Po právu byl Jaroslav Durych nazýván básníkem chudých. A to zdaleka nejen pro své Panenky a Žebrácké písně. Vskutku jím byl a nikdy jím být nepřestal.

Dalo by se říci, že není tak nesnadné užívat kulisy chudoby v poe­zii; to se znamenitě dařilo mnoha básníkům a možno potvrdit, že kulisa to byla vděčná. Nejvíce této kulisy užívali ti básníci a spisovatelé, kteří chudí nebyli.

Chudák je hrdinou Durychovy poezie i prózy. Objeví-li se kdekoli v kterémkoli jeho díle osoba jen trochu zámožnější, vzbuzuje rozpaky. Je nehodnověrná, papírová, sám Durych si je toho dobře vědom a co nejrychleji takovouto osobu odstraňuje ze scény, aby nerušila. Mohl bych pro toto tvrzení snést řadu příkladů, ale nechce se mi rozebírat Durychovo umělecké dílo. K tomu jsou jiní.

Ve své publicistice na chudobu Durych naráží stále. Chudoba je všudypřítomná; Durych ji přijímá jako realitu a nejen že nekonstruuje recepty, jak ten či onen případ chudoby odstranit, či aspoň napravit, ono mu to ani zdaleka nepřichází na mysl. A proč také! Stačí si připomenout Kristova slova: „chudé budete mít stále mezi sebou“. Je to jedno z mála stoprocentně srozumitelných Kristových proroctví, které se plně osvědčuje po dva tisíce let a přesto lidstvo nepřestává usilovat o jeho zpochybnění a zvrácení. Tuto Kristovu přípověď Durych přijímá bez výhrad a proto také jakékoli sny o zmírnění chudoby považuje za utopii a ztrátu času.

O chudobě píše Durych hodně, detailně ji však nerozebírá. Nikde nehovoří o chudobě snesitelné a o chudobě nesnesitelné, která v lepším případě přivádí člověka k smrti hladem, v horším případě ke zločinu. Často mluví o chudobě dobrovolné a pak i o takové chudobě, kdy sice člověk na svém kontě nemá ani haléř, přitom mu však zhola nic neschází. Nicméně i takové chudoby si váží a oceňuje ji u řeholníků (nejednou však připomíná, že slib chudoby nepatří k jejich nejtěžším obětem).

Tuze by mne na příklad zajímal pohled mého otce na kastu lidí, kterých za jeho života mnoho nebylo, na dnešní bezdomovce. Zde se nejedná o chudobu zcela dobrovolnou. Nejsou to však ani žebráci v pravém smyslu slova. O žebrácích se Durych rozepisuje v obsáhlé stati „Tváře lidí“. Je to sociologická studie, bohužel jen zlehka načrtnutá, kde veškeré lidstvo ironicky, spíše však zlomyslně rozděluje jen do několika mála skupin. Velmi podstatnou skupinou je právě skupina žebráků.

Durych byl výtečným pozorovatelem. Do práce chodíval – pokud to jen bylo možné – pěšky a cestou si všímal lidí. Na svých vzácných cestách po vlastech českých i v cizině mu sice neunikne ani jediná, jen poněkud významnější stavitelská památka, přírody si všímá jako profesionální ekolog a zároveň jako básník, ale hlavním objektem jeho pozornosti jsou mu tváře lidí.

Nepohybuje se v prostředí luxusních restaurací a nočních podniků, není zván do salónů, ani na návštěvy k význačným a zámožným osobnostem. Nejvíce času tráví tam, kde se zdržují obyčejní, ponejvíce chudí lidé. Proto jsou i tváře jeho literárních hrdinů tvářemi obyčejných, chudých lidí.

Tak jako boháče někdy přivádí k zoufalství Kristovo „velbloudí podobenství“, měl by chudáka přivádět k blaženství titul, kterým Církev poctila Ducha svatého, že jest „otcem chudých“. Taktéž i Kristova děkovná modlitba k Bohu Otci za to, že mu dal právě chudé, aby se stali jeho učedníky.

Privilegia chudoby si ovšem málokdo umí vážit. Už jen proto, že v chudobě nikdo privilegium nespatřuje a pokud si je vůbec uvědomí, mlčí. Bojí se k chudobě přiznat, aby v sekularizovaném světě neztratil vážnost. Žádný chudák v tomto světě nepečuje o to, aby v chudobě dále setrvával; pokud jen trochu může, snaží se své chudoby zbavit. Po chudobě – bohužel jen teoreticky – touží toliko člověk sytý, jemuž se bohatství – jistěže jen na krátký čas – zprotivilo.

Ale toto všecko jsou jen střípky charakteristiky poměru člověka k chudobě. Sestavit i velmi stručnou charakteristiku chudoby je natolik obtížné, že se ještě o ni nikdo nepokusil. Domnívám se však, že to Durycha tuze lákalo: vytvořit si na chudobu poctivý křesťanský názor, oproštěný od laciných frází i od socialistických utopií.

Pro poznání katolické cesty Jaroslava Durycha považuji za nutné připomenout dva jeho články, které byly publikovány v rozmezí jediného týdne, na konci roku 1922.

Nejprve o chudobě jako podmínce umění:

„Chudoba není jen průvodním nebo následným zjevem a znakem umění a duchovní práce: chudoba jest znakem prvním a hlavním. Lze téměř říci, že jest nutna, že patří ke kánonu umění. Ovšem, není sama o sobě cílem života; kdyby někdo se chtěl státi chudým proto, aby se tak stal členem tohoto obcování, pravdě­podobně by zle pohořel. Bylo a jest velmi mnoho špatných chudých umělců, jak o tom svědčí noční kavárny. Je zaručeno, že pravé a vroucí umění se neubrání pevnému a trvalému objetí bídy, před kterým nezachrání než smrt… Chudoba vykonává svou tyranii pomalu, ale jistě a se strašlivou vytrvalostí. Kdo byl odsouzen k umění, k svatosti, nebo k jakékoliv duchovní ryzosti, tím už byl odsouzen k smrti chudobou, ať se narodil třebas jako miliardář. Této tajuplné a výsměšné chudobě lze ujíti jenom útěkem a zradou; a ještě i útěk jest nesnadný, i zrada nejista.

Byly sice od jednotlivců konány pokusy o rozbití této nepříjemná aliance umění s chudobou. Byly konány, a umění se proměnilo v dovednost…

…Umělec, který nezchudl a zemřel, jest podezřelý; čas ocení a přehodnotí jeho dílo a ukáže jeho vady v nemilosrdné a mrtvé nahotě. U některých jest bohatství jediným vysvětlením nepříjemných záhad jejich díla. A zase u jiných jest bohatství nebo chudoba spolehlivým ukazatelem pravé vnitřní hodnoty, přísežným svědkem…“

Chudobu Durych nikterak nepřivolává, poněvadž to ani není možno. I chudoba – podobně jako katolicita, je zřejmě podle Durycha „stav trvalý, dědičný, fideikomis; přechází z krve do krve a projevuje svou biologickou reakci mimo nadání.“ (Viz dále, v kapitole „Katolicita“.) Chudobu Durych považuje za milost Boží a jako k takové nutno se k ní chovat. Mimo „biologickou reakci“ svěřil Bůh chudému jako zvláště zúčtovatelnou hřivnu hrdost, kterou lze obzvlášť snadno ztratit. Hrdost není nepodobná rytířskému brnění: je to výtečná ochrana proti adekvátním zbraním, ale i tak je lze obzvlášť prudkou ranou ostrého meče proseknout; neošetřované brnění rezaví a vůbec nejrychleji brnění ztratí svou cenu, je-li svléknuto.

Chudoba má řadu dalších kladných atributů: přísloví chudoba cti netratí nevzniklo ze dne na den. Chudoba se mnohem spíše snáší s přirozenou, něžnou dívčí krásou, nežli bohatství, které sice tělesnou krásu může zvýrazňovat až i znápadňovat, ale tím i kazí její přirozenost. Chudoba však také přivolává neřesti, které pak člověka dovedou vehnat do slepé uličky. Ale to pak postižený umírá spíše na pohlavní nemoc, na alkoholismus, narkomanii, na přímé následky těchto neřestí, nežli na vlastní chudobu.

Prózu „Chudoba jako podmínka“ Durych neotiskl v Lidových listech, nýbrž v Tribuně, která se toho času zdála být nakloněna jeho světovému názoru. Skutečný důvod jejího publikování v Tribuně mi není zcela jasný.

Velmi závažným se mi jeví poslední odstavec, kde Durych ostře napadá představitele tzv. proletářské poezie; vždyť prý i „pojem chudoba se stává módním slovem“.

„Mnoho hanby ještě bude vrženo na čest chudých, zdarma a beztrestně a jest se diviti jen zvláštní neostýchavosti těch, kteří se ujímají apoštolátu. Mezi bohatým básníkem a obchodníkem otroky není rozdílu.“

–

Ve „Hvězdě vánoční“, která vyšla v Lidových listech o týden dříve – na Štědrý den roku 1922, si Durych všímá podivuhodného průvodního jevu hospodářské krise (krise poválečné).

„Hospodářská krise, která nyní dosahuje svého vrcholu, má svůj velice zajímavý a tajemný doprovod ve změně tvářnosti lidstva. Před dvěma, třemi léty byla všechna vnější i vnitřní činnost lidstva napiata a naladěna klíčem konjunktury a toto ladění na drsný, syrový tón zisků, výhod a obchodní předháňky jevilo se až i na lidských obličejích, v barvě lidského hlasu a v celé fysiologii. Zdálo se, že původní tvářnost lidstva vymizí.“

„…Už mnoho lidí pochopilo a prohlásilo, že jedinou krásou země jsou chudí a kdyby těchto nebylo, ztratila by země svůj existenční důvod a život by zhnusněl. Nedávno se ještě zdálo, že chudí již vymřeli a ti, kteří přišli na jejich místo, nebyli už ti starobylí a staroslavní chudí; nejchudší lidé nebyli chudými v posvátném tom smyslu, jaký se tomuto stavu původně přikládal. Snaha po zisku a pohodlí zřejmě zohavila a zploštila obličeje, zkalila jas tváří a očí, rozskřípala čistý lidský hlas a nadula lidské tělo odporným destilátem ostudy. Ne jen kapitál, ale už i pomyšlení na jeho praksi zatvrzuje a zesurovuje celou lidskou bytost, tělesně i duševně. A tato touha byla obrovskou epidemií bahenních nemocí po celé zemi. Mezi lidmi se stýskalo po lidech.

Ale čas se mění…“

„Chudoba, nouze a bída se vracejí okázale s plnou restitucí a v triumfu. Oči lidí jsou vážnější; zabité a přiškrcené vzpomínky na lidskou duši se obnovují a zotavují, dosavadní maska na tvářích se rozplývá a padá jako škraloup ledového bláta a opět poznáváme člověka, opět poznáváme svůj národ a svou vlast, jako by se plnila prosba:

‚A obnovíš tvář země!‘

Tak se stávají letošní Vánoce opět prvními Vánocemi naší osvobozené vlasti v pravém slova smyslu. Ovšem není nouze hodna zvláštní chvály proto, že osvobozuje lidská srdce z nejvíce ponižujícího jha, totiž vlastní a dobrovolné modloslužby ke kapitálu. Nouze sama není cílem a účelem. Vždyť v naší první písni se zpívá: ‚Hojnost, pokoj v naší zemi…‘ “

Ani netoužím po tom představit si tvář redaktora, kterému bych právě v nynějším období vrcholící hospodářské krise, (které se tak ani nesmí říkat) přinesl k opětovnému otištění tyto Durychovy věty. Historie se opakuje, jen se obávám, zda tato nynější nadcházející bída bude ještě schopna resuscitovat téměř již odumřelé tváře našeho lidu. Buď je již pozdě, nebo bída stále ještě není tak znatelná. Možná, že přibližně stejně významnou roli hrají oba tyto důvody.

Vánoční, katolické Lidové listy se ještě v roce 1922 odvažovaly těšit své čtenáře Durychovou připomínkou, že k jídlu už sice není ani suchá chlebová kůrka, že však zato se lidé budou na sebe usmívat a nebudou před sebou navzájem skrývat, že ještě zůstali lidmi. Za takovou „útěchu“ by dnes publicista obdržel nálepku extremismu a vystavil by se pravděpodobně trestnému stíhání za pobuřování.

Historie se vskutku opakuje, ale vždy poněkud odlišně.

Durychova slova byla určena „lidem dobré vůle“. Nebyla to farizejská útěcha, nebyla to z nouze ctnost. V té době Durych bydlil se svou ženou a s třemi dcerami na „Pendrekárně“ (tak se nazývala část žižkovské nouzové kolonie „Na Krejcárku“). Rodina bydlila v podnájmu a třebaže Durych každý měsíc pobíral služné československého důstojníka (kapitána), nestyděl se prosit svého spolubydlícího o almužnu.

„Ne snad každý, ale přece jen mnohý člověk může přijíti ve psí a závidět žebráku. Nouze bývá některým lidem vytrvalou průvodkyní… Člověk, který nevystačí se svým platem, jest při nejmenším podezřelý, neboť může býti jednou chycen při krádeži, podvodu nebo korupci. Každý jest povinen nejen vystačiti, ale míti vždy i zásobu peněz pro všecky případy… Slušný člověk se má úzkostlivě střežiti, aby se nikdy neocitl v tom, že by si musil od někoho vypůjčovati. Proto jest také lépe lidem nepůjčovati; nebude-li lidí, kteří půjčují, nebude též lidí, kteří si vypůjčují, a tím se předejde mnohému zlu a demoralisaci; mnohý se zachrání před pádem. Zálohy samy jsou nebezpečnou věcí, poněvadž odnímají lidem chuť k práci a sužují je sklíčeností, která na nich sedí po celý měsíc, neboť kdo nevystačil jeden měsíc, nevystačí ani druhý měsíc a záloha se musí jednou strhnout. To jsou pravidla ze zlata rozžhaveného.

Na truc těmto pravidlům i vlastním zkušenostem ocitl jsem se však na nakloněné rovině a byly doby, kdy jsem po ní sjížděl dolů mnohem rychleji než mi bylo příjemno. Ze začátku má člověk úvěr a chuť k práci, spojenou se sebedůvěrou, která počítá, že po nakloněných rovinách lze nejen sjížděti dolů, ale také lézti nahoru. Neboť kdyby nebylo nakloněných rovin, před kterými nás naši vychovatelé tolikrát varovali, kdyby byly jen roviny vodorovné a bezpečné, nebylo by sice nebezpečí a zkázy, ale také by nebylo cti a slávy. Ale život jest už takový, že někdy sebedůvěru láme. Chuť k práci někdy zhasne, neboť práce nepůsobí potěšení, vidíme-li, že jest jí zle užíváno, nebo že zaměstnavatel se začíná chovati podle, nebo že ti, kdož rozhodují o platu, vidouce tíseň, snaží se z ní vyzískati s tváří škodolibou a s ukázkou své mocenské svrchovanosti. Chceme-li žebrati, nežebráme aspoň na prahu svého bývalého domu; chceme-li nádeničit, nenádeničíme aspoň ve svém bývalém závodě. Ale k změně místa jest zapotřebí času, klidu, nové odvahy. Ale kde to vzíti, když čas nestojí, když čas žere člověka, který jim vládne, když ne každou nemoc čas zhojí, nýbrž přemnohou též zhorší.

Jsou dny a doby v Praze, kdy člověk třebas i nejproslulejší a nejoblíbenější, ocitne se v tísni, nesehnal by po celém městě i se všemi předměstími ani pětikorunu. Lidé odjíždějí na venek, odcházejí na procházky nebo do schůzí, nebo strojí tak vševědoucí a slušnou tvář, že byste se jim nesvěřili ani za spásu duše, anebo jsou tak smutni, že se neodvážíte přidávati jim smutek svůj. Nemáte-li na elektriku a uběhnete-li v marné naději a vlastně bez naděje, jen z povinnosti, nějakých dvacet kilometrů po nepřátelské a hluboce tvrdé dlažbě, vystoupíte-li po několika cynických schodištích, zazvoníte-li na mnohých místech marně na elektrický zvonek, nebo vyjde-li někdo, kdo vám řekne, že pan X. není doma, a co že mu má vyřídit, a vy pak nevíte, co mu můžete vzkázat a bojíte se, aby to tázající neuhodl, nehledě k mnoha jiným věcem, které se na takové obchůzce mohou přihodit, zmocní se vás únava, téměř osudná, že pak na ulicích již ztrácíte smysl pro přejíždějící automobily, tramvaje a povozy, a anděl strážný vás musí velmi opatrně chránit. A naposled nezbývá, než návrat do dalekého, odlehlého a jako by stokrát osiřelého domova, zvláštní světlo v hlavě jako v nějaké extasi, akordy vzdoru a pýchy, a jest vám tak líto všech mrtvých i umírajících, že si říkáte za ně Lehké odpočinutí.

Kdyby člověk byl determinován pouze svým tělem, byly by takové chvíle dosti lhostejnými chvílemi života, poněvadž bída nestojí ani za čest, ani za smích, ani za mrzutost. Kdysi v mládí z jakési svévole, když mi toho nikterak nebylo třeba, zkusil jsem tři dny a noci nejíst a šlo to. Dvě zimy jsem bydlil, totiž opravdu bydlil, tedy většinu dne i noci, bez topení v chladných místnostech. Člověk snese děravé boty, odřené šaty, útrpné opovržení lidí, odmítnutí i výsměch. Ale jen pro svou osobu. Jiná věc jest ovšem, není-li člověk sám…

…Na Pendrekárně žil a býval tenkrát dobrý kněz na dovolené, P. Bedřich Konařík, člověk skromný, mírný a milý, náš soused. Měl rád všechny druhy umění a prokazoval mi nezaslouženou a pro mne nepochopitelnou úctu a příchylnost. Do dnes z toho ničemu nerozumím, neboť rozumím pouze zlu, dobru téměř nic. Nebyl bohat, leda svým srdcem, a já už mu byl dlužen, že jsem se styděl se na něho podívat. Ničeho mu do mne nebylo, ale pomáhal mi, což jsem chápal málo, a litoval mne, což jsem nechápal vůbec. Dětem leccos přinesl a měl je rád. Několikrát se se mnou rozdělil o obsah své škatule s penězi a o vrácení se nebál. Nu, a setkali jsme se a poněvadž hlas jeho vždycky zněl jakýmsi veselím Božích včelařů a zeptal se, odkud a kam, stačila tři slova informace a byl by dal všecko, co mu zbylo, nedbaje, zbude-li mu na sodovku.

A třebas tedy dobru rozumím velice málo, téměř nic, přece jen se mi zdá, že tuláci, žebráci, básníci a jiný podobný ksindl jsou k tomu, aby otvírali brány ráje jiným, i když tam třebas sami ani nevejdou.“

Chudoba jako podmínka, Tribuna, roč. 4, č. 305,    31. 12. 1922

Hvězda Vánoční, Lidové listy, roč. 1, č. 291,           24. 12. 1922

Chvalme skutek dobrý!, Rozmach, roč. 2, č. 13,        1. 7. 1924

Jaroslav Durych, Václav Durych

Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.