Tento týden začal 1. nedělí postní. Bezesporu nejzávažnější událostí uplynulého týdne je katastrofální zemětřesení, které společně s až desetimetrovými vlnami tsunami, které vyvolalo, zpustošilo východní břehy Japonska. (Pokračování textu…)
V čase pokání a obrácení k Bohu přinášíme našim váženým čtenářům padesátý žalm v překladu (přebásnění) Václava Renče. Přejeme a vyprošujeme sobě i čtenářům plodné rozjímání o Utrpení Spasitele a hojnost upřímné lítosti nad vlastními urážkami Boha. (Pokračování textu…)
Zejména v poslední době začínají v řadách široké veřejnosti převažovat názory, které stavějí tuto etapu našich křesťanských dějin do velmi špatného světla. Tento pohled na problematiku křížových výprav, rytířských řádů a obrany Svaté země je většinou zcela zkreslený. Většina lidí o této době ví jen velmi málo, nebo v horším případě čerpají své vědomosti z naprosto neseriózních zdrojů, často tendenčních a poplatných době, popřípadě skupinám, které je vědomě šíří. Rád bych zde uvedl několik asi nejrozšířenějších mýtů a omylů, jakož i důvody, proč jsou mylné.(Pokračování textu…)
Hudba může být ventilem, kterým je možné kompenzovat přebytek nervové energie, kterému se říká Tourretův syndrom. Oliver Sacks[1] vypráví příběh muže postiženého tímto syndromem, který byl vynikajícím bubeníkem. Z přemíry tiků bezděčných pohybů se u něj rodily vynikající bubenické improvizace, se kterými měl velké úspěchy. Tlumící léky u něho působily ztrátu schopnosti koordinovat pohyby až k jisté katatonii. Nakonec na léčivou látku přivykl a byl zbaven své poruchy, což mu pomáhalo běžně žít. O víkendech však lék vysazoval, aby byl schopný svých pověstných bubenických improvizací. (Pokračování textu…)
V dnešním poněkud stručném a opožděném shrnutí připomínáme dva těžké případy pronásledování křesťanů – mučednickou smrt pákistánského ministra Bhattího a pogrom na křesťanskou komunitu v Egyptě. Z domácích událostí se věnujeme jmenování královéhradeckého biskupa a ne zrovna potěšujícímu vyjádření na téma potratů od lidoveckého kandidáta do senátu.
Pokud jde o očekávané události tohoto týdne, připomínáme především, že popeleční středou začíná postní období. (Pokračování textu…)
Můj minikomentář k rozhovoru pana Rovenského některé lidovce příliš nepotěšil (některé naštěstí rozhodně neznamená všechny). Ti někteří mi vyčetli, že křesťanů je málo, a mají-li něčeho dosáhnout, musejí být jednotní. A že se s lidmi jako jsou Miroslav Rovenský či Lucka Kmentová jistě shodnu na takových 85 % věcech, takže bych neměl trhat partu kvůli těm zbylým 15 % rozdílných názorů. Protože mi tuhle hloupost řeklo/napsalo více lidí, považuji za nutné se k tomu vyjádřit. (Pokračování textu…)
Rozdíly mezi hmatovým a zrakovým vnímáním, které jsme vyjádřili tabulkou, způsobovaly domněnku, že hmat nemůže nahradit zrak ani při tvorbě či recepci děl výtvarného umění, které díky své trojrozměrnosti jsou hmatatelné (sochařství, architektura). Proto byl výtvarný projev nevidomých považován za aktivitu, která nedosahuje požadavků kladených na umění. Viktor Löwenfeld[1] však díky zkušenosti s tvorbou slepých dětí si všiml, že bez ohledu na zrakové postižení se v populaci vyskytují dva umělecké typy: vizuální a haptický. Vizuální typ vychází z vnější zkušenosti, kterou se snaží zobrazit. Haptický typ naopak vychází ze svého nitra, ze svých vnitřních hmatových počitků, do díla se snaží promítnout svůj vnitřní svět. Prvnímu typu v dějinách umění odpovídá realismus, druhému kupříkladu expresionismus. Podle Löwenfelda se tyto dva typy vyskytují nezávisle na zrakové ostrosti, takže je možné, aby člověk s výborným zrakem patřil k typu haptickému a naopak slepec k typu vizuálnímu. Rovněž poukazuje na to, že hodnocení umění v Evropě (až do nástupu moderních směrů) bylo pod vlivem vizuálního přístupu k zobrazování a haptický způsob byl považován za primitivní a méněcenný. Takovýto postoj k možnostem slepců v tvorbě i vnímání sochařství zastává Pierre Villey: (Pokračování textu…)
Zejména v poslední době začínají v řadách široké veřejnosti převažovat názory, které stavějí tuto etapu našich křesťanských dějin do velmi špatného světla. Tento pohled na problematiku křížových výprav, rytířských řádů a obrany Svaté země je většinou zcela zkreslený. Většina lidí o této době ví jen velmi málo, nebo v horším případě čerpají své vědomosti z naprosto neseriózních zdrojů, často tendenčních a poplatných době, popřípadě skupinám, které je vědomě šíří. Rád bych zde uvedl několik asi nejrozšířenějších mýtů a omylů, jakož i důvody, proč jsou mylné.(Pokračování textu…)
Zejména v poslední době začínají v řadách široké veřejnosti převažovat názory, které stavějí tuto etapu našich křesťanských dějin do velmi špatného světla. Tento pohled na problematiku křížových výprav, rytířských řádů a obrany Svaté země je většinou zcela zkreslený. Většina lidí o této době ví jen velmi málo, nebo v horším případě čerpají své vědomosti z naprosto neseriózních zdrojů, často tendenčních a poplatných době, popřípadě skupinám, které je vědomě šíří. Rád bych zde uvedl několik asi nejrozšířenějších mýtů a omylů, jakož i důvody, proč jsou mylné. (Pokračování textu…)
Hmat je hlavním smyslem, kterým se kompenzuje zrakové postižení.
V dřívější tyflopsychologii při řešení otázky, který receptor je po úplné nebo částečné ztrátě zraku hlavní, dávala velká část vědců přednost sluchu.[1]
[…]
V současné době je experimentálně dokázáno, že ztracené zrakové funkce se z větší části nahrazují činností kožně pohybového analyzátoru. Dávný spor tyflopsychologů, kterým počitkům – sluchovým nebo kožně pohybovým – dát přednost, se s konečnou platností vyřešil ve prospěch počitků kožně pohybových.[2](Pokračování textu…)
Protože je principem života a poznání duše, která není v těle lokalizovaná, ale nachází se celá v každé části těla, je organismus schopen reagovat na defekt, tak, že snižuje disaptibilitu a handicap prostřednictvím kompenzace, tj. určité náhrady defektní mohutnosti pomocí mohutností jiných. A. G. Litvak píše: (Pokračování textu…)
Proti umění jako habitu lidského rozumu lze vznést několik námitek. První je teistická. Podle Platóna není umění výsledkem umělcova poznání, řecký filosof ústy Sokrata dokazuje, že básník nemá znalosti oborů, o kterých hovoří v básni. Jak je však možné, že v básni popisuje skutečnost, kterou sám od sebe nezná? Platón vysvětluje, že umělec je pasivním nástrojem bohů; jeho tvorba je vlastně posedlostí bohem, božské šílení, ke kterému umělec nepotřebuje žádné vlastní vědomosti a schopnosti. V dialogu Ión Platón doslova píše: (Pokračování textu…)
Ministr Dobeš se rozhodl jmenovat na ministerstvo školství relativně konzervativního euroskeptika Bátoru z Akce D.O.S.T. a oheň je na střeše. Levicoví a pseudoliberární novináři a aktivisté okamžitě zorganizovali orgie běsnění nad tímto rozhodnutím. Připomněli nám tak, že od nich nemůžeme ve vztahu ke konzervativním tématům očekávat žádnou profesionalitu nebo slušnost. Většina z nás to nepotřebuje připomínat, ale někteří třeba ano. O to ale nejde.
Rekonstruktivní hermeneutika ukazuje, že i samotné vnímání uměleckého díla je jakýsi tvůrčí proces. Z tohoto pohledu můžeme i estetické vnímání chápat jako „správný pojem vytváření určitých děl“. Od vlastního tvoření se estetická recepce liší tím, že jednotlivé kroky mají poněkud jiný pořádek. Podle Emilia Bettiho jsou předmětem zájmu hermeneutiky (rekonstruktivní) smysluplné formy, které jsou objektivizací lidského ducha.[1](Pokračování textu…)
Principem činnosti je potence (mohutnost), což je druh kvality.[1] Mohutnosti jsou specifikovány předměty činností, ke kterým slouží.[2] Potence k imanentní činnosti (poznání a žádání) se nazývá pasivní potence, potence k činnosti kategoriální, tranzitivní se nazývá aktivní potence.[3] Mohutnosti se dělí na organické a neorganické.[4] Organické mohutnosti jsou v těle oživeném vegetativní či smyslovou duší; jsou to principy vegetativního a smyslového života. Neorganické, duchové mohutnosti náleží k tělu oživeného rozumovou duší; jde o rozum a vůli. Rozum je mohutností nehmotnou, na což je usuzováno z jeho činnosti.[5] Rozum abstrahuje od hmotných podmínek a operuje s nehmotnými entitami – pojmy. (Pokračování textu…)
Pro nemoc šéfredaktora je toto rozhlédnutí zredukováno jen na akce a události. Doporučujeme Vaší pozornosti především anketu Rytíři života, přednášku Michala Semína v Českých Budějovicích a ples AG Kroměříž. (Pokračování textu…)
Peter Brueghel Starší, Řezání kamene šílenství, 16. st.
Mnohé souvislosti chápání umění jako habitu nám osvětluje samotná etymologie slova.[1]Umění je odvozeno od slovanského slova uměti, které zase pochází od um. Um souvisí s litevským aumenis, tj. paměť, omena – povědomí či ome – pud. Omenis v litevštině znamená cítění, bdění, stav bdělosti po probuzení, duševní svěžest po nočním odpočinku, přeneseně pak duševní bystrost, chápavost, rozumění. Ve staročeštině se vyskytuje vazba uměti k něčemu, která znamená pohotovost k určité činnosti. Vidíme, že samotná etymologie slova odkazuje