Tag Archives: kněz
Kněžský celibát – znovuotevřené téma
Proč je liturgie opravdu klíčem ke všemu
Nic není tak velikého jako Eucharistie. Kdyby byl Bůh měl něco vzácnějšího, byl by nám to dal.
Sv. Jan Maria Vianney
Když jsem poprvé vstoupil do baziliky sv. Petra v Římě, byl jsem ohromen. Tento největší klenot křesťanské architektury ve mně vyvolal neuvěřitelný úžas budící pocit malosti. Vešel jsem z prosluněného náměstí venku do prostorného interiéru tohoto chrámu chrámů, který mě úplně pohltil. Toto majestátní svědectví nesmírné slávy Boží z kamene, mramoru a zlata způsobilo, že jsem si jasně uvědomil svou bezvýznamnost.
Žádné náboženství v dějinách světa nikdy neinspirovalo takové chrámy. Žádné pohanské božstvo si nemohlo nárokovat takové vzedmutí lidské vynalézavosti, umu a dovednosti, jaké se projevily ve službách uctívání pravého Boha. Množství i kvalita architektonických, výtvarných a hudebních uměleckých děl, poezie i teologických pojednání, která spatřila světlo světa za dvacet století katolicismu, bere dech. Neexistuje větší zdroj inspirace než Ten, od něhož máme všechno – život, nadání, radosti, věčnost. Uctíváme-li Ho nejkrásnějšími díly, jakých je naše tvořivost schopna, jen tím všechno, co jsme a co máme, vracíme Tomu, od něhož jsme to dostali. „Každý dobrý dar, každý dokonalý dar pochází shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny, ani střídání světla a stínu“ (Jak 1,17).
Je tedy zcela namístě, že nám Bůh přikazuje, abychom se mu klaněli. Jsme stvořeni k tomu, abychom Ho poznávali, milovali Ho a sloužili Mu na tomto světě, a tak abychom s Ním byli navěky šťastní v nebi. Domníváme se, že stačí to plnit podle našeho vlastního uvážení? Nevyžaduje od nás Bůh, abychom činili, co přikazuje On? Což není Bohem žárlivým v pravém smyslu toho slova, který od nás očekává to, co Mu právem náleží, tedy to, co máme nejlepšího?
Bylo tomu tak vždy. Většina lidí zná biblický příběh o Kainovi, který zabil svého bratra Ábela, ale nemnozí dokáží říci, co u Kaina vyvolalo vražedný vztek. Byla to závist – závist, která vznikla, protože Ábelova oběť se Bohu líbila více než Kainova.
Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej (Gn 4,2-8).
„Proč jsi tak vzplanul?“ zeptal se Hospodin. „A proč náš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Když Ábel obětoval Bohu, přinesl v oběť to, co měl nejlepšího. Obětoval své prvorozené ovce, přičemž dal Bohu nejen to nejlepší ze svého stáda, ale „z jejich tuku“, to znamená jejich nejvíce ceněnou část. Nic si neponechal pro sebe, neodložil si části, které ve skutečnosti chtěl sám. Protože šlo o naprosté odevzdání, jeho modlitba se Bohu líbila.
Vykupitel a Spasitel
Ježíš Kristus je nazýván Vykupitelem a Spasitelem. Nejsou to však synonyma. Vykoupení se vztahuje k jeho oběti na kříži, spása k přivlastnění ovoce jeho výkupné oběti. Ve stávajícím nadpřirozeném řádu není spásy člověka bez vykoupení. Zdá se mi také, že kněží nevyváženě více hovoří o spáse než o výkupné oběti Ježíše Krista. Proto v dalším textu bude věnována pozornost především Ježíši Kristu jako Vykupiteli.
Také se málo hovoří o oběti mše svaté, nevhodně se užívá obratu „slavení eucharistie“ nebo „slavení tajemství naší spásy“, byť Kristova eucharistická přítomnost výsledkem mešní oběti a spása je Božím darem, a dostává se nám skrze spolupráci s milostmi, které nám Kristus zasloužil svou obětí na kříži. Přijetí Těla a Krve Páně (svátost eucharistie) patří k celistvosti mše svaté pouze ze strany celebrujícího kněze[i], nikoliv ostatních přítomných věřících; svaté přijímání je sice potřebné ke spáse, je to milost, kterou nám dává náš Spasitel, ale to neznamená, že musíme přijímat při každé naší účasti na mši svaté.
Účelem vtělení Syna Božího byla předně oslava Boží a také smíření lidstva s Bohem, jeho záchrana z hříchu a věčného zatracení z Boží milosti zasloužené jeho smrtí na kříži. Bůh ve svém věčném úradku stanovil, že se lidem nedostane milosti bez dokonalého smíření s ohledem na jeho hříchy. Tak ve svém milosrdenství určil, že sám jednorozený Syn Boží za nás uskuteční toto smíření. Bohočlověk je naším prostředníkem.
Informační leták FSSPX č. 139 – Znamení krize všepohlcující
Na stránkách brněnského priorátu FSSPX je nově možno nalézt Informační leták č. 139 (tj. pro srpen a září), na který, obávám se, budu pamatovat hlavně jako na další znamení prohlubující se krize nejen Církve, ale i FSSPX a jejího českého priorátu.
Leták začíná úvodem otce Stritzka, který se věnuje současné krizi církve a mimo jiné připomíná, že rozbor a kritika jejích projevů na nejvyšších stupních hierarchie je věcí teologů a biskupů a nikoliv věřících. Na konci též informuje, že P. Luděk Čekavý byl s platností od srpna jmenován druhým kaplanem v Brně a že nadále bude kromě Frýdku-Místku pečovat též o věřící v Pardubicích.
Dále jsou v letáku promluva biskupa Galarrety, kterou pronesl v Brně při biřmování (31. 5. 2014), kázání otce Stritzka ze Slavnosti Božího Těla, dopis biskupa Fellaye přátelům a dobrodincům Bratrstva, článek o pateru Olivierovi a pořad bohoslužeb na srpen-září, v němž se mimo jiné informuje, že 27. července bude v Brně celebrovat Mši svatou novokněz P. Krzysztof Gołębiewski.
Tábor jako opora malých osamělých katolíků
Letní tábor či setkání dětí (mládeže) je pro mnoho rodin především dobrou odpovědí na otázku, co s dětmi přes prázdniny. Na táboře se o děti postarají, pohlídají je, poskytnou jim přiměřený zdravotně prospěšný pobyt v přírodě a s trochou stěstí i nějaké ty pozitivní zážitky, na které pak budou děti přes rok vzpomínat. To jsou taková ta základní očekávání, které má od letního tábora většina rodičů.
Nicméně tábor má mnohem větší potenciál a může dětem poskytnout mnohem více, budou-li rodiče dobře vybírat. Neocenitelný je zejména pro příslušníky rozptýlených menšin.¹ Jak dobře vědí např. čeští emigranti, kteří pamatují na skautské tábory vedené Velenem Fandrlíkem, které jim pomáhaly udržovat v dětech povědomí o jejich češství, znalost českého jazyka a kontakty napříč českou emigrantskou komunitou. A jelikož i my katolíci (či mnozí z nás) jsme už v ČR rozptýlenou menšinou, neměli bychom tyto zkušenosti a možnosti ignorovat.
Nepodjímejtež se správy duchovní tací, kdož svým životem neosvědčují, čemu se rozjímáním naučili
Jsouť i nejedni, kteří o předpisech duchovních přemítají s náležitou pečlivostí, avšak čeho postihli rozumem, po tom šlapou svým životem. Učí ve spěchu, čemu se nenaučili plněním, nýbrž rozjímáním; co však káží slovy, tomu se příčí svými mravy. Odtud to, že chodí-li pastýř po srázech, stádo za ním padá do propasti. Proto stěžuje si Pán u proroka do této politování hodné vědy pastýřů, řka: Když jste čistou vodu pili, ostatní nohama svýma zkalili jste; a ovce mé těmi věcmi, kteréž nohama vašima byly pošlapány, pásly se; a což nohy vaše zkalily, to pily. (Ezech. 34, 18-19)
Pastýři totiž pijí vodu nejčistčí, když nabírají ze studnic pravdy a správně ji pochopují. Tutéž však vodu nohama kaliti znamená, uváděti výsledky svatého rozjímání ve zmar špatným životem. Vodu pak jejich nohama zkalenou pijí ovce, když podřízení neplní toho, co slyšeli, nýbrž vesměs jen napodobují špatné příklady, které vidí. Poněvadž pak, když skutky ty je vedou k převrácenosti, po slovech žízní, pitím lokají bláto, jak z porušených studnic. Proto také psáno je u proroka: Osidlem ku pádu lidu mého jsou kněží špatní. (Os 5,1 a 9,8 dle smyslu) A opět o kněžích dí Pán u proroka: Učiněni jsou domu israelskému v úraz nepravosti. (Ezech. 44,12)
Marek Vácha, symbol úpadku kněžství
V sobotu 19. 10. 2013 večer jsem, snad v záchvatu nějakého jinak se neprojevujícího masochismu, výjimečně zapnul svoji televizi, abych shlédnul pořad Hyde Park Civilizace, ve kterém měl coby host vystoupit kněz a lékař Marek „Orko“ Vácha (patřičný díl vizte ZDE).
Jelikož už mám s panem Váchou (říkám panem, protože podle jeho oděvu ani myšlenek by v něm katolického kněze nikdo nepoznal) jisté zkušenosti, nečekal jsem mnoho dobrého. Nicméně mé očekávání bylo tentokráte dalece překonáno. V tom negativním slova smyslu…
Už dávno jsem si zvykl na to, že pan Vácha naprosto ignoruje předpisy o odívání kněží. Koneckonců v jeho případě je to pozitivní, protože tak v člověku zůstává naděje, že diváci, co zapnuli televizi později, nepostřehnou, že před nimi vystupuje katolický kněz. Zvykl jsem si i na jeho vyhýbavé a s katolickou vírou i morálkou se rozcházející řeči na téma umělého oplodnění a potratů (je legrační, že v tomto pořadu mu je u potratu zkazil moderátor, který byl natolik dotěrný, že jej nakonec přinutil vyjádřit se jasněji a katoličtěji než obvykle). Ovšem naprosto jsem nebyl připraven na Váchovu exkurzi do oblasti svaté zpovědi (viz čas 19:35-21:45)…
Je normální pohřbít vraha s jeho obětí?
Tentokráte mne Televizní noviny TV Nova příjemně překvapily. Ve své reportáži z absurdního pohřbu ve Slavíkovicích na Třebíčsku poskytly prostor zásadní etické otázce: Je normální, aby byl vrah pohřben při společném církevním obřadu (!!) ve společném hrobě se svojí obětí? Já musím říci, že dle mého soudu není a že absolutně nechápu, jak toto mohl kněz nejen připustit, ale dokonce provést…
Byly doby, kdy sebevrazi nemohli vůbec doufat v církevní pohřeb a místo na křesťanském hřbitově. Někteří to považují za přehnané. Ovšem i tito snad uznají, že situace, kdy je vrah a sebevrah v jedné osobě pohřben společně s obětí, kterou zavraždil, je mnohem horší. Byť se jednalo o jeho manželku.
Dnes slavíme památku svatého faráře arského
Dnes slavíme památku sv. Jana Maria Vianneyho, svatého faráře arského, jehož kázání a promluvy jsem zde v minulých letech zveřejňoval (včera jsem sérii uzavřel vydáním Promluvy o naději). Modleme se, abychom i dnes měli svaté a nebojácné kněze, jako byl on…
Kněze nespoutané tzv. „patorační ohleduplností“ (která dnes kněze i biskupy až příliš často svazuje tak, že už žádné smysluplné pastorace nejsou schopni). Kněze vždy připravené hlásat Pravdu vhod i nevhod, ochotné mluvit nejen o ctnostech a Nebi, ale i hříchu a pekle.