Duše a hvězdy

Třebaže ke zjevením Panny Marie Guadalupské došlo před téměř pěti sty lety, náš Pán si přeje, abychom k Matce Boží Guadalupské přicházeli i nadále, protože k nám chce hovořit skrze ni jako Matku Boží milosti. 

Dnešní situace není o nic méně naléhavá než situace v době prvních zjevení. Naše kultura alarmujícím tempem spěje k sebezničení. I situace v naší zemi [tj. v USA] je velmi děsivá: útoky na lidský život a rodinu jsou stále prudší a naše společnost je nestabilní, protože jsme ztratili své ukotvení. V jiných částech světa probíhají strašlivé konflikty, stejně jako v době zjevení Panny Marie. Uvědomujeme si, že poselství Panny Marie je dnes stejně zásadně důležité, jako bylo tehdy. (Pokračování textu…)

Když Panna Maria dala svatému Juanu Diegovi znamení, které biskup požadoval, trvala na důležitosti vybudování kaple jako místa, kde se projevuje nanejvýš milosrdná Boží láska:

„Můj nejmladší synu, tyto rozličné druhy květin jsou důkazem, znamením, které přineseš biskupovi. Vyřídíš mu ode mne, že v nich má vidět mé přání, a proto má splnit mé přání, mou vůli. V tebe, který jsi mým poslem, v tebe vkládám svou naprostou důvěru. A přísně nařizuji, abys jen ty v biskupově přítomnosti otevřel svou tilmu a ukázal mu, co neseš, a všechno mu přesně vypověděl. Povíš mu, že jsem ti přikázala vystoupit na vrchol tohoto nevelkého pahorku a natrhat květiny, a vylíčíš mu všechno, co jsi viděl a obdivoval, malou svatyňku, o niž žádám“ (Nican Mopohua, č. 137-142).

Od doby zjevení Panny Marie Guadalupské a uctívání jejího zázračného obrazu v celé řadě kaplí a kostelů postavených v okolí hory Tepeyac úcta k Panně Marii vskutku napomáhá hlubokému a bohatému životu modlitby a bohoslužby. Všechno, co souvisí se zjeveními, nakonec směřuje ke zřízení kaple jako poutního místa, místa důvěrného setkání s Pánem skrze rozjímání o Jeho panenské Matce. (Pokračování textu…)

Jak máme podle Panny Marie poznávat jejího božského Syna, který jediný je naší spásou, a sloužit Mu? Když svatému Juanu Diegovi oznámila pravdu o sobě a svém vztahu k Bohu i pravdu o svém božském Synu, Spasiteli světa, žádala, aby byla postavena kaple, v níž bude moci přitahovat věřící k setkání s Ježíšem Kristem. Nenavrhuje, aby založil hnutí nebo nějakou jinou iniciativu pro plnění jejího poslání, nýbrž aby požádal biskupa Juana de Zumárragu o vybudování kaple:

„Věz, můj nejdražší a nejmladší synu, věz s jistotou, že já jsem vždy dokonale svatá Panna Maria, která má tu čest být Matkou jediného pravého Boha, pro něhož všichni žijeme, Stvořitele lidí, Pána všeho kolem nás a toho, co nám je blízké, Pána nebes a Pána země“ (Nican Mopohua, č. 26).

V jakém kontextu nás chce Panna Maria Guadalupská učit tajemství vždy věrné a nanejvýš milosrdné Boží lásky? Je to v situaci, kdy vstupujeme do Božího domu, abychom se modlili a přinášeli Mu bohopoctu, kterou v nás On sám inspiruje a posiluje nás k ní pod mateřským pohledem Panny Marie, shlížející na nás z tilmy, neboť ona nás přitahuje ke svému božskému Synu, jenž pro nás žije v Církvi, především ve svátosti pokání a ve svatém přijímání. „Ukážu Ho,“ říká Panna Maria Guadalupská při svých zjeveních, „a dám Ho všemu lidu ve veškeré své osobní lásce.“  (Pokračování textu…)

V ekonomii spásy je blahoslavená Panna Maria, při svém nanebevzetí korunovaná na Královnu nebe a země, Prostřednicí všech milostí. Je první a nejlepší učednicí svého božského Syna, která plně spolupracovala na Jeho vykupitelském díle od okamžiku Jeho početí až do Jeho smrti na kříži, kdy bylo její Neposkvrněné Srdce mysticky probodeno ve chvíli, kdy kopí římského setníka probodlo Jeho Nejsvětější Srdce. Z jejího překrásného Neposkvrněného Srdce, vždy sjednoceného s Nejsvětějším Srdcem Ježíšovým, s mateřskou láskou stále proudí nezměrné a neustávající milosti, které probodené Nejsvětější Srdce Páně vlévá do srdcí všech věřících.

Dílo Panny Marie jako Prostřednice se projevilo ve zřízení „malé svatyňky“, poutního místa na hoře Tepeyac v roce 1531, aby z něj mohla ukazovat Boží milosrdenství všem svým dětem v Americe i ve světě. Jako velké znamení své mateřské touhy sjednotit nás se svým božským Synem a tím z nás učinit příjemce nezměrného proudu Božího milosrdenství zanechala svůj obraz na tilmě neboli plášti svatého Juana Diega. Tento obraz, jehož původ je lidsky nevysvětlitelný a jehož tkanina, plátno z kaktusových vláken, se mělo třicet či čtyřicet let po zjeveních Panny Marie rozpadnout, zůstává nedotčený a vyzařuje zázračnou mateřskou lásku. (Pokračování textu…)

V předchozích úvahách jsme viděli, jak mohou životní obtíže vést k pokušením vyhnout se pozvání Panny Marie. Když strýc svatého Juana Diega Juan Bernardino smrtelně onemocněl, Juan Diego, když hledal kněze, který by strýce vyzpovídal a připravil jeho duši na smrt, se pokusil vyhnout osobnímu setkání s Pannou Marií, protože se domníval, že úkol od ní by ho zdržel v jeho zdánlivě ušlechtilé věci. Ona se mu však zjevila bez ohledu na jeho úmysly a poskytla mu mateřskou útěchu: „Což zde nejsem já, která má čest být ti matkou?“ „Což nejsi uvnitř mého pláště, v objetí mých paží?“ (Nican Mopohua, č. 119) Matka Boží ujistila svého hrdinného posla, že jeho strýc nezemře.

Svatý Juan Diego jí uvěřil a jeho pokorná důvěra byla více než odměněna. Vždyť závěrečné poselství blahoslavené Panny Marie se mělo stát vrcholem guadalupského zjevení a základem obrácení amerického kontinentu. Řekla mu, aby vystoupil na skalnatou horu Tepeyac a v zimě tam natrhal růže. On její požadavek ihned splnil jakožto nezvratný důkaz zjevení Panny Marie. Vyprávění nám říká: (Pokračování textu…)

Naše předchozí rozjímání se soustřeďovala na důvěru, kterou svatý Juan Diego vkládal v Pannu Marii Guadalupskou, třebaže ho obtížné životní okolnosti pokoušely, aby se vyhýbal osobnímu setkání s ní. Panna Maria ho kárala s láskou a milosrdenstvím matky, která klopýtavé kroky svého dítěte vrací na správnou cestu.

Nyní obraťme pozornost k poslednímu pokynu panenské Matky Boží, Panny Marie Guadalupské, totiž že se máme stát jejími posly, tak jako svatého Juana Diega povolala k tomu, aby byl jejím poslem k biskupu Juanovi de Zumárraga. Juan Diego zažil mnohá ďábelská pokušení, aby se poslání, které mu dala Panna Maria, vyhnul. První nástrahou bylo pokušení, které se ho snažilo přesvědčit, že není tou správnou osobou, protože je jen „obyčejný venkovan“ a biskupský palác „není místem pro něj, kam by měl jít nebo se tam zdržovat“ (Nican Mopohua, č. 55).
‍
Před obtížností života v Kristu v naší naprosto sekularizované kultuře můžeme všichni snadno propadnout pochybnostem a strachu. Máme sklon pochybovat o Boží milosti a podléháme obavám, když máme odpovědět na její „náročné“ požadavky. Jsme v pokušení se domnívat, že abychom změnili svět, musíme vymyslet nějaký program, nějaké „zaklínadlo“. Jenže cestu nám ukáže jedině Kristus, který pro nás žije v Církvi. Nás i náš svět promění jen naše pokorné a důvěryplné následování Krista. Náš Pán, když umíral na kříži, nám dal za matku svou Matku, aby nám pomohla ho následovat. (Pokračování textu…)

Což zde nejsem já, která má čest být ti matkou? Nejsi snad v mé blízkosti a pod mou ochranou? Nejsem zdrojem tvé radosti? Což nejsi uvnitř mého pláště, v objetí mých paží? Potřebuješ něco víc?

Panna Maria pronesla tato útěšná slova k Juanu Diegovi ve velmi smutné chvíli. Juan Diego nesplnil požadavek Matky Boží a jeho strýc Juan Bernardino, jehož měl velice rád, byl blízký smrti.

Tradice svaté Matky Církve nám připomíná, že smutek nebyl pro Pannu Marii ničím neznámým: Církev uvádí sedm konkrétních bolestí Panny Marie a modlitba bolestného růžence nás vede k rozjímání bolestných tajemství, na nichž měla účast celým svým srdcem. (Pokračování textu…)