Tag Archives: modernismus
LifeNews Slovakia odstřihnuto
S lítostí oznamuji, že jsem byl nucen z přihrádky Odjinud odstranit odkazy na novinky na stránkách LifeNews Slovakia. Mrzí mne to, protože jazykem srozumitelným i lingvisticky nenadaným čtenářům zprostředkovávaly spoustu užitečných informací a článků z oblastí pro-life témat a života Katolické církve, ovšem modernistická infekce se na nich stále šíří a podíl neakceptovatelných článků roste.
Jelikož není možné operativně ovlivňovat, které články z těchto stránek se v automaticky generované rubrice Odjinud objeví, a poslední dobou se tam opakovaně producírovaly i vyložené modernistické „skvosty“ typu „Prečo Cirkev nenávidí homosexuálov?“ Bostonský biskup sa snaží počúvať mladých ľudí, zbylo mi už jen to nejradikálnější řešení.
Ignác Pospíšil, šéfredaktor
Rozhovor s otcem Jozefem Huttou
Nice, 3.12. 2017
Dominica Prima Adventus
Když sledujete život Církve, co Vás nejvíc bolí?
LICH!
Pozorujem, ako aj mnohí ďalší, že akoby nám ukradli vieru, ktorú sme zdedili. Keď na to pozeráme celosvetovo, zmenilo sa katolícke náboženstvo. Počínajúc poznaním (skôr nepoznaním) pravej viery a jej vyučovaním. Hlavne, čo sa týka budúcich kňazov (v mnohých seminároch na Západe sa už dávno neučí kánonické právo, pravé cirkevné dejiny, katolícka exegéza, Božie a cirkevné prikázania, sviatostná disciplína..) a ďalej všetkých veriacich, a končiac malými deťmi na náboženstve. Kňazi sa stali nevedomejšími (čo nie je prvý krát v dejinách) ako ti, ktorých majú vyučovať. V poslednom storočí sa buď vyučuje iná viera, hlavne na Západe, alebo sa mlčí o tradičnej viere a liturgii, lebo sa to zanedbáva, v tradičných krajinách napríklad. Už minimálne 50 rokov sa relativizmus a modernizmus usadil v Cirkvi, lebo v jej vnútri sa to organizuje. Vlastne, sme ako stádo bez pastiera. Vo väčšine štátov sa sv. omše zmenili na zhromaždenia, ktoré zneucťujú posvätné, lebo sa zrušila spoveď, ignoruje sa hriech, desatoro… sú vlastne dve cirkvi (…čo je nemožné, lebo iba jedna môže byť Kristova). Ti, ktorí neveria v eucharistickú disciplínu Cirkvi, ako tu väčšina, je mimo Nej a treba sa od nich dištancovať, ako od tých, čo páchajú svätokrádeže. Na Západe zradili hlavne biskupi, ktorí sú hlavami miestnych Cirkvi, preto ich tu praví veriaci prestávajú podporovať, aj finančne, čo je minimum.
Takže čo je asi najbolestivejšie, že pastieri opustili svoje stádo, lebo sa stali vlkmi.
Téma modernismu
Prosba pro některé z těch, kteří toto slovo často používají. Prosím, zjistěte si jeho význam, jaký v teologii má. Občas (ne vždycky) to vypadá, že když nějaký skanzenista zjistí, že někdo jiný není skanzenistou, dá mu nálepku „modernista“. Ne, toto žádný modernismus ve skutečnosti není.
O modernismu mluvíme v případě souhrnu či proudu mnoha různých věroučných(!!!) bludů, které byly v jisté době moderní a mnohde jsou moderní dodnes. Další charakteristickou známkou těchto bludů je to, že se nejedná o klasické bludy, ale prakticky úplné popření těch pravd víry, o které se v konkrétním případě jednalo. Často to souvisí s výkladem: Modernistický výklad je takový, že ve skutečnosti popírá to, o čem tvrdí, že to jen jinak (nově) vykládá.
Laičtí akademici k Amoris laetitia (1)
V římském hotelu Columbus, pouhý blok od Vatikánu, se 22. dubna sešlo šest laických akademiků, aby „rok po vydání Amoris laetitia“, papežovy apoštolské exhortace o lásce a manželství, „udělali jasno“ (“fare chiarezza a un anno da AL”), zejména vzhledem k dovolení přistupovat ke svatému přijímání pro rozvedené a civilně znovusezdané, jakož i pro páry žijící v jiných neregulérních situací, které v ní je nepřímo uvedeno. Konferenci organizovala dvě katolická apologetická periodika, La Nuova Bussola Quotidiana a Il Timone.
Jak je všeobecně známo, je jasno obzvlášť zapotřebí vzhledem ke zmatku plynoucímu z různých interpretací textu Amoris laetitia. Od jejího vydání v dubnu 2016 celá řada laických akademiků uveřejnila články, dopisy a kritické rozhovory, mezi nimi Roberto de Mattei, Christian Brugger, Josef Seifert, Robert Spaemann, John Finnis, Germain Grisez, skupina 45 teologů i mnozí další. Spolu s nimi se odvážil vyjádřit kritiku a důraznou žádost o objasnění jediný biskup, Athanasius Schneider z Kazachstánu. Někteří další preláti, např. prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Müller dali přednost nepřímému odporu, který jaksi odpovídá nepřímé povaze disciplinárních a věroučných změn, s nimiž dokument přišel. I když v samotné Amoris laetitia zůstaly nepřímé, od té doby je podpořila a dokonale objasnila série prohlášení a opatření papeže a jeho nejbližších poradců, krom jiných kard. Kaspera, kard. Schönborna, kard. Coccopalmeria, kard. Maradiagy a P. Spadara.
Obrazoborectví je projevem výčitek svědomí
Letošní kulatá výročí Lutherovy reformace, vzniku zednářství a vypuknutí bolševické revoluce v Rusku připomínají katolíkům především krvavé oběti, které naši bratři a sestry ve víře museli tenkrát podstoupit pro svoji věrnost Kristu a jeho Církvi.
31. října před 500 lety jeden notorický opilec, smilník a arogantní hulvát přibil na chrámová vrata ve Wittenbergu své teze proti odpustkům – a jeho revoluce znamenala během cca 200 let v celé Evropě mučednickou smrt zhruba 70-100 tisíc katolíků, krvavé náboženské války a společenský i mravní rozvrat.
24. června před 300 lety jeden ješitný presbyteriánský pastor, duchovní dědic Luhera a Kalvína, dal pevnou organizační strukturu tajným protikřesťanským organizacím, usilujícím totálně sesadit Ježíše Krista z trůnu jeho Božství. Bezprostředním produktem těchto Andersonových konstitucí byla Francouzská revoluce, v níž sadističtí, zvrhlí a amorální ničemové Robespierre, Saint Just, Marat, Carrier, Westermann a mnohé další lidské bestie povraždili ve jménu „práv člověka“ ve své zemi statisíce katolíků jen proto, že odmítli vyměnit zjevenou pravdu za bezbožecký „kult rozumu“, představovaný prostitutkou Maillardovou. A byli kněží, ženy i děti topeni na proděravělých bárkách, gilotinováni a stříleni z děl nad propastí, děvčata znásilňována vojáky „svobody, rovnosti a bratrství“ na oltářích v chrámech, nemluvňátka vítězoslavně nošena probodená na bajonetech.
7. listopadu před 100 lety dvě smilná a gangsterská individua zahájila v ruském Petrohradě revoluci s proklamovaným cílem vytvořit „spravedlivou beztřídní společnost“. Tento hokuspokus znamenal během necelého jednoho století cca 100 milionů lidských obětí, mezi nimiž mají dominantní postavení ti, kteří nebojácně vyznali svoji věrnost Kristu a odmítli přijmout bezbožeckou ideologii tzv. „dialektického materialismu“. Lenin a Trockij uzákonili jako první na světě i vraždy dětí v matčině lůně a destrukci rodiny. Pokračovatel jejich díla, odpadlý pravoslavný seminarista a bankovní lupič, vyvraždil poté minimálně 7 milionů lidí uměle vyvolaným hladomorem. Stalina nazval i jeho následovník Gorbačov „největším zločincem všech dob“, i když neprávem, Lenin a Trockij nebyli o nic menšími vrahy.
Zdvižený prst Aleše Opatrného
Mons. Aleš Opatrný
Je to neuvěřitelné, ale je to tak: stále ještě existují katolíci, kteří s důvěrou čtou Katolický týdeník. Pokud u toho trochu přemýšlejí, musí si dříve nebo později položit otázku, jestli základní katolické pravdy ještě platí, nebo je někdo nepozorovaně zrušil – tedy otázku podobnou dubiím, která loni na podzim předložili čtyři kardinálové papeži. Jednoho čtenáře KT, o kterém jinak nic nevíme, zarazilo vyjádření kardinála Coccopalmeria, že „Církev by mohla připustit ke svátostem smíření a eucharistie věřící, kteří žijí v nelegitimním svazku, touží po změně, ale nemohou svoji touhu uskutečnit“. Poslal tedy KT vcelku logickou otázku, zda je stále ještě nutné rozejít se s hříchem, aby člověk mohl získat rozhřešení a přistupovat k Eucharistii. Jinými slovy: platí učení Církve, nebo se změnilo?
Šanci situaci vyjasnit dostal Mons. Aleš Opatrný, který na otázku čtenáře odpovídal, vizte http://www.katyd.cz/clanky/svatosti-u-nekterych-rozvedenych.html. Mohl vysvětlit, že manželství je nerozlučitelné, sexualitu je legitimní praktikovat pouze v rámci platného manželství, podmínkou získání rozhřešení je rozhodnutí v hříchu nepokračovat a k Eucharistii lze přistupovat pouze ve stavu milosti. Mohl dodat, že „Nezcizoložíš“ představuje Boží přikázání potvrzené Kristem, které Církev nemá moc změnit, a poukázat na Familiaris consortio Jana Pavla II. řešící situaci, kdy se pár žijící v neregulérním manželství nemůže rozejít např. kvůli výchově dětí. Nic z toho však v odpovědi Aleše Opatrného nenajdeme.
Jak dlouho ještě…?
PhDr. Radomír Malý
Dómská farnost sv. Štěpána ve Vídni vydává svůj časopis zvaný Pfarrblätter (Farské listy). Tam jistá „profesorka“ biblistiky Regina Polak ve vánočním vydání napsala doslova: „Představa Vtělení Boha do lůna Marie je heretická. Bůh se nikdy nemůže vtělit a vzít na sebe lidskou podobu. Bůh jako Ježíš-Dítě je pověra, která pochází z helénistických antických mystérií.“ Tato nehoráznost, za niž by se nemusel stydět žádný ateistický agitátor komunistické éry, může klidně vyjít v oficiálním farním, dokonce katedrálním časopise, aniž to vzbudilo příslušnou reakci zodpovědných osob v Církvi.
„Quo usque tandem…?“ „Jak dlouho ještě budeš Catilino pokoušet naši trpělivost?“ Klasická otázka Ciceronova z jeho řeči proti vzbouřenci Catilinovi se tak musí nutně stát otázkou nejen tradičních, ale vůbec všech konzervativních katolíků, jimž jsou drahé alespoň nejzákladnější principy zjevené pravdy Kristovy. Drzost neomodernistů uvnitř Katolické církve, pro něž se postupně vžívá u nás označení „Koncilní humanistická sekta“ (KHS), se již neomezuje pouze na kaceřování zastánců tradiční mše sv. a odpůrců bezbřehého ekumenismu a dialogu, ale rozšiřuje se postupně na všechny, kteří věří tomu, co bylo v Církvi ve smyslu definice sv. Vincence z Lerina věřeno „vždy, všude a ode všech“. Jedna z nejzákladnějších pravd naší víry, již vyznáváme při mši sv. v Credu, pravda o Vtělení, kterou hlásali apoštolé, velcí učitelé křesťanského starověku i středověku a již definovaly církevní koncily a potvrdili papežové, se náhle v časopise jedné katedrální farnosti, vycházejícím s církevním schválením, stává „herezí“ a „antickou pověrou“.
Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?
PhDr. Radomír Malý
Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).
Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.
Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor.
