Tag Archives: druhý vatikánský koncil
Kardinál Burke: Tvrdit, že islám ctí křesťanského Boha, a je tedy mírumilovný, je „vysoce pochybné“
ŘÍM 30. srpna 2016 (LifeSiteNews) — Tvrdit, že katolíci a muslimové uctívají téhož Boha a že islám je náboženstvím míru, je „vysoce pochybné“, řekl kardinál Raymond Burke v telefonickém rozhovoru s novináři.
Američan Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu. V současné době je patronem Suverénního řádu maltézských rytířů. Interview pro média se týkalo knižního rozhovoru s francouzským novinářem Guillaumem d’Alançonem, který nedávno pod názvem Hope for the World: To Unite All Things in Christ vyšel v angličtině a v němž se pan kardinál zabývá řadou kontroverzních témat, např. antikoncepcí a jejím vztahem k potratu, transgenderovými toaletami, svatým přijímáním pro znovusezdané rozvedené a krizí v Katolické církvi.
Nostra aetate, deklarace 2. vatikánského koncilu o vztahu Katolické církve k jiným náboženstvím, „není dogmatickým dokumentem“, uvedl Burke v odpovědi na otázku, zda katolíci a muslimové uctívají stejného Boha a zda jsou katolíci povinni věřit tomu, jak se o islámu vyjádřil 2. vatikánský koncil. Nostra aetate uvádí: „Církev také s úctou pohlíží na mohamedány, kteří uctívají jednoho Boha, živého a svébytného, milosrdného a všemohoucího, Stvořitele nebe a země, který mluvil k lidem a jehož příkazům, někdy i záhadným, se snaží podrobit, jak se podřídil Bohu Abrahám, jehož se islámská víra ráda dovolává […] očekávají den soudu, kdy Bůh všechny lidi vzkřísí a odmění. Proto si také velmi váží mravního života a uctívají Boha hlavně modlitbou, almužnami a postem.“1
Největším nebezpečím pro katolickou víru jsou neomodernisté uvnitř Církve!
Ve svém mladším věku jsem si nikdy nemyslel, že se dočkám doby, kdy největší hrozba pro katolickou víru povstane z vlastních řad. Drzost neomodernistické sekty, která jako rakovina prostupuje všemi orgány Katolické církve, si v ničem nezadá s komunistickou nebo liberální protikatolickou agitací, ba v lecčems ji ještě překonává. To se týká zejména církevních dějin. Dokazuje to článek doc. dr. Tomáše Petráčka v dominikánském teologickém periodiku „Salve“ 4/15 pod názvem „Syllabus omylů piánské církve“.
Celou statí se samozřejmě vine jako špinavá niť známá tiráda o pronásledování „myslících“ katolíků za éry papežů Piů, především sv. Pia X., autora známých protimodernistických dokumentů. Jenže to není všechno. Petráčkův článek je plný urážek celé Církve před II. vatikánským koncilem (dále jen DVK) a očividně se snaží vyvolat dojem, že Církev od Tridentského koncilu až do DVK vlastně nebyla tou pravou katolickou, nýbrž pouhou „piánskou“ církví, jež postrádala ortodoxii, jak ostatně sám termín „piánská církev“ v titulku napovídá. I když to nikde výslovně neříká, tak z jeho článku plyne, že Církev na Tridentském sněmu se svojí protireformační rétorikou odchýlila od údajné „pravověrnosti“ prvotní církve. Tuto „herezi“ potom dovedli ad absurdum papežové bl. Pius IX. svým „Syllabem“ r. 1864 a sv. Pius X. svými dokumenty „Pascendi“ a „Lamentabili“ r. 1907.
Sami se prý podle Petráčka dopustïli 7 „věroučných“ bludů. Jsou to:
Omylnost papežů (1.)
Katolická nauka o učitelské autoritě papeže je docela jasná, ale mnoho lidí ji velmi špatně chápe. Jeden nekatolický přítel se mě nedávno zeptal, jestli papež může teoreticky zvrátit učení Církve o homosexualitě. Tázal se: „On by k tomu nemohl prostě učinit prohlášení ex cathedra, nebo ano?” Tedy ne, to by nemohl. Tak to zkrátka nefunguje. Někteří lidé se domnívají, že katolická nauka říká, že papež je neomylný, nejen když vydává prohlášení ex cathedra, ale ve všem, co dělá a říká. Tak tomu ale jednoduše není. Katolická nauka připouští, že se papežové mohou dopouštět vážných omylů, dokonce i omylů, které se jistým způsobem týkají věroučných otázek.
Mnoho katolíků to všechno ví, ale často špatně chápou papežskou autoritu i v jiných směrech. Někteří se domnívají, že katolík je povinen přijímat učení papeže, jen když ho papež předkládá jako neomylné. To není pravda. Navzdory tomuto „minimalistickému“ postoji je mnoho toto, co katolíci musejí schvalovat, i když se to nepodává jako neomylné. Jiní se domnívají, že katolík musí víceméně souhlasit s každým názorem či rozhodnutím papeže ve věcech týkajících se teologie, filosofie, politiky apod., i když nejsou předkládány jako neomylné. To však rovněž není pravda. V rozporu s tímto „maximalistickým“ názorem existuje mnoho věcí, které katolíci mají pouze s úctou uvážit, avšak nemusejí s tím nutně souhlasit. Katolická nauka je jako vždy vyvážená, je to střed mezi extrémy – v tomto případě mezi extrémem minimalistickým a maximalistickým. Má však také své nuance, a abychom jim porozuměli, je třeba rozlišovat některé věci, které se často ignorují.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny
Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy
V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.
V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).
Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i].
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (2): Naslouchání: podmínky a problémy rodin
Tato část se snaží podat sociologické postřehy týkající se některých otázek souvisejících s rodinou. Chybí v ní však kvantitativní údaje o tom, v jaké míře se některé jevy vyskytují, což je zásadní vada jakéhokoliv sociologického zkoumání. Zaměřuje se především na vnější faktory, které nepříznivě ovlivňují rodinu, a ohledně potřebných vnitřních disposic zmiňuje jako negativní blíže dále nespecifikovanou „krizi víry“. Chybí tu údaje o tom, jak mnoho katolíků nevěří v některá učení církve, jako jsou nerozlučitelnost manželství, těžká hříšnost potratů, antikoncepce, umělého oplodnění a sodomie atd., a údaje o rozdílech v tomto mezi různými oblastmi světa.
Společensko-kulturní kontext
V bodě 5 se vyskytuje několik výrazů, jejichž význam není příliš jasný. Jedná se o „komplexnost“ rodiny, „větší svobodu výrazu“[i]. Rovněž není zmíněno, v čem spočívá „antropologicko-kulturní změna“ vyžadující „diversifikovaný přístup“. Kromě toho řeč o antropologické změně naznačuje bludné tvrzení, že by se mohla měnit i sama lidská přirozenost.
V tomto bodě je též vzpomenuta „krize víry“, která často přispívá ke krizím rodiny. To je správná poznámka; ne tedy „nové letnice“ po Druhém vatikánském koncilu. Ohledně „krize víry“ není jasné, zda se jedná obecně o nepřijímání existence Boha, božství Ježíše Krista a dalších známých pravd víry nebo o nepřijetí učení církve vztahující se nějak k manželství či lidské sexualitě (jako je nerozlučitelnost manželství; hříšnost smilstva, antikoncepce, umělého oplodnění, potratů, sodomie). Myslím, že v soužití manželů a rodiny se negativně projevuje obojí, přičemž to druhé se stává snadno zdrojem konfliktů mezi manžely.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (1): Úvod
V dalším textu se budu zabývat závěrečným dokumentem mimořádné synody o rodině, která se konala ve dnech 5. – 19. října 2014. Nejedná se o dokument církevního magisteria, ale o pracovní dokument biskupské synody, který má sloužit jako podklad k další diskusi (včetně odpovědí na další rozeslaný dotazník). Na tuto mimořádnou synodu má pak navázat řádná synoda v roce 2015. Dokument postrádá tedy jakoukoliv věroučnou závaznost, a tudíž je možné mu ve všem odporovat s čestnými úmysly. Přesto je tento dokument důležitý, neboť ukazuje směřování církve, které se přes odpor některých konservativních biskupů moc nezměnilo. Přesně vzato nejedná se o dokument týkající se jen rodiny a manželství, neboť se zabývá také sexuálním soužitím mimo manželství, dokonce homosexuálním, což rozhodně nelze označit za rodinu.
Všech 62 bodů dokumentu získalo nadpoloviční většinu při hlasování o nich, pouze body 52, 53 a 55 nedosáhly dvoutřetinové většiny potřebné k jejich schválení synodou, ale přesto byly z rozhodnutí papeže Františka ponechány v závěrečném dokumentu. V dalším budu citovat z českého překladu „Relatio Synodi 3. mimořádné synody biskupů: Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace“[i].