V tomto světě jasně cítíme omezení a nesvobodu, která  plyne z toho, že jsme pouze na cestě, spoutáni smrtelností, slabostí a útoky zlého. Bůh nám však dává ve chvílích své milosti i zde poznat předchuť budoucí Slávy v Jeho Království, nebráníme-li se. Někdy je tou nějvětší překážkou, která nám brání dojít k Pravdě, právě naše vlastní spletité a tvrdohlavé já. Básně napsal Ivan Diviš  a Nea Marie  Brkičová.

HLOUBĚTÍN V HUTÍCH

I.

Především nenacházím moudrost. Pak rovněž nenacházím

horu jiného, co bych nacházeti  měl –

ale moudrost chybí především. Ona snad i chybuje!

Nerozumím.

Lidé nesou moudrost, a přesto jednají zbrkle,

ta tkáň, ty jizvy a sůl nanovo v nich,

to chvění pod zátěží –

jak to chápu, jak nechápu!

Jak se světem? Dotýkat se? Anebo nést?

Anebo obojí? Anebo hledět!? Tehdy se moudrost

dostaví určitě, ale i nebezpečí ze zahleděnosti?

Ale moudrost! Mírný kanoucí hlas,

hlas přejizvující,

hlas dítěte, jak někdy uzamkle uzamlkle promlouvají,

velmi zřídka –

ale jak to někdy dovedou! A ruky podání

a náslech, slyšení – ale naslouchat znamená už

pracovat,

a tedy  opak zamlklého hledění!

Jak  je svět  tichý! Jak mi připadá! Jak mi

nepřipadne,

co by mi připadnout mělo, jaký odsouzenec jsem

z vůle do nevůle a z citu do pocitu, z podstatného

do bezvýznamu, je to hrozné,

matoucí, k nevydržení, ohroženo propasením,

mluvením ohroženo, ohroženo mlčením vnevčas –

a já bych všem chtěl napsat psaní,

jak je to skutečné! To jest s námi –

ale i bez nás!

TRAŤ

Skrze básně

Skrze tvrdé oblouky

Chce se mi spát

*

Je téměř nemožné uvěřit předložené realitě

Téměř zhoubné se poddat, ačkoli je to přímé

*

Nikdy nelze být mírný

A prožívat bezpečnost

Tisíce viklajících a zviklaných prstů

Co dávají na  hlavu, kolem pasu a za krk

Toho se nezbavíš sám

*

Marno si vzpomínat na vodu,  místa, kudy proudila,

kam se usazuje

Hloubit jamky a jámy v paměti

Umožňovat přátelství

Hlavní je nechtít

Ostatní přijde samo

*

Proplazí se, až  bude nevyžadované,

jako staré zvuky nových telefonů s neočekávatelnými vzkazy

Jako suchá tráva, kterou jsi zahodil k výhni

Aby navždy přestala svědčit

Nebyla už tvojí družkou životem

*

Tehdy se konečně vysvětlí všechno

Rozpletou uzly nepředvídatelných zpráv

Nemírné proudy každý závoj rozkryjí

*

Budeš jistý

Jistý vším

Jako poslední slovo ze sna

Které oplácí svou návštěvu někde dávno

Kde není nic kromě cizích názvů

*

Zdroje: DIVIŠ, Ivan. Umbriana. Československý spisovatel, 1965.