Biskup Paďour vedl českobudějovickou diecézi od 25. února 2002, kdy jako biskup koadjutor převzal její správu automaticky s rezignací Mons. Antonína Lišky CSsR. Další informace naleznete např. ZDE či ZDE. (Pokračování textu…)
Duše a hvězdy vyhlašují pátý ročník ankety Zlatý brk. Rozhodl jsem se ještě více rozšířit její záběr: počínaje letošním ročníkem se z ní tedy stává anketa o nejlepší česko- nebo i slovensko-jazyčnou stránkou s katolickou tematikou.
Nyní začalo nominační kolo, což znamená, že čtenáři mohou do 10. března (včetně) navrhovat stránky, které si podle nich zaslouží nominaci do soutěže. Poté se bude o vybraných stránkách hlasovat.
Znáte-li tedy nějakou dobrou česko- či slovenskpo-jazyčnou stránkou s katolickou tematikou, prosím, neváhejte a navrhněte ho. Když nic jiného, uděláte dobrý skutek tím, že na něj upozorníte širší veřejnost, což si dobrá stránka vždycky zaslouží. Těšíme se na hojnou účast. (Pokračování textu…)
Pronásledování křesťanů v Německu: rodiče osmi dětí Eugen a Louisa Martensovi dostali oba den vězení za to, že se jejich dcera odmítla zúčastnit dvou hodin hluboce amorální sexuální výchovy a oni ji v tom podpořili. Tento osud již potkal v Německu desítky křesťanských rodičů.
Winston Churchill nepatří zrovna mezi mé oblíbence. Pravda, byl to vynikající řečník a showman a měl kuráž, na druhé straně byl i diletantem, který napáchal obrovské škody svými nekompetentními zásahy do vedení bojových operací, a taky cynikem, který si až příliš často a svévolně sám určoval, co je a co není morální, jak se mu to zrovna hodilo.
Nicméně nyní ocituji jeden z jeho nejslavnějších (a nejgeniálnějších) výroků, který se navíc vztahuje k českým dějinám. Churchill v něm zhodnotil Chamberlaineho politiku apassementu a předevím její nejkontroverznější a nejhořčí plod – Mnichovskou dohodu: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily si hanbu. A budou mít válku.“
Proč tu ten výrok cituji? Protože dle mého skromného soudu má nadčasovou platnost. Není jen reakcí na konkrétní ostudnou událost a obrovský omyl britských a francouzských politiků, ale zároveň perfektně vystihuje logiku určité varianty zásadních politických a ideových střetů. Že v určitých střetech určité typy ústupků válku naopak přibližují a bez jakékoliv protihodnoty zásadně poškodí stranu, která je udělala. A tak dnes již zdánlivě neaktuální výrok zůstává aktuálním a nadčasový, protože pokud budeme chtít, můžeme ho snadno aktualizovat tím, že Francii a Británii nahradíme někým jiným. A on bude stále platit a geniálně vystihovat situaci. Zkusíme to?
„Katolíci měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili si hanbu. A budou mít válku.“ Tak co? Sedí to? Asi moc ne. Ta poslední věta si budoucí čas nezaslouží, protože válka už dávno běží, někde v rovině kulturní, jinde již i v podobě navýsost krvavé, byť mnozí katolíci (a možná dokonce jejich velká většina) se doposud tváří, že se nic neděje… (Pokračování textu…)
Dr. Saleeby did me the honour of referring to me in one of his addresses on this subject, and said that even I cannot produce any but a feeble-minded child from a feeble-minded ancestry. To which I reply, first of all, that he cannot produce a feeble-minded child. The whole point of our contention is that this phrase conveys nothing fixed and outside opinion. There is such a thing as mania, which has always been segregated; there is such a thing as idiocy, which has always been segregated; but feeble-mindedness is a new phrase under which you might segregate anybody. It is essential that this fundamental fallacy in the use of statistics should be got somehow into the modern mind. Such people must be made to see the point, which is surely plain enough, that it is useless to have exact figures if they are exact figures about an inexact phrase. If I say, „There are five fools in Action,“ it is surely quite clear that, though no mathematician can make five the same as four or six, that will not stop you or anyone else from finding a few more fools in Action. Now weak-mindedness, like folly, is a term divided from madness in this vital manner — that in one sense it applies to all men, in another to most men, in another to very many men, and so on. It is as if Dr. Saleeby were to say, „Vanity, I find, is undoubtedly hereditary. Here is Mrs. Jones, who was very sensitive about her sonnets being criticized, and I found her little daughter in a new frock looking in the glass. The experiment is conclusive, the demonstration is complete; there in the first generation is the artistic temperament — that is vanity; and there in the second generation is dress — and that is vanity.“ We should answer, „My friend, all is vanity, vanity and vexation of spirit — especially when one has to listen to logic of your favourite kind. Obviously all human beings must value themselves; and obviously there is in all such evaluation an element of weakness, since it is not the valuation of eternal justice. What is the use of your finding by experiment in some people a thing we know by reason must be in all of them?“
Here it will be as well to pause a moment and avert one possible misunderstanding. I do not mean that you and I cannot and do not practically see and personally remark on this or that eccentric or intermediate type, for which the word „feeble-minded“ might be a very convenient word, and might correspond to a genuine though indefinable fact of experience. In the same way we might speak, and do speak, of such and such a person being „mad with vanity“ without wanting two keepers to walk in and take the person off. But I ask the reader to remember always that I am talking of words, not as they are used in talk or novels, but as they will be used, and have been used, in warrants and certificates, and Acts of Parliament. The distinction between the two is perfectly clear and practical. The difference is that a novelist or a talker can be trusted to try and hit the mark; it is all to his glory that the cap should fit, that the type should be recognized; that he should, in a literary sense, hang the right man. But it is by no means always to the interest of governments or officials to hang the right man. The fact that they often do stretch words in order to cover cases is the whole foundation of having any fixed laws or free institutions at all. My point is not that I have never met anyone whom I should call feeble-minded, rather than mad or imbecile. My point is that if I want to dispossess a nephew, oust a rival, silence a blackmailer, or get rid of an importunate widow, there is nothing in logic to prevent my calling them feeble-minded too. And the vaguer the charge is the less they will be able to disprove it. (Pokračování textu…)
V minulých týdnech na naší politické scéně vykrystalizovala nová euroskeptická strana NE Bruselu – Národní demokracie (ND). I když spíše by se dalo říci staronová, neboť jde o následovnici (převtělení) strany Právo a spravedlnost. Změnila však nejen jméno, ale i vedení, vystupování a (částečně) i ideologii, takže je spíše stranou novou, než jen trochu pozměněnou. Klíčová otázka zní: Máme se my, konzervativní/křesťanští euroskeptici, z toho radovat?
Konzervativní euroskeptičtí voliči mají již dlouho jeden zásadní problém – nemají v eurovolbách koho volit. Přitom dnes, po tom, co „eurooptimistické“ strany předvedly za ukrajinské krize, se potřeba přijatelné euroskeptické strany jeví čím dál naléhavější, neboť eurohujerismus je, jak nám teď bylo názorně oddemonstrováno, neoddělitelně spojen s politikou, kterou slušný člověk podporovat nemůže.
Nová strana by snad mohla být zvažovatelnou alternativou, nicméně není to tak jednoduché, protože nový subjekt má přes svá velká pozitiva (program, někteří kandidáti do Europarlamentu) i četné a velké slabiny, které se nedají jen tak přehlédnout… (Pokračování textu…)
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí. Je první neděle po devítníku (Sexagesima), doba předpostní. Na dnešní den připadá rovněž svátek sv. Petra Damiána, biskupa a učitele Církve.
Nejvýznamnější svátky a památky tohoto týdne: sv. Matěj Apoštol (24) a sv. Gabriel od Panny Marie Sedmibolestné (27). Příští týden otevře druhá neděle po devítníku, na kterou připadl svátek sv. Anežky České.
Z akcí upozorňuji především na ostravskou přednášku Michala Semína (25), brněnský pochod Odvahu k životu (26) a pražskou premiéru dokumentu Dagmar Smržové o sexuální výchově v Čechách (26).
V dnešním Koutku poesie představujeme báseň Romana Szpuka (* 4. 9. 1960, Teplice) umělce a všestranného člověka: byl dělníkem v továrně Spolchemia, kresličem, pomocným projektantem, figurantem v Teplicích, nočním hlídačem v kravíně, lesním dělníkem, strážcem Chráněné krajinné oblasti Šumava, poštovním doručovatelem, vrátným, výtvarníkem a uměleckým truhlářem. V současné době pracuje na meteorologické stanici na šumavském Churáňově. Sám sebe Szpuk charakterizuje jako bytost lesní, homo silvaticus, což se také reflektuje v jeho tvorbě.
Nea Marie Kuchařová
Roman Szpuk: Není kam sestoupit
Po Jákobově svahu vynášejí smrky k Bohu červánkové svíce úzkosti. Než zajdou za vrchol, zoblačnělé pluky můj malý svět s dalekými pohořími přemostí.
Marcel Chládek (ČSSD) obsadil ministerstvo školství a obratem zahájil útok na práva rodičů, když oznámil, že do dvou let zlikviduje domácí vzdělávání na druhém stupni základních škol (viz Zprávy ČT, začátek reportáže ve 40:50). Nebude to pro něj problém – je zatím zavedeno pouze experimentálně. Sice se podle Národního ústavu pro vzdělávání osvědčilo, pročež on bude doporučovat jeho zachování, ale taková fakta samozřejmě nemohou zastavit marxistického radikála, kterého žene vpřed myšlenka, že dítě patří státu (a tudíž i do školy, kde si je stát může pořádně obrábět dle svého, rodičům navzdory).
Když tato vláda vznikala, upozorňoval jsem na to, že se na nás řítí katastrofa, protože ty z pohledu křesťanů a křesťanské politiky zásadní posty obsadí ti absolutně nejhroší možní lidé, a pana Chládka jsem jmenoval coby jednoho z těch nejhorších výlupků české radikální levice, kteří se derou do klíčových křesel. Je od pana ministra hezké, že takto briskně a přesvědčivě potvrdil, že mám pravdu. (Pokračování textu…)
Četní europolitici mluví o zavedení sankcí vůči prezidentu Janukovičovi a dalším oficiálním a z demokratických voleb vzešlým představitelům Ukrajiny. Je mezi nimi i mnoho politiků českých: Lubomír Zaorálek (a vůbec celá česká vláda), Zuzana Roithová, Štefan Fühle etc. Odůvodňují to jako nutnost zasáhnout proti rozněcovatelům násilí…
Celé je to samozřejmě nesmysl. Protože viníkem násilností jsou „mírumilovní demonstranti“, jejichž přesnější charakteristika by ovšem zněla teroristé. Protože mírumilovní demonstranti nejsou po zuby ozbrojeni (a to nejen podomácku, ale i zbraněmi vojenských parametrů) a nevraždí policisty. Neničí město a vládní budovy, nenutí úředníky k odstoupení pod hrozbou zabití.
Europolitici mluví o demokracii, ale problém je, že ne banditi z náměstí, ale Janukovyč a jeho lidé byli zvoleni demokraticky a ve svobodných volbách a je to Evropská unie, která jedná jednoznačně protidemokraticky, když chce (s pomocí násilím vynucených předčasných voleb) odstranit řádně zvolené představitele jen kvůli tomu, že jednali v nejlepším zájmu své země a odmítli připustit její nevyhnutelné ekonomické zničení v bratrském obětí eurosvazu. Demokracie, páni europolitici, je o tom, že vládne, kdo byl zvolen, ne o tom, že se volby opakují tak dlouho, dokud není zvolen ten, kdo vám vyhovuje!!(Pokračování textu…)
Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).
V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9. (Pokračování textu…)
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí. Je neděle devítník, která otevírá dobu předpostní.
Nejvýznamnější svátky a památky tohoto týdne: sv. Simeon Jeruzalémský (18) a Stolec sv. apoštola Petra (22).
Příští týden otevře první neděle po devítníku (Sexagesima), na kterou rovněž připadl svátek sv. Petra Damiána, biskupa a učitele Církve.
Modleme se tento týden především za naše bratry a sestry v Sýrii, jakož i za zločince, co se na jejich pronásledování přímo či nepřímo podílejí nebo mu nečinně přihlížejí. (Pokračování textu…)
Římovský poutní areál s kostelem sv. Ducha, loretánskou kaplí a ambity.
26. září 2013 bylo Ministerstvem vnitra ČR zaregistrováno občanské sdružení Matice Římovská, které navazuje na stejnojmenný spolek založený roku 1946, který byl ovšem již záhy po svém vzniku rozprášen komunisty. Cílem sdružení je péče o jihočeské poutní místo Římov a dění okolo něj.
Ustavující členská schůze se koná v 21. února 2014 v římovské restauraci Malše. Začíná v 19:30, úvodní slovo pronese Mons. Pavel Posád, pomocný biskup českobudějovický a čestný člen Matice. Všechny lidi dobré vůle zvou k účasti a spoluprací členové prozatímního výboru: Rostislav Vacík, P. Tomáš Koňařík O. Cr. a Iveta Černá. (Pokračování textu…)
Dopředu musím avizovat, že nehodlám propagovat podobu pravicové, konzervativní strany, kterou nám dvacet let předvádí ODS a její nepovedené dvojče TOP 09. Zvláště se musím distancovat od slovního spojení liberálně-konzervativní, které se asi běžnému diváku televize vybaví při vyslovení pojmu pravicová politika. Že jde o protimluv, nám před pár dny názorně předvedli dva zástupci obou táborů, pánové Hájek a Pajonk. Zatímco prvně jmenovaný pojmenoval věcně a fundamentálně rodinu jako společenství muže a ženy, druhý trval na tom, že do soukromých vztahů nikomu nic není, a že tedy nechť klidně spolu žijí dva homosexuálové. Pravdu, nijak nezasahující do práv jiných, měli v podstatě oba. Nebýt ovšem státních garancí ve věcech zákonných práv a povinností rodiny. Jelikož je v poslední době rodinné právo zevrubně redefinováno, i neškodný a v zásadě správný liberální názor na soužití dvou lidí je tím znehodnocen do té míry, v jakém stádiu je destrukce posvátného svazku manželského.
Konzervativní paternalismus jako slepá ulička
Po roce 1989 se nám, žel Bohu, rozvinula správa věcí veřejných jen a pouze levicovým směrem. Z důvodů, dodnes nevyjasněných, nebyl učiněn rázný soud nad komunistickými zločinci; soudruzi v KSČ i ti bývalí ve stranách ostatních měli nadále možnost ovlivňovat chod společnosti. V ekonomické sféře to bylo ještě markantnější. Vzpomínám na nesmyslná výběrová řízení z roku 1990, ve kterých se hledalo spousta nových ředitelů do podniků. Hlavní podmínkou v nich byla manažerská praxe minimálně pět let.
Jakoby se zde, relativně velmi rychle, vysublimoval demokratický systém, ve kterém se střídají u moci pravice a levice. Mám na mysli strany ODS a ČSSD. Že šlo ve skutečnosti o dvě varianty téhož dokládají nespočetné koalice na komunální úrovni a též, jako vejce vejci si podobny, mnohé finanční skandály. Na celostátní úrovni to dokonce někdy zašlo tak dalece, že levice byla pravicovější než pravice. Vzpomeňme kupříkladu rychlou privatizaci bank, do které se vládám Václava Klause vůbec nechtělo, a jež zmákla, s nezbytnou a mediálně vděčnou vojenskou přepadovkou v IPB, vláda Miloše Zemana. (Pokračování textu…)
Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.
Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.
A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze. (Pokračování textu…)
Ve středu 26. února bude mít premiéru dokumentární film Sexuální výchova v Čechách. Jeho režisérka, autorka i jiného zajímavého dokumentu, se na mou prosbu pokusila o vhled do sporu o sexuální výchovu, který hýbal českou veřejností. Ke spolupráci získala ředitele školy a spoluautora Příručky k sexuální výchově, která tehdy vzbudila největší kontroverze, PaedDr. Pavla Petrnouška. To, co se jí s ním podařilo natočit, ovšem přesahuje hranice běžného dokumentu…
Je to otřesná syrová sonda do života jedné malé základní školy v nádherném místě, ale s naprosto podivnými lidmi, kterým svěřit děti je snad doopravdy naprosté hazardování. Petrnoušek v oné moravské vesnici provádí školení pedagogického sboru v sexuální výchově a užívá si to on i většina jeho “žáků” – pedagogů dané školy. Předvede své pověstné praktiky – hru kompot, sexuální slovník a nechybí ani ruka navlečená v kondomu. Když se pak růžolící paní ředitelka přechodového věku při navlékání kondomu zeptá: “dělám to dobře, Pavle?”, sklapne čelist nejednomu otrlému divákovi. (Pokračování textu…)
Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.“[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).
Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).
Podobně sv. Tomáš v STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“. (Pokračování textu…)
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí. Je 5. neděle po Zjevení Páně, na kterou letos připadla památka sv. Cyrila Alexandrijského.
Nejvýznamnější svátky a památky tohoto týdne: sv. Scholastika (10), Zjevení Neposkvrněné Panny Marie (11), sedm sv. zakladatelů servitů (12), sv. Valentin (14) a čtrnáct blahoslavených pražských mučedníků (15).
Příští týden otevře neděle Devítník, která otevírá dobu předpostní.
Modleme se tento týden především za naše bratry a sestry v Sýrii, jakož i za zločince, co je pronásledují, nebo tomuto pronásledování nečinně přihlížejí. (Pokračování textu…)
Na tuto sobotu přidáváme ještě jednu ukázku z mariánské poesie R.D. Jana Dokulila (1910-1974), jehož 40. výročí úmrtí jsme si připomněli před týdnem.
Zvěstování
Čas jehněd, oblaků a modrých požárů a dole šeptající ústa vlažné hlíny! Ze spánku mluvila svá slova nejsladší a ruce kořenů protrhly mušelíny závojů nehybných, jež léta převeliká utkala ze stébel a z brázd a z lýka.
Už žhaví ocel svítání a čepel slunečná slov Gabrielových peň duše v hloubce štípí. Hnulo se lůno vzdušné pokory a šumot včel si chystá nitro lípy. Přichází tiše den, a bosou nohou kráčí, kdy se Pán podívá vlídně i na bodláčí. (Pokračování textu…)
Pro-life pochod Odvahu k životu se v březnu rozšíří do dalšího města. K Praze, Brnu a Olomouci se v sobotu 15. března 2014 přidají i České Budějovice. Svolavatelem akce je Lukáš Krutský, se kterým na organizaci spolupracuje Ing. Miroslav Kratochvíl. Pochod vyráží v 15:00 od rohu Nádražní a Lannovky směrem na náměstí Přemysla Otakara II.
It happened one day thatan atheist and a man were standing together on a doorstep; and the atheist said, „It is raining.“ To which the man replied, „What is raining?“: which question was the beginning of a violent quarrel and a lasting friendship. I will not touch upon any heads of the dispute, which doubtless included Jupiter, Pluvius, the Neuter Gender, Pantheism, Noah’s Ark, Mackintoshes, and the Passive Mood; but I will record the one point upon which the two persons emerged in some agreement. It was that there is such a thing as an atheistic literary style; that materialism may appear in the mere diction of a man, though he be speaking of clocks or cats or anything quite remote from theology. The mark of the atheistic style is that it instinctively chooses the word which suggests that things are dead things; that things have no souls. Thus they will not speak of waging war, which means willing it; they speak of the „outbreak of war,“ as if all the guns blew up without the men touching them. Thus those Socialists that are atheist will not call their international sympathy, sympathy; they will call it „solidarity,“ as if the poor men of France and Germany were physically stuck together like dates in a grocer’s shop. The same Marxian Socialists are accused of cursing the Capitalists inordinately; but the truth is that they let the Capitalists off much too easily. For instead of saying that employers pay less wages, which might pin the employers to some moral responsibility, they insist on talking about the „rise and fall“ of wages; as if a vast silver sea of sixpences and shillings was always going up and down automatically like the real sea at Margate. Thus they will not speak of reform, but of development; and they spoil their one honest and virile phrase, „the class war“ by talking of it as no one in his wits can talk of a war, predicting its finish and final result as one calculates the coming of Christmas Day or the taxes. Thus, lastly (as we shall see touching our special subject-matter here) the atheist style in letters always avoids talking of love or lust, which are things alive, and calls marriage or concubinage „the relations of the sexes“; as if a man and a woman were two wooden objects standing in a certain angle and attitude to each other like a table and a chair. (Pokračování textu…)
