Lidé, kteří strašili Izraelské, aby nechodili do země zaslíbené, pravili jim, že země ta požírá své obyvatele, že totiž jest tak nezdravá, že v ní není zle dlouho žíti, a že tam viděli „jakési nestvůry z pokolení obrů, k nimžto přirovnáni, zdáli jsme se jako kobylky“ (4 Mojž. 13). Tak svět, milá Filotheo, pomlouvá svatou zbožnost jak dovede, líče zbožné osoby jako lidi obličejů mrzutých, truchlivých a utrápených, a hlásaje, že zbožnost dělá člověka zádumčivým a nesnesitelným. Ale jako Josue a Kaleb netoliko vydávali zaslíbené zemi svědectví, že jest dobrá a krásná, nýbrž také tvrdili, že bude příjemno a milo vládnouti jí, stejně Duch svatý ústy všech svých svatých, a náš Spasitel svými vlastními nás ujišťují, že zbožný život jest život příjemný a šťastný. (Pokračování textu…)
Kapitola 44 líčí, jak Josef nastrojil důkazy tak, že se jevilo, že Benjamin mu ukradl jeho stříbrnou číši, kterou Josefův správce nalezl v jeho pytli (44,12), když ji tam předtím tajně vložil (44,2). Bratři se pak vracejí, Josef jim říká: „Kdo ukradl číši, ať jest mým otrokem; vy ostatní můžete volně odejíti k otci svému“ (44,17). Nato se Juda odhodlaně ujal slova a řekl: „Ať jsem raději já tvým otrokem, neboť já jsem se za něho zaručil“ (44,32). Nechtěl se vrátit bez Benjamina ke svému otci, neboť nechtěl být svědkem otcova neštěstí (44,34).
Nebylo by se hodilo, aby se Josef dal poznat svým bratřím, když byli na společné hostině rozjařeni a zbaveni tak svých obav. Jde tu o příliš vážnou věc, aby na ní reagovali podnapilí. Bratři sice již jednou ukázali spravedlnost, že si neponechali peníze, o kterých nevěděli, že jsou jim darovány (43,21), ale tenkrát s nimi nebyl Benjamin. Zdá se, že Josef chce tímto způsobem udržet u sebe Benjamina, když by jako zloděj (a jako ten, kdo zradil důvěru hostitele) nemohl být propuštěn, a také vyzkoušet své bratry, zda budou solidární s Benjaminem.
Správce, když bratry dohonil (44,6), prohledává jejich pytle a přitom končí Benjaminovým pytlem, aby tak byli všichni bratři tím otřeseni. „V pytli Benjaminově číši našel. Tu oni roztrhli svá roucha a naloživše opět pytle na osly, vrátili se“ (44,12-13). Roztržení rouch bylo tehdejším znamením smutku a neštěstí. Ruben roztrhl své roucho, když Josefa nenašel v cisterně (37,30), stejně tak Jakob (37,34), když uviděl Josefovu suknici a měl za to, že ho roztrhala šelma. (Pokračování textu…)
Do kostela vstupujeme obvykle hlavním vchodem, některé větší mohou mít i postranní vchod. Jak už bylo zmíněno dříve, muži při vstupu smekají pokrývku hlavy.
Uvnitř se rozhlédneme, abychom našli nádobku se svěcenou vodou (nachází se uvnitř poblíž dveří, případně uvnitř za vnitřními dveřmi), smočíme v ní konečky prstů pravé ruky a pokřižujeme se (pomalu postupně položíme smočené prsty na čelo, dolní část hrudi a levé a pravé rameno). Optimální je následně sepnout ruce, nicméně není-li to možné (protože například v levé ruce nesete mimino), tak to není nutné.
Dojdeme k místu, kde se chceme posadit (či kde chceme stát), a za předpokladu, že je ve svatostánku uložena Nejsvětější Svátost (poznáme to podle toho, zda v jeho blízkosti hoří tzv. „věčné světlo“ – malé červené světélko), před vejitím do lavice (či mezi řady židlí) a usednutím poklekneme na pravé koleno (totéž pak činíme i při odchodu z kostela po vystoupení z lavice). Pokud věčné světlo nikde nevidíme, postačí i jen poklonění se směrem k hlavnímu oltáři.
Pohled chrámovou lodí k hlavnímu oltáři a svatostánku kostela Nanebevzetí Panny Marie ve vyšebrodském klášteře. Červené světlo nad svatostánkem říká, že je Nejsvětější Svátost přítomna.
Modleme se tento týden především za naše pronásledované bratry a sestry všude po světě, jakož i za obrácení zločinců, co je pronásledují, nebo jim nepomáhají, ač by mohli. (Pokračování textu…)
První část Navedení, obsahující naučení a cvičení, jimiž duše má býti vedena od první žádosti zbožného života až k dokonalému rozhodnutí, že se chce takovému životu věnovati.
I. V čem pravá zbožnost záleží
Zatoužila jsi po zbožnosti, milá Filotheo¹, protože jakožto křesťanka víš, že jest to cnost svrchovaně příjemná Boží Velebnosti. Ale poněvadž malé chyby, kterých se člověk dopustí na začátku některého podniknutí, potom rostou více a více, a posléze již téměř není lze je napraviti, jest nejprve potřebí, abys věděla, v čem ctnost zbožnosti záleží. Jest totiž pouze jedna zbožnost pravá, a mnoho marných a nepravých, takže kdybys nevěděla, která jest pravá, mohla by ses mýliti a dáti se na některou zbožnost nenáležitou a pověrečnou.
Arelius maloval na svých obrazech všechny osoby tak, že byly podobny osobám, které miloval; a každý si maluje zbožnost podle svých představ a zálib. Kdo se rád postívá, bude se pokládati za zbožného, když se bude postívati, ačkoliv jeho srdce je plné záští; a netroufaje si pro velikou střídmost svlažiti svého jazyka vínem a snad ani vodou, nebude se příliš rozpakovati týž jazyk pomluvou a utrháním potápěti do krve svého bližního. Jiný se bude domnívati, že jest zbožný, protože každý den odříkává spoustu modliteb, ačkoliv potom jeho ústa oplývají slovy příkrými, urážlivými, mrzutými vůči domácím a sousedům. Zase jiný ochotně otvírává peněženku a dává štědrou almužnu; ale aby otevřel své srdce citům smířlivosti a odpustil svým nepřátelům, to nedovede; jiný bude odpouštěti, ale nebude platiti svým věřitelům, leč když ho soud konečně donutí. Všichni tací lidé budou považováni za zbožné, a zatím není při nich žádné zbožnosti. Saul poslal své služebníky, aby hledali Davida v jeho domě; manželka Davidova, Michol, položila na lože dřevěnou sochu a přikryla ji šaty Davidovými, poslům pak Saulovým namluvila, že tam spí David, jsa nemocen. Podobně mnoho lidí se přikrývá některými zevnějšími úkony, které náležejí ke zbožnosti, a lidé se pak domnívají, že to jsou osoby skutečně zbožné a duchovní; ale vskutku jsou to jen sochy a přeludy zbožnosti. (Pokračování textu…)
Papež František na palubě letadla při svém návratu z Turecka prohlásil na narychlo uspořádané tiskové konferenci:
„Chtěl bych něco říci o těchto třech věcech: mezináboženském dialogu, islamofobii a christianofobii. Začněme islamofobií – je pravda, že teroristické akce, nejenom v blízkovýchodní oblasti, ale také v Africe, vyvolávají reakci typu: ´Je-li toto islám, tak se rozzlobím´. Mnohé a mnohé muslimy to uráží a tvrdí: ´Ne, my nejsme takoví. Korán je knihou pokoje, prorockou knihou pokoje. Islám není takový´. Chápu to a upřímně si myslím, že nemůžeme o všech muslimech mluvit jako o teroristech. Stejně jako nelze říci, že by všichni křesťané byli fundamentalisté, ačkoli takovéto skupinky také mezi sebou máme, jako ve všech náboženstvích….“ (znění přesně podle radiovaticana.cz)
Papež František řekl, že v křesťanství, tedy i v Katolické církvi, jsou „fundamentalisté“. Tímto termínem označují protikatolická mainstreamová média jednak stoupence tradiční liturgie, jednak ochránce nenarozeného života a rodinných hodnot, tzv. „homofoby“ apod. K nim ke všem se hlásím a patřím. Jestliže mne kvůli tomu nazývají „fundamentalistou“, nevadí mi to, nechápu toto slovo jako nadávku, ale jsem na toto označení náležitě hrdý. „Fundamentum“ znamená latinsky „základ“. Každý katolík by měl „jít k základům“, k tomu vybízí na řadě míst evangelií sám Ježíš Kristus, např. když říká v závěru sv. Matouše: „Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! A učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal!“ V horském kázání potom praví: „Buďte tedy dokonalí, jak dokonalý jest i váš nebeský Otec…“ (Mat 5,48). Být katolickým „fundamentalistou“ proto znamená brát Písmo sv. a Tradici nadmíru vážně a důsledně a usilovat na prvém místě o život podle evangelia a katolické nauky. Z toho plyne i výše zmíněná orientace na tradiční liturgii, obranu rodiny a zvláště nenarozeného života. (Pokračování textu…)
Kapitola 42 vypráví o první cestě Josefových bratří do Egypta. Když v Kannanu byl hlad a Jakob uslyšel, že v Egyptě lze nakoupit potraviny, poslal tam své syny, aby nakoupili, „čeho potřebujeme, bychom se mohli uživiti a nezahynuli hladem“ (42,2). Deset bratrů (kromě Benjamina, kterého otec nepustil) se vydalo na cestu.
Obilí se v Egyptě prodávalo jen s dovolením Josefa. „Když mu bratři učinili poklonu, poznal je, ale velmi přísně, jako cizince je oslovil“ (42,6-7) a tázal se jich, odkud pocházejí. Bratři ho ale nepoznali. Josef si vzpomněl na své sny a řekl svým bratrům, že jsou vyzvědači. Ti se hájili a sdělili mu, že je jich dvanáct, přičemž „nejmladší jest u otce, druhý není na živu“ (42,13). Josef jim řekl, že to musí dokázat tím, že jeden z nich půjde a přivede nejmladšího bratra a ostatní zatím zůstanou ve vazbě. A dal je „na tři dny vsaditi do žaláře“ (42,17). Poté je nechal vyvésti ze žaláře a se slovy, že se bojí Boha, propustil všechny až na jednoho, aby mohli donést domů obilí, které koupili.
Bratři si mezi sebou řekl: „Zaslouženě toto trpíme, neboť jsme se provinili proti svému bratru“ (42,21). Ruben jim připomněl, že jim tenkrát řekl, aby se neprohřešovali proti Josefovi a oni ho neposlechli. Bratři netušili, že „jim Josef rozumí, poněvadž s nimi mluvil skrze tlumočníka“ (42,23). Josef zaplakal, ale tak, aby to bratři neviděli, a pak „dal před nimi Simeona vzíti a svázati“ (42,25). Svým služebníkům nařídil, aby „jim naplnili pytle obilím, peníze však, aby vložili každému z nich do jeho pytle a nad to aby jim dali potravin na cestu“.
Když přišli ke svému otci, „vypravovali mu všecko, co se jim bylo přihodilo“ (42,29). Vysypali obilí a každý nalezl v pytli peníze. Jakob na to pravil: „Připravíte mne o děti. Josefa již není, Simeon jest ve vězení a Benjamina chcete mi odvésti“ (42,36). Ačkoli Ruben se za Benjamina zaručil, otec nedovolil, aby odešli do Egypta. (Pokračování textu…)
Cirkev chce týmto listom povedať, že si všíma ťažkú sociálnu situáciu a stojí pri rodinách, ktoré ju prežívajú. Chceme, aby ľudia aj pri riešení problémov nestrácali nádej a navzájom si pomáhali. Všetci by sme si mali uvedomiť, že budúcnosť tejto krajiny je v našich rodinách. Budúcnosť je totiž vždy krajšia ako si vieme predstaviť, lebo je v Božích rukách. – Mons. Stanislav Zvolenský, arcibiskup Bratislavy a předseda KBS
Slovenští biskupové vydali na první neděli adventní pastýřský list, který se obšírně zabývá aktuální situací rodiny z hlediska ekonomických podmínek její existence a z hlediska mezilidských vztahů. Přečíst si jej můžete ZDE. KBS se podrobněji zabývala situací rodiny již v červnu, kdy kritizovala její ohrožení a mrzačení ve jménu genderové ideologie (ZDE).
Biskupové kritizují nedostatek pracovních příležitostí v některých regionech, platy a zákonem stanovenou minimální mzdu, které jsou příliš nízké a nenaplňují tak podmínky spravedlivé mzdy, která má být schopna pokrýt běžné výdaje v rodině, ekonomickou nedostupnost vlastního bydlení pro mladé a nespravedlivé sociální podmínky, které způsobují, že na společném dobru se podílí jen úzká skupina lidí, zatímco jiní, byť celý život poctivě pracovali, upadají do chudoby. A zdůrazňuje povinnost všech usilovat o spravedlivé zákony. (Pokračování textu…)
Návštěva kostela je vždy významná událost, na kterou je nezbytně nutné vhodně se obléci. Je-li to možné, měl by si na sebe člověk vzít sváteční oděv. Mimo neděli a v některých specifických případech lze tolerovat méně formální oblečení, nicméně i pak platí, že by člověk měl být oblečen co nejpřiměřeněji (tj. co nejlépe).
Při zvláštních příležitostech, jako jsou velké svátky (kupř. Vánoce, Velikonoce či Letnice), nebo významné události (vysvěcení kostela, křest, první svaté přijímání, biřmování, svatba, pohřeb, jáhenská, kněžská či biskupská svěcení a podobně) je sváteční oděv nezbytný (není-li tedy člověk natolik chudý, že si ho nemůže dovolit). O tom, že člověk má být vždy pokud možno umytý a upravený, snad není třeba mluvit.
Oděv každopádně musí respektovat standardy křesťanské morálky – ženy by měly mít oděv zakrývající trup i ramena a sukni minimálně ke kolenům, tzv. „odvážné“ výstřihy, rozparky a střihy jsou nepřípustné stejně jako příliš přiléhavé oblečení. Kalhoty nejsou u žen optimální, byť ve středoevropských krajích se dnes na moderních mších vyskytují běžně. U mužů se v minimální verzi předpokládá slušná košile a dlouhé kalhoty, rovněž je třeba se vyhnout elasťákům. Toto vše platí i pro turisty. (Pokračování textu…)
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí, je první neděle adventní, s níž začíná doba adventní a nový církevní rok. Zároveň si připomínáme sv. Ondřeje, apoštola a mučedníka.
Modleme se tento týden především za naše pronásledované bratry a sestry všude po světě, jakož i za obrácení zločinců, co je pronásledují, nebo jim nepomáhají, ač by mohli. (Pokračování textu…)
Toto je průběžně aktualizovaný seznam vzdělávacích, tradičně katolických a pro-life akcí pro prosinec 2014. Zahrnuje i výslovné upozornění na nenedělní svátky I. třídy (podle kalendáře vydaného Krásou liturgie). Podrobnější a dlouhodobější informace naleznete stránce Aktualit na Katopedii.
Není v mých silách vytvořit tento seznam sám, proto prosím o pomoc. Pokud máte či později získáte informace o nějaké další akci, o níž si myslíte, že by sem patřila, můžete na ni upozornit zde pod příspěvkem v diskusi nebo mailem ([email protected]), rád seznam doplním.
V pondělí 8. prosince 2014 slavíme Neposkvrněné početí Panny Marie. Zde je průběžně doplňovaný seznam tradičních bohoslužeb sloužených v tento den na území ČR (a případně i na Slovensku). Není v mých silách pořídit tento seznam sám, proto neváhejte pomoci a pokud víte o nějaké neuvedené liturgii, všimnete si nějaké chyby či vás napadá nějaká doplňující informace k uvedené bohoslužbě, prosím, upozorněte na ni v diskusi pod článkem, rád ji do seznamu doplním.
Seznam bohoslužeb v ČR detailně dělím dle diecézí. Ty však jsou použity jako územně popisný prvek, nikoliv institucionální, takže jsou tam pod nimi uvedeny i bohoslužby organizované a sloužené na jejich území i mimo diecézní a oficiální struktury (tj. veřejnosti přístupné bohoslužby řeholních komunit a bohoslužby FSSPX). Pořadí Mší svatých (resp. liturgií) v rámci jedné kategorie určuje v prvé řadě čas jejich začátku. (Pokračování textu…)
Kapitola 41 vypráví o faraonových snech, které měl dva roky poté, co k sobě opět povolal svého nejvyššího číšníka, a o tom, jak mu je Josef vyložil a jakou radu mu pak dal.
V prvním snu „sedm krav, ošklivých a vyhublých“ (41,3) pohltilo „sedm krav, které byly neobyčejně pěkné a masité“, avšak přesto neztloustly, ale „zůstaly ošklivé a hubené jako dříve“ (41,4; 41,21). V druhém snu sedm slaboučkých a zkažených klasů pohltilo sedm plných a krásných klasů. Když se faraon probudil, povolal egyptské hadače a mudrce, „avšak nebylo nikoho, kdo by jej mohl vyložiti“ (41,8). Vykládání snů nebylo tenkrát nic neobvyklého a patřilo k egyptské kultuře. Teprve pak si nejvyšší číšník vzpomněl na Josefa, jak vyložil jeho sen i sen nejvyššího pekaře a jak se Josefův výklad ukázal správným.
Ihned na faraonův „rozkaz vyvedli Josefa ze žaláře, ostříhali ho, převlékli a přivedli“, aby se mohl podle tehdejší dvorní etikety objevit před faraonem. Ten mu řekl: „Měl jsem sny, a není nikoho, kdo by mi je vyložil. Slyšel jsem však, že ty velmi důmyslně umíš je vykládati.“ Josef odpověděl: „Ne já, ale Bůh dá faraonovi příznivou odpověď“ (41,15-16). Faraon pak podrobně vypravoval Josefovi své sny. Ten mu řekl, že Bůh mu ukázal, „co hodlá učiniti“ (41,25), a vysvětlil mu, že nejprve bude „sedm let veliké úrody po celém Egyptě; po nich přijde sedm let jiných takové neúrody, že se zapomene na všecek předchozí nadbytek“ (41,29-30).
Pak Josef faraonovi poradil, aby ustanovil moudrého muže, který se svými úředníky postará o to, aby pětina úrody byla ukládána do sýpek, aby pak v následujících sedmi létech hladu nebyla „země nedostatkem zhubena“ (41,36). Faraon pak ustanovil Josefa jako druhého muže ve své říši. „Vzav prsten s ruky své, dal mu jej na ruku; oblékl ho v kmentové roucho a kolem hrdla mu zavěsil zlatý řetěz. Pak mu kázal vystoupiti na svůj druhý vůz a dal hlasateli provolávati, aby všichni před ním skláněli kolena a věděli, že jest ustanoven nad celým Egyptem.“ (41,42-43). Tak ho instaloval do jeho úřadu. Faraon též dal Josefovi „Asenet, dceru Putifara, kněze heliopolskeho“ (41,45) za manželku. Následovalo pak sedm úrodných let, během kterých mu Asenet porodila dva syny: staršího Manasse, mladšího Efraima (41,50-52). Po nich přišlo sedm let neúrody. Když i v Egyptě volal lid o pokrm, otevřel Josef „sýpky a prodával Egypťanům“ (41,56). Také z okolních zemí kvůli hladu tam panujícímu přicházeli nakoupit obilí. (Pokračování textu…)
Kostel je místo, kterému se jen málokdo z nás vyhne. I zapřísáhlý ateista občas shledá nevyhnutelným jej navštívit, nejčastěji kvůli pohřbu či svatbě někoho blízkého, při návštěvě vánoční mše či jako turista. A pokud není vyložený asociál, jistě netouží trhnout si ostudu a vyvolávat pobouření názornými ukázkami nevychovanosti a toho, jak se člověk v kostele chovat nemá.
Toto je úvodní ze série článků, která přináší stručné shrnutí pravidel slušného chování v kostele. Snažil jsem se ji napsat tak, aby ji pochopili a mohli použít i lidé nevěřící či konvertité, kteří kostel teprve začínají navštěvovat a jsou „zcela mimo“.
Je třeba zdůraznit, že série je primárně psána pro české prostředí římskokatolického kostela a už v jiných zeměpisných šířkách či v chrámech jiných katolických církví (např. u nás se můžeme setkat s kostely řeckokatolíků) mohou být pravidla chování poněkud odlišná.
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí, je 24. neděle po Svatém Duchu, o které si rovněž připomínáme sv. Klementa I., papeže a mučedníka. Je poslední týden církevního roku.
Příští týden zahájí první neděle adventní, s níž začíná doba adventní a nový církevní rok. Zároveň si připomeneme sv. Ondřeje, apoštola a mučedníka.
Z akcí připomínám zejména modlitby před porodnicí v Olomouci (27) a brněnský seminář Přechodem bez umělých hormonů (28).
Modleme se tento týden především za naše pronásledované bratry a sestry všude po světě, jakož i za obrácení zločinců, co je pronásledují, nebo jim nepomáhají, ač by mohli. (Pokračování textu…)
Nestydím se za to, že jsem byl u nás v Brně aktivistou listopadových událostí r. 1989. Mohu dokonce říct, že jsem na to i hrdý. Boj s bezbožeckým komunismem vždycky byl, je a bude – řečeno slovy sv. Pavla – „dobrým bojem“. Každý, kdo se tehdy takto angažoval, může proto s apoštolem národů právem konstatovat: „Dobrý boj jsem bojoval…“ (2 Tim 3,7). Jinou otázkou ovšem je, jak tento boj nakonec dopadl a kdo v něm vlastně zvítězil.
Nebyl jsem sám, kdo si bezprostředně ještě ve víru událostí a všeobecné euforie neuvědomil zákeřnou zradu a ránu do zad, kterou nám tenkrát zasadili ti, o nichž jsme se mylně domnívali, že jsou našimi spojenci. Ano, nemýlíte se, pokud si myslíte, že mluvím o vedoucích představitelích Charty 77 v čele s Václavem Havlem a dalších ikonách Listopadu 89. My, aktivní katolíci, jsme opravdu chtěli převrat, ne krveprolití a násilí, ale konec bolševismu, který jsme pokládali právem za satanský systém ve smyslu proslulé encykliky Pia XI. „Divini Redemptoris“. K tomu ale nedošlo a namísto toho příšla „dohoda o předání moci“. Před pár dny se k tomu otevřeně přiznal v televizním rozhovoru s Václavem Moravcem sám jeden z tvůrců a účastníků této dohody Petr Pithart, jenž s nečekanou upřímností popřel, že by se tenkrát jednalo o revoluci, sametovou či nesametovou. Byla to prostě dohoda, jíž vedoucí složky disentu i komunistického režimu pouze realizovali to, na čem se již dávno předtím domluvili vedoucí představitelé USA a SSSR, potažmo režiséři ze zákulisí. Tak vyznělo zmíněné doznání Pitharta.
My jsme si tenkrát naivně nějakou dobu mysleli, že se jedná opravdu o pád ďábelského komunismu. Teprve vývoj dalších dnů a týdnů nám odhalil strašlivou pravdu: Byli jsme zrazeni, naše nasazení bylo podle využito a zneužito, když Havel a jeho klika usedli s Marianem Čalfou a dalšími reprezentanty komunistického režimu k jednacímu stolu a domluvili se na Havlově prezidentství, které jednomyslně odhlasoval tehdejší ještě plně komunistický parlament, tentýž parlament, jenž pár týdnů předtím vyzýval k tvrdému postupu proti disidentům, mezi nimiž právě Havel vévodil. (Pokračování textu…)
Kapitola 39 popisuje svádění Putifatrovy ženy, křivé obvinění Josefa, jenž ji odmítl, a posléze Josefův vzestup v žaláři, do kterého ho Putifar uvrhl.
Josef, poté co byl prodán, „odveden byl do Egypta; tam ho koupil od Ismaelských, kteří ho přivedli, Putifar, dvořenín faraonův, velitel osobní stráže, Egypťan“ (39,1). Byl jeho otrokem, ale co pro něj konal, se dařilo. To proto, že „Hospodin byl s ním“ (39,2), nejen v jeho vnitřním utrpení, ale i navenek. Jeho pán mu Božím řízením přiděloval práci, která byla v domě, takže Putifar to viděl a, ač pohan. „věděl velmi dobře, že Hospodin jest s ním, že všecko, cokoliv činí, jeho ruka řídí“ (39,3). Proto ho ustanovil nade vším, co bylo jeho, „takže spravoval nejen svěřený dům, nýbrž všecko, co mu bylo dáno na starost“ (39,4). „Hospodin žehnal domu Egypťanovu pro Josefa“ (39,5) a tak Josefovým přičiněném rostl Putifarův majetek. (Pokračování textu…)
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí, je pondělí 17. listopadu. Tento týden zahájila 23. neděle po Svatém Duchu, při níž jsme si zároveň připomněli sv. Gertrudu Velikou.
Nejvýznamnější svátky a památky tohoto týdne: sv. Řehoř Divotvůrce (17), posvěcení římských bazilik sv. Petra a sv. Pavla a bl. Karolina Kózka (18), sv. Alžběta Durynská (19), Obětování Blahoslavené Panny Marie (21), sv. Cecílie (22).
Příští týden je posledním týdnem církevního roku. Zahájí jej 24. neděle po Svatém Duchu, o které si rovněž připomeneme sv. Klementa I., papeže a mučedníka.
Z akcí připomínám zejména requiem v Jasenoviciach (17) a brněnskou přednášku Lidská sexualita, plánování rodiny (20).
Modleme se tento týden především za naše pronásledované bratry a sestry všude po světě, jakož i za obrácení zločinců, co je pronásledují, nebo jim nepomáhají, ač by mohli. (Pokračování textu…)
V I. knize Mojžíšově v kap. 37-50 se nachází všeobecně dosti známý příběh o prodání Josefa jeho bratřími, o jeho pobytu v Egyptě, vzestupu až k prvnímu muži po faraónovi, záchraně jeho otce Jakoba a bratrů před hladem a jejich příchodu do Egypta až po Josefovu smrt a pohřeb. V dalším nepodávám k němu systematický komentář, jen uvádím poznámky k němu[i].
Předchozí kapitoly (počínaje kap. 25) líčí narození Jakoba a jeho dvojčete Esaua, jeho požehnání od svého otce Isáka, jeho službu u Lábana a jeho ženění. Podávají zprávu o jeho synech, jeho návratu do země kenaanské a setkání s Esauem. Bůh mu pak dává nové jméno: Israel. Jakobova žena Ráchel je dlouho bezdětná. Teprve po čase „Hospodin rozpomněl se též na Ráchel, vyslyšel ji a otevřel její lůno. Počavši a porodivši syna, pravila: Bůh mne zbavil mé hanby. Nazvala ho Josef, řkouc: Přidejž mi Hospodin jiného syna“ (30,22-24). Ráchel pak Jakobovi porodí posledního syna Benjamína a umírá (35,16-19). Jakob měl celkem 12 synů narozených ze 4 žen a ti jsou vypočítáváni v Gen 35,22-26[ii]. Z příběhů Jakoba vidíme, jak jeho ženy (Lia a Ráchel) toužily po synech (30,3; 30,9-13 a 23). Jakob tak naplňoval Boží příkaz daný prvním lidem (1,28), poté Noemovi: „Množte se a naplňte zemi“ (9,1) i jemu daný ve vidění (35,11). Josef je synem Ráchel a předposledním ze synů Jakobových.
Josef prodán svými bratry
Kapitola 37 vysvětluje, jak se Josef dostal do Egypta. Byl prodán kolem táhnoucím kupcům, jimi doveden do Egypta a tam prodán „Putifarovi, dvořenínu faraonovu, veliteli osobní stráže“ (37,36). Podnětů k tomuto činu Josefových bratří bylo několik. (Pokračování textu…)
Značka, která by dnes měla viset i u vchodů na norské úřady.
Vážení pracovníci norského velvyslanectví v Praze,
tento otevřený dopis je určen Norsku. A tudíž vám, protože vy Norsko v této zemi reprezentujete. Budu jen rád, když ho zprostředkujete svým nadřízeným a úředníkům z Bernevernetu.
Považuji za svoji povinnost vyjádřit vám i světu své nezměrné pobouření nad zhůvěřilostmi, jichž se soustavně dopouští norský Bernevernet („Úřad na ochranu dětí“), který ovšem má s ochranou dětí a jejich práv společného asi tolik, co měl nechvalně proslulý Výbor pro veřejnou bezpečnost, organizující teror v revoluční Francii, společného s péčí o práva a životy Francouzů. Nebo co mělo společného Orwellovo Ministerstvo Pravdy s pravdou.
Až donedávna jsem se domníval, že pogermánšťování dětí Slovanů zmizelo spolu s nacistickým Německem a v současné době je jediným velkým státním obchodníkem s dětmi Čína, která s oblibou loupí a prodává děti z rodin, co neměly tolik „uvědomění“, aby respektovaly zločinnou politiku jednoho dítěte. Nyní už vím, že „pokrokové a lidských práv tak dbalé“ Norsko se dokázalo poučit od obou těchto zemí a státi se na této smutné úrovni jejich „důstojným“ následovníkem, resp. konkurentem. Jo, jste nejhůře „dvojky“ ve státním obchodu s dětmi a řádění nekontrolovatelné a mafiózní juvenilní justice. Daleko dnes předstihujete Anglii a dokonce možná i tu Čínu – a to už je opravdu „výkon“. (Pokračování textu…)
