Category Archives: Jak se chovat v kostele
Jak se chovat v kostele (4): Prostory v kostele
Než se dostaneme k postojům při Mši svaté, probereme si některé zvláštní prostory v kostele a naše chování k nim a v nich. Nejdříve ale malé varování: některé „moderní“ (pře)stavby kostelů rozbíjejí uspořádání chrámového prostoru natolik, že níže zmíněné členění kostela ztrácí smysl.
Nehodlám se jimi ale zabývat: těmto pseudokatolickým kostelům se zásadně vyhýbám, neboť jsou jeden vedle druhého nevkusné a duchovně mrtvé. Totéž radím i čtenářům. Pokud ale někdy takový kostel přesto navštívíte, snažte se v daném prostoru chovat předepsaným způsobem a v případě, že nejste schopni rozpoznat nikde v prostoru svatostánek, tak se po pokřižování ve vstupu alespoň slušně ukloňte směrem ke kříži, který se naštěstí ještě stále v kněžišti u všech kostelů nachází.“
Jak se chovat v kostele (3): Vstup do kostela
Nádobka se svěcenou vodou.
Do kostela vstupujeme obvykle hlavním vchodem, některé větší mohou mít i postranní vchod. Jak už bylo zmíněno dříve, muži při vstupu smekají pokrývku hlavy.
Uvnitř se rozhlédneme, abychom našli nádobku se svěcenou vodou (nachází se uvnitř poblíž dveří, případně uvnitř za vnitřními dveřmi), smočíme v ní konečky prstů pravé ruky a pokřižujeme se (pomalu postupně položíme smočené prsty na čelo, dolní část hrudi a levé a pravé rameno). Optimální je následně sepnout ruce, nicméně není-li to možné (protože například v levé ruce nesete mimino), tak to není nutné.
Dojdeme k místu, kde se chceme posadit (či kde chceme stát), a za předpokladu, že je ve svatostánku uložena Nejsvětější Svátost (poznáme to podle toho, zda v jeho blízkosti hoří tzv. „věčné světlo“ – malé červené světélko), před vejitím do lavice (či mezi řady židlí) a usednutím poklekneme na pravé koleno (totéž pak činíme i při odchodu z kostela po vystoupení z lavice). Pokud věčné světlo nikde nevidíme, postačí i jen poklonění se směrem k hlavnímu oltáři.
Pohled chrámovou lodí k hlavnímu oltáři a svatostánku kostela Nanebevzetí Panny Marie ve vyšebrodském klášteře. Červené světlo nad svatostánkem říká, že je Nejsvětější Svátost přítomna.
Jak se chovat v kostele (2): Než vejdeme
Návštěva kostela je vždy významná událost, na kterou je nezbytně nutné vhodně se obléci. Je-li to možné, měl by si na sebe člověk vzít sváteční oděv. Mimo neděli a v některých specifických případech lze tolerovat méně formální oblečení, nicméně i pak platí, že by člověk měl být oblečen co nejpřiměřeněji (tj. co nejlépe).
Při zvláštních příležitostech, jako jsou velké svátky (kupř. Vánoce, Velikonoce či Letnice), nebo významné události (vysvěcení kostela, křest, první svaté přijímání, biřmování, svatba, pohřeb, jáhenská, kněžská či biskupská svěcení a podobně) je sváteční oděv nezbytný (není-li tedy člověk natolik chudý, že si ho nemůže dovolit). O tom, že člověk má být vždy pokud možno umytý a upravený, snad není třeba mluvit.
Oděv každopádně musí respektovat standardy křesťanské morálky – ženy by měly mít oděv zakrývající trup i ramena a sukni minimálně ke kolenům, tzv. „odvážné“ výstřihy, rozparky a střihy jsou nepřípustné stejně jako příliš přiléhavé oblečení. Kalhoty nejsou u žen optimální, byť ve středoevropských krajích se dnes na moderních mších vyskytují běžně. U mužů se v minimální verzi předpokládá slušná košile a dlouhé kalhoty, rovněž je třeba se vyhnout elasťákům. Toto vše platí i pro turisty.
Jak se chovat v kostele (1): Úvod
Kostel je místo, kterému se jen málokdo z nás vyhne. I zapřísáhlý ateista občas shledá nevyhnutelným jej navštívit, nejčastěji kvůli pohřbu či svatbě někoho blízkého, při návštěvě vánoční mše či jako turista. A pokud není vyložený asociál, jistě netouží trhnout si ostudu a vyvolávat pobouření názornými ukázkami nevychovanosti a toho, jak se člověk v kostele chovat nemá.
Toto je úvodní ze série článků, která přináší stručné shrnutí pravidel slušného chování v kostele. Snažil jsem se ji napsat tak, aby ji pochopili a mohli použít i lidé nevěřící či konvertité, kteří kostel teprve začínají navštěvovat a jsou „zcela mimo“.
Je třeba zdůraznit, že série je primárně psána pro české prostředí římskokatolického kostela a už v jiných zeměpisných šířkách či v chrámech jiných katolických církví (např. u nás se můžeme setkat s kostely řeckokatolíků) mohou být pravidla chování poněkud odlišná.
