Tag Archives: zatracení
Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?
PhDr. Radomír Malý
Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).
Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.
Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor.
Navedení k životu zbožnému: XV. Rozjímání 7.: O pekle
Sv. František Saleský
Příprava
1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.
2. Pokoř se před ním a pros, aby ti byl nápomocen.
3. Představ si jakési město, plné noční mrákoty, hořící, sírou a smolou odporně páchnoucí, plné obyvatelů, kteří nemohou odtamtud utéci.
Úvahy
1. Zavržení jsou v pekelné propasti jako v tomto nešťastném městě, které jsi si představila, a snášejí tam nevýslovné muky na všech smyslech a údech svých, protože jako zde užívali svých smyslů a údů k hřešení, tak budou na všech smyslech a údech zakoušeti trestů, které se sluší na hříchy.
Oči budou za své zlé a neupřímné pohledy snášeti vidění ďáblů a pekla, uši za to, že mívaly zalíbení v oplzlých řečech, nebudou slyšeti nic jiného než nářky, pláč a zoufalé křiky; a tak i ostatní smysly budou míti své tresty.
Navedení k životu zbožnému: XIV. Rozjímání 6.: O soudu
Sv. František Saleský
Příprava
1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.
2. Pros ho za osvícení.
Úvahy
1. Konečně po čase , který Bůh ustanovil světu k jeho trvání, po množstvích hrozných znamení a zjevů, pro něž lidé budou schnouti hrůzou a strachem, nesmírný oheň, který se přivalí jako potopa, spálí všecku zemi a promění tvář její v popel, a žádná věc, kterou spatřujeme na zemi, nebude toho ušetřena.
Navedení k životu zbožnému: XIII. Rozjímání 5.: O smrti
Sv. František Saleský
Příprava
1. Živě si uvědom, že Bůh jest ti přítomen.
2. Pros ho za jeho milost.
3. Představ si, že ležíš na smrt nemocna na svém loži, nemajíc již naděje, že bys vyvázla z té nemoci.
Úvahy
1. Uvažuj, jak hodina smrti tvé jest nejista. Má duše, jednoho dne vyjdeš z těla. Ale kdy? V zimě či v létě? Ve dne či v noci? Ve městě či na poli? Z nenadání či připravena na to? Nešťastnou náhodou nějakou či od nemoci? Budeš míti čas, aby ses vyzpovídala, či ho nebudeš míti? Bude u tebe v hodince smrti kněz – tvůj duchovní vůdce, tvůj zpovědník? Ach, o tom všem nevíme ničeho a jen jediná věc jest jista, že umřeme dříve než si myslíme.
Špatné uvažování o manželství a o hříchu vůbec
Mons. Franz Lackner
Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží. (Luk 16,18)
Salzburský arcibiskup Lackner se nedávno postavil na stranu liberálních pseudokatolíků a pseudokatolických teologů a podpořil jejich snahy o relativizaci nerozlučnosti manželství. Jeho (ale nejen jeho) naprosto pomýlený pohled na věc krásně charakterizuje následující klíčová otázka: „Jakou naději můžeme a chceme dávat rozvedeným lidem, kteří žijí v novém manželství?“
Problém je v tom, že takováto otázka nutně předpokládá, že takovým lidem je možno (v rámci jejich situace) dát nějakou naději, že jim nějakou naději dát chceme. Arcibiskup Lackner to dokonce dále stupňuje s tím, že jim dát naději musíme, jinak jako křesťané selžeme. Ale takový předpoklad je zcela mylný, neslučitelný s katolickou vírou, neslučitelný s výslovným učením Ježíše Krista…
O pamatování na smrt
Sv. Jan Maria Vianney
„Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova.“ (Lk 7,12)
Nic nás tak skutečně nedovede odpoutat od světa a jeho příjemností a současně zachytit tu strašnou chvíli, která rozhoduje o celé věčnosti, jako pohled na mrtvého doprovázeného na místo věčného odpočinku. O tomto přemýšlí církev, když nám třikrát v roce čte evangelium o mrtvých, které Pán Ježíš vzkřísil. Když nám církev připomíná smrt, chce nás připravit na cestu do věčného domova. Poprvé nám staví před oči dvanáctiletou dívku, jedinou dceru velice bohatých rodičů, o kterou usiluje smrt nedbaje na žal nešťastných rodičů. V druhém případě smrt zachvacuje mladíka v pětadvaceti letech a také nedbá na to, že je jedinou potěchou a oporou ovdovělé matky. Konečně ve třetím případě mluví evangelium o smrti Lazara, který svým sestrám Martě a Marii Magdaleně zastupoval otce. Zdálo by se, že kosa smrti musí ušetřit alespoň mladého Lazara. Ale ne, protože ve čtyřiceti letech ho pokládá do hrobu a přenechává červům. Ježíš Kristus tedy musel udělat tři zázraky, aby těmto zemřelým vrátil život. Otevřme tedy oči, bratři, pohleďme na pomíjivost života, už zavčas se odpoutávejme od světa, dříve, než to za nás zcela udělá neúplatná smrt. Král David o tom často přemýšlel a zavčas se připravoval na tuto konečnou cestu. Abyste i vy postupovali stejně, ukáži vám, jak nutně musíme pamatovat na smrt, odpoutávat se od světa a sjednocovat se s Bohem.
O pokušení
Sv. Jan Maria Vianney
Ježíš byl Duchem vyveden na poušť,
aby byl pokoušen od ďábla… (Mt 4,1)
Tomu, že si Ježíš Kristus vybral za místo modlitby poušť, se nemusíme divit, protože pobývat na poušti, nebylo pro něho něčím, co by ho zdržovalo. Není též udivující, že tam byl uveden Duchem svatým, protože Syn Boží nemohl být veden nikým jiným, než Bohem. Pozastavme se však nad tím, že byl pokoušen zlým duchem a že ho ten duch temnoty dokonce dvakrát odnesl nad zem. Nebýt toho, že o tom vypráví evangelista, ani by se nám nechtělo věřit, že je toto vyprávění pravdivé. Když se, ale nad tím déle pozastavíme, přestaneme se divit a s radostí v srdci poděkujeme dobrému Spasiteli za to, že dovolil, aby byl pokoušen a tak nám ukázal, jak zvítězit v těžkých bojích a nástrahách ze strany pekla. Jak jsme díky tomu šťastní! Od té doby můžeme vítězit v pokušeních, ale jen pokud o to opravdu stojíme. V tom dnešním kázání vám chci ukázat, jaké výhody nám pokušení přinášejí a jakým způsobem v nich máme mužně bojovat, abychom v nebi mohli přijmout věnec slávy.
O nehodném svatém přijímání
Sv. Jan Maria Vianney
Duše, která hřeší, zemře.
Jestliže každý hřích připravuje duši o život, odděluje ji od Boha a uvrhuje ji do strašného neštěstí, co teprve potom hřích svatokrádeže? Můžeme si představit žalostný stav člověka, který se dopustil hříchu svatokrádeže? To je to strašné zpustošení na svatém místě, o kterém mluví prorok Daniel – zpustošení, o kterém se zmiňuje také Spasitel světa! Jak strašná je to bolest pro milosrdného Boha, když bezbožní lidé zneuctívají jeho Nejsvětější Tělo a Krev! Už sv. Pavel hrozil svatokrádežníkům strašnými Božími soudy. Jak velká to je bolest pro Srdce Ježíšovo – Srdce, které nás milovalo až k smrti na kříži – když vidí, že se mu činí tak těžké urážky! A jak těžký a tvrdý trest čeká křesťana, který se dopustí takové hanebnosti! Kdyby Bůh dnes v tomto kostele odhalil srdce všech, kteří tu jsou, ukázalo by se, že do mnoha srdcí je vyrytý rozsudek zatracení, zaviněný nehodným svatým přijímáním. Mnoho lidí přistupuje ke stolu Páně po špatné zpovědi, protože buď zatajili svoje hříchy, nebo neměli nejmenší lítost a předsevzetí napravit se. Jiní přistupují ke svatému přijímání ve hněvu a oddáni hříchům a tím způsobem znevažují Tělo a Krev Krista. Zamyslete se nad sebou, zda jste se náhodnou někdy nedopustili svatokrádeže! Kdybych byl schopen vytáhnout z pekelných plamenů zrádce Jidáše a ukázat vám, jak strašně tam ječí a trpí, protože nehodně přijal Tělo a Krev Páně, možná byste se trochu ulekli. A co bude s hříšníky, kteří se skoro celý život dopouštějí takovýchto svatokrádeží? Opravdu, bratři moji – svatokrádež je nejtěžším prohřeškem, protože je útokem proti samému Bohu; svolává na člověka ohromná neštěstí.
K nauce Jiřího Zajíce o křtu v Katolickém týdeníku
V Katolickém týdeníku č. 50/2010 na straně 7 odpovídá Jiří Zajíc v článečku s názvem „Je křest dítěte porušením svobody?“ na dotaz anonymního čtenáře, proč se děti křtí už jako maličké. K této, stejně jako i k mnoha předchozím odpovědím v zavedené rubrice, mám už dávno obecnou připomínku: Jak to, že na naprosto zásadní otázky věrouky tu odpovídají namátkově vybraní kněží či laici? Velmi často nezodpovědně a subjektivně, aniž by zde bylo citováno oficiální učení katolické církve (víme, že v minulosti byla ponechávána tak zodpovědná vyjádření osobnostem velké víry i teologického vzdělání). I když jsem si vědom toho, že omezený prostor této stránky Katolického týdeníku umožňuje pisateli jen nejstručnější odpověď, přesto se mi zdá, že tu až příliš často chybí podstatné věci, tedy pevné body katolické nauky, kterých je třeba se držet, a to i ve snaze podávat ji populárně. Pravdy víry musí zůstat vždy stejné, jen způsob vysvětlení má být takový, aby byl široké veřejnosti pochopitelný.
