Tag Archives: Katolická cesta
Katolická cesta J. Durycha XIV. – Česká církevní politika
Úvody statí se často stávají svým autorům kamenem úrazu. Nebývá vhodné čtenáře hned první větou uvádět in medias res, a naopak, je-li úvod příliš obecný a obsáhlý, čtenář ztratí zájem a stať už třebas ani nečte. Zde tomu bude jinak.
Někdy se mi zdá, jako by Jaroslav Durych založil ROZMACH snad jen proto, aby mohl zveřejnit tuto provokativní písemnost, kterou by mu na konci pátého roku české samostatnosti nebylo uveřejnilo žádné české periodikum.
Katolická cesta J. Durycha XIII – Rekviem za český realismus
U příležitosti státní návštěvy maršála Foche v Československu napadlo profesora Emanuela Rádla, že by stálo za to „osolit“ tohoto vítěze nad Němci – útokem na katolíky. Rádl Němce miloval a rád by francouzskému maršálovi oplatil všecka příkoří, kterými Němce za války častoval. To ovšem nebylo jednoduché: Francie platila za osvoboditele Československa a otírat se o jejího maršála bylo nebezpečné. Foche byl ovšem hluboce věřící katolík a tu se Rádlovi naskytla šance. Píše se však rok 1923, katolíkům se už v Čechách daří mnohem lépe a dokonce se mohou těšit na určitý rozkvět. Tedy ani na katolíky se nedá útočit odkudkoli…
Katolická cesta J. Durycha XII – Ještě o Katolicitě a věcech přidružených
„Nic není pohodlnějšího a svůdnějšího pro lenivý lidský rozum, než omezovati se na udržování statu quo. A nic není zhoubnějšího. V té chvíli, kdy si strážci nějakého ideálu řeknou, že už mají dosti, jest rozvrat zajištěn. Obzory se začnou úžit, oči vidí jen na několik kroků, už se nezdá nutno státi na stráži před domem, už snad stačí jen občas vyhlédnouti oknem do ulice, a snad ne ani do ulice, jen na dvorek, či na práh. Nastává stagnace všech bojovnických ctností i vlastností, z knížat se stávají domácí páni, pak domovníci a naposledy jen podomci, inteligence tuční, a lampa sebeskvělejší záře se pokrývá mastnými skvrnami a prachem. Tak se připravují rozvraty, schismata a – což jest nejhoršího – odpady, jichž z opatrnosti jejich strůjci nikdy oficielně neoznámí.“
Katolická cesta J. Durycha XI – Katolicita
Takto se modlí Jaroslav Kolman Cassius za Jaroslava Durycha na konci své polemické stati „Básníkův úvodník“, otištěné dne 20. října 1922 v 246. čísle XVII. ročníku VENKOVA. Je to modlitba dojemná, a proto ji uvádím celou:
„Pane Bože, dej mi sílu, abych zlomil blud člověka dobrého a neurazil ho slovem zlým. Kdo může lépe než Ty držet na uzdě ďábla úlisného, který brousí a puléruje slova naše, aby řezala a bodala, když chceme pohladit a mátla klamným blýskotáním, když bychom rádi ukázali rub srdce svého? Neboť i v našem slzavém údolí visí na stromu poznání praotec lži v hadí podobě a jeho kůže hraje všemi barvami tohoto i onoho světa, podle toho, jak se Arcilhář protáhne. Dej, abych viděl v omylech bližního svého vždycky tvář pekelného svůdce a tím více ho miloval, že nepřítel pokolení lidského se vplížil do srdce jeho. Pomoz mi bratra svého svésti s pyšného trůnu pokory, který Antikrist nestřežil v této zemi na její lid, aby jej odvedl od věrnosti ke Knize a svobodě k věcem klerikálního politického panování.
Amen.
Katolická cesta J. Durycha X – Idea svatovojtěšská
„Idea svatovojtěšská“ je obsáhlá stať, která náleží k prvním Durychovým příspěvkům do Lidových listů.
Jistě by stálo za to rozepsat se na tomto místě o vzniku tohoto pražského katolického deníku, o jeho pohnuté historii a zajisté i o jeho smutném konci, který před několika lety poškodil české katolíky na velmi citlivém místě. Dnes už víme, že to byl zdařilý cílený útok proti katolíkům, součást polistopadového „kulturního boje“. To už se však netýká Jaroslava Durycha a já si nemohu dovolit ještě více rozšiřovat objem této knihy.
Katolická cesta J. Durycha IX – Chudoba jako podmínka
Po právu byl Jaroslav Durych nazýván básníkem chudých. A to zdaleka nejen pro své Panenky a Žebrácké písně. Vskutku jím byl a nikdy jím být nepřestal.
Dalo by se říci, že není tak nesnadné užívat kulisy chudoby v poezii; to se znamenitě dařilo mnoha básníkům a možno potvrdit, že kulisa to byla vděčná. Nejvíce této kulisy užívali ti básníci a spisovatelé, kteří chudí nebyli.
Chudák je hrdinou Durychovy poezie i prózy. Objeví-li se kdekoli v kterémkoli jeho díle osoba jen trochu zámožnější, vzbuzuje rozpaky. Je nehodnověrná, papírová, sám Durych si je toho dobře vědom a co nejrychleji takovouto osobu odstraňuje ze scény, aby nerušila. Mohl bych pro toto tvrzení snést řadu příkladů, ale nechce se mi rozebírat Durychovo umělecké dílo. K tomu jsou jiní.
Katolická cesta J. Durycha VIII – Epištola československým
Třebaže Durychův útok na církev československou je ostrý a nekompromisní, dá se hned z prvních vět „epištoly“ poznat, že nesmiřitelný katolík nechová žádnou nenávist k zatoulanému „československému“ stádu, které se nesprávným směrem vydalo jen jakýmsi nedopatřením, bezděčně, že tu snad ani nebylo zlé vůle.
Katolická cesta J. Durycha VII – Jakub Deml
Předem již lituji nešťastníka, který si zamane sepsat podrobný životopis Jakuba Demla. Ovšem takový životopis, který nebude jen záznamem Demlových „štací“, třebaže i jen jejich prostý výčet nebude snadno sestavit. Na svou duši Deml hodně prozradil v knize, která mu nepřinesla štěstí: v Mém svědectví o Otokaru Březinovi a také i leckde jinde, ale životopisec nesmí přejímat nálady, sny, touhy a přání svého „objektu“, musí je podrobit poctivému prozkoumání hned z několika hledisek; jde-li pak o životopisce seriózního, čekáme od něho i jejich zodpovědné analýzy a třebas i vlastní úvahy nad nimi, pokud si na to troufne.
Katolická cesta Jaroslava Durycha V – Těžký spánek
Jsem přesvědčen, že tento „obnovený křestní slib“ Durycha neustále vybízel, aby za Církev bojoval v tisku. To však na sklonku světové války nebylo tak jednoduché. Cenzura pracovala na plné obrátky.
