ctnost – Duše a hvězdy

V posledních dvou desetiletích začíná křesťanům postupně docházet, že důsledky stejnopohlavních „manželství“ homosexuálů pro lidi, kteří dosud věří v tradiční pojetí rodiny, jsou mnohem větší, než by si byli pomysleli i největší cynici. Politici, akademici a média dospěli ke společnému závěru, že je-li „manželství“ homosexuálů občanským právem, pak lidé, kteří jsou proti němu, nejsou prostí disidenti lpící na dvoutisícileté tradici, ale ohavní bigoti, kteří si za své diskriminační názory zaslouží ostrakizaci. Heslo „žij a nech žít“ se tudíž pro cukráře, květináře, majitele nemovitostí a adopční agentury mění v „donutíme tě souhlasit a spolupracovat“. Všechny tyto profese zjišťují, že se staly cílem homosexuálních aktivistů, kteří ve svém entuziasmu projevují šokující bezohlednost při pronásledování lidí za údajné ideozločiny. [1]

Nic z toho nebude pro většinu z vás novinkou, radikální přebudování našich společenských struktur však začíná ovlivňovat křesťanská společenství způsobem, který stále více zasahuje až do rodin. Skutečnost je taková, že státní školy v celé Kanadě (a na mnoha místech Spojených států) začínají zavádět sexuální výchovu, která přímo odporuje přesvědčení mnoha tradičních komunit – a vlády začínají nevraživě sledovat křesťanské a soukromé školy jako nevítaná útočiště odlišného myšlení a výchovy. A je to ještě horší: křesťanští rodiče a pěstouni stále častěji zjišťují, že jsou kvůli svým názorům „nevhodní“ k adopci nebo přijetí dětí.

Za několik uplynulých let jsem mluvil s mnoha potenciálními adoptivními rodiči a pěstouny, kteří byli kvůli svým názorům na sexualitu buď otevřeně odmítnuti, nebo jinak přišli na to, že náhlé a okamžitě zamítnutí následovalo bezprostředně poté, co jejich postoje vyšly najevo. Křesťanským rodičům se často kladou přímé otázky s cílem zjistit, zda se dosud drží křesťanských zásad, a zřetelně se jim naznačuje, že odpovědi nevyhovující současné progresivní ideologii povedou k tomu, že budou shledáni nevhodnými k péči o děti. (Pokračování textu…)

Pritchard / Výchova a vzdělávání

Proč moje čtyřletá dcera nenosí trička na ramínka

2. 2. 2017 - by Ignác Pospíšil - 198 Comments.

Moje čtyřletá dcera Ella dostala od někoho z příbuzenstva k Vánocům panenku v nadýchané růžové sukénce, tílku s tenkými, „špagetovými“ ramínky a svetříku. K jejímu ohromnému překvapení bylo pod stromečkem i stejné oblečení, jaké měla na sobě panenka, v Ellině velikosti. Okamžitě se do něj oblékla, aby vypadaly stejně. Říkám jim „dvojčátka“, protože dcerka se snažila nosit stejné oblečení jako její panenka ještě několik dnů po Vánocích.

I když se mi panenčino a dceřino oblečení jako takové líbí, nedovoluji jí ani jejím panenkám nosit trička na ramínka, pokud si přes něj neobléknou ještě něco. Někomu se může zdát, že přeháním, nebo mě může považovat za puritánku, ale to, oč jde, je náskok ve výchově. Dobře vím, jak fungují vztahy mezi rodiči a jejich dospívajícími dcerami. Protože s dospívajícími a jejich rodiči mluvím už patnáct let, důkladně jsem poznala vyčerpávající a nelítostné bitvy, které rodiče svádí s dcerami v tomto věku a jejich šatníkem. Jedna z těchto bitev se vede o tílka se špagetovými ramínky, která se nosí, aniž by je něco zakrývalo. Připouštím, že když se moje čtyřletá pokouší vzít si takové tílko na sebe, nevypadá neslušně. Stále se jí daří vypadat nevinně a důstojně. Proč jí tedy nedovolím, aby tento druh oblečení nosila, když jsou jí teprve čtyři? Protože bitvu, kterou na toto téma jednou nevyhnutelně vybojujeme, bude mnohem snazší vyhrát, když se standard nikdy nezmění. Totéž platí pro dvoudílné plavky a další oblečení, které v ženštější fázi jejího života nebude chránit její důstojnost a tajemství.

I když je zima, venku je chladno a jí jsou teprve čtyři, Ella už sonduje terén. Poprosila mě, aby si mohla vzít tílko bez svetru. Pokusila se mě obejít a zeptala se tatínka a babičky, jestli může. Je vážně docela zábavné sledovat, jak je někdy už docela dobře možné představit si ji jako puberťačku. Posadila jsem si ji k sobě a řekla: „Ello, tílko na ramínka nosíme, jen když přes něj máme svetřík, protože jsme krásné a samotné tílko nechrání naše ohromné tajemství. Maminka ho nenosí, když nemá něco přes něj, a nesmíš ho nosit ani ty, ani teď, ani až budeš starší.“ Ještě trochu jsme si o tom popovídaly a ona řekla: „Dobře, mami, chci chránit svoje tajemství, tak budu nosit svetr.“ Žádné slzy, žádný boj, jen nevinné pochopení a respekt k mamince. Jak vím, že to pochopila? (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve / O víře / Polemiky / Vyvracení mýtů

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (2): Naslouchání: podmínky a problémy rodin

21. 1. 2015 - by Ignác Pospíšil - 7 Comments.

Tato část se snaží podat sociologické postřehy týkající se některých otázek souvisejících s rodinou. Chybí v ní však kvantitativní údaje o tom, v jaké míře se některé jevy vyskytují, což je zásadní vada jakéhokoliv sociologického zkoumání. Zaměřuje se především na vnější faktory, které nepříznivě ovlivňují rodinu, a ohledně potřebných vnitřních disposic zmiňuje jako negativní blíže dále nespecifikovanou „krizi víry“. Chybí tu údaje o tom, jak mnoho katolíků nevěří v některá učení církve, jako jsou nerozlučitelnost manželství, těžká hříšnost potratů, antikoncepce, umělého oplodnění a sodomie atd., a údaje o rozdílech v tomto mezi různými oblastmi světa.

Společensko-kulturní kontext

V bodě 5 se vyskytuje několik výrazů, jejichž význam není příliš jasný. Jedná se o „komplexnost“ rodiny, „větší svobodu výrazu“[i]. Rovněž není zmíněno, v čem spočívá „antropologicko-kulturní změna“ vyžadující „diversifikovaný přístup“. Kromě toho řeč o antropologické změně naznačuje bludné tvrzení, že by se mohla měnit i sama lidská přirozenost.

V tomto bodě je též vzpomenuta „krize víry“, která často přispívá ke krizím rodiny. To je správná poznámka; ne tedy „nové letnice“ po Druhém vatikánském koncilu. Ohledně „krize víry“ není jasné, zda se jedná obecně o nepřijímání existence Boha, božství Ježíše Krista a dalších známých pravd víry nebo o nepřijetí učení církve vztahující se nějak k manželství či lidské sexualitě (jako je nerozlučitelnost manželství; hříšnost smilstva, antikoncepce, umělého oplodnění, potratů, sodomie). Myslím, že v soužití manželů a rodiny se negativně projevuje obojí, přičemž to druhé se stává snadno zdrojem konfliktů mezi manžely. (Pokračování textu…)

František Saleský / Navedení k životu zbožnému / O víře

Navedení k životu zbožnému: II. Povaha a výbornost zbožnosti

12. 12. 201412. 12. 2014 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Lidé, kteří strašili Izraelské, aby nechodili do země zaslíbené, pravili jim, že země ta požírá své obyvatele, že totiž jest tak nezdravá, že v ní není zle dlouho žíti, a že tam viděli „jakési nestvůry z pokolení obrů, k nimžto přirovnáni, zdáli jsme se jako kobylky“ (4 Mojž. 13). Tak svět, milá Filotheo, pomlouvá svatou zbožnost jak dovede, líče zbožné osoby jako lidi obličejů mrzutých, truchlivých a utrápených, a hlásaje, že zbožnost dělá člověka zádumčivým a nesnesitelným. Ale jako Josue a Kaleb netoliko vydávali zaslíbené zemi svědectví, že jest dobrá a krásná, nýbrž také tvrdili, že bude příjemno a milo vládnouti jí, stejně Duch svatý ústy všech svých svatých, a náš Spasitel svými vlastními nás ujišťují, že zbožný život jest život příjemný a šťastný. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve / O víře

Přirozený zákon

12. 9. 201412. 9. 2014 - by Ignác Pospíšil - 21 Comments.

Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].

Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí. (Pokračování textu…)

Křesťanská politika / Kretschmer. Michal / Vyvracení mýtů

Zlo si nezasluhuje rovné podmínky

24. 3. 2014 - by Ignác Pospíšil - 27 Comments.

Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.

Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr

23. 4. 2013 - by Ignác Pospíšil - 8 Comments.

Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.

Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)

Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (10): Život z víry, vztah víry a skutků

17. 4. 2013 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Dar víry zůstává v tom, kdo proti ní nezhřešil. Avšak „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26): není-li víra doprovázena nadějí a láskou, nespojuje věřícího plně s Kristem a nečiní z něho živý úd jeho těla (KKC 1815).

Člověk ve stavu těžkého hříchu může však mít pravou víru, i když tato víra není živá. Úkon víry je však záslužný pro věčný život, jen pokud je spojen s láskou.

Jakkoli víra je nezbytná pro život křesťana, přesto nestačí. Musí se projevovat láskou k Bohu a z ní vyplývajícími skutky, jež jsou v souladu s vírou. Sv. Jakub ve svém listu upozorňuje, že víra bez skutků nemůže spasit (2,14), neboť taková víra „je mrtva sama v sobě“ (2,17) a je „bez užitku“ (2,20). „Člověk bývá ospravedlňován skutky, a ne pouhou vírou“ (2,24). (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (4): Víra jako milost Boží a svobodný lidský úkon

27. 2. 2013 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Dle Ef 2,8 víra je milost Boží. Podobně „nikdo nemůže říci: ´Ježíš je Pán´, leda v Duchu svatém“ (1 Kor 12,3). A Petrovi praví Ježíš: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích“ (Mat 16,17). Že předchozí milost Boží je zapotřebí, plyne ze slov Písma: „Obrať nás, Hospodine, k sobě, ať se obrátíme“ (Pláč 5,21).

To, že víra je svobodný čin člověka, dosvědčuje na mnoha místech Písmo. Vyzývá: „Obraťte se ke mně, praví Hospodin zástupů, i obrátím se také já k vám“ (Zach 1,3). Příčina nevěry je v srdci člověka, které je chápáno nejen jako sídlo citů, ale také jako sílo rozumového života, vůle a jako střed lidského života. Tak se praví v Žalmu 13,1: „Říká si pošetilec v duchu: ´Není Boha´“ (některé překlady mají „v srdci“[i]). Srdce faraónovo přes opakovaná trestající znamení zůstává zatvrzelé. Rovněž Ježíš se střetává s nevěrou; „ačkoliv učinil tak veliké zázraky před nimi, nevěřili v něho“ (Jan 12,37). Přestože před nimi činil zázraky, obyvatelé Korozain, Bethsaidy a Kafarnaum nepřijímají Ježíše a tak v den soudu lehčeji bude Týru, Sidonu a Sodomě než jim (viz Mat 11,21-24). (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (3): Pojem víry

20. 2. 2013 - by Ignác Pospíšil - 14 Comments.

Církev na základě Písma svatého a tradice nás učí, co je víra a co jsme povinni věřit. „Víra je pohotovost mysli, jíž se v nás počíná věčný život, působící přisvědčení rozumu k věcem neviditelným“ (STh II-II q. 4 a. 1). Ježíš říká o tom, kdo v něj věří, že „má život věčný“ (Jan 3,36, 5,24, 6,47), je tedy použit přítomný čas.

Katechismus katolické církve z roku 1997 (bod 1814) uvádí: „Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně odevzdává Bohu. Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. Spravedlivý bude živ z víry (Řím 1,17). Žívá víra se projevuje láskou (Gal 5,6).“

Římský katechismus vydaný na rozkaz sněmu tridentského (v I, 2, 2) uvádí: „Slovo ´věřiti´ není tolik co zdát se, domnívat se, mít za to, domýšlet se, připouštět, nýbrž má – dle učení sv. Písma – smysl nejurčitějšího přisvědčení a svolení, kterým věřící tajemství od Boha sobě zvěstovaným pevně a stále za pravdu mají; ten tedy opravdu věří, když Boží zjevení beze vší i sebe menší pochybnosti za pravé a neomylné drží.“

I. vatikánský sněm v dogmatické konstituci Dei Filius[i] (cpt. 3) stanoví: „Ježto člověk na Bohu jakožto svém Tvůrci a Pánu všecek závisí, a rozum stvořený nestvořené Pravdě naprosto jest poddán, povinni jsme Bohu zjevovateli věrou osvědčovati úplnou podřízenost rozumu i vůle. O této pak víře, jež spasení lidského jest počátkem, církev katolická vyznává, že jest ctnost nadpřirozená, jíž z vnuknutí a přispění milostí Boží věříme, že co Bůh zjevil, jest pravda, nikoli pro vnitřní pravdivost věcí, přirozeným světlem rozumu prohlédnutou, ale pro autoritu samého Boha zjevovatele, jenž ani klamati ani oklamán býti nemůže.“ „Kdo by řekl, že božská víra od přirozeného vědění o Bohu a věcech mravních se neliší, a proto že k víře božské se nepožaduje, aby v pravdu zjevenou pro autoritu Boha zjevovatele se věřilo, proklet buď“ (can. III, 2). „Kdo by řekl, že není možno nebo že není třeba, aby člověk o Bohu a kultu, kterým jest ho ctíti, zjevením Božím byl poučen, proklet buď“ (can. II, 2). (Pokračování textu…)

Hřích / Společnost

Stručně o ctnostech

17. 11. 2012 - by Ignác Pospíšil - 7 Comments.

„Kdo nemá jednu ctnost, nemá žádnou a kdo má jednu, má všechny. S jistým zjednodušením lze říci, že v etice ctností nejde tak jednoduše hierarchizovat témata stylem sociální spravedlnost je důležitější než potraty nebo naopak. Nelze být bytostně spravedlivý v jednom a bytostně nespravedlivý v druhém, protože podtrženo a sečteno to znamená být nespravedlivý. Etika ctností zná buď všechno, nebo nic.“ (Pokračování textu…)

Pospíšil, Ignác / Vianney, Jan Maria / Životy svatých

Dnes slavíme památku svatého faráře arského

8. 8. 2012 - by Ignác Pospíšil - 7 Comments.

Dnes slavíme památku sv. Jana Maria Vianneyho, svatého faráře arského, jehož kázání a promluvy jsem zde v minulých letech zveřejňoval (včera jsem sérii uzavřel vydáním Promluvy o naději). Modleme se, abychom i dnes měli svaté a nebojácné kněze, jako byl on…

Kněze nespoutané tzv. „patorační ohleduplností“ (která dnes kněze i biskupy až příliš často svazuje tak, že už žádné smysluplné pastorace nejsou schopni). Kněze vždy připravené hlásat Pravdu vhod i nevhod, ochotné mluvit nejen o ctnostech a Nebi, ale i hříchu a pekle. (Pokračování textu…)

O víře / Vianney, Jan Maria

Promluva o slovu Božím

2. 5. 2012 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Milé děti, slovo Boží je něco velmi důležitého. Důležitá slova našeho Pána k apoštolům byla: „Jděte a učte.“ Tím nám dokázal, že poučování je na prvním místě.

Milé děti, jak jsme poznali své náboženství? Vyučováním, jenž jsme poslouchali. Čím se nám oškliví hřích? Čím získáváme zalíbení ve ctnosti? Co nám vlévá touhu po nebi? Vyučování. Co učí otce i matku povinnostem, které mají vůči svým dětem plnit, a děti zase povinnostem, které mají plnit vůči svým rodičům? Vyučování.

Milé děti, proč jsou lidé tak slepí a nevidomí? Protože si dělají málo nebo nic ze slova Božího. Je dost lidí, kteří se nepomodlí ani jeden Otčenáš a Zdrávas, aby prosili dobrého Boha o milost, aby rádi slyšeli jeho slovo a čerpali z něho užitek.

Mám za to, milé děti, že člověk, který neposlouchá slovo Boží správným způsobem, nebude spasen. Vždyť neví, jak má pracovat na svém spasení. Člověk, který je v náboženství dobře vyučen, má však vždy prostředky ke své záchraně. I když zbloudí na špatné cesty, má přece vždy naději, že se dříve nebo později vrátí k dobrému Bohu, i kdyby to bylo až v hodině smrti. Naproti tomu osoba, která není v náboženství poučena, se podobá člověku úplně vysílenému a nemocnému, který už v bezvědomí zápasí se smrtí. Nezná ani velikost hříchu, ani krásu své duše a cenu ctnosti. Je vlečena od hříchu ke hříchu jako kus hadru, který je smýkán blátem. (Pokračování textu…)

O víře / Vianney, Jan Maria

O lásce

31. 1. 2012 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

„Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem.“ (Mt 22,37)

Jestliže chceš dokonale sloužit Bohu, nestačí v něho jen věřit! Je pravda, že víra ve zjevené pravdy posvěcuje naše skutky a způsobuje, že se stávají milými Bohu. Víra je ke spáse potřebná. Ale tato důležitá ctnost, odkrývající nám krásu nebeského bohatství, nás jednou opustí – v budoucím životě nebude přece žádných tajemství. Taktéž naděje je drahocenným darem nebes, protože řídí naše skutky, vede nás, abychom je konali s dobrým úmyslem, abychom došli do věčného života a unikli peklu. Ale i ona ustane. Zato láska nám ukazuje na Boha nekonečně dobrého a radí nám věnovat mu srdce, tato ctnost nás v nebi nikdy neopustí.

Máme tuto milou a krásnou ctnost? Ona způsobuje, že jednáme šlechetně a milujeme Boha nejen ze strachu před peklem či kvůli naději na nebe, ale především proto, že je nekonečně dokonalý. Měli bychom vroucně prahnout po této ctnosti a prosit, aby nás vždy provázela. Je totiž tak pěkná, krásná a potřebná pro pozemské štěstí, že bychom se měli zamyslet nad tím, zda ji vlastníme. A pokud by nám chyběla, tak uvažujme, jakým způsobem bychom ji měli získat. (Pokračování textu…)

O víře / Vianney, Jan Maria

O lásce k bližnímu

19. 1. 2012 - by Ignác Pospíšil - 5 Comments.

„Jdi a jednej také tak.“ (Lk 10,37)

Sv. Lukáš vypráví, jak před Kristem stanul jakýsi učený starozákoník a chtěl ho vyzkoušet. Zeptal se: „Mistře, co mám dělat, abych dosáhl života věčného?“ Ježíš odpověděl: „Co je napsáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Zákoník odpověděl: „Budeš milovat Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé své duše a ze všech svých sil a celou myslí svou a bližního svého jako sebe samého.“ Tehdy Kristus řekl: „Dobře jsi odpověděl, to dělej a budeš zachráněn“ (Lk 10,25-28).

Ale potom se ho učitel zákona zeptal: „Kdo je mým bližním, koho mám milovat jako sám sebe?“ A Kristus tedy vypráví podobenství o milosrdném samaritánovi. Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a upadl mezi zbojníky. Oloupili ho, těžce poranili, utekli a zanechali ho polomrtvého. Tou samou cestou procházel starozákonní kněz, spatřil nešťastníka, ale minul ho. Zrovna tak se zachoval i levita, který tudy procházel. Nakonec tou cestou projížděl Samaritán a všiml si smrtelně raněného. Slitoval se, přistoupil k ubožákovi, nalil mu do ran olivový olej, ošetřil ho, vzal ho s sebou, přivezl do hospody a tam se o něj staral. Následujícího dne ráno dal hospodáři dva denáry a řekl: „Starej se o něho a jestliže vydáš víc, vrátím ti to, až se budu vracet zpět.“ Ježíš řekl toto podobenství a pak se zeptal: „Který z těch tří se zachoval jako bližní vůči tomu, kdo upadl mezi lupiče?“ Na to mu učitel Písma odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Tehdy Ježíš řekl: „Jdi i ty a jednej podobně“ (srv. Lk 10,30-38). (Pokračování textu…)

O víře / Vianney, Jan Maria

O pokoře

12. 1. 2012 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

„Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen,
a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14)

Spasitel nám nemohl jasněji a důkladněji ukázat, jak moc bychom měli být v našich myšlenkách, slovech a skutcích pokorní, pokud chceme dosáhnout nebeské slávy. Jednou byl totiž svědkem toho, jak se lidé chvástali svými přednostmi a ponižovali při tom jiné, a proto jim vyprávěl podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří přišli do chrámu, aby se modlili. Farizej stál a modlil se takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem tak špatný, jak jiní lidé – krutý, nespravedlivý – tak jako i tento celník. Postím se dvakrát do týdne a ze všeho, co mám, dávám desátky.“ Ale celník stál vzadu, dokonce se neodvažoval ani pozvednout oči k nebi, jenom se bil v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (srv. Lk 18,10-13).

Modlitba farizeje je plná nadutosti a pýchy. Neděkuje Bohu za milosti, nemodlí se, jenom se vychvaluje a pohrdá bližním, který se modlí vedle. Proto Pán odpouští hříchy celníkovi, ale farizeus naopak – takový zasloužilý a ctnostný ve vlastních očích – se vrací domů s novými hříchy a Boží nemilostí. Pokora celníka – přestože byl hříšný – se líbila Bohu více než všechny vyjmenované zásluhy pyšného farizeje. Na celníkovi se vyplnila slova žalmisty: „K modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne“ (Ž 102,18). (Pokračování textu…)

Hřích / Vianney, Jan Maria

O nečistotě

30. 9. 2011 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

Tu řekl král sloužícím: „Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 22,13)

Jestliže nás každý smrtelný hřích může uvrhnout do pekla, tak co teprve hanebný hřích nečistoty? Což už sám název této neřesti nemusí poděsit každého člověka a tím více křesťana? Ach, kdybych vám tak mohl důkladně vyložit, jak černá a hnusná neřest je tento hřích. Potom byste před ním utíkali a nechtěli byste se s ním již nikdy setkat! Můj Bože! Jak se může křesťan oddávat takovéto nectnosti, která ho strašně ponižuje, která ho hanobí a sráží na úroveň zvířete bez rozumu! Jak se může oddávat takovému – řekněme to prostě – zločinu, který přináší lidské duši tak strašnou zkázu. A přesto přese všechno je křesťan Boží svatyní a živým článkem mystického těla, jehož hlavou je Ježíš Kristus.

Proč se člověk vrhá do nestydaté nevázanosti, která mu zkracuje život, připravuje ho o dobré jméno a zajišťuje mu nešťastnou věčnost? Abychom se vystříhali tohoto hříchu, ukáži vám nejprve celou jeho ohavnost; za druhé vám povím, jak se před ním můžeme chránit; a za třetí vám ukáži příčinu tohoto hříchu, a nakonec vás poučím, jaké prostředky máme užívat, abychom se před ním uchránili. (Pokračování textu…)

Durych, Jaroslav / Katolická církev / Společnost / Úvahy / Vyvracení mýtů

Kněz a baba

26. 6. 2010 - by Ignác Pospíšil - 18 Comments.

Tyto řádky mohly by míti též název: Člověk duchovní a baba, nebo: Umělec a baba. Nebudou platit pouze o určitých kněžích, ale přece byly zvoleny proto, že určitých kněží se týkají nejvíce: neboť lidem stavu světského může sice připraviti baba záhubu, ale nikdy tak osudnou jako knězi. (Pokračování textu…)

Štítek: ctnost

Hrozba, kterou nelze ignorovat: liberálové tvrdí, že křesťanští rodiče jsou nebezpeční

Proč moje čtyřletá dcera nenosí trička na ramínka

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (2): Naslouchání: podmínky a problémy rodin

Společensko-kulturní kontext

Navedení k životu zbožnému: II. Povaha a výbornost zbožnosti

Přirozený zákon

Zlo si nezasluhuje rovné podmínky

Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr

Víra (10): Život z víry, vztah víry a skutků

Víra (4): Víra jako milost Boží a svobodný lidský úkon

Víra (3): Pojem víry

Stručně o ctnostech

Dnes slavíme památku svatého faráře arského

Promluva o slovu Božím

O lásce

O lásce k bližnímu

O pokoře

O nečistotě

Kněz a baba