Tag Archives: ctnost
Hrozba, kterou nelze ignorovat: liberálové tvrdí, že křesťanští rodiče jsou nebezpeční
V posledních dvou desetiletích začíná křesťanům postupně docházet, že důsledky stejnopohlavních „manželství“ homosexuálů pro lidi, kteří dosud věří v tradiční pojetí rodiny, jsou mnohem větší, než by si byli pomysleli i největší cynici. Politici, akademici a média dospěli ke společnému závěru, že je-li „manželství“ homosexuálů občanským právem, pak lidé, kteří jsou proti němu, nejsou prostí disidenti lpící na dvoutisícileté tradici, ale ohavní bigoti, kteří si za své diskriminační názory zaslouží ostrakizaci. Heslo „žij a nech žít“ se tudíž pro cukráře, květináře, majitele nemovitostí a adopční agentury mění v „donutíme tě souhlasit a spolupracovat“. Všechny tyto profese zjišťují, že se staly cílem homosexuálních aktivistů, kteří ve svém entuziasmu projevují šokující bezohlednost při pronásledování lidí za údajné ideozločiny. [1]
Nic z toho nebude pro většinu z vás novinkou, radikální přebudování našich společenských struktur však začíná ovlivňovat křesťanská společenství způsobem, který stále více zasahuje až do rodin. Skutečnost je taková, že státní školy v celé Kanadě (a na mnoha místech Spojených států) začínají zavádět sexuální výchovu, která přímo odporuje přesvědčení mnoha tradičních komunit – a vlády začínají nevraživě sledovat křesťanské a soukromé školy jako nevítaná útočiště odlišného myšlení a výchovy. A je to ještě horší: křesťanští rodiče a pěstouni stále častěji zjišťují, že jsou kvůli svým názorům „nevhodní“ k adopci nebo přijetí dětí.
Za několik uplynulých let jsem mluvil s mnoha potenciálními adoptivními rodiči a pěstouny, kteří byli kvůli svým názorům na sexualitu buď otevřeně odmítnuti, nebo jinak přišli na to, že náhlé a okamžitě zamítnutí následovalo bezprostředně poté, co jejich postoje vyšly najevo. Křesťanským rodičům se často kladou přímé otázky s cílem zjistit, zda se dosud drží křesťanských zásad, a zřetelně se jim naznačuje, že odpovědi nevyhovující současné progresivní ideologii povedou k tomu, že budou shledáni nevhodnými k péči o děti.
Proč moje čtyřletá dcera nenosí trička na ramínka
Melanie Pritchard
Moje čtyřletá dcera Ella dostala od někoho z příbuzenstva k Vánocům panenku v nadýchané růžové sukénce, tílku s tenkými, „špagetovými“ ramínky a svetříku. K jejímu ohromnému překvapení bylo pod stromečkem i stejné oblečení, jaké měla na sobě panenka, v Ellině velikosti. Okamžitě se do něj oblékla, aby vypadaly stejně. Říkám jim „dvojčátka“, protože dcerka se snažila nosit stejné oblečení jako její panenka ještě několik dnů po Vánocích.
I když se mi panenčino a dceřino oblečení jako takové líbí, nedovoluji jí ani jejím panenkám nosit trička na ramínka, pokud si přes něj neobléknou ještě něco. Někomu se může zdát, že přeháním, nebo mě může považovat za puritánku, ale to, oč jde, je náskok ve výchově. Dobře vím, jak fungují vztahy mezi rodiči a jejich dospívajícími dcerami. Protože s dospívajícími a jejich rodiči mluvím už patnáct let, důkladně jsem poznala vyčerpávající a nelítostné bitvy, které rodiče svádí s dcerami v tomto věku a jejich šatníkem. Jedna z těchto bitev se vede o tílka se špagetovými ramínky, která se nosí, aniž by je něco zakrývalo. Připouštím, že když se moje čtyřletá pokouší vzít si takové tílko na sebe, nevypadá neslušně. Stále se jí daří vypadat nevinně a důstojně. Proč jí tedy nedovolím, aby tento druh oblečení nosila, když jsou jí teprve čtyři? Protože bitvu, kterou na toto téma jednou nevyhnutelně vybojujeme, bude mnohem snazší vyhrát, když se standard nikdy nezmění. Totéž platí pro dvoudílné plavky a další oblečení, které v ženštější fázi jejího života nebude chránit její důstojnost a tajemství.
I když je zima, venku je chladno a jí jsou teprve čtyři, Ella už sonduje terén. Poprosila mě, aby si mohla vzít tílko bez svetru. Pokusila se mě obejít a zeptala se tatínka a babičky, jestli může. Je vážně docela zábavné sledovat, jak je někdy už docela dobře možné představit si ji jako puberťačku. Posadila jsem si ji k sobě a řekla: „Ello, tílko na ramínka nosíme, jen když přes něj máme svetřík, protože jsme krásné a samotné tílko nechrání naše ohromné tajemství. Maminka ho nenosí, když nemá něco přes něj, a nesmíš ho nosit ani ty, ani teď, ani až budeš starší.“ Ještě trochu jsme si o tom popovídaly a ona řekla: „Dobře, mami, chci chránit svoje tajemství, tak budu nosit svetr.“ Žádné slzy, žádný boj, jen nevinné pochopení a respekt k mamince. Jak vím, že to pochopila?
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (2): Naslouchání: podmínky a problémy rodin
Tato část se snaží podat sociologické postřehy týkající se některých otázek souvisejících s rodinou. Chybí v ní však kvantitativní údaje o tom, v jaké míře se některé jevy vyskytují, což je zásadní vada jakéhokoliv sociologického zkoumání. Zaměřuje se především na vnější faktory, které nepříznivě ovlivňují rodinu, a ohledně potřebných vnitřních disposic zmiňuje jako negativní blíže dále nespecifikovanou „krizi víry“. Chybí tu údaje o tom, jak mnoho katolíků nevěří v některá učení církve, jako jsou nerozlučitelnost manželství, těžká hříšnost potratů, antikoncepce, umělého oplodnění a sodomie atd., a údaje o rozdílech v tomto mezi různými oblastmi světa.
Společensko-kulturní kontext
V bodě 5 se vyskytuje několik výrazů, jejichž význam není příliš jasný. Jedná se o „komplexnost“ rodiny, „větší svobodu výrazu“[i]. Rovněž není zmíněno, v čem spočívá „antropologicko-kulturní změna“ vyžadující „diversifikovaný přístup“. Kromě toho řeč o antropologické změně naznačuje bludné tvrzení, že by se mohla měnit i sama lidská přirozenost.
V tomto bodě je též vzpomenuta „krize víry“, která často přispívá ke krizím rodiny. To je správná poznámka; ne tedy „nové letnice“ po Druhém vatikánském koncilu. Ohledně „krize víry“ není jasné, zda se jedná obecně o nepřijímání existence Boha, božství Ježíše Krista a dalších známých pravd víry nebo o nepřijetí učení církve vztahující se nějak k manželství či lidské sexualitě (jako je nerozlučitelnost manželství; hříšnost smilstva, antikoncepce, umělého oplodnění, potratů, sodomie). Myslím, že v soužití manželů a rodiny se negativně projevuje obojí, přičemž to druhé se stává snadno zdrojem konfliktů mezi manžely.
Navedení k životu zbožnému: II. Povaha a výbornost zbožnosti
Sv. František Saleský
Lidé, kteří strašili Izraelské, aby nechodili do země zaslíbené, pravili jim, že země ta požírá své obyvatele, že totiž jest tak nezdravá, že v ní není zle dlouho žíti, a že tam viděli „jakési nestvůry z pokolení obrů, k nimžto přirovnáni, zdáli jsme se jako kobylky“ (4 Mojž. 13). Tak svět, milá Filotheo, pomlouvá svatou zbožnost jak dovede, líče zbožné osoby jako lidi obličejů mrzutých, truchlivých a utrápených, a hlásaje, že zbožnost dělá člověka zádumčivým a nesnesitelným. Ale jako Josue a Kaleb netoliko vydávali zaslíbené zemi svědectví, že jest dobrá a krásná, nýbrž také tvrdili, že bude příjemno a milo vládnouti jí, stejně Duch svatý ústy všech svých svatých, a náš Spasitel svými vlastními nás ujišťují, že zbožný život jest život příjemný a šťastný.
Přirozený zákon
Michal Kretschmer
Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].
Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí.
Zlo si nezasluhuje rovné podmínky
Michal Krestchmer
Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.
Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným.
Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr
Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.
Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)
Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším.
Víra (10): Život z víry, vztah víry a skutků
Dar víry zůstává v tom, kdo proti ní nezhřešil. Avšak „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26): není-li víra doprovázena nadějí a láskou, nespojuje věřícího plně s Kristem a nečiní z něho živý úd jeho těla (KKC 1815).
Člověk ve stavu těžkého hříchu může však mít pravou víru, i když tato víra není živá. Úkon víry je však záslužný pro věčný život, jen pokud je spojen s láskou.
Jakkoli víra je nezbytná pro život křesťana, přesto nestačí. Musí se projevovat láskou k Bohu a z ní vyplývajícími skutky, jež jsou v souladu s vírou. Sv. Jakub ve svém listu upozorňuje, že víra bez skutků nemůže spasit (2,14), neboť taková víra „je mrtva sama v sobě“ (2,17) a je „bez užitku“ (2,20). „Člověk bývá ospravedlňován skutky, a ne pouhou vírou“ (2,24).
Víra (4): Víra jako milost Boží a svobodný lidský úkon
Dle Ef 2,8 víra je milost Boží. Podobně „nikdo nemůže říci: ´Ježíš je Pán´, leda v Duchu svatém“ (1 Kor 12,3). A Petrovi praví Ježíš: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích“ (Mat 16,17). Že předchozí milost Boží je zapotřebí, plyne ze slov Písma: „Obrať nás, Hospodine, k sobě, ať se obrátíme“ (Pláč 5,21).
To, že víra je svobodný čin člověka, dosvědčuje na mnoha místech Písmo. Vyzývá: „Obraťte se ke mně, praví Hospodin zástupů, i obrátím se také já k vám“ (Zach 1,3). Příčina nevěry je v srdci člověka, které je chápáno nejen jako sídlo citů, ale také jako sílo rozumového života, vůle a jako střed lidského života. Tak se praví v Žalmu 13,1: „Říká si pošetilec v duchu: ´Není Boha´“ (některé překlady mají „v srdci“[i]). Srdce faraónovo přes opakovaná trestající znamení zůstává zatvrzelé. Rovněž Ježíš se střetává s nevěrou; „ačkoliv učinil tak veliké zázraky před nimi, nevěřili v něho“ (Jan 12,37). Přestože před nimi činil zázraky, obyvatelé Korozain, Bethsaidy a Kafarnaum nepřijímají Ježíše a tak v den soudu lehčeji bude Týru, Sidonu a Sodomě než jim (viz Mat 11,21-24).
Víra (3): Pojem víry
Církev na základě Písma svatého a tradice nás učí, co je víra a co jsme povinni věřit. „Víra je pohotovost mysli, jíž se v nás počíná věčný život, působící přisvědčení rozumu k věcem neviditelným“ (STh II-II q. 4 a. 1). Ježíš říká o tom, kdo v něj věří, že „má život věčný“ (Jan 3,36, 5,24, 6,47), je tedy použit přítomný čas.
Katechismus katolické církve z roku 1997 (bod 1814) uvádí: „Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně odevzdává Bohu. Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. Spravedlivý bude živ z víry (Řím 1,17). Žívá víra se projevuje láskou (Gal 5,6).“
Římský katechismus vydaný na rozkaz sněmu tridentského (v I, 2, 2) uvádí: „Slovo ´věřiti´ není tolik co zdát se, domnívat se, mít za to, domýšlet se, připouštět, nýbrž má – dle učení sv. Písma – smysl nejurčitějšího přisvědčení a svolení, kterým věřící tajemství od Boha sobě zvěstovaným pevně a stále za pravdu mají; ten tedy opravdu věří, když Boží zjevení beze vší i sebe menší pochybnosti za pravé a neomylné drží.“
I. vatikánský sněm v dogmatické konstituci Dei Filius[i] (cpt. 3) stanoví: „Ježto člověk na Bohu jakožto svém Tvůrci a Pánu všecek závisí, a rozum stvořený nestvořené Pravdě naprosto jest poddán, povinni jsme Bohu zjevovateli věrou osvědčovati úplnou podřízenost rozumu i vůle. O této pak víře, jež spasení lidského jest počátkem, církev katolická vyznává, že jest ctnost nadpřirozená, jíž z vnuknutí a přispění milostí Boží věříme, že co Bůh zjevil, jest pravda, nikoli pro vnitřní pravdivost věcí, přirozeným světlem rozumu prohlédnutou, ale pro autoritu samého Boha zjevovatele, jenž ani klamati ani oklamán býti nemůže.“ „Kdo by řekl, že božská víra od přirozeného vědění o Bohu a věcech mravních se neliší, a proto že k víře božské se nepožaduje, aby v pravdu zjevenou pro autoritu Boha zjevovatele se věřilo, proklet buď“ (can. III, 2). „Kdo by řekl, že není možno nebo že není třeba, aby člověk o Bohu a kultu, kterým jest ho ctíti, zjevením Božím byl poučen, proklet buď“ (can. II, 2).
