Tag Archives: František I.

Papež rozsévá další zmatek

Papež František znovu zasévá zmatek mezi věřícími. Kolikrát k tomu musí dojít, než všichni dobří katolíci uznají, že v Církvi máme vážný problém, který se jmenuje František?

„To, co potřebujeme, je zákon o registrovaném partnerství,“ řekl papež novináři v nedávno zveřejněném rozhovoru. Tématem byla stejnopohlavní manželství a papež svědomitě potvrdil, že Církev jasně učí, že v manželství musí být jeden muž a jedna žena. Vzápětí však tuto nauku podkopal, protože v lidech vyvolal mylné přesvědčení, že Církev nakonec udělá další krok a stejnopohlavní manželství přijme.

„Homosexuálové mají právo být součástí rodiny,“ vysvětlil papež svůj neotřelý postoj. Ano, ale nemají právo rodinu redefinovat – což bylo vždycky cílem hnutí za práva homosexuálů.

Koronavirová krize ukazuje skutečnou míru liberalismu papeže Františka

14. dubna 2020 (LifeSiteNews) – To byl ale šílený Svatý týden! Kromě absence veřejných mší téměř na celém světě včetně Vatikánu papež František spustil další vatikánskou komisi pro zkoumání jáhenek a portál Vatican News uveřejnil článek velebící blahodárný účinek koronaviru na planetu. V neposlední řadě pak došlo k revizi mše proti moru, při níž byly odstraněny zmínky o Božím hněvu.

Člověk by si myslel, že vzhledem k tomu, že téměř všechny katolické kostely na světě jsou v této nejposvátnější době roku pevně uzavřeny, nekonají se žádné veřejné oslavy Velikonoc dokonce ani ve Vatikánu, příspěvky Církvi strmě padají a většina světa tone v úděsu, soustředí se papež na výzvy k pokání, které by smířilo spravedlivý Boží hněv. To je samozřejmě naprostý omyl. Ve skutečnosti došlo k pravému opaku.

Vatikán minulý týden zveřejnil nový mešní formulář, který původní „mši v době moru“ změnil tak, že z ní odstranil zmínky o Božím hněvu. Portál LifeSiteNews přinesl zprávu, že Kongregace pro bohoslužbu s odvoláním na pověření, které jí udělil papež František, vydala texty pro zvláštní votivní mši v době pandemie, která se od dávné liturgické tradice odchyluje tím, že vynechává jakoukoli zmínku o Božím hněvu a trestu za hříchy.

Odpočívej v pokoji, pokoncilní katolictví

Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno.

Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami.

Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně …”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).

V tom jsem žil. Od té doby jsem se přestěhoval do většího a krásnějšího příbytku zvaného katolická tradice. Už mě unavovalo bydlení v nově postavené, údajně energeticky úspornější a ekologičtější, ale ve skutečnosti jen chatrné, profukující, fluoreskující, škůdci zamořené, rozpadající se budově vyprodukované jediným ekumenickým koncilem, který neformuloval žádnou slavnostní definici a nevydal žádné slavnostní odsouzení. Díky podrobnému studiu autorů, jako je Wiltgen, Davies, Amerio, Ferrara, de Mattei a Sire, jsem pochopil, že lupiči nepřišli po koncilu, ale že jimi byli lidé na koncilu, kteří ho chytře řídili směrem k progresivismu a modernismu, po němž tajně toužili, a kteří v dokumentech plánovitě rozmisťovali „časované bomby“ – nejednoznačné formulace, jež bylo možno vykládat tak či onak a jež se pak skutečně obracely tam a zase zpátky v nekonečné válce mezi liberály a „konzervativci“ všech ražení a na všech úrovních.

Pochopil jsem, že nová liturgie JE problém – nejen evidentně špatný způsob, jak se po celém světě celebruje, ale sama o sobě, ve svých oficiálních knihách, svých textech, svých rubrikách. Ani nový katechismus se svou mlhavou upovídaností a opomíjením obtížných bodů, například toho, že muž je v manželství hlavou, nebyl žádným kouzelným řešením; vlastně byl v poslední době degradován na zrcadlo vládnoucího Narcise, což mu dává přibližně stejnou hodnotu jako rozhovorům v letadle. A především jsem pochopil, že „následování papeže“, kamkoli se pohne na souši, na moři i ve vzduchu, nejenže není řešením, ale je velkou částí problému.

A co je tím problémem? Zatmění jakékoli koherentní představy o tom, co to je, bylo a vždy bude katolictví, a to zatmění chtěné, protože „lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé” (Jan 3,19).

Debaty nad kanonizačním procesem jsou mimo

Myslím, že jeden z velkých omylů v tradičně katolických kruzích je diskuse nad dubiózními kanonizacemi posledních let. Tradiční katolíci je často zpochybňují na základě změn procesu svatořečení, laxnosti moderní verze, zrušení tzv. ďáblova advokáta. Zcela se tím ale míjejí se skutečnou podstatou problému a trochu se ještě přitom střílejí do vlastních nohou.

Rád bych jim připomněl, že máme stovky svatých, včetně těch nejvýznamnějších a nejuctívanějších, kteří nikdy žádným „řádným“ (ať už řádný znamená cokoliv) kanonizačním procesem nikdy neprošli a často ani projít nemohou. Církev je zařadila mezi svaté čistě na základě lidové úcty, o mnohých nemáme dostatek spolehlivých údajů, takže ani není co řádně zkoumat. U některých dokonce víme spolehlivě tak málo, že je zpochybňována i jejich existence (a ne vždy musí být ti, co tak činí, jen modernisté a nepřátelé se zlými úmysly).

Papež František a schizma

Ve svých dlouhých dějinách nebyla církev nikdy konfrontována s podobnou situací, v níž se nachází nyní. Papež František nedávno hovořil o možném schizmatu, o rozdělení, které v něm nebudí obavy. Řekl, že církev v minulosti zažila mnoho schizmat a podobná rozdělení přijdou i v budoucnu. V přítomnosti se tedy není čeho bát. Nicméně to, co je na možném dnešním schizmatu nového, je jeho povaha, a toto bezprecedentní nové rozdělení vzbuzuje strach.

Nelze se zbavit dojmu, že František má na mysli členy církve ve Spojených státech, odkud pochází nejpronikavější teologická a pastoračně zacílená kritika směřující proti pochybnému přetváření víry a Církve. František a ti, kteří jej obklopují, se domnívají, že tato kritika vychází od většinově bohaté konzervativní intelektuální elity a je motivována politicky.

František si myslí, že se tito oponenti nechtějí měnit, a tak odmítají přijmout dnešní nové dílo Ducha. V posledku se ukazuje, že papež své kritiky považuje za duševně a emočně narušené, a proto se vůči nim musí postupovat jemně (i když lidé, na které dopadá jeho mstivé agresivní zacházení, na toto jemné jednání stále ještě čekají). Sám dává svým oponentům mnoho urážlivých nálepek.

Papež František oznámil jmenování třinácti nových kardinálů

Na konci promluvy při modlitbě Anděl Páně v neděli 1. září papež František oznámil, že na 5. října 2019 svolal konzistoř za účelem jmenování kardinálů.

Kardinálové-volitelé (mladší 80 let):

Miguel Ángel Ayuso Guixot, MCCJ – předseda Papežské rady pro mezináboženský dialog
José Tolentino Calaça de Medonça – archivář a knihovník Svaté církve římské
Ignatius Suharyo Hardjoatmodjo – arcibiskup Jakarty
Juan de la Caridad García Rodríguez – arcibiskup Havany
Fridolin Ambongo Besungu, OFMCap – arcibiskup Kinshasy
Jean-Claude Höllerich, SJ – arcibiskup Lucemburku
Ávaro L. Ramazzini Imeri – biskup Huehuetenanga v Guatemale
Matteo Zuppi – arcibiskup Boloně
Cristóbal Lopez Romero, SDB – arcibiskup Rabatu
Michael Czerny, SJ – podsekretář oddělení pro migranty (Svatý stolec)

Obhajoba ignorování papeže

Vyrůstal jsem v prostředí hluboké lásky k papeži. Za mého dětství byl pro nás papež Jan Pavel II. důležitou osobou a já i moji sourozenci jsme se učili ho milovat a vážit si ho za odvážnou obranu katolické víry. Jeho portrét visel u nás doma na čestném místě. O jeho líbání koránu či později o jmenování morálně pochybných kardinálů se nikdy nemluvilo. Ani o tom, že nemáme možnost účasti na přijatelné liturgii, tím méně na tradiční mši svaté, třebaže náprava této situace vždy spadala do jeho pravomoci. Byl jsem vychováván jako většina katolíků k tomu, abychom papeže milovali a jeho kroky a nařízení nikdy nezpochybňovali. Ve většině, ne-li ve všech neduzích Církve měl mylně volnou ruku.

Naproti tomu moje děti současného papeže neznají. Na zdi u nás nevisí žádné obrázky papeže Františka a s manželkou o něm před dětmi otevřeně nemluvíme. Samozřejmě v náboženství děti učíme o papeži a jeho úloze v Církvi a modlíme se za něj při každodenním růženci, ale jinak se diskusím o něm vyhýbáme. V současné době je to tak nejlepší, neboť, jak říká Shakespeare ve Zkrocení zlé ženy: „Hněv mého srdce musí na jazyk.“ Místo toho se naše děti učí o mužích, jako byl sv. Pius X., a dovedly by vám s nadšením vyložit celé jeho dětství i následnou cestu až na římský stolec. Nedokážou však povědět, z které země pochází papež František, a neznají jediný příběh z jeho života.

Nejde o „rozmnožení“, nýbrž o „dávání“

Papežovými vlastními slovy:
„V epizodě o rozmnožení chlebů se totiž kupodivu nikdy nemluví o rozmnožení. Naopak, jsou užita slovesa »lámat, dávat a předkládat« (srov. Lk 9,16). Důraz totiž nespočívá na rozmnožení, nýbrž na dávání. To je důležité. Ježíš totiž nekouzlí, neproměňuje pět chlebů v pět tisíc chlebů, aby potom řekl: „Teď rozdávejte“. Nikoli, Ježíš se modlí, požehná pět chlebů, začne je lámat a důvěřuje Otci. Oněch pět chlebů se nespotřebuje, což není kouzlo, nýbrž důvěra v Boha a v Jeho prozřetelnost.“

Homilie na svátek Božího Těla
Řím, 23. června 2019
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29594

Naproti tomu:

K otázce heretického papeže (1.)

“Přednedávnem se i na českých webových stránkách objevily reakce na obsáhlý článek Mons. Schneidera o problému heretického papeže (https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=pasqualucci-ke-schneiderovi , https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=papez-heretik ), nikoli však text sám. Přinášíme ho proto v plném znění, z praktických důvodů na pokračování. Věříme, že v  kontextu vystoupení předních katolických teologů a myslitelů, kteří papeže Františka obvinili z hereze, je tento příspěvek do diskuse o to cennější..

Mons. Athanasius Schneider
Speciálně pro Rorate Caeli
20. března 2019

Otázka, jak se konkrétně vypořádat s heretickým papežem, nebyla dosud v celé katolické tradici řešena způsobem, který by se blížil skutečnému všeobecnému souhlasu. Žádný papež ani ekumenický koncil dosud neformuloval relevantní věroučný výrok ani nevydal závazné kanonické normy týkající se eventuality zacházení s heretickým papežem v době, kdy vykonává úřad.

V dějinách neexistuje případ papeže, který kvůli herezi či údajné herezi o svůj pontifikát přišel. Papeže Honoria I. (625-638) posmrtně exkomunikovaly tři ekumenické koncily (Třetí konstantinopolský v roce 681, Druhý nikájský v roce 787 a Čtvrtý konstantinopolský v roce 870) kvůli tomu, že podporoval heretickou nauku zastánců monotheletismu, čímž přispěl k šíření této hereze. Papež svatý Lev II. (682/683) potvrdil dekrety Třetího konstantinopolského koncilu, nad papežem Honoriem vyhlásil anathema („anathematizamus Honorium“) a konstatoval, že jeho předchůdce „Honorius, místo aby tuto apoštolskou Církev očistil, dovolil, aby neposkvrněnou víru poskvrnila bezbožná zrada“ (Denzinger-Schönmetzer, č. 563).

Liber Diurnus Romanorum Pontificum, sbírka formulářů používaná v papežské kanceláři do jedenáctého století, obsahuje text papežské přísahy, podle něhož musel každý nový papež, který se ujímal úřadu, odpřisáhnout, že „uznává šestý ekumenický koncil, který věčným anathematem postihl původce hereze (monotheletismu) Sergia, Pyrrha atd. společně s Honoriem“ (PL 105, 40-44).

V některých breviářích až do 16.-18. stol. byl papež Honorius ve čteních matutina na svátek sv. Lva II. 28. června, zmiňován jako heretik: „In synodo Constantinopolitano condemnati sunt Sergius, Cyrus, Honorius, Pyrrhus, Paulus et Petrus, nec non et Macarius, cum discipulo suo Stephano, sed et Polychronius et Simon, qui unam voluntatem et operationem in Domnino Jesu Christo dixerunt vel praedicaverunt.“ To, že toto čtení v breviáři vydrželo řadu století, dokazuje, že mnoho generací katolíků nebylo pohoršeno skutečností, že konkrétní papež byl ve velmi ojedinělém případě shledán vinným herezí nebo podporováním hereze. V těch dobách ještě věřící i církevní hierarchie dokázali jasně rozlišovat mezi nezničitelností katolické víry, kterou Bůh garantuje magisteriu Petrova stolce, a nevěrností a zradou konkrétního papeže při výkonu jeho učitelského úřadu.

Blahořečení „Satanelliho“, patrona komunistických teroristů a dopravních nehod

Biskup Angelelli

V Argentině došlo dnes [27. 4. 2019] k něčemu nepředstavitelnému: spolu se třemi dalšími byl dnes blahořečen jako „mučedník“ Enrique Angelelli, biskup z La Rioja, který zemřel v roce 1976 při autonehodě.

Známý španělský katolický novinář Luis Fernando Pérez Bustamante to komentoval takto: „Neslavný den v dějinách Církve. Biskup blízký teroristickému hnutí Montoneros bude blahořečen jako mučedník. Taková urážka památky skutečných mučedníků nemůže a nesmí zůstat nepotrestaná. Papež mohl těžko klesnout hloub. Toto blahořečení je vpravdě dokonalým shrnutím tohoto pontifikátu. Je to naprostý opak skutečné svatosti, skutečné tradice, katolického étosu, morálky, věroučné a duchovní poctivosti.“

Minulý rok, když se tato neuvěřitelná zpráva poprvé objevila, jsme [portál Rorate Caeli] uveřejnili následující redakční text, který v tento den hanby opakujeme.

***

V divokých letech po Druhém vatikánském koncilu existovalo mnoho radikálních biskupů. Enrique Angelelli, biskup z argentinské La Rioja, byl patrně ten nejradikálnější. Byl komunistou ve všem kromě názvu a důrazně podporoval teroristickou organizaci „Montoneros“, levicově teroristickou odnož perónistického hnutí. Lze bezpochyby říci, že strašlivá vojenská diktatura, která v Argentině vládla od roku 1976 do falklandské války, vznikla jako brutální přehnaná reakce na teroristické útoky koordinované organizací Montoneros ve prospěch socialisticko-perónovské revoluce.