Josef se dává poznat svým bratřím.

Kapitola 44 líčí, jak Josef nastrojil důkazy tak, že se jevilo, že Benjamin mu ukradl jeho stříbrnou číši, kterou Josefův správce nalezl v jeho pytli (44,12), když ji tam předtím tajně vložil (44,2). Bratři se pak vracejí, Josef jim říká: „Kdo ukradl číši, ať jest mým otrokem; vy ostatní můžete volně odejíti k otci svému“ (44,17). Nato se Juda odhodlaně ujal slova a řekl: „Ať jsem raději já tvým otrokem, neboť já jsem se za něho zaručil“ (44,32). Nechtěl se vrátit bez Benjamina ke svému otci, neboť nechtěl být svědkem otcova neštěstí (44,34).

Nebylo by se hodilo, aby se Josef dal poznat svým bratřím, když byli na společné hostině rozjařeni a zbaveni tak svých obav. Jde tu o příliš vážnou věc, aby na ní reagovali podnapilí. Bratři sice již jednou ukázali spravedlnost, že si neponechali peníze, o kterých nevěděli, že jsou jim darovány (43,21), ale tenkrát s nimi nebyl Benjamin. Zdá se, že Josef chce tímto způsobem udržet u sebe Benjamina, když by jako zloděj (a jako ten, kdo zradil důvěru hostitele) nemohl být propuštěn, a také vyzkoušet své bratry, zda budou solidární s Benjaminem.

Správce, když bratry dohonil (44,6), prohledává jejich pytle a přitom končí Benjaminovým pytlem, aby tak byli všichni bratři tím otřeseni. „V pytli Benjaminově číši našel. Tu oni roztrhli svá roucha a naloživše opět pytle na osly, vrátili se“ (44,12-13). Roztržení rouch bylo tehdejším znamením smutku a neštěstí. Ruben roztrhl své roucho, když Josefa nenašel v cisterně (37,30), stejně tak Jakob (37,34), když uviděl Josefovu suknici a měl za to, že ho roztrhala šelma.

Přestože správce Josefova domu řekl: „U kterého se věc nalezne, ten buď mým otrokem, vy však budete nevinni“ (44,10), vracejí se s Benjaminem, nechtějí ho opustit a nechat v otroctví, oni, kteří před tím Josefa do otroctví prodali. „Juda v čele svých bratři vstoupil k Josefovi a všichni padli před ním na zem“ (44,14). Tady už nejde o projev úcty a vzdání holdu, ale o projev toho, že vědí, že jsou mu vydáni na milost a nemilost. Juda se ujal slova a řekl, že nemají nic na omluvu. „Bůh dal nalézti nepravost na tvých služebnících“ (44,16). Zdá se, že přitom si vzpomněli na svou vinu ohledně prodání Josefa. Tenkrát to byli oni, kdo ukázali otci Josefovu suknici jako falešný důkazní materiál. Nyní se nechtějí odloučit od svého bratra Benjamina, a proto řekli, že „všichni jsme otroky mého pána“ (44,16). Tím však narušili Josefovi záměry. Ten si chce ale ponechat jen toho, u koho byla nalezena číše, na potrestání bratrů nemá zájem. Teď se ukáže, zda se bratři odloučí od Benjamina stejně lehce, jako před tím v případě Josefa. Dostávají se do těžko řešitelné situace. Kdyby všichni zůstali v Egyptě jako otroci, ztratí jejich otec všechny své syny a nedonesou mu obilí. Pak by sice bylo lepší, kdyby ztratil jen jednoho dalšího syna a ne všechny, ale obávají se, že by ztráta Benjamina sklátila otce do hrobu.

Juda se osmělil promluvit k pánu domu; je to dost dlouhá řeč. Několikrát se zmiňuje o bratřích jako jeho služebnících a oslovuje ho „můj pán“. Vykládá, jak jeho otec lpí na Benjaminovi a „něžně ho miluje“ (44,20), jak by zármutek z jeho ztráty ho sklátil do hrobu. Nicméně se zdá, že otec nebyl úplně přesvědčen o tom, že Josef je mrtev, když dle líčení Judy poznamenává, že „dosud se neukázal“ (44,28). Tenkrát bratři klidně zarmoutili svého otce, když předstírali, že ho pohltila divá zvěř, tentokráte však už ho nechtějí zarmoutit. Tím vlastně Juda zatáhne Josefa do celé věci, protože Josef by měl spoluvinu na otcově zármutku, kdyby Benjamina nepropustil. A tak se Juda nabídne, aby on sám byl otrokem místo Benjamina; ten, který tenkrát navrhl, aby Josefa prodali (37,26-27). Činí tak nejen proto, že se otci za něho zaručil (43,9), ale i ze soucitu ze svým starým otcem.

Kapitola 45 vypráví o tom, jak se Josef nechal poznat svým bratřím, jak farao pozval otce a jeho rodinu do Egypta a jak bratři zpravili otce o všem, co se jim přihodilo.

Poté, co Josef z Judovy řeči bezpečně poznal, že se jeho bratři napravili a nechtějí zarmoutit svého otce, „nemohl se déle zdržeti před četnými přítomnými“ (45,1), rozkázal, aby všichni kromě jeho bratrů odešli. „Dal se do hlasitého pláče“ (45,2) a „pak pravil bratřím: Já jsem Josef“ (45,3). Ty pojala hrůza, že nemohli promluvit. Josef jim to zopakoval a připojil, že ho „prodali do Egypta“ (45,4). Nemají se ho obávat, nebo kvůli jejich záchraně ho Bůh poslal napřed do Egypta (45,5). Řekl: „Ne vaším záměrem, nýbrž vůli Boži byl jsem poslán sem“ (45,8). Jeho otci mají bratři vyřídit, aby neprodléval, a přišel s celou rodinou za ním, neboť zbývá „ještě pět let hladových“ (45,10), ve kterých je bude živit, aby nezahynuli.

Pak objal svého bratra Benjamina a „zlíbal Josef všecky své bratry a nad každým plakal“ (45,15). To ukazuje, že jim odpustil. Teprve pak se bratři osmělili hovořit s Josefem.

Když se faraon dozvěděl, že přišli Josefovi bratři, radoval se. „Řekl Josefovi, aby takto nařídil svým bratřím: Naložte na soumary, jděte do Kanaanu, vezměte odtud otce svého i své příbuzné a přijděte ke mně; dám vám, co dobrého v Egyptě, že budete požívati nejlepších plodin země“ (45,17-18). Josef jim dal „vozy a potraviny na cestu“ (45,21). Každému z bratrů dal dvoje roucho, Benjaminovi však pět a k tomu ještě „tři sta stříbrných“ (45,22). Totéž poslal i svému otci. Když otec uviděl své syny, kteří mu oznámili, že Josef ještě žije, zprvu tomu nechtěl uvěřit. Když mu vše vyložili, zaradoval se a řekl: „Půjdu a uzřím ho, než umřu“ (45,27).

Josef chtěl, aby vyjevení jeho totožnosti a tak vlastně shledání se s jeho bratry, se odehrálo v intimním prostředí, bez dívající se veřejnosti. Proto chtěl, „aby nikdo cizí nebyl při společném poznání“ (45,1). Nejde mu tedy jen o zřeknutí se odplaty, ale o skutečně bratrské vztahy mezi nimi, což je vidět i z jeho pozdějších slov řečeným bratřím: „Nehněvejte se na cestě“ (45,24), která jim řekl, když odcházeli. Byl přece svědkem toho, jak Ruben vyčítal bratřím, že ho neposlechli a prohřešili se proti Josefu (42,22).

Josefova slova: „Jest ještě otec můj živ?“ mají spíše bratry uklidnit (než by byly skutečnou otázkou) poté, co byli šokováni tím, že mluví s Josefem. Nevystupuje tu jako soudce, ale jako jejich bratr, ale připomene jim, že ho „prodali do Egypta“ (45,4).

To je vyvrcholení celého Josefova příběhu ukazující cíl řízení Boží prozřetelnosti. Ta používá i špatných lidských činů, aby došla svých záměrů; v tomto případě, aby otec i jeho celá rodina byli zachráněni od hladu, aby Bůh vyvýšil Josefa a aby v celé rodině zavládl pokoj, vzájemná úcta a láska. Proto Josef byl předeslán (45,7) do Egypta, kde bylo co jíst. Josefova úloha se vztahuje na zachránění jeho rodiny; později Mojžíš je poslán k faraonovi, aby vyvedl z Egypta celý svůj lid (Ex 3,10).

Josef pak žádá, aby bratři vyřídili otci, aby přišel za ním s celou svou rodinou, stády a vzal sebou všechen svůj majetek. Chce ho usadit v zemi Gessen, aby byl blízko od jeho residence (45,10). Slibuje také, že ho bude živiti (45,11). Tuší, že otec přijme sdělení o tom, že ještě žije s nedůvěrou a proto zvláště odkazuje na Benjamina, který „vidí, že má ústa mluví k vám“ (45,12).

Faraon, ač byl pohanem, prokázal, že je spravedlivý a vděčný Josefu, když přes tíživou situaci země pozval jeho otce a rodinu, a to k dlouhodobému pobytu, když řekl: „Nezanechte tam nic ze svého nářadí“ (45,20). „Josef jim dal podle rozkazu faraonova vozy a potraviny na cestu“ (45,21). K tomu přidal své dary bratrům, zvláště Benjaminovu, a otci. Zdá se, že dar jistě nádherného roucha všem bratrům (45,22) je jakousi odplatou za to, jak mu tenkrát bratři záviděli pestrobarevnou suknici (37,3-4) a svlékli ho z ní.

Bratři se při návratu setkávají s otcem, který jim nechce uvěřit, když mu podávají zprávu, že Josef žije (45,26). Lze mít za to, že je to jakýmsi trestem za to, že tenkrát otec snadno uvěřil jejich lži, totiž že Josefa rozsápala divoká zvěř (37,31-33). Namočení Josefovy suknice do krve za tím účelem je činem, který má otce oklamat; je to jakoby mu lhali slovy. Otec bratrům uvěří ne na základě jejich slov, ale teprve až „uzřel vozy a vše, co byl Josef poslal“ (45,27) „obživnul jeho duch“.

Michal Kretschmer