Štítek: Písmo svaté

Krize Církve / Překlady Libora Rösnera

Papež je papežem pouze tehdy, když hlásá o Kristu pravdu

- by Ignác Pospíšil - 15 Comments.

Přetrvávající krize v Církvi s sebou přináší otázky katolíků ohledně neomylnosti nástupců sv. Petra. K tématu se vyjádřil i polský kněz z řádu paulánů o. Augustyn Pelanowski OSPPE.

 O. Augustyn Pelanowski se v jednom svém kázání zamýšlí nad pravým poznáním Boha. „Je mé poznání v souladu s Jeho učením, nebo jde čistě jen o můj subjektivní úsudek?“ ptá se a dodává, že před započetím kázání prosil Boha o to, aby se stal Jeho nástrojem a aby hlásal to, co je v souladu s Jeho vůlí. „Máme si Boha představovat, jak se nám zlíbí, anebo tak, jak On sám v nás touží přebývat?“ pokládá další řečnickou otázku.

„Pán Ježíš hovoří v jednom podobenství o vlcích v rouších beránčích. Vlk je skutečnost, je to pravda o něm, kdežto roucho beránčí je představa, jakou o sobě vlk má. Může ovšem dojít k tomu, že zloděj převlečený za pastýře uvěří tomu, že pastýřem doopravdy je, nicméně opak je pravdou. Vzpomeňme jen na farizeje, na jejichž adresu už toho bylo řečeno tolik nepěkného. Jejich pověst je dosti špatná, ačkoli byli neobyčejně zbožnými lidmi, náboženstvím formovanými askety, kteří opravdu věřili. […] Tito farizejové však ve své náboženské praxi tak zakrněli, že komentáře k Písmu a jeho interpretace kladli nad Písmo samotné. Právní předpisy stály v jejich představách nad vnuknutími Ducha Svatého. Omezovali se pouze na prázdná slova a ztratili tak spojení s vůlí Ducha Svatého, s Jeho působením. Stavěli se nad samotného Boha, což jim Ježíš nesčetněkrát vytkl. Všichni se shodneme na tom, že je zavádějící klást lidské výroky nad učení Boží. Šlo by o modloslužbu prokazovanou osobě či instituci, kdyby si jakákoli autorita nárokovala právo k měnění Božího učení, kdyby někdo prohlásil: ,Já to vím lépe než Bůh‘ nebo ,Ono je to jinak‘,“ říká o. Pelanowski a poté přechází k objasnění otázky fungování papežské autority.

Připomíná Ježíšův rozhovor se sv. Petrem, v němž se Syn Boží tázal apoštolů, za koho Ho lidé pokládají: „Žijeme v době, kdy tento rozhovor probíhá přímo před našima očima. Ježíš položil otázku a apoštolové Mu dávali různé odpovědi. Jenom Petr vyřkl plnou pravdu, pravdu shodnou s Ježíšovým očekáváním. Pověděl, kým Ježíš doopravdy byl, ne to, co si mysleli lidé. Petr odpovídal v souladu se zjevením: ,Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha‘,“ říká paulán s dovětkem, že i Ježíš pověděl Petrovi plnou pravdu o něm – pravdu o skále, na které je vybudována Církev. Tím se započal Petrův primát, avšak, jak podotýká o. Pelanowski, „Petr je skálou jen a pouze tehdy, když hlásá pravdu o tom, kým je Ježíš, neboť v jiné scéně, když Kristus předpovídá svůj kříž, se Petr bouřil a chtěl provádět jakousi cenzuru a nehovořit o utrpení. V odpověď na svá slova uslyšel: ,Jdi mi z očí, satane‘!“ (Pokračování textu…)

Papež je papežem pouze tehdy, když hlásá o Kristu pravdu Read More
Krize Církve / Magister

Jak papež František zrušil peklo, očistec a nebe

- by Ignác Pospíšil - 49 Comments.

Eugenio Scalfari, neoddiskutovatelná autorita italského sekulárního myšlení, se 9. října ve významném listu La Repubblica, jejímž je zakladatelem, vrátil k údajné „revoluci“ tohoto pontifikátu slovy Františkových výroků, které pocházejí z jeho častých rozhovorů s papežem:

„Papež František zrušil místa, kam se měla údajně odebrat duše po smrti: peklo, očistec, nebe. Zastává názor, že duše ovládané zlem, které nečinily pokání, přestanou existovat, zatímco ti, kteří se osvobodili od zlého, budou přijati do věčné blaženosti, kde patří na Boha.“

Hned nato poznamenává:

„Poslední soud, který patří k tradici církve, tudíž ztrácí smysl. Zůstává pouhou iluzí, která dala v dějinách umění vzniknout nádherným obrazům. Ničím jiným.“

Lze vážně pochybovat o tom, že se papež František skutečně chce zbavit „posledních věcí“, jak to popisuje Scalfari. V jeho kázáních nicméně skutečně je něco, co prakticky vede k zamlžení posledního soudu a protikladného osudu spasených a zatracených. (Pokračování textu…)

Jak papež František zrušil peklo, očistec a nebe Read More
Feser, Edward / Krize Církve / O víře

Omylnost papežů (1.)

- by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Katolická nauka o učitelské autoritě papeže je docela jasná, ale mnoho lidí ji velmi špatně chápe. Jeden nekatolický přítel se mě nedávno zeptal, jestli papež může teoreticky zvrátit učení Církve o homosexualitě. Tázal se: „On by k tomu nemohl prostě učinit prohlášení ex cathedra, nebo ano?”  Tedy ne, to by nemohl. Tak to zkrátka nefunguje. Někteří lidé se domnívají, že katolická nauka říká, že papež je neomylný, nejen když vydává prohlášení ex cathedra, ale ve všem, co dělá a říká. Tak tomu ale jednoduše není. Katolická nauka připouští, že se papežové mohou dopouštět vážných omylů, dokonce i omylů, které se jistým způsobem týkají věroučných otázek.

Mnoho katolíků to všechno ví, ale často špatně chápou papežskou autoritu i v jiných směrech. Někteří se domnívají, že katolík je povinen přijímat učení papeže, jen když ho papež předkládá jako neomylné. To není pravda. Navzdory tomuto „minimalistickému“ postoji je mnoho toto, co katolíci musejí schvalovat, i když se to nepodává jako neomylné. Jiní se domnívají, že katolík musí víceméně souhlasit s každým názorem či rozhodnutím papeže ve věcech týkajících se teologie, filosofie, politiky apod., i když nejsou předkládány jako neomylné. To však rovněž není pravda. V rozporu s tímto „maximalistickým“ názorem existuje mnoho věcí, které katolíci mají pouze s úctou uvážit, avšak nemusejí s tím nutně souhlasit. Katolická nauka je jako vždy vyvážená, je to střed mezi extrémy – v tomto případě mezi extrémem minimalistickým a maximalistickým. Má však také své nuance, a abychom jim porozuměli, je třeba rozlišovat některé věci, které se často ignorují. (Pokračování textu…)

Omylnost papežů (1.) Read More
Krize Církve / Malý, Radomír / Mattei, Roberto de / O víře / Polemiky / Vyvracení mýtů

Roberto de Mattei: Farizeové a saduceové naší doby

- by Ignác Pospíšil - 9 Comments.
Ježíš hovoří s farizeji.

Kritika farizeů je mottem, které se často opakuje ve slovech papeže Františka. V mnoha vystoupeních mezi lety 2013 a  2015 mluvil o „nemoci farizeů“ (7. listopadu 2013), o „těch, kteří napadají Krista ze nerespektování sabatu“ (1. dubna 2014), o „pokušeni soběstačnosti a klerikalismu, omezení víry na normy a instituce, jak to dělali znalci Písma a farizeové v době Ježíšově“ (19. září 2014). 30. srpna 2015 při modlitbě Anděl Páně papež řekl, že tak, jak tomu bylo v případě farizeů, „tak i pro nás je něčím nebezpečným považovat se za lepší než jiní jen proto, že zachováváme zásady a zvyklosti, zejména když nemilujeme své bližní, máme tvrdé srdce, jsme arogantní a pyšní.“ 8. listopadu 2015 papež postavil do protikladu chování znalců Písma a farizeů, spočívající na vylučování se, k chování Ježíše, které spočívá na „inkluzi“ (začleňování).

Přirovnání k farizeům je zřejmé i v případě papežovy promluvy ze 24. října na závěr 14. zasedání letošní řádné biskupské synody o rodině. Komu patří ta „uzavřená srdce, která se často skrývají za naukou Církve nebo za dobrými úmysly, aby zasedla na stolci Mojžíšově a soudila, někdy s pocitem nadřazenosti a s povrchností, těžké případy a zraněné rodiny,“ ne-li „farizeům, kteří si z náboženství dělají (nikdy nekončící) řetěz přikázání“ (26.června 2014)? Je vidět, že k farizeům podle Františka náleží každý, kdo nekompromisně brání Boží přikázání, předpisy a absolutní, jednoznačně závazné normy Církve. (Pokračování textu…)

Roberto de Mattei: Farizeové a saduceové naší doby Read More
Kretschmer. Michal / Krize Církve / O víře / Polemiky / Vyvracení mýtů

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Konfrontace: pastorační perspektivy (1)

- by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Hlásat evangelium rodiny v dnešních různých podmínkách

V bodě 29 se uveden odkaz na Jan 3,16-17. Ten je však selektivní. Evangelium totiž pak v dalších verších pokračuje „kdo nevěří, je již odsouzen“ a „lidé si zamilovali více tmu než světlo“.


V bodě 30 se správně zdůrazňuje svědectví, tj. dobrý příklad, manželů a rodin a varuje se před „mořem slov“. Opomíjí se však hlásání jednoznačné nauky církve nemnoha, ale jasnými slovy.

V bodě 32 se správně upozorňuje na důsledky „krize víry“ a konstatuje se, že „při silné víře nemají některá vnucovaná kulturní hlediska oslabující rodinu a manželství žádný dopad“. Bylo by tu vhodné vysloveně odsoudit bludy (eufemisticky nazývané „kulturními hledisky“), které jsou proti křesťanskému manželství a správnému užívání lidské sexuality a někdy vyvěrají z nesprávného pojetí přirozenosti člověka (jako je teorie genderu).

V bodě 33 je řeč o „nejhlubší očekávání lidské osoby“. Tou je však i v přirozené rovině blaženost, jejíž součástí je harmonický rodinný život. Nelze také naznačovat protiklad mezi „normativem“ a „hodnotami“. Hodnoty jsou něčím subjektivním, a proto je lépe se na ně moc neodvolávat[i]. Vždy je třeba ukazovat to, co být má a jak je dobré, a zároveň odrazovat od toho, co tomu odporuje. Je třeba si všimnout, že desatero (Ex kap. 20; Deut kap. 5) má především formu zákazů.

V bodě 34 je zmíněno „slovo Boží“ jako „kritérium pro posouzení“. Bylo by vhodné doplnit, že ne vše, co je závazné pro lidský život, se v něm nachází. Dalšími zdroji jsou apoštolská tradice, závazné učení církve a přirozený zákon (např. o nepřípustnosti umělého oplodnění v Písmu nic nenajdeme).

V bodě 35 se píše o „pozitivnějším přístupu k bohatství různých náboženských zkušeností“. Jistě že v nekřesťanských náboženstvích se nenacházejí jen omyly; přílišné zdůrazňování pravd v nich obsažených může však vést k synkretismu. Lépe by se bylo se tu odvolávat na lidský rozum, který správným uvažováním může dospět k základním pravdám o manželství a rodinném životě.

Bod 38 se zabývá vnějšími okolnostmi, které „brání rodinnému životu“. Správně volá po jejich „otevřeném odsouzení“. Snad by bylo vhodné v této souvislosti zde odkázat na sociální učení církve včetně nauky o vztahu státu a církve. Zapomíná se tu také, že s některými lidmi a „strukturami společnosti“ nelze vést smysluplný dialog, protože se staví nepřátelsky nejen k církvi, ale i k tomu, co patří k správnému lidskému životu na přirozené úrovni, a nemají zájem o pravdu. (Pokračování textu…)

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Konfrontace: pastorační perspektivy (1) Read More
Kretschmer. Michal / Krize Církve / O víře / Polemiky / Vyvracení mýtů

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (1): Úvod

- by Ignác Pospíšil - 29 Comments.

V dalším textu se budu zabývat závěrečným dokumentem mimořádné synody o rodině, která se konala ve dnech 5. – 19. října 2014. Nejedná se o dokument církevního magisteria, ale o pracovní dokument biskupské synody, který má sloužit jako podklad k další diskusi (včetně odpovědí na další rozeslaný dotazník). Na tuto mimořádnou synodu má pak navázat řádná synoda v roce 2015. Dokument postrádá tedy jakoukoliv věroučnou závaznost, a tudíž je možné mu ve všem odporovat s čestnými úmysly. Přesto je tento dokument důležitý, neboť ukazuje směřování církve, které se přes odpor některých konservativních biskupů moc nezměnilo. Přesně vzato nejedná se o dokument týkající se jen rodiny a manželství, neboť se zabývá také sexuálním soužitím mimo manželství, dokonce homosexuálním, což rozhodně nelze označit za rodinu.

Všech 62 bodů dokumentu získalo nadpoloviční většinu při hlasování o nich, pouze body 52, 53 a 55 nedosáhly dvoutřetinové většiny potřebné k jejich schválení synodou, ale přesto byly z rozhodnutí papeže Františka ponechány v závěrečném dokumentu. V dalším budu citovat z českého překladu „Relatio Synodi 3. mimořádné synody biskupů: Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace“[i]. (Pokračování textu…)

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (1): Úvod Read More
Bible / Kretschmer. Michal

Příběhy Josefovy (7): Jakobovo požehání, smrt a pohřeb

- by Ignác Pospíšil - 1 Comment
Jakob žehná synům Josefovým

Kapitola 48 především popisuje požehnání, které udělil Jakob Josefovým synům. Když bylo pak Josefovi „oznámeno, že jest otec nemocen“ (48,1), vydal se za ním se svými syny. „Když bylo starci řečeno: ‚Hle, syn tvůj Josef přichází k tobě,‘ vzpřímil se a posadil se na lůžku“ (48,2). Vzpomenul příslib, který dostal od Boha v Luze (28,10-19), že Bůh jeho potomstvo rozmnoží a že požehnána budou v něm a v jeho potomstvu všecka pokolení země. Josefovi synové, kteří se mu narodili v Egyptě, Efraim a Manasses budou v jeho „očích rovni Rubenovi a Simeonovi“ (48,5). Tak je adoptoval. Při dělení zaslíbené země pak oba představují samostatný kmen a dostává se jim podílu na dobyté zemi (Joz kap. 16 a 17). Pak Josef na jeho přání přivedl k němu své syny. Svého staršího Manasse postavil tak, aby mu jeho otec mohl žehnat pravicí. To proto, že pravice má význam něčeho správného, každopádně je přednější než levice. Otec ale překřížil ruce a pravicí požehnal Efraimovi. Josef „chopiv se otcovy ruky snažil se zvednouti ji s hlavy Efraimovy a přenésti na hlavu Manassovu“ (48,17). Otec mu však řekl, že ví, co dělá, že Josefův mladší syn bude větší než starší, i když i z něho vzejdou národy (48,19), což se pak prokázalo v dalších dějinách Izraele.

Celá návštěva Josefa a jeho synů u Jakoba končí pak jeho proroctvím: „Bůh bude s vámi a přivede vás zase do země vašich otců“ (48,21).

Otcova nemoc byla zřejmě vážná a tak Josef tuší, že se s ním setká naposled. Bere sebou i své syny, neboť tyto své vnuky ještě neviděl, jak plyne z jeho dotazu v 48,8. Nejde tu o nějakou zdvořilostní návštěvu ani ji nelze zcela vysvětlit synovskou úctou. Josef ví, že otec chce před smrtí uspořádat nejen své pozemské záležitosti, ale udělit jako hlava rodiny i zvláštní požehnání. Vždyť Jakob byl požehnán nejen od Isáka (kap. 27 a 28), ale i od anděla, který s ním zápasil (32,30). Josef své syny „vzal z klína otcova“ (48,12). Nejde tu o ritus přijetí za vlastní (jako v 30,3; 50,23), ale spíše o projev dědečkovy lásky k synům toho, jehož měl za ztraceného. Ostatně přijetí Josefových synů za své Jakob oznámil už předtím (48,5). Jakobovu radost z tohoto rodinného setkání vyjadřují jeho slova: „Není mi odepřeno spatřiti tebe; nad to ukázal mi Bůh tvé potomstvo“ (48,11). „Poklonil se až k zemi“ (48,12); on druhý nejvyšší muž zemi před svým otcem pastýřem. Snad tím také chtěl dát najevo, že zastáváním svého vysokého úřadu nezpychl. (Pokračování textu…)

Příběhy Josefovy (7): Jakobovo požehání, smrt a pohřeb Read More
František Saleský / Navedení k životu zbožnému / O víře

Navedení k životu zbožnému: IV. Že kdo se chce oddati zbožnosti a prospívati v ní, potřebuje duchovního vůdce.

- by Ignác Pospíšil - Leave a Comment
Sv. František Saleský

Když starý Tobiáš posílal syna svého, mladého Tobiáše, do Rages, odpověděl mu syn: „Neznám cesty, kudy se tam chodí!“ „Jdi tedy,“ řekl mu otec, „a hledej sobě některého věrného muže, kterýž by s tebou šel.“ (Tob. 5.) Totéž pravím já tobě, Filotheo. Chceš se dáti s rozvahou na cestu zbožnosti? Hledej si nějakého člověka věrného, aby šel s tebou a vedl tě. Toto připomenutí jest nade všecka jiná důležitější. Kdybys hledala sebe více, dí zbožný Avila, nikdy nenajdeš vůli Boží tak jistě, jako na cestě té pokorné poslušnosti, kterou znalci pravé zbožnosti tak doporučují a které se sami přidržují.

Svatá Terezie, vidouc, že Kateřina Kordovská koná kající skutky velice přísné, zatoužila velmi následovati jí v tom, a to proti radě svého zpovědníka, který jí to zakazoval, i cítila veliké pokušení neposlechnouti ho v této věci. A Bůh jí řekl: „Dcero má, ty jsi na dobré a bezpečné cestě. Vidíš-li, jaké kající skutky Kateřina koná? Ale já ti pravím, že si více vážím tvé poslušnosti.“ Protosi zamilovala tuto ctnost tolik, že mimo poslušnost, kterou byla povinna svým představeným, učinila zvláštní slib, že bude poslušna kteréhosi výtečného muže, a zavázala se podřizovati se jeho vedení a řízení. V tom pak našla veliké potěšení jako mnoho jiných duší před ní a po ní, které, aby byly lépe poddány Bohu, podrobily vůli svou vůli jeho služebníků, kteroužto věc sv. Kateřina Sienská na výsost chválí ve své knize „Rozmluva“. Zbožná kněžna sv. Alžběta se podřizovala svému zpovědníku, Konrádovi Mariborskému, se svrchovanou poslušností, a král francouzský sv. Ludvík, chystaje se již na smrt, dal svému synu mimo jiné také tuto radu: „Zpovídej se často; vyvol si schopného zpovědníka, aby to byl muž moudrý a opatrný, který by tě dovedl bezpečně vyučovati věcem, jichž ti bude potřebí.“ (Pokračování textu…)

Navedení k životu zbožnému: IV. Že kdo se chce oddati zbožnosti a prospívati v ní, potřebuje duchovního vůdce. Read More
Bible / Kretschmer. Michal

Příběhy Josefovy (6): Otec a Josefovi bratři se usazují v Egyptě

- by Ignác Pospíšil - Leave a Comment
Znovushledání Jákoba a Josefa

Kapitola 46 líčí, jak Izrael vzal všechno, co měl, a vydal se s celým svým rodem na cestu do Egypta. Vypočítává též, kdo všechno s ním putoval, především syny jeho synů; celkem šedesát šest duší kromě žen jeho synů (46,26).

U Studny přísahy „přinesl oběti Bohu otce svého Isáka“ (46,1). Bůh se mu pak ukázal v nočním vidění a řekl mu: „Neboj se, vydej se dolů do Egypta, neboť učiním tam z tebe veliký národ“ (46,3). Pak pokračoval v cestě do Egypta „s celým svým potomstvem, se syny, vnuky a s celým rodem“ (46,6-7). Celkem přišlo do Egypta s Jakobem šedesát šest jeho potomků a k tomu ženy jeho synů (46,26).

Když se již přibližovali, poslal Jakob k Josefovi Judu, aby mu to oznámil. Josef dal „zapřáhnouti do svého vozu a jel tam otci naproti; uzřev ho, padl mu kolem šíje a objímaje ho plakal“ (46,29). Pak řekl, že oznámí faraonovi, že přišel jeho otec a bratři, kteří jsou „pastýři ovcí a zabývají se chovem dobytka; brav svůj a skot a všecek svůj majetek přivedli s sebou“ (46,32). To také mají říci faraonovi, až se jich bude ptát na jejich zaměstnání, aby směli přebývat v Gessenu, neboť Egypťané se štítí pastýřů ovcí. (Pokračování textu…)

Příběhy Josefovy (6): Otec a Josefovi bratři se usazují v Egyptě Read More
Bible / Kretschmer. Michal

Příběhy Josefovy (5): Josef se dává poznat svým bratřím

- by Ignác Pospíšil - Leave a Comment
Josef se dává poznat svým bratřím.

Kapitola 44 líčí, jak Josef nastrojil důkazy tak, že se jevilo, že Benjamin mu ukradl jeho stříbrnou číši, kterou Josefův správce nalezl v jeho pytli (44,12), když ji tam předtím tajně vložil (44,2). Bratři se pak vracejí, Josef jim říká: „Kdo ukradl číši, ať jest mým otrokem; vy ostatní můžete volně odejíti k otci svému“ (44,17). Nato se Juda odhodlaně ujal slova a řekl: „Ať jsem raději já tvým otrokem, neboť já jsem se za něho zaručil“ (44,32). Nechtěl se vrátit bez Benjamina ke svému otci, neboť nechtěl být svědkem otcova neštěstí (44,34).

Nebylo by se hodilo, aby se Josef dal poznat svým bratřím, když byli na společné hostině rozjařeni a zbaveni tak svých obav. Jde tu o příliš vážnou věc, aby na ní reagovali podnapilí. Bratři sice již jednou ukázali spravedlnost, že si neponechali peníze, o kterých nevěděli, že jsou jim darovány (43,21), ale tenkrát s nimi nebyl Benjamin. Zdá se, že Josef chce tímto způsobem udržet u sebe Benjamina, když by jako zloděj (a jako ten, kdo zradil důvěru hostitele) nemohl být propuštěn, a také vyzkoušet své bratry, zda budou solidární s Benjaminem.

Správce, když bratry dohonil (44,6), prohledává jejich pytle a přitom končí Benjaminovým pytlem, aby tak byli všichni bratři tím otřeseni. „V pytli Benjaminově číši našel. Tu oni roztrhli svá roucha a naloživše opět pytle na osly, vrátili se“ (44,12-13). Roztržení rouch bylo tehdejším znamením smutku a neštěstí. Ruben roztrhl své roucho, když Josefa nenašel v cisterně (37,30), stejně tak Jakob (37,34), když uviděl Josefovu suknici a měl za to, že ho roztrhala šelma. (Pokračování textu…)

Příběhy Josefovy (5): Josef se dává poznat svým bratřím Read More
Bible / Kretschmer. Michal

Příběhy Josefovy (4): Josefovi bratři nakupují obilí v Egyptě

- by Ignác Pospíšil - Leave a Comment
Plačící Josef

Kapitola 42 vypráví o první cestě Josefových bratří do Egypta. Když v Kannanu byl hlad a Jakob uslyšel, že v Egyptě lze nakoupit potraviny, poslal tam své syny, aby nakoupili, „čeho potřebujeme, bychom se mohli uživiti a nezahynuli hladem“ (42,2). Deset bratrů (kromě Benjamina, kterého otec nepustil) se vydalo na cestu.

Obilí se v Egyptě prodávalo jen s dovolením Josefa. „Když mu bratři učinili poklonu, poznal je, ale velmi přísně, jako cizince je oslovil“ (42,6-7) a tázal se jich, odkud pocházejí. Bratři ho ale nepoznali. Josef si vzpomněl na své sny a řekl svým bratrům, že jsou vyzvědači. Ti se hájili a sdělili mu, že je jich dvanáct, přičemž „nejmladší jest u otce, druhý není na živu“ (42,13). Josef jim řekl, že to musí dokázat tím, že jeden z nich půjde a přivede nejmladšího bratra a ostatní zatím zůstanou ve vazbě. A dal je „na tři dny vsaditi do žaláře“ (42,17). Poté je nechal vyvésti ze žaláře a se slovy, že se bojí Boha, propustil všechny až na jednoho, aby mohli donést domů obilí, které koupili.

Bratři si mezi sebou řekl: „Zaslouženě toto trpíme, neboť jsme se provinili proti svému bratru“ (42,21). Ruben jim připomněl, že jim tenkrát řekl, aby se neprohřešovali proti Josefovi a oni ho neposlechli. Bratři netušili, že „jim Josef rozumí, poněvadž s nimi mluvil skrze tlumočníka“ (42,23). Josef zaplakal, ale tak, aby to bratři neviděli, a pak „dal před nimi Simeona vzíti a svázati“ (42,25). Svým služebníkům nařídil, aby „jim naplnili pytle obilím, peníze však, aby vložili každému z nich do jeho pytle a nad to aby jim dali potravin na cestu“.

Když přišli ke svému otci, „vypravovali mu všecko, co se jim bylo přihodilo“ (42,29). Vysypali obilí a každý nalezl v pytli peníze. Jakob na to pravil: „Připravíte mne o děti. Josefa již není, Simeon jest ve vězení a Benjamina chcete mi odvésti“ (42,36). Ačkoli Ruben se za Benjamina zaručil, otec nedovolil, aby odešli do Egypta. (Pokračování textu…)

Příběhy Josefovy (4): Josefovi bratři nakupují obilí v Egyptě Read More
Bible / Kretschmer. Michal / Životy svatých

Příběhy Josefovy (3): Faraonovy sny a Josefovo povýšení

- by Ignác Pospíšil - 1 Comment
Josef vykládá faraonovi sen

Kapitola 41 vypráví o faraonových snech, které měl dva roky poté, co k sobě opět povolal svého nejvyššího číšníka, a o tom, jak mu je Josef vyložil a jakou radu mu pak dal.

V prvním snu „sedm krav, ošklivých a vyhublých“ (41,3) pohltilo „sedm krav, které byly neobyčejně pěkné a masité“, avšak přesto neztloustly, ale „zůstaly ošklivé a hubené jako dříve“ (41,4; 41,21). V druhém snu sedm slaboučkých a zkažených klasů pohltilo sedm plných a krásných klasů. Když se faraon probudil, povolal egyptské hadače a mudrce, „avšak nebylo nikoho, kdo by jej mohl vyložiti“ (41,8). Vykládání snů nebylo tenkrát nic neobvyklého a patřilo k egyptské kultuře. Teprve pak si nejvyšší číšník vzpomněl na Josefa, jak vyložil jeho sen i sen nejvyššího pekaře a jak se Josefův výklad ukázal správným.

Ihned na faraonův „rozkaz vyvedli Josefa ze žaláře, ostříhali ho, převlékli a přivedli“, aby se mohl podle tehdejší dvorní etikety objevit před faraonem. Ten mu řekl: „Měl jsem sny, a není nikoho, kdo by mi je vyložil. Slyšel jsem však, že ty velmi důmyslně umíš je vykládati.“ Josef odpověděl: „Ne já, ale Bůh dá faraonovi příznivou odpověď“ (41,15-16). Faraon pak podrobně vypravoval Josefovi své sny. Ten mu řekl, že Bůh mu ukázal, „co hodlá učiniti“ (41,25), a vysvětlil mu, že nejprve bude „sedm let veliké úrody po celém Egyptě; po nich přijde sedm let jiných takové neúrody, že se zapomene na všecek předchozí nadbytek“ (41,29-30).

Pak Josef faraonovi poradil, aby ustanovil moudrého muže, který se svými úředníky postará o to, aby pětina úrody byla ukládána do sýpek, aby pak v následujících sedmi létech hladu nebyla „země nedostatkem zhubena“ (41,36). Faraon pak ustanovil Josefa jako druhého muže ve své říši. „Vzav prsten s ruky své, dal mu jej na ruku; oblékl ho v kmentové roucho a kolem hrdla mu zavěsil zlatý řetěz. Pak mu kázal vystoupiti na svůj druhý vůz a dal hlasateli provolávati, aby všichni před ním skláněli kolena a věděli, že jest ustanoven nad celým Egyptem.“ (41,42-43). Tak ho instaloval do jeho úřadu. Faraon též dal Josefovi „Asenet, dceru Putifara, kněze heliopolskeho“ (41,45) za manželku. Následovalo pak sedm úrodných let, během kterých mu Asenet porodila dva syny: staršího Manasse, mladšího Efraima (41,50-52). Po nich přišlo sedm let neúrody. Když i v Egyptě volal lid o pokrm, otevřel Josef „sýpky a prodával Egypťanům“ (41,56). Také z okolních zemí kvůli hladu tam panujícímu přicházeli nakoupit obilí. (Pokračování textu…)

Příběhy Josefovy (3): Faraonovy sny a Josefovo povýšení Read More
Bible / Kretschmer. Michal / Životy svatých

Příběhy Josefovy (2): Josef u Putifara a v žaláři

- by Ignác Pospíšil - Leave a Comment
Josef a Putifarka

Kapitola 39 popisuje svádění Putifatrovy ženy, křivé obvinění Josefa, jenž ji odmítl, a posléze Josefův vzestup v žaláři, do kterého ho Putifar uvrhl.

Josef, poté co byl prodán, „odveden byl do Egypta; tam ho koupil od Ismaelských, kteří ho přivedli, Putifar, dvořenín faraonův, velitel osobní stráže, Egypťan“ (39,1). Byl jeho otrokem, ale co pro něj konal, se dařilo. To proto, že „Hospodin byl s ním“ (39,2), nejen v jeho vnitřním utrpení, ale i navenek. Jeho pán mu Božím řízením přiděloval práci, která byla v domě, takže Putifar to viděl a, ač pohan. „věděl velmi dobře, že Hospodin jest s ním, že všecko, cokoliv činí, jeho ruka řídí“ (39,3). Proto ho ustanovil nade vším, co bylo jeho, „takže spravoval nejen svěřený dům, nýbrž všecko, co mu bylo dáno na starost“ (39,4). „Hospodin žehnal domu Egypťanovu pro Josefa“ (39,5) a tak Josefovým přičiněném rostl Putifarův majetek. (Pokračování textu…)

Příběhy Josefovy (2): Josef u Putifara a v žaláři Read More
Křesťanská politika / Kretschmer. Michal / Vyvracení mýtů

Zlo si nezasluhuje rovné podmínky

- by Ignác Pospíšil - 27 Comments.
Michal Krestchmer

Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.

Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným. (Pokračování textu…)

Zlo si nezasluhuje rovné podmínky Read More
Malý, Radomír / O víře / Vyvracení mýtů

Duše lidská je nesmrtelná!

- by Ignác Pospíšil - 24 Comments.
PhDr. Radomír Malý

Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.

Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život. (Pokračování textu…)

Duše lidská je nesmrtelná! Read More
Kretschmer. Michal / Krize Církve / O víře

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

- by Ignác Pospíšil - 1 Comment

Potřeba filosofie

Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).

V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9. (Pokračování textu…)

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3) Read More
Kretschmer. Michal / O víře

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)

- by Ignác Pospíšil - 11 Comments.

Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád

Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.“[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).

Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).

Podobně sv. Tomáš v  STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“. (Pokračování textu…)

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2) Read More
Argumentace / Kretschmer. Michal / O víře

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (1)

- by Ignác Pospíšil - 10 Comments.

Abychom naplnili cíl tohoto pojednání, je třeba nejprve vymezit, co jest řád, co je přirozené a nadpřirozené a pak teprve můžeme uvažovat o vztahu přirozeného a nadpřirozeného řádu.

Existence nadpřirozena je dnes popírána nejen atheisty, ale i některými křesťanskými theology. Na druhou stranu je některými věřícími nepřiměřeně snižován význam lidského rozumu a lidských činů vykonaných bez vztahu k víře. Oba tyto přístupy nejsou katolické. Kromě toho je někdy význam slova „nadpřirozené“ mylně zaměňován za „zázračné“. (Pokračování textu…)

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (1) Read More
Kiml, Tomáš / Křesťanská politika / Krize Církve

Rozhovor s katolíkem, co bere víru vážně

- by Ignác Pospíšil - 41 Comments.
Výchova katolíků dnes?!

Mohl byste se, prosím, krátce představit?

Jmenuji se T.K.* a pracuji v jedné nadnárodní společnosti jako řadový zaměstnanec. Společně s manželkou vychováváme 3 děti. Vzali jsme velmi vážně slib, který jsme při křtu těchto dětí dali, a tak jsme se rozhodli, že budou navštěvovat i církevní základní školu.

Myslíte si, že děti dostanou v církevní základní škole kvalitnější vzdělání než ve škole státní?

Musím přiznat, že z počátku jsem o tom byl přesvědčen, zvláště po kladných ohlasech mnoha rodičů, jejichž děti na tuto školu chodí. Též jsme tak nějak předpokládali, že je-li to škola církevní, bude i prostředí nějak lepší.

A byli jste zklamáni?

To se říci nedá. V určitém ohledu je to škola kvalitní a co se týká výuky, jsem s ní spokojen, ale v některých aspektech odráží stav naší společnosti a bohužel i Církve. (Pokračování textu…)

Rozhovor s katolíkem, co bere víru vážně Read More
Katolická církev / Kretschmer. Michal

Bojové řády

- by Ignác Pospíšil - 24 Comments.

Bojové řády, podobně jako inkvisice[1], neexistují v dnešním životě církve. Pokud formálně nezanikly, tak nevedou přípravu svých členů k boji, ale jsou to spíše dobročinné organisace. Tak Maltézský řád se oficiálně nazývá Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě. Působí tu další seskupení odvolávající se na staré tradice rytířských řádů, používající podobné symboly, avšak neustanovené církví. Svatý stolec proto v roce 2012 vydal prohlášení o tom, které rytířské řády uznává[2]. V článku se nebudu zabývat dějinami bojových řádů; od toho jsou jiní povolanější.

Nabízí se otázka, zda v dnešní době bojové řády jsou vůbec (byť v nějaké pozměněné formě) zapotřebí. Podobně je tomu s inkvisicí, jak jsem již o tom psal[3].

Čtenářům se omlouvám, že v některých věcech zde nedocházím k jednoznačným závěrům; jedná se o to, jak aplikovat obecné přístupy na dnešní situaci. Zde mohou být rozdílné názory, a proto v dalším textu jsou tyto problémy naznačeny a uvedeny i některé otázky. (Pokračování textu…)

Bojové řády Read More