Jakob žehná synům Josefovým

Kapitola 48 především popisuje požehnání, které udělil Jakob Josefovým synům. Když bylo pak Josefovi „oznámeno, že jest otec nemocen“ (48,1), vydal se za ním se svými syny. „Když bylo starci řečeno: ‚Hle, syn tvůj Josef přichází k tobě,‘ vzpřímil se a posadil se na lůžku“ (48,2). Vzpomenul příslib, který dostal od Boha v Luze (28,10-19), že Bůh jeho potomstvo rozmnoží a že požehnána budou v něm a v jeho potomstvu všecka pokolení země. Josefovi synové, kteří se mu narodili v Egyptě, Efraim a Manasses budou v jeho „očích rovni Rubenovi a Simeonovi“ (48,5). Tak je adoptoval. Při dělení zaslíbené země pak oba představují samostatný kmen a dostává se jim podílu na dobyté zemi (Joz kap. 16 a 17). Pak Josef na jeho přání přivedl k němu své syny. Svého staršího Manasse postavil tak, aby mu jeho otec mohl žehnat pravicí. To proto, že pravice má význam něčeho správného, každopádně je přednější než levice. Otec ale překřížil ruce a pravicí požehnal Efraimovi. Josef „chopiv se otcovy ruky snažil se zvednouti ji s hlavy Efraimovy a přenésti na hlavu Manassovu“ (48,17). Otec mu však řekl, že ví, co dělá, že Josefův mladší syn bude větší než starší, i když i z něho vzejdou národy (48,19), což se pak prokázalo v dalších dějinách Izraele.

Celá návštěva Josefa a jeho synů u Jakoba končí pak jeho proroctvím: „Bůh bude s vámi a přivede vás zase do země vašich otců“ (48,21).

Otcova nemoc byla zřejmě vážná a tak Josef tuší, že se s ním setká naposled. Bere sebou i své syny, neboť tyto své vnuky ještě neviděl, jak plyne z jeho dotazu v 48,8. Nejde tu o nějakou zdvořilostní návštěvu ani ji nelze zcela vysvětlit synovskou úctou. Josef ví, že otec chce před smrtí uspořádat nejen své pozemské záležitosti, ale udělit jako hlava rodiny i zvláštní požehnání. Vždyť Jakob byl požehnán nejen od Isáka (kap. 27 a 28), ale i od anděla, který s ním zápasil (32,30). Josef své syny „vzal z klína otcova“ (48,12). Nejde tu o ritus přijetí za vlastní (jako v 30,3; 50,23), ale spíše o projev dědečkovy lásky k synům toho, jehož měl za ztraceného. Ostatně přijetí Josefových synů za své Jakob oznámil už předtím (48,5). Jakobovu radost z tohoto rodinného setkání vyjadřují jeho slova: „Není mi odepřeno spatřiti tebe; nad to ukázal mi Bůh tvé potomstvo“ (48,11). „Poklonil se až k zemi“ (48,12); on druhý nejvyšší muž zemi před svým otcem pastýřem. Snad tím také chtěl dát najevo, že zastáváním svého vysokého úřadu nezpychl.

Požehnání Josefových synů znamená také požehnání pro Josefa, jak plyne ze slov: „V tobě požehnán bude Israel“ (48,20). Izrael zde znamená celé Jakobovo potomstvo. Požehnání není jen vyjádřením přání dobra, ale vyjadřuje též příslib Božího vedení a působení. To, že Jakob dává přednost Efraimovi, neplyne z nějaké stařecké umanutosti, ale z poznání daného Bohem, které se pak také projevilo při žehnání svých synů (kap. 49) prorockými slovy. Slova žehnání Josefových synů: „Buďtež jmenováni jménem mým, jakož i jmény mých otců Abrahama a Isáka a vrosťtež v množství na zemi“ odkazují především na to, že tu pokračuje uskutečňování zaslíbení, kterého se dostalo Abrahamovi (17,5).

Jakobovo požehnání vysvětluje, proč každý z kmenů vzešlých z Josefových synů pak dostává svůj dědičný podíl (Joz 14,4) v dobyté zaslíbené zemi jako i kmeny vzešlé z ostatních synů Jakobových (kromě kmene Levi – viz Joz 18,7). Josefovi synové totiž tvořili dva kmeny, Manasse a Efraima, a Leviovcům v té zemi nebyl dán žádný podíl (Joz 14,3-4).

Vidíme zde, jako na dalších místech Písma, že mladší je lepší než starší nebo alespoň má před ním přednost. Můžeme zde vzpomenout na Kaina a Abela (4,1-8), na Isáka, který ač mladší než Ismael, byl synem zaslíbeným Abrahamu a v něm trvala smlouva uzavřená s Abrahamem (17,15-19), na Jakoba, který za pomoci lstivého jednání Rebeky uchvátil požehnání Isáka (27,1-40) a přesto je vyvolen (Mal 1,2-3; Řím 9,13), na Davida, kterého Samuel pomazal uprostřed jeho starších bratrů (1 Sam 16,6-13), na bratry z Ježíšova podobenství o marnotratném synu (Luk 15, 11-32). Konečně pak na nový Israel, církev, která měla a má mnoho těžkostí s židy, původním Israelem. Jako Abel je předobrazem Ježíše Krista, tak jeho starší bratr Kain jeho vrahů.

Kapitola 49 z největší části líčí požehnání umírajícího Jakoba jeho synům včetně jeho prorockých slov, z nichž nejvýznamnější je, že z pokolení Judova se narodí budoucí Spasitel (49,10; a poté Mat 1,1-16). To je mimo téma tohoto článku kromě trojího požehnání Josefa: „Bůh otce tvého bude tvým pomocníkem, a Všemohoucí bude ti žehnati hojným požehnáním s nebe shora, hojným požehnáním hlubin odpočívajících dole, hojným požehnáním prsů i lůna. Toto požehnání tvého otce bude větší, než požehnaní otců jeho, dokud nevzejdou vzácné plody pravěkých pahorků. Tato požehnání sneste se na hlavu Josefovu, na témě toho, jenž jest knížetem mezi bratry“ (49,25-26). Toto požehnání začíná slovy „Bůh otce tvého“, která odkazují k Jakobovu snu, ve kterém k němu mluvil Hospodin (kap. 28). A tam je odkaz na to, že ten, který s ním hovoří, je „Bůh otce tvého Abrahama a Bůh Isákův“ (28,13). Jde tu o posloupnost Božích činů vztahujícím se k patriarchům.

V prvé části této kapitoly Jakob vyslovuje ohledně svých synů jednotlivé výroky a jen Josef dostává přitom požehnání. Jsou to proroctví, jak plyne z Jakobových slov: „Shromážděte se, abych vám oznámil, co se bude díti s vámi v budoucích dnech“ (49,1). Poté však žehná všem synům, každému zvlášť.

Jakob poté přikázal, aby byl pochován „u mých otců ve dvojité jeskyni“ „v Kanaanu, kterou koupil s polem Abraham“ (49,30; kap. 23). Jakob ví, že těžiště pokračování jeho rodu není v Egyptě, ale v zemi zaslíbené Abrahamovi a Isákovi, kterou Bůh dává jemu i jeho potomkům (35,11-12). V této zemi, jako závdavek budoucího jejího vlastnictví, se nachází již hrob jeho rodiny. Pak zemřel (49,32). Naplnilo se tak Boží slib daný Jakobovi, že „Josef ti zatlačí oči“ (46,4).

Kapitola 50 líčí pohřeb Jakoba, prosbu bratrů o odpuštění a končí smrtí Josefa.

Josef plakal, líbal tvář svého otce (50,1) a „nařídil svým služebným lékařům, aby otce balsamovali“ (50,2). Po sedmdesáti dnech se souhlasem faraona, jsa vázán přísahou svému otci, se vydal s bratřími a různými činovníky faraonova dvora do Kannanu. Jakobovi synové tam pochovali svého otce v jeskyni. „Po otcově pohřbu vrátil se Josef s bratřími a s celým průvodem do Egypta“ (50,14).

Po otcově smrti se Josefovi bratři báli, aby jim neodplatil, co mu učinili. Prosili ho o odpuštění a vyznali svou nepravost. Když to Josef slyšel, byl dojat až k slzám. „Poté přišli bratři jeho sami k němu, poklonili se až k zemi“ (50,18). Josef svým bratrům řekl: „Nebojte se; můžeme odpírat vůli Boži? Měli jste se mnou zlé záměry, Bůh však to obrátil v dobré, aby mne povýšil – jak nyní vidíte – a zachránil četné národy“ (50,19-20). Řekl jim také, aby se nebáli, a že je bude živiti i jejich děti. „A těšil je, laskavě a vlídně k nim mluvě“ (50,21).

Před svou smrtí Josef řekl svým bratřím: „Po mé smrti Bůh vás navštíví a převede vás z této země do země, kterou přísežně slíbil Abrahamovi, Isákovi a Jakobovi“ (50,23) a zavázal je, aby vzali sebou jeho kosti. To se pak naplnilo, když Mojžíš vytáhnuv z Egypta, vzal sebou Josefovy kosti (Ex 13,19). „I zemřel dokonav sto doset let života svého. Potom byl balsamován a uložen do rakve v Egyptě“ (50,25). Poznamenejme k tomu, že Mojžíš, když vytáhnul z Egypta, „vzal též sebou Josefovy kosti“ (Ex 13,19). Až když za vedení Josueho obsadili zaslíbenou zemi, pohřbili tam Josefovy kosti (Joz 24,32).

Zatímco Josefovy slzy a objetí, když se s otcem setkal v zemi Gessen, byly slzami dojetí (46,29), nyní jsou to slzy zármutku. Potom se však ujme své povinnosti, jak se přísahou zavázal (47,29-31), aby zajistil, že Jakob bude pohřben v hrobce jeho předků. Vzhledem k horku bylo třeba před cestou balzamovat otcovo tělo. Jakobův pohřeb v Kanaanu má rysy státního egyptského pohřbu vysokého činovníka (50,11). V pohřebním průvodu byli vozy a jezdci (50,9). Vždyť Jakob faraonovi i požehnal (47,7) a šlo o otce druhého nejmocnějšího muže v Egyptě. Josefův pohřeb představuje protipól pozdějších událostí spojených s odchodem Izraelitů z Egypta. Tentokrát Josef odchází se souhlasem faraona (50,6) a faraonovi činovníci ho doprovázejí, po čtyři sta létech (Ex 12,40-41) však z Egypta uprchnou (Ex 14,5) a egyptské vojsko je bude pronásledovat (Ex 14,9). Při Jakobově pohřbu vozy a jezdci tvořili čestný doprovod, pak ale jsou součástí egyptské trestné výpravy. Po pohřbu se všichni v pořádku vracejí, při odchodu z Egypta se celé faraonovo vojsko utopí (Ex 14,28).

Zatímco Josef byl po smrti otce naplněn zármutkem, v bratrech ožila obava, že nyní, když už nemusí brát ohled na otce, se jim pomstí za jejich špatný čin. Josef rozpoznává Boží vůli a přijímá ji. To je vyvrcholení celého Božího řízení ohledně Josefa. Kdyby chtěl bratrům oplácet zlé zlým, protivil by se Boží vůli. Opakuje se zde myšlenka vyslovená již v 45,8.

Závěr

Josefovy příběhy jsou součástí dějin spásy. Vysvětlují, jak se Abrahamovo potomstvo, které si Bůh vyvolil, podle předpovědi dané Abrahamovi: „Věz předem, že potomstvo tvé hostem bude v cizí zemi, bude porobeno a utiskováno čtyři sta roků. Ale já budu souditi národ, kterému budou sloužiti, načež vytáhnou s velikým jměním“ (15,13), dostalo do Egypta, kde pak otročilo čtyři sta let (Ex 12,40) a pak skutečně s Boží pomocí odešlo se stříbrnými a zlatými šperky (Ex 3,21-22 a 12,35). Ilustrují cesty Boží prozřetelnosti, která užívá i zlé skutky ke svým cílům. Josefovy příběhy ukazují, že přes všechny těžkosti jeho života, Hospodin byl s ním (39,2; 39,23). Ukazují Josefovu spravedlnost a čistotu a také, jak Josef zkoušel své bratry, a potom, co se napravili, jak jim z celého srdce svého odpustil.

Josef je pro nás vzorem člověka, který žije s Bohem za všech okolností: v mládí s otcem, v otroctví v Putifarově domě, v žaláři i při zastávání vysoké funkce v Egyptě.

V příbězích Josefových se už nevyskytuje Bůh, který se zjevoval patriarchům Abrahamovi (kap. 15 a 22), Isákovi (kap. 26), Jakobovi (kap. 28 a 31, 32,25-30) a dokonce Isákově ženě Rebece (25,21-23). Bůh v nich působí, pomineme-li oba Josefovy sny, skrytě; dává Josefovi moudrost, žehná mu v jeho počínání a řídí celé dění a i zlo, které v něm se vyskytne, obrací k dobrému. Bůh Josefa činí spravedlivým a pomáhá mu, aby odpustil svým bratrům.

Josefův příběh se na rozdíl od přeběhů o Abrahamovi a Isákovi ani tak se nezabývá vztahem mezi otcem a synem, ale vztahy mezi bratry. Tím se liší od předchozích příběhů. Je také souvislý (nejde o po sobě volně seřazené episody) podaný s literárním mistrovstvím.

Josefův příběh na rozdíl od Abrahamova nemá velkou odezvu v Písmu, když pomineme místa, kde se hovoří souhrnně o Josefovu rodu (jako Deut 33,13-17). Velmi stručně jej shrnul sv. Štěpán ve své řeči před veleradou (Skut 7,9-16). Mezi příklady těch, kdo věřili Bohu, jsou uváděni Jakob a Josef (Žid 11,21-22). Matatiáš, jenž se postavil s věrnými Židy proti bezbožnostem krále Antiocha, ve své řeči před smrtí chválí Josefa slovy: „Josef za doby své tísně šetřil zákona, i stal se pánem Egypta“ (1 Mak 2,53). Žalmista velebí Hospodina za to, jak vedl svůj lid, a zmiňuje Josefa, kterého Bůh napřed poslal do Egypta, aby pak Izrael tam za ním přišel (Žalm 105,16-23). Je chválena Božím moudrost, která „spravedlivce, když prodán byl, neopustila, ale hříšníků ho uchránila. Sestoupila s nim do vězení, ani v poutech ho neopustila, až mu přinesla žezlo královské vlády“ (Moudr 10,13-14). A Sirachovec píše: „Aniž se narodil který člověk jako Josef, kníže bratři, opora národa, vládce bratří, podpora lidu; i kosti jeho byly navštíveny“ (Sir 49,17-18).

Josef je předobrazem Ježíše Krista. Josef stejně jako Ježíš byl milován svým otcem a káral nepravosti a byl nenáviděn svými bratřími jako Ježíš příslušníky jeho národa a poté jako on byl prodán za stříbrné peníze. Josef byl poslán svým otcem za svými bratry, Ježíše posílá nebeský Otec, aby posvěcoval své bratry (Žid 2,11). Josef byl v žaláři spolu s dvěma provinilci, předpovídá osvobození nejvyššího číšníka a popravu vrchního pekaře; Ježíš byl na kříži mezi dvěma lotry, kajícímu slíbil věčnou blaženost (Luk 23,43), a druhý byl zavržen. Josef byl povýšen k vysokému důstojenství, až prošel utrpením a ponížením, stejně jako Ježíš „byl povýšen pravicí Boží“, až poté co byl ukřižován (Skut 2,33). Josef odpouští svým napraveným bratrům stejně jako Ježíš Kristus kajícím hříšníkům. Josef přichází z rozkazu svého otce za svými bratry, Ježíš je poslán Otcem na svět (Jan 5,23). Jako Josef zachránil Egypt (a okolní země) od záhuby hladem na tomto světě, tak Ježíš vysvobodil lidstvo od záhuby věčné. Jako Josef byl uvržen do žaláře, tak Ježíš sestoupil, aby „přišel hlásat zvěst také těm duchům, kteří byli ve vězení“ (1 Petr 3,19) a vyvedl z něj spravedlivé zajatce, kteří tam jako v žaláři čekali na své vysvobození (Luk 4,18). Josef se stará o pozemský pokrm hladovějícím, Ježíš dává nebeský pokrm věřícím (Jan kap. 6). Josef ustanovil nový řád správy pozemských věcí Egypta pro blaho lidu, moc a slávu jeho panovníka, Ježíš ustanovil nový řád spásy pro celé lidstvo. Josefovi se klaněli jeho bratří, Ježíši se klaní všichni bratři v Kristu a dokonce jeho matka Maria a (adoptivní) otec jeho Josef. Faraon říká svému lidu o Josefovi: „Cokoli vám řekne, učiňte“ (41,55); stejnými slovy se obrací Maria na služebníky na svatbě v Káni Galilejské (Jan 2,5). Bůh použil viny Josefových bratrů, aby z ní vyvodil dobro pro Josefa a celý izraelský lid; podobně vina Adamova vedla k poslání Vykupitele.

Josef jako předobraz Krista nepodlehne svádění Putifarovy ženy na rozdíl Adama, který se nechal svést ke hříchu Evou. V ráji byla jediná výjimka, co Adam s Evou nesměli, totiž jíst ze „stromu poznaní dobrého a zlého“ (3,16-17); Josef má panství nad vším v Putifarově domě, kromě jeho ženy.

Michal Kretschmer