Tag Archives: věda
Z konference Věda ve službě životu
V překrásném městě Rzesow se ve dnech 21.-22.června za účasti delegátů ze čtrnácti zemí ze tří světadílů konal mezinárodní kongres „Věda ve službě životu“. V daném městě se tento kongres koná zcela oprávněně, protože je to hlavní město regionu, kraje, ve kterém se v současné době vůbec neprovádějí potraty.
Samotný kongres byl velice dobře zorganizovaný, probíhal pod záštitou maršálka (hejtmana), jeho eminence arcibiskupa Adama Szala a metropolity biskupa Jana Watroba, rektora university a děkana lékařské fakulty. Tématicky byl rozdělen do několika částí.
Po obecném úvodu dr. Walleyho o hodnotách mateřství ve světě přednesl alarmující přenášku o eugenice salesiánský kněz filozof profesor Tadeusz Biesaga. Poukázal na důsledky vývoje eugeniky. Po historickém ohlédnutí vývoje eugeniky, připomenutí přínosu Marxe, Lenina, Hitlera, Mengeleho se vyjádřil, že eugenika je vnímána morální závazek, jako cesta eliminaci „vadných“ dětí v prenatálním období. Vzniká termín „perfect baby“ . Pokřivením formulace terminologie se prezentuje tzv. právo na zdraví, což je totální eugenika, která se realizuje na základě biologických kriterií kvality. Reprodukce představuje techniku, oddělení sexuality od zplození, mateřství, otcovství. Mizí mezilidský vztah mezi mužem a ženou, odtržení početí od manželství a rodiny. Mnohými je zcela akceptována selekce preimplantační a potratová.
Nebezpečí skryté v genderu
Gender se obvykle chápe jako společenská stránka pohlaví. Člověk se narodí s určitou biologickou výbavou, kterou se zařadí mezi muže nebo ženy, a postupně se učí, jak by se jakožto muž či žena měl či měla chovat. Různé kultury a subkultury pojímají roli muže a ženy různě, přičemž některé představy a požadavky jsou pochybné, ačkoli příslušníci dané kultury to často nejsou schopní rozpoznat nebo ochotní uznat. Takové stereotypy jsou omezující a je třeba se z nich vymanit. Můžou se týkat oblečení, hraček, chování, studijních oborů, povolání, ale třeba i způsobů trávení volného času nebo rodinných povinností, které jsou považovány za vhodné pro ženy či muže nebo jimi preferované. Toto pojetí genderu se na první pohled jeví jako smysluplné a obhajují ho i mnozí křesťané.
Kde však leží hranice toho, co se dá označit za (škodlivý) stereotyp? Zdálo by se, že nepřekročitelnou hranici představuje oblast sexuality či reprodukce – především to, že pouze žena je schopná rodit děti a pouze muž a žena spolu můžou mít dítě. Už na konci minulého století se však objevila teze, kterou zastává například vlivná americká autorka Judith Butlerová (jak by se asi tvářila na přechylování svého příjmení v češtině?), že kulturně zkonstruovaná je nejen společenská role ženy či muže, tj. gender, ale i samotné biologické pohlaví řadící lidi mezi muže nebo ženy. Nejspíš vám toto tvrzení připadá nesmyslné, ale tak to právě má být. Binární pohlaví musí působit jako něco předem daného a nezměnitelného, protože jedině tak je možné zakrývat a legitimizovat vztahy dominance a podřízenosti, které ve společnosti existují. Myšlenka útlaku je inspirována marxismem, který v manželství nachází obdobu vykořisťování a třídního boje a „tradiční“ rodinu spojuje se soukromým vlastnictvím, které je třeba zrušit. Genderový útlak je však sofistikovanější než útlak dělníků ze strany kapitalistů, ačkoli jeho důsledky nejsou o nic méně drastické. Každá kultura se chce reprodukovat a k tomu potřebuje omezit, lépe řečeno určitým způsobem konstruovat či produkovat sexualitu. Některé vlastnosti, sklony či způsoby chování a prožívání se označí za přirozené, ontologicky dané, případně stvořené; ostatní se označí za úchylku nebo se jednoduše popře jejich možnost či existence; vyloučí se ti, kteří pravidla odmítají přijmout. Binarita pohlaví se prezentuje jako nezpochybnitelná, ve skutečnosti se však jedná o konstrukt, který slouží k upevnění řádu.
Papežský poradce: Papežovy názory na globální oteplování jsou stejně závazné jako odsouzení potratu
Biskup Marcelo Sánchez Sorondo
ŘÍM, 18. prosince 2015 (LifeSiteNews) – Konference Actonova institutu na téma „V dialogu s encyklikou Laudato si: může svobodný trh pomoci v péči o náš společný domov?“, která se konala v Římě 3. prosince, skončila vzrušenou diskusí o globálním oteplování a učení magisteria mezi jedním z předních zástupců Vatikánu a několika dalšími účastníky. Argentinský biskup Marcelo Sánchez Sorondo, blízký poradce papeže Františka a kancléř jak Papežské akademie věd, tak Papežské akademie společenských věd, zdůraznil, že papežovy výroky o vážnosti globálního oteplování, které vyslovil a encyklice Laudato si, jsou učením magisteria rovnajícím se nauce o tom, že potrat je hřích.
P. Joseph Fessio, SJ, zakladatel renomovaného amerického nakladatelství Ignatius Press, který získal doktorát z teologie u Josefa Ratzingera, ještě než byl povýšen na biskupa, řekl portálu LifeSiteNews: „Ani papež ani biskup Sorondo nemůže v otázce vědy mluvit se žádnou závaznou autoritou, takže použití slova ‚magisterium’ v obou případech je přinejlepším mylné a rozhodně prozrazuje nevzdělanost.“ P. Fessio dodal: „Klást rovnítko mezi postoj papeže k potratu a názor na globální oteplování je horší než chybné: je to pro Církev ztrapnění.“
Halíkovy vánoční knížky a RIV
Český knižní trh si zvykl na to, že každý rok před Vánoci vychází kniha Tomáše Halíka, kterou pak zájemci o plytké filosofování a lacinou spiritualitu naleznou pod stromečkem. Takový už je trh: lidé chtějí Harryho Pottera, dostanou Harryho Pottera, chtějí Halíka, dostanou Halíka. Autoři těchto publikací chtějí peníze, dostanou peníze úměrně tomu, jak moc lidé stojí o jejich díla. V souvislosti s Halíkovými knihami je zajímavá jiná věc – nejde totiž jen o komerční meditace na různá témata, ale podle prof. Halíka jde zároveň i o odborné knihy. Jak je to možné? Začneme trochu ze široka.
Víra (9): Víra a rozum (věda)
Je třeba užívat rozumu, vždyť jím se lišíme od zvířat, ale nepřeceňovat ho, zejména pak neupadnout do hříchu rozumové pýchy, která zaslepí člověka. Ježíš sám pravil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a učenými, a žes je zjevil maličkým“ (Mat 11,25 a Luk 10,21). Podobně sv. Pavel v 1 Kor 1,19-25 klade proti sobě moudrost čistě lidskou a moudrost Boží a v Kol 2,8 vybízí věřící, aby si dali pozor, aby je nikdo neošálil „světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“.
Věda představuje rozumem uspořádané poznatky, které jsou zdůvodněny a doloženy na základě principů té které vědě vlastních. Vztah mezi vědou a vírou tudíž vychází ze vztahu mezi rozumem a vírou.
Tak jako milost předpokládá přirozenost, předpokládá víra rozum. Dříve než je možné někomu a něčemu, co on tvrdí, uvěřit, je třeba poznat věrohodnost toho. Proto píše sv. Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12).
Bůh nebo Evoluce?
Popravdě řečeno, nic jsem od polemického semináře na téma Bůh nebo Evoluce, který proběhl 8. září ve Šlapanicích u Brna, neočekával. Možná jsem však jako člen jednoho z pořadatelů byl skeptický až příliš. Byl jsem si vědom, že seminář sotva vyřeší spor, táhnoucí se dějinami dlouhá tisíciletí – neboť ve skutečnosti nepůjde tolik o diskusi nad pravdivostí či omylností v časovém úseku poměrně mladé teorie darwinismu, ale nad věčnou otázkou existence Boha.
V konečném výsledku mohu říci, že jsem se nemýlil. Přesto nemohu napsat, že by se moje skepse potvrdila.
Věda a počátky vesmíru VII
3.3 Metodologický monismus
Každá speciální věda postihuje vlastními metodami určitý aspekt reality, přičemž od ostatních aspektů vědomě abstrahuje. V určité fázi výzkumu je to samozřejmě možné a žádoucí. Stěží však můžeme říci, že vědec, pokud se jeho práce otázky vzniku vesmíru netýkají, je metodologickým monistou, jeho postoj je spíš postojem indiferentním – otázky se práce netýkají, proto je neřeší. Situace se rapidně změní ve chvíli, kdy se dané otázky samy začnou nabízet, jak tomu je kupříkladu v kosmologii, v biologii a jiných disciplínách.
Řada vědců je toho názoru, že v takové chvíli je třeba užít principu Occamovy břitvy, podle které je třeba hledat vysvětlení, která jsou funkční a zároveň užívají méně principů, tj. jsou jednodušší. Stvořitel je chápán jako jakýsi princip navíc, který se nemá zavádět, dokud jsou věci vysvětlitelné bez něj. Problémem je, že vědci často, aby se obešli bez tohoto principu, jsou nuceni přicházet s poměrně krkolomnými vysvětleními, která jsou v konečné fázi proti duchu Occamovy břitvy – Stvořitel je sice odsunut mimo vědu, ale kvůli tomu je zavedeno mnoho různých nových principů, často ad hoc (Einsteinova kosmologická konstanta, Hoyleova teorie ustáleného stavu, Hawkingův přechod na euklidovský čas). Occamova břitva zde může popírat sama sebe – pomocí ní je odřezán jeden princip, a aby se bylo možné mu vyhnout, jsou zaváděny principy nové.
Věda a počátky vesmíru VI
3 Počátky vesmíru a věda
Byly představeny dvě základní pojetí počátku vesmíru – teismus a monismus. V této části chceme zamyslet nad tím, zda tyto navýsost filosofické otázky mají nějaký vliv na speciální vědu, zda věda je na jejich zodpovězení nezávislá či naopak přijímá implicitně či explicitně jednu nebo druhou odpověď a zda tuto odpověď můžeme dostat v rámci speciální vědy samotné. V zásadě můžeme rozlišit několik názorů na vztah vědy a filosofických otázek spojených s počátkem vesmíru:
Věda a počátky vesmíru IV
2.2.2 Neohraničený (nevzniklý) vesmír
Podle Plotína [1] svět ve své mnohotvárnosti vzniká emanací z božského Jednoho, tj. absolutního jsoucna (nejde však o akt stvoření, ale o jakési vyzařování). Jedno nemá ani počátek a konec a to, co z něj emanuje, má původ v tomto jsoucnu bez počátku a konce. Prvním výronem z Jednoho, které Plotínos ztotožňuje s Platónovou ideou dobra, je duch (nús). Duch v myšlení tvoří svět idejí. Výronem ducha je duše, která oživuje smyslový svět a tvoří jej na základě idejí. Plotínos rozeznává jednak duši světa, jednak jednotlivé duše, které s ní tvoří jakousi jednotu. Duše jsou dvojího druhu, vyšší zaměřené k duchu a nižší tíhnoucí ke hmotě. Plotínovo pojetí emanace znovu oživuje filosof Jiří Zeman [2] a spojuje je s teorií informace.
