nich církev dělala, na tom příliš mnoho nezáleželo, třebaže pobožnosti a zejména kázání a promluvy byly spíše trpěny než dovoleny.

To až teprve dnes si nějaký humanitární demokrat vycucal z prstu, že chrámy vlastně nikdy církvi nepatřily, a tak se horko těžko s obdivuhodnou sveřepostí a ovšem i fantazií přisuzuje všem kostelům vlastník. Ať je to král, nebo jen obec, stát či ať už jakýkoli feudál byl tím pravým vlastníkem; církev prý byla vždycky jen nájemcem, nejvýš správcem této „sakrální“ nemovitosti. A tak nás pro nejbližší čas provází utěšená prognóza. Budeme-li chtít vyslechnout mši svatou, budeme si musit nejprve koupit kostel či jiný vhodný prostor a pak teprve bude možno uvažovat dál. Co všechno nám přinese tak toužebně očekávaný New Age! – Těšme se!

„Jest velký rozdíl, jak se mše slouží,“ připomíná v témže roce 1924 Jaroslav Durych, „záleží na každé podrobnosti, od přípravy, ustrojení, na chůzi k oltáři, na první pokloně a na prvním kříži. Každý pohyb prozrazuje vnitřní disposici a sloužení mše jest dosti často i veřejnou, ač bezděčnou zpovědí knězovou. Oči lidí, kteří se nemodlí z knížek, jsou či mají býti upřeny na oltář, poněvadž už pouhé hledění na dějiště nejvyššího Tajemství způsobuje v duši úžas, třebas i nevědomý, a přináší jí užitek, i v roztržitosti. Způsob, jakým zachází kněz s knihou, s nářadím, s chlebem a vínem, s Tělem a s Krví, zařezává se do paměti. Zle působí spěch, ale též upjatost, omrzelost, ospalost, vzpupnost, brisknost. Jsou kněží, kteří slouží tak, že už pohled na jejich pohyby obměkčuje nejzatvrzelejší srdce; ale jsou i takoví, že se člověk na ně raději nedívá. Také modlitby po mši, modlené nahlas s lidem, jsou dle toho; neprozrazuje-li hlas a způsob mluvy, že prosící opravdu mluví s Bohem, jest účinek zlý. Dobrá a poctivě konaná modlitba, ať knězova či laikova, působí dojmem aspoň tak vznešeným a užitečným, jako soubor nejdokonalejších architektur a mistrovských děl; poněvadž jest k ní třeba téže, ne-li vyšší inspirace, jaké potřebovali světší mistři pro díla vnější.“

Jen velmi nesnadno lze si už dnes představit „tradiční“ latinskou mši svatou, které se také říká ´mše tridentská´. Nehodlám se zde šířit o jejích přednostech formálních. Bylo již o tom řečeno tuze mnoho a zdá se, že i zbytečně. Když jsem si kdysi postěžoval jistému knězi, kolik krásných modliteb nová liturgie vypustila a pohřbila, odbyl mě tvrzením, že dnešní mše svatá má taktéž krásné modlitby, dokonce i modlitby krásnější; dovolil jsem si ho proto zeptat, které modlitby tím myslí; nedokázal mi odpovědět. Jiný kněz, zastávající velmi význačné postavení (a přitom ho nelze podezírat ani ze stopy sympatií k modernismu), mi odpověděl mnohem ušlechtileji: když prý drží ve svých rukou chléb proměněný v Tělo Kristovo, nezáleží mu na tom, jaké modlitby tomuto Tajemství byly předeslány. Slova jako taková, ať už vyslovená sebezbožnějším člověkem, skutečně chléb v Tělo Páně nepromění. Musí je vyslovit kněz. A to kněz skutečný. Tento byl kněz skutečný, a proto by měl mít pravdu. Obávám se však, že ji měl jen zčásti. Kdyby knězi byla vyměřena doba mezi „přímluvami“ a vlastním proměňováním jen na několik minut, bylo by tedy třeba šetřit s každou vteřinou, a to by pak záleželo na vyslovení nejen každého slova, nýbrž i slabiky. Ale tak tomu není! Nikdo kněze časově neomezuje. Když jsem nedávno musil poslouchat předlouhé kázání, kterému jsem navíc velmi špatně rozuměl, protože kněz nebyl žádný dobrý řečník, mnohá slova a konce vět polykal, zeptal jsem se ho po mši svaté, je-li nyní kněžím pro homilie vyměřena určitá doba, kterou musí vyplnit. Prý nikoli. Homilie jsou sice povinné, ale časově limitovány nejsou. Zápasu kněze s časem si všímáme při rozhlasových či televizních přenosech a bývá mi z toho úzko. Nedobrá vůle zde hraje významnou roli. Je-li pak posluchač ošizen o kněžské požehnání na konci mše svaté, je to tuze smutné.

Na délce mše svaté jistě že mnoho záleží, ale jak se zdá, délka trvání leckterého náboženského úkonu nijak zvlášť neovlivňuje náboženskou kulturu.

Dnes se účastník mše svaté nemůže vymlouvat na to, že by z liturgických textů čemukoli nerozuměl. Latina byla pohřbena; s ní bohužel i všecka vznešenost posvátných textů. Nesmírně si vážím češtiny, svého mateřského jazyka. Nenávratně pryč jsou ty doby, kdy se češtině dala vytknout nějaká nepřesnost v překladu. To všechno už je pryč. Latinu leckde naše mateřština předčí melodičností; má však zcela jiná pravidla rytmu a právě neodvolatelné zákony rytmu jsou častou příčinou výsledné kakofonie českých liturgických zpěvů. Poslech Händlova, Mozartova či Haydnova Creda je potěšením pro duši; k českému překladu dosud nedokázal složit hudbu žádný náš ´národní´ umělec.

Obzvlášť příšerná jsou zvolání na počátku Gloria:

Chválíme TĚ.

Velebíme TĚ.

Klaníme se TI.

Oslavujeme TĚ.

Nepřízvučné „tě“ a „ti“, která latina nezná, by Čech měl jen šeptnout, nikoli vykřikovat. Kdo má sluch a poslouchá, třebas i jen jedním uchem, co že to zpívá soused zleva, sousedka zprava a třebas i on sám, musí se pak z takového akustického zážitku zotavovat. A samozřejmě všecka zbožnost či usebrání je po tu dobu ta tam…

Liturgická pseudoreforma nesmírně poškodila zbožnost lidu. Individuálnímu hovoru s Bohem se při mši svaté kladou velmi obtížné překážky. Stále se musí vstávat a sedat jako na povel, kdo zůstává pozadu nebo (ó hrůzo!) zůstává sedět, jeví se téměř jako extrémista. Za své sezení jsou ještě tak tak omlouváni invalidi s berlemi, třaslaví stařečkové a stařenky. Ti se však vždy raději postaví, opírají se oč se dá a spíše než na modlitbu myslí na to, kdy už si zase budou moci sednout. Jsou však též lidé nemocní, na nichž snad ani nemoc patrná není a ti se pak za své sedění náramně stydí.

Je už vůbec nepochopitelné (ale jen zdánlivě), proč se nahrazují staré osvědčené kostelní lavice židlemi. Byl jsem kýmsi poučen, že to je proto, aby nikdo při mši svaté neklečel. Toto je zajisté jeden z viditelných obláčků kouře, onoho „ďáblova čoudu“, který svého času zaznamenal v kopuli chrámu svatopetrského v Římě sám papež Pavel VI. Bohužel to toliko zaznamenal; opomenul dát příkaz kostelníkovi, aby se chrám vyvětral.

U svatého Josefa na pražském náměstí Republiky se před několika lety vyměňovaly lavice. Při dnešní drahotě to musilo stát veliké peníze, konečnou sumu raději nechci ani odhadovat. Kapucíny jsem vždy považoval za řád chudobný a jako takovýto jsem si tohoto řádu velice vážil. Staré lavice totiž ještě mohly vydržet tuze dlouhou dobu; (na starých kostelních lavicích mě vždycky dojímají spálená místa, která pocházejí od svíček a snad i lucerniček, které s sebou v době adventní nosily babky, aby si jimi při rorátech svítily do kancionálů a modlitebních knížek – v dobách, kdy ještě v kostelích nebylo zavedeno elektrické osvětlení). Eventuální nezbytné opravy těchto lavic by jistě zvládl šikovný truhlář. Vadilo mi, že jako invalida v té nové lavici vydržím klečet vždy jen několik málo vteřin. Nemohu si v nich totiž opřít svou zadní (stydlavou) část těla o sedací část lavice tak jako dříve. Tato sedací část lavice je nyní příliš daleko a třebaže jsem dost vysoký (i tlustý), musím klečet vzpřímený. Tak se totiž klečet má a tak jsou i zobrazováni světci na svatých obrázcích. Mladých a zdravých lidí, kteří by takto klečet vskutku měli, bývá však v kostele poskrovnu, převažují dědci, báby a nemocní. Pro ně je nyní pokleknutí opravdovou křesťanskou obětí.

Dlouho jsem si nad touto úpravou chrámového interiéru lámal hlavu; dnes už je mi vše jasné. PRYČ S KLEČENÍM!! To je křesťana nedůstojné!! Tento osvobozující příkaz jistě vydal nějaký osvícený monsignor, obluzený duchem II. vatikánského koncilu a za to všichni zlí duchové a jejich ctitelé zatleskejte! Odstranění lavic je totiž nezbytným předpokladem k „využití“ posvátného prostoru chrámu k profánním účelům (třebaže dokumenty II. vatikánského koncilu /i pozdější/ stanovují povinnosti biskupů chránit církevní historické a umělecké dědictví).

Lavice s klekátky bohužel nejsou v pravém smyslu slova ani historické, ani umělecké, proto nejsou státem chráněny.

Zanechme však choulostivých kritik modernistického běsnění. Je to zřejmě bezúčelné.

Kněz je velmi ostře sledován, a to od samého počátku mše svaté. Mnoho nectností a slabostí, které výše vypočítává Jaroslav Durych, si kněz nesmí dovolit, musí se neustále kontrolovat. Je však jiná věc, zdali tím trpí jeho soustředění na provádění všech posvátných úkonů, které provádět musí. Protože ty je třeba vždy vykonávat rozvážně a důstojně.

Mnohem více, domnívám se, škodí spěch.

Posvátné věty liturgie jsou sluchu Nejsvětější Trojice nejblíže. Ne, není to zbožná fráze. Je to volání k službě Bohu pověřeného člověka – opravdu z bezedných hlubin k Nejvyššímu. Protože pak se v tomto volání „Bohu zalíbilo“, je i nejvýš pravděpodobno, že tyto kněžské modlitby budou vyslyšeny.

Volá-li sebevrah k Bohu o odpuštění svého činu (např. při pádu z okna či z mostu), stačí k tomu možná 3 – 4 vteřiny. Ještě méně času má sebevrah, který si zpod sebe odkopl stoličku.

Bůh po nás nechce, abychom se modlili rozvláčně. Rozvláčnost má ještě tuze daleko ke zbožnosti. Nicméně každé slovo modlitby máme brát jako slovo úpěnlivé prosby k Bohu, k Panně Marii, k andělům či k svatým a tomu slovu, jestliže už je chceme vyřknout, musíme také dobře rozumět.

Že naše modlitby bývají bezduché (spíše bezmyšlenkovité), mechanické a tím i cenu ztrácející (nikoli bezcenné!) je nám všem známo. Naši modlitbu prý nejprve zachycuje náš Anděl strážný, UPRAVUJE ji do potřebné formy a teprve takto vylepšenou ji za nás předkládá tomu, k němuž se modlíme. – Kéž by to tak skutečně bylo!

Teologicky velmi náročným modlitbám liturgickým jistě rozumí kněz, ale i my jim máme rozumět. K tomuto cíli nás měla dovést liturgická reforma II. Vaticana. Liturgie měla být vysvětlena, nikoli (jakoby) zjednodušena a zkrácena. Ale už se stalo. Každé slovo posvátných mešních textů by mělo být všem účastníkům mše svaté srozumitelné či aspoň pochopitelné a tomu je přece jen trochu času. Jenže na to už právě čas nezbývá. Bývá téměř všechen spotřebován hned na počátku mše svaté.

Kněží by měli umět hospodařit s časem, nebo aspoň se všemožně přičiňovat, aby slovům Obětování a mešního kánonu rozuměla většina přítomných.

Toto je však dnes zřejmě nereálný požadavek.

I před mnoha a mnoha lety byly slouženy „tiché mše svaté“, mše svaté s lidovým zpěvem, mše zpívané atd. atd.

Nechtěl bych, aby jako zpozdilá a bezcenná zpověď, bylo přijímáno mé přiznání, jak často, v době mého dospívání, ale i později, mi bylo nepříjemné mše svaté se vůbec účastnit a jak mi proto vyhovovaly mše svaté, ODBYTÉ třebas i jen za 20 minut. Byly vskutku odbyté, ale já je měl nejraději. Vzaly mi jen málo mého „drahocenného“ času. Nebyl jsem samozřejmě sám a kromě svých nejbližších jsem se sotva komu mohl svěřovat, že vůbec kdy zajdu do kostela. Byla už taková doba a těžko kdo mě mohl uhlídat.

Později, když jsem opět začal chápat cenu mše svaté, bylo už pozdě. Stáří bývá doprovázeno nemocemi a tu se pravidelná účast na mši svaté stává problematickou.

Ale to už je pláč nad rozlitým mlékem.

Ve svých výtečných Církevních dějinách (z r. 2001) charakterizuje Radomír Malý v kapitole o „špatných papežích“ na přelomu 15. a 16. století papeže Alexandra Šestého těmito slovy: „…osobně neměl žádnou víru. Byl svým smýšlením spíše nábožensky lhostejným člověkem, zaměřeným pouze na svůj osobní prospěch. Dle svědectví některých svých současníků se vyjadřoval o mši svaté, že prý si hledí „toto divadlo co nejrychleji odbýt, aby se uchýlil do svých komnat“.

Toto svědectví může a nemusí být hodnověrné. Nelze si vůbec představit, že by i nejhorší kněz mohl pokládat mši svatou za divadlo. Věřme tedy, že tento Kristův náměstek tato slova pronesl leda pod vlivem jakési strašidelné emoce, že snad nevycházela z jeho srdce.

Veliké množství kněží, ale i biskupů a dokonce i kardinálů leckdy i nejhanebnějším způsobem a při plném vědomí poškodilo Kristovu Církev, pošpinit však Kristovu OBĚŤ dokáže snad jen člověk choromyslný. A ten pak není za své činy odpovědný.

Jinou otázkou je znemožňování účasti na mši svaté ať už komukoli. Kdo někomu překáží v účasti na mši svaté, nebo třebas jen mši svatou zpochybní a znechutí, bere na sebe hroznou zodpovědnost. Těžko říci, zda právě sem náleží jistá lehkomyslnost rodičů při náboženské výchově dětí. Jisto jest, že až na výjimky se dětem a mládeži do kostela nechce. Právě zde jsou počátky odpadu od víry, třebaže příčin odpadu je množství nesmírné.

Mohou však za nezdary v náboženské výchově toliko rodiče?

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.

One Response to Katolická cesta J. Durycha XVII. – Mše v kufru

  1. Václav napsal:

    Možná se používají židle prostě proto že se lavice nepoužívají ani jinde. Například ve škole, podobně jako se třeba přestaly používat truhly na šaty. Větší nebo menší počet židlí se najde snad v každém kostele. V minulosti sloužily menšímu počtu obyvatel, bez židlí by se do nich dneska věřící často ani nevešli a novodobé lavice v kombinaci se starými by nevypadaly dobře a často by se tam také nevešly. Židle jsou obvykle vzadu nebo přidané k lavicím po stranách.
    Na žádné mši jsem ale zatím ještě neviděl že by věřící nepoklekli. Dělají to i ti kteří sedí na židlích a většinou si bez váhání kleknou na tvrdou zem a do našlapané špíny. Jestliže je autor článku tělesně postižený tak nevidím důvod proč by nemohl zůstat sedět, zvlášť pokud mu někdy vadí společné úkony při mši. Nebo proč by nemohl použít svůj vlastní polštář nebo podložku. Nebo se přemoct a konat askezi pokud to chce a dokáže. V kostele by si měl každý hledět především Boha a kněze a počítat svoje hříchy a poklesky a ne svých bližních. Občas se někdo takový sice najde kdo dělá zlé nosní dírky třeba na malé děti které občas zapláčou než se je mamince podaří ukonejšit a vadí jim že sedí vepředu ale i s takovými lidmi bychom měli mít trpělivost a vidět v nich Krista a mít je rádi. I když je to někdy těžké. Kapucínský kostel svatého Josefa má tu zvláštnost že je to jeden z mála vytápěných starých kostelů a proto ho vyhledávají zejména staří a nemocní lidé z celé Prahy v zimním období. Plešatí dědečkové mohou bez obav smeknout a nemusí se bát že někoho pohorší svým kulichem nebo čepičkou podobnou jarmulce. Myslím si že konstrukce nových lavic nějak souvisí s vytápěním, budu se muset někdy podívat až budu mít okolo cestu. Pokud si vzpomínám tak je tam teracová podlaha a jestli je v ní zabudované topení tak musí být volná. Lavice jsou tam velice široké a pohodlné, pravděpodobně kvůli starým a nemocným lidem s omezeným pohybem.
    Kdysi jsem mluvil s příslušníkem jedné denominace která striktně odmítá pít alkohol a snaží se dokazovat že Židi v biblické době pili převážně čerstvou šťávu révy a někdy vyjímečně mošt. Později se zmínil o tom že se napil alkoholického vína a tak jsem ho požádal ať řekne na rovinu jak to vlastně je. Dlouho se ošíval a pak řekl že jeho církev nic nezakazuje, že je všechno dáno Biblí atd. a nakonec z něho vypadlo že má potvrzení od doktora kvůli vysokému tlaku které by mohl předložit kdyby se bratři a sestry dožadovali vysvětlení. Tohle mi nepřijde jako vhodná cesta pro katolíky. Abychom museli předkládat úřední doklady proč nemůžeme klečet nebo dělat něco jiného lidem kteří si osobují právo rozhodovat o tom co je správné a co ne a nemají k tomu žádnou pravomoc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *