Kdo si prolistuje noviny zvané Katolický týdeník, bude motivován ke shlédnutí seriálu Mladý papež. Kdo ho shlédne, bude jím ovlivněn. Buď velmi málo, nebo naopak hodně. Znám oba typy diváků, vím o konkrétních lidech.
Jaký vliv tento seriál zanechá? Neprobereme všechno, zaměřme se jen na něco.
Především je nutné upozornit, že film je z psychologického hlediska velmi propracovaný. Bez nadsázky lze říct, že při jeho tvorbě došlo k využití (zneužití) současných, tedy pokročilých poznatků psychologie. Zmíněné vlivy tedy budou mít formu manipulace (tu si ovšem manipulovaný neuvědomuje, neví, že je manipulován, nevěří tomu). Co chtějí autoři do člověka dostat, skrytě do jeho podvědomí dostanou a ovlivní ho.
Jeden příklad za všechny: Když je hlavní postava nesympatickým člověkem, spolu s jejím odmítnutím odmítnou lidé také její důrazy a názory. Pokud se postupně stane postavou přijatelnou a zároveň změní nějaké názory, divák si řekne, vlastně neřekne, protože je to podvědomá záležitost: Tamto odmítněme, jako odmítáme nesympatického, toto přijměme. Seriál se tak stal součástí hmomopropagandy. „Zlí sebestřední namyšlení nemožní lidé nesoucí si své problémy jsou (prý) proti homosexuálům, lidé, kteří začali jednat rozumně, jsou otevřenější“ – manipulace jak hrom. Působí dojem, že rozumným je prý tento přístup. Však tento přístup začal zastávat tehdy, když začal jednat rozumněji. To je jeden z účinků, který může film v podvědomí vyvolat. Musíme dodat: nikoli. Ve skutečnosti je rozumné nazvat hřích hříchem, protipřirozenost odmítnout jako špatnou atd. Samozřejmě že, jak dokazuje zkušenost, musím v tuto chvíli doplnit, že je něco jiného člověk (homosexuál), něco jiného sklon a něco jiného konkrétní skutek. Že odmítnutím hříchu (skutku) nikdo neodmítá ani nezavrhuje člověka atd. Aby zas nebyl oheň na střeše. A že odmítnutím propagandy odmítáme propagandu, ne lidi. (Pokračování textu…)
S tímto radostným povzdechem umíral r. 1591 mladý jezuita sv. Alois Gonzaga, když se nakazil morem při ošetřování nemocných. Smrt byla pro něho radostnou událostí. Jak ji chápeme my, katolíci 21. století? Měsíc zesnulých, listopad, se přímo nabízí k této malé meditaci.
Nebyl to jen sv. Alois, kdo umíral s neskrývanou radostí v srdci, s jistotou spásy. Už sv. Pavel přece psal, že smrt je pro něho „ziskem“, prvotní křesťanští mučedníci šli radostně do arény nechat se roztrhat šelmami, neboť se těšili na setkání s Kristem a nemohli se dočkat. Podobnou radost projevili i katoličtí mučedníci ve Vendée za Francouzské revoluce, rovněž tak katolické oběti bolševického pronásledování v Rusku, Mexiku, Španělsku a jinde. Ekvadorský prezdient Gabriel García Moreno, když ho svobodný zednář Rayo se svými kumpány ubodal r. 1875 k smrti, radostně vzdechl: „Bůh neumírá.“
A nemuselo jít jen o mučedníky. Sv. Terezie Martinová z Lisieux (lidově Terezička) krátce před odchodem na věčnost r. 1897 řekla: „Po smrti budu na zem sypat růže.“ Podobných příkladů bychom mohli uvést mnoho. Jenže pozor! Tridentský koncil vyhlásil jako dogma: „…nikdo nemůže s neomylnou jistotou víry vědět, že dosáhl Boží milosti…“ (Dokumenty Trid. koncilu, Praha 2015, hlava 9). A Katolický katechismus Josefa Kašpara (str. 192, Praha 1921) uvádí: „Bez zvláštního zjevení Božího nikdo neví s jistotou všech pochybností prostou, zdali je ve stavu milosti Boží.“ Sv. Terezie byla mystičkou a zvláštní Boží zjevení měla, stejně tak řada dalších omilostněných osob. Mučedníci pro Krista už jen díky tomuto faktu mohli mít téměř neomylnou jistotu, stejně tak mučedníci blíženské lásky jako sv. Alois nebo sv. Maxmilián Kolbe.
Jenže co my? Opravdu nevíme, jestli jsme v milosti posvěcující? Zmiňovaný katechismus píše (str. 192), že i když nemůžeme mít neomylnou jistotu víry, můžeme mít jistotu morální, tj. když si nejsme vědomi od poslední platné sv. zpovědi žádného těžkého hříchu. Ano, ale nemůžeme si být jisti, že v této milosti vlastními silami a osobním úsilím setrváme až do konce, že neklesneme do těžkého hříchu. Sv. Pavel říká: „Kdo se domnívá, že stojí, hleď, abys nepadl…“ (1 Kor 10,12). Chceme-li v milosti posvěcující vytrvat až do smrti, musíme neustále o to prosit a modlit se, často přijímat svátosti a doporučuje se praktikovat pobožnosti, které tomu napomáhají a mají „pečeť“ samotného nebeského poselství (první pátky Nejsvětějšího Srdce, první mariánské soboty apod.).
Dokonalost katolické nauky
S tímto postojem se opravdu můžeme těšit do nebe. Rád rozjímám, jak dokonalá a perfektní je v tomto směru katolická nauka, což je další doklad jejího původu přímo od Pána. Bůh nám slibuje věčný život, když budeme plnit jeho přikázání a praktikovat lásku k němu a k člověku: život duše hned po smrti, a život duše s oslaveným tělem od okamžiku posledního soudu.
Život po smrti slibují ale i jiná náboženství. Mnoho pohanských kultů ve starověku jej chápalo jako pokračování pozemských radovánek a rozkoší, stejně tak islám se svým „nebeským nevěstincem“. Ježíš ale nabízí něco diametrálně odlišného. Jeho království nespočívá „v jídle a pití“, ale „v duchu a pravdě“. Nebeské rozkoše nebudou identické s těmi pozemskými, jejich pokračováním, to by byl, jak píše v Minutěnce biskup Josef Hlouch, pouhý obchod, kšeft. Půjde o radosti ducha, které formuloval F.M. Dostojevskij jako „pravdu, dobro a krásu“. Ty jsou součástí lásky jakožto nejvyšší hodnoty, která je definována jako přání maximálního dobra, zejména věčné spásy, všem včetně nepřátel, neboť Bůh Syn zemřel na kříži za všechny lidi. „Láska nikdy nekončí…,“ napsal sv. Pavel (1 Kor 13, 8). Láska je zdrojem a příčinou duchovní radosti z Boží přítomnosti, která trvá na věky.
Nevím o žádném jiném náboženství s tak vysokým pojetím věčného života, kdy mizí jakákoliv „obchodní výměna“ ve formě „má dáti – dal“: Bože, já budu plnit tvá přikázání a ty mi za to dáš nebe se všemi radovánkami jídla, pití, bezstarostnosti, odpočinku a dalších pozemských požitků – tak to nefunguje a toto Kristus nenabízí. „Požitky“ v jeho Božském poselství jsou úplně jiné, duchovní, proto světáci a požitkáři se za nimi nehrnou. Některá náboženství zase nabízí truchlivou vizi posmrtného života. Antika věřila, že duše budou žít formou stínů v ponurém podsvětí bez radosti, buddhismus vidí konečné řešení v nirváně, v rozplynutí se v nicotě, čili předkládá definitivní zánik, což rozhodně není ničím radostným. Hinduismus (a také buddhismus ještě před nirvánou) zase učí reinkarnaci, která jen vede k neradostným a ustaraným myšlenkám, do jaké rodiny a jakého prostředí v budoucím životě přijdu a jak se mi bude dařit.
Katolické pojetí věčnosti všechny tyto představy převyšuje. Nabízí věčnou a trvalou radost, nádherný život, jenž nespočívá v rozkoších hmotných, přirozených a pozemských, ale nadpřirozených, které „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo…“, jež budou ryze duchovního a nadpřirozeného rázu.
Peklo a očistec
Jenže nestane se tak automaticky. Alternativou pro nebe je peklo, sám Ježíš o něm mnohokrát mluví na stránkách evangelií. A nebude prázdné, jak si opovážlivě představují současní neomodernisté, Kristus varuje, že mnoho lidí jde širokou a pohodlnou cestou, jež končí v pekle, tj. ve věčném zavržení a útrapách s tím spojených.
Katolický kalendář nás informuje o mnoha osobách, které jsou prokazatelně (byly zde církevně uznané zázraky) v nebi. Nevíme ale s výjimkou Jidáše o nikom, kdo je v pekle (snad jen ve Starém zákoně Kore a další odbojníci proti Mojžíšovi, ale jednoznačné to není). Přesto ale víme, a církevní nauka je v tomto křišťálově jasná, jak peklu uniknout. Nepřijde tam nikdo, kdo zemře v milosti posvěcující. I nejhorší zločinec, jestliže na smrtelné posteli bude svých hříchů litovat a zřekne se jich buď ve zpovědi nebo v okamžiku těsně před posledním vydechnutím, nebude zavržen. Naopak zase člověk navenek ctnostný, pokud je ve stavu těžkého hříchu, nevyznal ho ve zpovědi a odmítá to učinit i na smrtelné posteli tváří v tvář jisté smrti, nebude spasen a půjde do pekla. Vybral si svůj úděl sám, Pán v okamžiku soukromého soudu, následujícího hned po smrti, pouze jeho svobodné rozhodnutí potvrdí. Sv. Jan Křtitel Vianney popisuje, jak se mu zjevila jistá žena navenek velmi ctnostná a oplývající dobrými skutky, za jejíž spásu se modlil, a řekla: „Nech toho, je to zbytečné, já jsem v pekle. Styděla jsem se při každé zpovědi vyznat jeden svůj těžký hřích, spáchaný před mnoha lety, a neudělala to ani ve zpovědi těsně před smrtí. Neustále jsem přijímala svatokrádežně a pak v posledním okamžiku života už neměla sílu litovat toho.“ To je varování pro každého katolíka: Cesta k peklu je dlážděna svatokrádežnými zpověďmi, kdy vědomě zamlčuji těžký hřích, který jsem spáchal a o němž vím. Nedostane se například do nebe ten, kdo udržuje mimomanželský (nebo homosexuální) poměr, ve zpovědi to jako hřích nevyznává (nebo vyznává bez lítosti a vnitřního rozhodnutí toto dát do pořádku) a přistupuje tak ke svatokrádežnému sv. přijímání. Když nezaujme kající postoj alespoň na smrtelné posteli, nebude spasen. Tak je tomu s každým těžkým hříchem, např. s potratem, antikoncepcí, podvodnými praktikami v podnikání apod.
Víme ale také, že „Bůh je nejvýš spravedlivý“. Tak zní druhá základní pravda katolické víry. Jeho spravedlnosti by odporovalo, kdyby na základě pouhé lítosti nad hříchy se (hypoteticky) i Hitler, Lenin nebo Stalin dostali do nebe na stejné úrovni se sv. Maxmiliánem Kolbem, sv. Otcem Piem a mnoha dalšími světci, kteří žili celý život asketicky a ctnostně. Proto existuje očistec, kde si každý vytrpí tresty za už odpuštěné hříchy, pokud si je nevytrpěl už na zemi ve formě nemocí, bolestí a různých životních pohrom. Dokladů z Písma sv. pro existenci očistce máme jen nepatrně: kniha Moudrosti 3,5, kde se mluví o duších spravedlicých, že „po malém trestu dojdou velkých dobrodiní“, dále 2. kniha Makabejská 12, 39-45, kde je výzva k modlitbám za mrtvé, v Novém zákoně potom u Mat 12, 32 Kristus říká, že „kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, tomu nebudou hříchy odpuštěny ani v tomto věku, ani v budoucím…“ Z těch slov plyne, že že po smrti je ještě místo (stav), kde se hříchy odpouštějí (plné odpuštění existuje až po odpykání trestu). Tím není ani nebe, neboť tam nevejde nic neposkvrněného, ani peklo, neboť tam se nic neodpouští. Musí být tedy očistec.
Mnohem četnější doklady víry v očistec máme v posvátné Tradici, která je stejně závažným pramenem jako Písmo sv. Už nejstarší liturgie sahající až k apoštolským dobám mají memento za zemřelé, apologeta Tertullian ve 2. stol. píše, že vdovy se mají modlit za své zemřelé manžele, v římských katakombách ze 2. a 3. stol. existují nápisy, jež k tomu vyzývají. V římském chrámu Sacro Cuore existují dokonce otisky dlaní, pocházející ze záhrobí, jimiž duše v očistci prosí o modlitbu a zkrácení trestů za hříchy, jichž se na zemi dopustily. Modlitba za zemřelé, tj.za duše v očistci (jiná být nemůže, neboť duše v nebi naši modlitbu nepotřebují, a duším v pekle není nic platná), patří od prvopočátku k praxi Církve a k její nauce. Modlit se za zesnulé patří k povinnostem katolíka, je to součást skutků duchovního milosrdenství. Francouzský katolický teoretik a politik 19. stol. Louis Veuillot píše, že takto se vytváří krásné společenství lásky žijících na tomto světě a trpících na druhém břehu. Označuje to za úžasný projev autentického humanismu a altruismu v podání katolické nauky.
Nedokonalost a scestnost jiných pojetí
Na prvním místě nutno jmenovat ateismus jakékoliv provenience, ať už marxisticko-leninské, existencialistické nebo jiné. Po smrti prý nic není. Já jako mladý muž jsem prošel obdobím tápání a uvažováním, jestli Bůh skutečně existuje. Právě nauka, že po smrti je jen zánik, nicota, mne nejúčinněji odradila od ateismu. Bolševici hlásali, že prý marxismus zbavuje lidi strachu před tím, co bude po smrti. Já jsem se ale bál mnohem více právě toho, že po smrti nic není, že má existence definitivně skončí s rozkládajícím se mrtvým tělem. Člověk podvědomě nechce zaniknout, touží po pokračování svého života po smrti a bojí se naopak v rozporu s tím, co tvrdí ateismus, že jeho existence se smrtí definitivně uzavře. Nejsem určitě sám, kdo zažil, jak velký strach mají nevěrci ze smrti, nota bene nejsou často ani příliš přesvědčeni o neexistenci posmrtného života a v jejich nitru jako červ pořád vrtá pochybnost: Co kdyby nějaký věčný život přece jenom byl?
Existenci nesmrtelné lidské duše dokazuje i věda. Myšlení a vůle nejsou jenom činností mozku, buňky lidského těla se během 7-10 let zcela obmění, můj mozek v 70 letech již dávno není co do hmoty tím mozkem před cca 50 lety, mé tělo není identické s tělem z dob, kdy jsem byl ještě dítětem. Já v 70 letech vlastně nejsem už tímtéž člověkem z doby před několika desítkami let, je to po hmotné stránce někdo úplně jiný. Jak to ale, že přesto si přesně pamatuji události z té doby a spolehlivě vím, že jsem to jeden a tentýž já, že tu není jiná bytost? Musí proto být jeden spojující nehmotný a nesmrtelný princip, který je nad tím – a to je lidská duše. Pátá základní pravda víry zní: „Lidská duše je nesmrtelná.“ Dosvědčuje to Písmo sv. (na mnoha místech) i Tradice.
Příbuzným ateismu je panteismus různých proveniencí. Člověk prý po smrti „splyne s božskou podstatou přírody“ apod. Na to odpovídá trefně samotný nepřítel Katolické církve T.G.Masaryk v rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem: „Já chci být já i po smrti, nechci se rozplynout v nějaké metafyzické kaši.“ Panteistické rozplynutí se v přírodě hlásá i buddhistická nauka o nirváně (srvn. výše).
Východní náboženství zase věří v reinkarnaci. Toto akceptují i mnozí katolíci v Evropě a v Americe. Jako doklad uvádějí dokonce stovky výpovědí nejrůznějších osob z Indie a dalších oblastí reinkarnační kultury, které dovedou přesně popsat, že byly v minulém životě tím či oním konkrétním člověkem, jehož životní události vylíčí naprosto přesně, aniž by se s informací o něm někdy jindy setkaly. Inu, pokud nejde o podvod, tak se jedná pouze o potvrzení reality, že existují jevy jako jasnovidectví, telepatie atd., kdy osoba mající tuto schopnost může vidět do podrobna životní příběh někoho konkrétního dříve zemřelého, který si potom v reinkarnačním kulturním prostředí vykládá tak, že je tímto „převtěleným“ člověkem. Víra v reinkarnaci má také negativní mravní důsledky. Zatvrzelý hříšník si řekne: Já se vlastně te´d nemusím vzdát svého života v rozporu s Božím řádem, udělám to až v příštím životě po reinkarnaci.
Jehovisté a adventisté zase učí, že prý lidská duše umírá spolu s tělem a ožije až spolu s ním při posledním soudu. Písmo sv. je ale usvědčuje z jasné nepravdy na mnoha místech. Už ve Starém zákoně je psáno v knize Kazatel 12,7: „Prach se vrátí do země, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ V Novém zákoně jsou potom desítky dokladů o nesmrtelnosti lidské duše hned po smrti, nejlépe a nejvýstižněji podobenství Kristovo o boháči a Lazarovi (Luk 16,19n) a 1 Petr 3,18n, kde první papež v dějinách Církve píše o Kristově duši, jež po Pánově ukřižování a ještě před Zmrtvýchvstáním vstoupila do šeolu, kde zvěstovala vysvobození tamním duším včetně těch, jež tam byly už od potopy za Noemových časů. Dnes i někteří neomodernističtí teologové uvnitř Církve učí podle heretika Lászla Borose podobně jako jehovisté, že duše po smrti prý umírá spolu s tělem. Jsou ovšem v rozporu s Písmem sv. i s Tradicí, tj. v bludu.
Važme si proto úžasného daru, kterým je zjevená pravda o posledních věcech člověka. Odhaluje nejen Boží spravedlnost a milosrdenství, ale také nádhernou logiku a intelektuální i duchovní hloubku, jíž se nevyrovná žádné jiné učení na toto téma. A hlavně – těšme se do nebe! Když budeme žít v milosti posvěcující, posilovat se svatými svátostmi, konat dobro podle Božího zákona a varovat se hlavně těžkého hříchu, a neustále pokorně prosit o setrvání v tomto stavu až do konce, dočkáme se, i když se asi budeme muset nejprve smířit s nějakými očistcovými tresty. Ale věčná radost ve společenství s Bytostí, která nás nejvíce milovala, stojí opravdu za to.
Pamatujete se, jak v letech 2014 a 2015 rozčilení biskupové protestovali, že zaměstnanci Vatikánu manipulují biskupskou synodu? Když se letos sešla synoda k diskusi o mladých lidech a povolání, tón stížností byl jiný. Zúčastnění biskupové už nemohli tvrdit, že je manévrování personálu překvapuje. Manipulace byla až příliš zjevná.
Po skončení synody George Weigel [na stránkách Catholic Herald] komplexně shrnul, jak setkání probíhalo. Uvádí, že napětí mezi personálem synody a biskupy, kteří se jí účastnili, bylo evidentní. K tvrdému přístupu generálního sekretáře synody Weigel poznamenává: „Myslí-li to papež František s lepším fungováním biskupské synody vážně, měl by Lorenzovi Baldisserimu poděkovat za jeho službu a poohlédnout se po novém generálním sekretáři – hned teď.“
Tento scénář je nicméně nepravděpodobný, protože Františkem jmenovaný kardinál Baldisseri je jedním z nejskalnějších papežových přívrženců. Jeho taktika při říjnovém zasedání byla vykalkulována tak, aby podpořila dva papežovy hlavní cíle, totiž zvýšení učitelské autority synody a zajištění toho, aby poselství biskupů odpovídalo papežovým preferencím.
Vidíte, v čem je problém? Není snadné vysvětlit biskupům, že mají učit autoritativně, a vzápětí jim říkat, co mají učit. Má-li synoda jen oštemplovat papežskou politiku, pak sama o sobě příliš velkou autoritu nemá. (Pokračování textu…)
Pojem naslouchající církve je sám o sobě zcela v pořádku. Jedná se o věc, která je nejen dobrá, ale dokonce žádoucí. To, že by církev měla být naslouchající, je pravdou. A že Hitler má zásluhy na budování dálnic pro lidi, aby jim usnadnil cestování, je taky pravda. Jedná se o nezpochybnitelná historická fakta. Přesto zůstává jedno Ale…
Nestačí se dívat pouze na nějaký výrok, jaký je sám o sobě, vytržený z kontextu. Když je nějaký výrok pravdivý, ale zazní v rámci nějaké nedobré propagandy, je to špatné, i když i nadále uznáváme, že je výrokem pravdivým. Pokud se o naslouchající církvi mluví v rámci propagandy (no, mnozí ani nevědí, že k nějaké propagandě v těchto souvislostech dochází; tím je vše ještě nebezpečnější), je to špatné, i když i nadále platí, že daný výrok sám o sobě je dobrý a pravdivý.
Nejprve, ani ne pro chytání za slovo, jako spíš pro zasmání, si uvědomme, že ti, co tuto propagandu za použití výrazu “naslouchající církev” činí, nachytali sami sebe. Církev je z více než 99,95 procenta tvořena věřícími bez svátostného svěcení. Tedy ne-duchovními. Takže z více než 99,5 procenta dopadá požadavek naslouchající církve právě na nevysvěcené věřící. (Pokračování textu…)
Svatováclavské kázání patera prof. Piťhy, i když od jeho pronesení uplynulo více než měsíc, stále hýbe jak českou politickou scénou, tak i Katolickou církví. Neomodernisté uvnitř mystického Těla Kristova, kteří tam pronikli za účelem její likvidace, se činí opravdu úžasně. Kdyby působili za bolševiků, dostali by nepochybně Leninův řád.
Jejich hlavní zbraní je lež. Už Voltaire v 18. století ji zdůrazňoval jako nejúčinnější arsenál v boji proti Církvi, její věrouce a mravním hodnotám. „Jen lžete,lžete, milí přátelé, ono nakonec pokaždé z toho něco zůstane…“ – to mnohokrát zdůrazňoval. „Kulhavý ďábel“ a reichspropagandminister Joseph Goebbels ve III. Německé říši to potom vyjádřil lapidárně: „Stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou…“¹
1. listopadu vyšly hned dva články plné lží. Tomáš Halík v Lidových novinách polemizuje s kritikou Václava Klause na jeho adresu, v níž se exprezident staví na stranu prof. Piťhy. A na internetovém portálu christnet.eu téhož data jistá Hana Blažková zveřejnila článek pod titulem „Odkud se vzalo Piťhovo proroctví?“(Pokračování textu…)
Pilát mu řekl: „Jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl: „Tak je to, jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ (Jan 18,37-38)
Svátek Krista Krále byl do římského kalendáře přidán encyklikou papeže Pia XI. Quas primas z 11. prosince 1925. Byla to doba velmi znepokojivé mezihry mezi dvěma světovými válkami, která zničila dvě generace. I Katolické církvi přinesla problémy. Začínala se šířit myšlenka, podle níž se jako ideál chápala čistě světská vláda. Dořešena nebyla ani takzvaná římská otázka, to jest spor o časnou moc papežů jakožto vládců občanského území v kontextu italského risorgimenta, který skončil uzavřením Lateránských smluv mezi italským králem Viktorem Emanuelem III. a papežem Piem XI. v roce 1929.
Papež poměrně jednoznačně vyjádřil, proč pokládá za nezbytné a prospěšné zavést tento svátek pro celou Církev. Datum, poslední neděle v říjnu, byla zvolena proto, že jde o poslední neděli před svátkem Všech svatých, kdy se Kristovo království projevuje ve slavné svatosti světců v nebi, za druhé proto, že se blíží konec liturgického roku, a konečně i proto, že tuto neděli protestanté tradičně oslavují jako výročí reformace.
Papežova vlastní slova z encykliky, kterou byl svátek Krista Krále zaveden, nám umožňují porozumět jeho pojetí tohoto svátku. Papež cituje svatého Cyrila Alexandrijského: „Moc, kterou má Kristus nad veškerým tvorstvem, neuchvátil násilím, ani ji nepřijal odjinud, nýbrž má ji ze své podstaty a přirozenosti.“ [1] A pokračuje: „To znamená: jeho královská moc se zakládá na tom podivuhodném spojení, které nazýváme hypostatickým. Z toho vyplývá, že andělé i lidé se mají Kristu klanět nejen jako Bohu, nýbrž mají ho poslouchat také jako člověka a být poddáni pod jeho mocí; neboť již z hypostatického spojení má Kristus moc nad veškerým tvorstvem. Co však je blaživější a lahodnější než myšlenka, že Kristus je naším králem nejen právem svého zrození, nýbrž také právem, kterého nabyl svým vykupitelským dílem?“ (Pokračování textu…)
Papežský dokument Episcopalis communio, který fakticky rekonstituoval biskupskou synodu, doprovázelo nespokojené reptání. Vysocí preláti si stěžovali na „manipulaci“ a dosáhli toho, že sekretariát [synody] mírně ustoupil.
Co však komentátoři analyzují velice pomalu, je konečný cíl a záměr nedávno zavedených změn. Jednotlivosti jsou sice složité, ale cíl je prostý. Je jasné, že synoda se má stát nástrojem cudně skrývané revize katolické sexuální etiky.
Prozatím se ukázalo, že synodální cesta k liberálním reformám není až taková brnkačka. Amoris laetitia, papežský produkt poslední synody, jak známo vyústil v dubia, na něž František nutně musel reagovat tichým pohrdáním (jako každý absolutní monarcha). Nová synodní pravidla mají této eventualitě zabránit. Závěrečný dokument synody o mládeži – koncipovaný skupinou, v níž dominují lidé jmenovaní Františkem, vyhotovený dlouho dopředu a synodním otcům předložený jen k letmému nahlédnutí – dostane papežské imprimatur a tím se okamžitě stane součástí řádného magisteria. (Pokračování textu…)
VATIKÁN, 18. října 2018 (LifeSiteNews) – Kardinál Robert Sarah ve svém vystoupení na synodě energicky hájil nauku Církve o sexualitě a rodině.
Cindy Woodenová z tiskové agentury Catholic News Service (CNS) uvedla, že Sarah na synodě promluvil 16. října a ve svém příspěvku řekl, že Církev musí „odvážně hlásat křesťanský ideál odpovídající katolické mravní nauce, kterou nesmí rozřeďovat, ani nesmí skrývat pravdu kvůli tomu, aby do Církve přilákala mladé lidi.“ U prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, který se v posledních letech proslavil důraznou obranou katolického učení o manželství a rodině, to není nic neobvyklého.
Představitelé Církve z celého světa se sešli v Římě, aby diskutovali o „mladých lidech, víře a rozlišování povolání“. Vzhledem k tomu, že v pracovním dokumentu se objevuje termín „LGBTQ“, však začali obránci rodiny bít na poplach s tím, že synoda je zevnitř zmanipulována tak, aby prosazovala názory odporující autentické katolické nauce. Malé skupiny na synodě už také vyzvaly Církev, aby uznala „jiné formy rodiny“ a věnovala větší pozornost homosexuálům a „skutečnostem“, jimž čelí, přičemž konkrétně bylo zmíněno „manželství“, náhradní mateřství a adopce. (Pokračování textu…)
Velmi často mi lidé posílají něco pravověrného (nebo zdánlivě pravověrného), co František řekl, a ptají se mě, co o tom soudím.
„Ale on přece řekl, že tělesné vzkříšení je skutečné!“ [1]
„Ale on přece řekl, že mše není divadlo!“ [2]
„Ale on přece řekl, že Eucharistie je skutečně živý Ježíš!“ [3]
„Ale on přece řekl, že v seminářích nesmějí být homosexuálové!“
Odpovím na to moudrými slovy Henryho Sirea z jeho zásadní knihy The Dictator Pope (Papež diktátor):
„Vypráví se, že [argentinský autoritářský prezident] Juan Perón v dobách své slávy jednou navrhnul, že do tajů politiky zasvětí jednoho svého synovce. Vzal mladíka s sebou, když přijímal delegaci komunistů. Když si vyslechl jejich názory, řekl jim: ,Máte úplnou pravdu.ʻ Druhý den přijal delegaci fašistů a i na jejich argumenty odpověděl: ,Máte úplnou pravdu.ʻ , Potom se synovce zeptal, co si o tom myslí. Mladík řekl: ,Mluvil jsi se dvěma skupinami lidí s diametrálně odlišnými názory a oběma jsi řekl, že s nimi souhlasíš. To je naprosto nepřijatelné.ʻ Perón odvětil: ,I ty máš úplnou pravdu.ʻ – Tato anekdota ilustruje, proč nelze očekávat, že papeže Františka správně odhadne někdo, kdo nechápe tradici argentinské politiky, tedy jev, který se vymyká zkušenostem zbytku světa. Církev se Františkem dala zaskočit, protože k němu nemá klíč: je to církevní verze Juana Peróna. Těm, kdo se ho pokoušejí interpretovat jinak, uniká jediné relevantní kritérium.“ [4](Pokračování textu…)
Řím prakticky vyhodil rektora jezuitské koleje svatého Jiří ve Frankfurtu. Odmítl mu totiž vydat nihil obstat na další období.
P. Ansgar Wucherpfennig SJ (společně s frankfurtským děkanem P. Johannesem von und zu Eltz) veřejně obhajoval homosexuální svazky jako něco, „co je třeba oceňovat“, a dokonce takovýmto dvojicím žehnal. Kongregace pro katolickou výchovu spolu s Kongregací pro nauku víry mu nyní odebrala nihil obstat k výkonu funkce rektora, do níž ho zvolil akademický senát.
Limburgský biskup Georg Bätzing, frankfurtský děkan i provinciál jezuitů P. Johannes Siebner SJ otce Wucherpfenniga hájili a rozhodnutí Říma označili za přehnané a „v rozporu se subsidiaritou“. (Pokračování textu…)
VATIKÁN, 4. října 2018 (LifeSiteNews) — Kardinál Sarah byl na začátku synody zvolen členem informační komise odpovědné za zveřejňování zpráv z vatikánské synody o mládeži, tento post však „z osobních důvodů“ odmítl.
Biskup Fabio Fabene, podsekretář biskupské synody, řekl na čtvrteční tiskové konferenci ve Vatikánu novinářům, že kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, neupřesnil, co ho k odmítnutí funkce vedlo. Uvedl jen, že jde o „osobní důvody“. Guinejský kardinál Robert Sarah je rovněž autorem dvou vysoce oceňovaných knih Bůh, nebo nic a Síla ticha.
Fabene dodal, že místo kardinála Saraha se stal členem komise kardinál Wilfrid Napier z Durbanu v Jihoafrické republice. (Pokračování textu…)
„O tom neřeknu ani slovo,“ pravil papež František k reportérům na palubě papežského letadla cestou z Dublinu do Říma.
Přesto celých zhruba třicet dní od zveřejnění svědectví arcibiskupa Viganò o tom František mluví téměř denně. Jistě, tón mění ze zbožné oběti po záštiplné obviňování způsobem, který naznačuje bouřlivé emoce a vnitřní zmatek. Zřídkakdy však Viganò přestává jeho myšlenky zaměstnávat – při mši v Domě svaté Marty, v letadle cestou z Tallinu i při pravidelné promluvě při Anděl Páně.
Viganò se mu dostal pod kůži. Právě proto ze středně- či dlouhodobého hlediska bude k nějaké oficiální reakci muset dojít, přes všechny spekulace v opačném smyslu. Bude zajímavé pozorovat, jaké prohlášení Svatý stolec nakonec vydá. Možnosti jsou jen tři: (Pokračování textu…)
Kromě delegátů volených biskupskými konferencemi se nadcházející synody o mládeži zúčastní 39 delegátů jmenovaných přímo papežem Františkem. Na seznamu je několik jeho blízkých spojenců v řadách hierarchie: předseda německé biskupské konference kardinál Marx z Mnichova; kardinál Cupich, který se vyjádřil, že Církev má na práci důležitější věci než řešení krize související se zneužíváním; kardinál Tobin, jenž popírá, že by cokoli věděl o McCarrickovi, přestože jsou důkazy o stovkách kněží, kteří o tom „věděli všecko“; P. Antonio Spadaro, šéfredaktor La Civiltà Cattolica proslulý tweetem, že v teologii (té moderní?) 2+2=5; a arcibiskup Vincenzo Paglia, předseda dekonstruované Papežské akademie pro život a velký kancléř vybrakovaného Institutu Jana Pavla II. v Římě.
Všechny tyto postavy byly středem zájmu pro svou nepravověrnost a všechny zuřivě kritizovaly katolíky, kteří se stavějí proti papežově progresivní agendě.
V určitém směru tento vývoj delegátů nepřekvapuje. V jiném ohledu je však alarmující. U mnohých z těchto mužů je prokázáno, že jsou nestydatými lháři (použijeme-li Viganových slov), neboť popřeli, že věděli o predátorství nyní již bývalého kardinála McCarricka, nebo popírali, že krize související se zneužíváním je primárně důsledkem aktivní homosexuality mezi kněžími. Stejně jako nedávná fotografie ze soukromé papežské schůzky týkající se zneužívání, na níž se všichni usmívají a vypadají uvolněně, stejně jako nyní již rozsáhlá série papežských promluv, v nichž papež sám sebe přirovnává ke Kristu mlčícímu při svém utrpení a své kritiky označuje za žalobníky podobné satanovi, je i tento vývoj dalším hřebíčkem do rakve jakýchkoli rozumných očekávání, že by papež nebo někdo z jeho předních spolupracovníků mohli vzít vážně jak skandál kolem zneužívání, tak zničující Viganovu zprávu. (Pokračování textu…)
Víme, že existují dobří a svatí kněží, obrazy nejvyššího Velekněze a Dobrého pastýře, kteří nám neúnavně slouží, kteří opravdově pracují pro naši spásu a jsou jedním z důvodů, proč být katolíkem představuje největší radost na světě. Snad každý z nás zná nějakého takového dobrého kněze, nebo jich známe několik či mnoho. Víme, že jsou často nedoceňovaní a v dobách, jako je tato, vystaveni nezaslouženým pochybám a podezírání jen kvůli vinám některých spolubratří – vinám, které oni sami zavrhují a odsuzují stejně jako laici.
My všichni, laici v lavicích i kněží u oltáře, si však musíme klást těžké otázky. Patrně nejdůležitější zní: Co umožnilo, že tolik „mužů Božích“, včetně biskupů, se stalo rukojmími ďábla? Dá se identifikovat nějaká příčina – kromě všeobecných příčin, jako je Adamův pád, nezřízená žádostivost a nebezpečí, která provázejí pozice spojené s výkonem nějaké autority – specifická pro posledních 50 let, tedy období, do něhož spadá většina případů kněžského zneužívání?
Systémovou příčinou odchýlení se od kněžských povinností, mravní laxnosti a zhýralosti je atmosféra nevázaného antinomismu či anarchie, která doprovázela liturgické reformy a deformace šedesátých a sedmdesátých let, kdy neukázněné sebeoslavy nahradily katolický ideál (jehož se nedosahovalo všude, jenž se však všude vyžadoval) kněze podřizujícího se kázni náročné liturgické formy s jejími úctyplnými rubrikami a vštěpováním bázně Boží. Kněz býval mužem vysvěceným k přísné a střízlivé službě u oltáře. Jelikož se v těchto desetiletích všechno rychle změnilo, stal se zničehonic centem pozornosti, „předsedajícím“, který mluví lidovým jazykem a manipuluje shromážděným lidem. Kněží byli vrženi do lví jámy marnivosti, popularity, sentimentálnosti a uvolněnosti, a ne každý byl Danielem, který unikl bez újmy. V dohledu nebyla žádná askeze; jakékoli zlo, jež by předtím zastavil stavovský kodex cti, dostalo nyní volnou ruku. (Pokračování textu…)
„Jestliže byla ignorována závažná svědectví, např. Belly Doddové, obrácené funkcionářky Kominterny, která informovala o organizované a masové akci infiltrace katolických seminářů ateisty, komunisty a pederasty – potom překvapení nynějšími důsledky této stalinské operace není na místě,“ píše na stránkách dvoutýdeníku „Polska Niepodległa” Grzegorz Braun.
Podle Brauna je současná situace v Katolické církvi efektem politiky zahájené za pontifikátu Jana XXIII. a v době II. vatikánského koncilu, kdy nejdůležitějším elementem nauky ovčince Pána Ježíše se stal ekumenismus za každou cenu. Dialog s patriarchy pravoslavné církve, agenty říše zla, publikování deklarace „Nostra aetate” o tzv. dialogu s judaizmem, zavedení Novus Ordo Missae, čili tzv. nové mše – to jsou pouze některé z příčin současného stavu. Braun se domnívá, že tyto změny způsobily transformaci Boží církve v neocírkev. (Pokračování textu…)
Jak oznámil Vatikán, Svatý stolec podepsal „Provizorní dohodu“ s Čínskou lidovou republikou o jmenování biskupů. V jejím rámci se papež František rozhodl „o obnovení plného společenství osmi zbývajícím biskupům, kteří byli konsekrováni bez papežského pověření“. Hongkongský kardinál Joseph Zen nicméně očekávanou dohodu s ateistickou komunistickou Čínou nedávno nazval „naprostou kapitulací“, která znamená, že papež a vysocí představitelé Vatikánu „vydávají stádo do vlčích tlam“.
V prohlášení tiskové kanceláře Svatého stolce se uvádí, že Provizorní dohoda byla podepsána v Pekingu během setkání mezi Mons. Antoinem Camillerim, podsekretářem Svatého stolce pro vztahy se státy, a Jeho Excelencí panem Wangem Chaem, náměstkem ministra zahraničí Čínské lidové republiky, kteří stojí v čele vatikánské a čínské delegace. „Během tohoto setkání oba představitelé podepsali Provizorní dohodu o jmenování biskupů,“ uvádí zpráva z Vatikánu. Svatý stolec popsal Provizorní dohodu jako „plod postupného a vzájemného sbližování“, která „byla uzavřena po dlouhém a uváženém vyjednávání a zahrnuje periodické vyhodnocování jejího plnění“. Dohoda se týká „jmenování biskupů, které má značný význam pro život církve, a vytváří podmínky pro širší spolupráci mezi oběma stranami“. „Tato dohoda je výrazem sdíleného přání, aby plodný a prozíravý institucionální dialog pozitivně přispěl k životu katolické církve v Číně, k dobru čínského lidu a míru ve světě,“ sděluje tiskové středisko Svatého stolce. [1]
Uzavření dohody mezi Vatikánem a Čínou do konce září se podle zpravodajů očekávalo. V informativní nótě, kterou rovněž vydal Vatikán, se uvádí, že papež František rozhodl o obnovení plného společenství osmi zbývajícím biskupům, kteří byli konsekrováni bez papežského pověření, v naději, že „přijatá rozhodnutí budou začátkem nové etapy, umožňující překonat minulá zranění a uskutečnit plné společenství všech čínských katolíků“. [2] (Pokračování textu…)
Letos v srpnu jsme si připomněli čtyřicáté výročí úmrtí Giovanniho Battisty Montiniho, od roku 1963 do roku 1978 papeže Pavla VI. Jeho pontifikát změnil život Církve ve 20. století.
Giovanni Battista Montini se narodil v Concesiu v italské provincii Brescia 26. září 1897. Jeho rodinné prostředí bylo poznamenáno silným sklonem k liberalismu a stopou jansenismu, což se projevovalo především v liturgické oblasti. Jeho ranou formaci nadto ovlivnily promodernistické liturgické tendence oratoriána P. Giulia Bevilaquy (který byl jeho duchovním vůdcem a jehož v roce 1965 jmenoval kardinálem). Dne 19. května 1920 byl mladý Montini v sotva dvaadvaceti letech vysvěcen na kněze, a to aniž by se kvůli chatrnému zdraví teologicky vzdělával v semináři. Jakmile přišel do Říma, byl povolán na Státní sekretariát a jmenován církevním asistentem sdružení „Fuci“ (Federazione Cattolici Italiani). Tato činnost ho intenzivně zaměstnávala, nakonec však z ní byl odvolán kvůli svým inovativním liturgickým představám a výrazné tendenci k politizaci mládeže. Jeho otec Giorgio býval poslancem za Italskou lidovou stranu, a proto politika spolu s liturgií zůstala jednou z jeho velkých vášní.
V prosinci 1937 byl monsignor Montini jmenován substitutem Státního sekretariátu, kde nahradil Mons. Amleta Tardiniho. Kromě několika měsíců strávených na nunciatuře ve Varšavě neměl žádné diplomatické zkušenosti, ale na Státním sekretariátu pracoval bez přerušení až do roku 1954, kdy ho Pius XII. jmenoval milánským arcibiskupem, aniž by mu však udělil kardinálský klobouk. Povýšení bylo ve skutečnosti odstraněním, jehož příčiny zůstávají dosud nejasné. Podle kardinála Siriho byl poslán do Milána po negativním posudku tajné komise zřízené Piem XII., který v něj ztratil důvěru kvůli tomu, že Montini chránil předsedu Katolické akce mladých Maria Rossiho, jenž tehdy bojoval za to, aby se Církev otevřela sociálkomunismu. (Pokračování textu…)
Kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. a oznámení nadcházející kanonizace Pavla VI. vyvolaly v tradičních kruzích jisté kontroverze. Na jedné straně byly vznášeny námitky proti tomu, jak byly tyto procesy vedeny, i proti tvrzení, že tito papežové projevovali hrdinské ctnosti. Na druhé straně existuje sklon k názoru, že tradicionalisté by měli akceptovat všechny kanonizace jako neomylné, protože se to pokládá za tradiční teologické stanovisko. Zdá se, že posledně uvedená tendence získává převahu, a výsledkem je, že katolíci do značné míry dospěli k závěru, že jakmile je někdo prohlášen za svatého, je jejich povinností jeho svatost akceptovat a přestat jeho kanonizaci zpochybňovat. Cílem tohoto eseje je tento závěr odmítnout a představit alternativní pohled na povinnost katolíků ve vztahu ke kanonizacím.
Názor, který zde předkládáme, je třeba hned na počátku pečlivě vysvětlit. Netvrdíme, že katolíci mohou pravdivost kanonizací vyhlášených papežem svobodně přijmout nebo odmítnout, jak se jim zlíbí. Rovněž nejde o názor, že kanonizace nejsou autoritativní v tom smyslu, že jejich nárok na to, aby byly akceptovány, vyplývá čistě z předložených důkazů o svatosti kanonizované osoby a vůbec ne ze samotné skutečnosti oficiálního vyhlášení. Toto vyhlášení samo o sobě zakládá u katolíků povinnost víry. Ani nejde o názor, že kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. jsou mylné, protože tyto osoby nedosáhly blaženého patření v nebi. Svatostí těchto dvou papežů se zde nezabýváme. Tvrdíme zde jen to, že ne všechny kanonizace musejí katolíci akceptovat jako neomylné úkony magisteria Církve. (Pokračování textu…)
Hlavní důvody kněžského celibátu – ty, na kterých skutečně stojí, jsou duchovní. Souvisí se mší svatou. Mše svatá není pouhým společenským obřadem, ale zpřítomněním vnitrotrojičního božského života zjeveného a žitého Ježíšem Kristem. Toto vyvrcholilo jeho velikonočními událostmi a tím nás vykoupil… Proto skutečné důvody celibátu nepochopí nevěřící člověk ani člověk nemající smysl pro duchovní a nadpřirozený rozměr mše svaté. V těchto případech následující pojednání k ničemu nepomůže.
Dále, někteří lidé mluví proti celibátu, ale podvědomě tak projevují nesouhlas s něčím úplně jiným. Jedná se o jakýsi podvědomý odpor ke kněžství či kněžím obecně. A protože v očích světa je za základní a snad i jedinou charakteristiku kněžství považován právě celibát, odpor ke kněžství se schovává či projevuje odporem k tomu, co je považováno za jeho podstatný znak. Pak ale pojednání o celibátu a jeho obhajoba opět ničemu nepomohou a tento článek se mine účinkem, protože problém zmíněných lidí je jinde a rozborem tématu celibátu se ne(vy)řeší. Odmítání kněžství, občas až jakási třídní nenávist vedoucí k třídnímu boji, aby se z církve stala beztřídní společnost, o to v jejich případech jde. Tito téměř komunisté nedosáhnou spokojenosti, když by na kněze byli svěceni ženatí. Jim ve skutečnosti nevadí celibát, jim vadí kněžství a kněží, proti kterým obecně jsou. Jim vadí, že církev byla Pánem Ježíšem ustanovena jakožto hierarchická a že hierarchie je tvořena právě církevními představenými, tj. duchovními. Jim vadí, že farářem, tedy hlavou farnosti, může být jedině vysvěcený kněz, hlavou diecéze jedině vysvěcený biskup atd. Bude-li kněz ženatý, i nadále proti němu budou vystupovat. Jednoduše proto, že je knězem. Svatí mající jisté poznání duchovních skutečností sice nepřehlíželi chyby kněží, přesto o kněžství mluvili tak pozitivně, že nás to až překvapí. Naopak nenávistní nepřátelé všeho božského mluví proti kněžství … taky překvapivě. Samozřejmě je řeč o kněžství obecně, ne o konkrétních lidech. Každý se může zamyslet, ke které skupině patří a proč ne k druhé. A také, čím se od lidí ve druhé/první skupině liší.
Doplňující poznámka na základě vzniklé diskuze: Celibát je zde míněn v tom smyslu, resp. smyslech, v jakých se používá v běžné lidové mluvě. V odborné mluvě by se slovo “celibát” používalo pouze pro ne-manželství duchovních.
Ještě ke svátku Sedmi bolestí Panny Marie přinášíme čtenářům výňatek z knihy In sinu Jesu – V tichu před Pánem:
čtvrtek 15. září 2011
Sedmibolestné Panny Marie
Ano, můj milovaný synáčku, osmá bolest mého mateřského a neposkvrněného Srdce spočívá v tom, že je můj Syn tolik urážen ve svátosti jeho lásky. Tato má bolest bude trvat až do konce časů, kdy skutečná přítomnost mého Syna v Nejsvětější svátosti ustoupí před pohledem na jeho božský majestát. Tehdy víru nahradí patření a naději vlastnění. Láska bude jistá a věčná pro všechny, kdo zemřeli v objetí jeho božského přátelství.
Věz však, že do té doby mé mateřské Srdce trpí a rmoutí se nad neúctou, chladem a nevděčností tolika duší vůči svátosti nehynoucí lásky mého Syna. Právě v této svátosti on miluje své vlastní, miluje je až do krajnosti – až na pokraj každé stvořené možnosti a až na sám kraj tohoto pomíjejícího světa. Jeho eucharistická láska překračuje všechny zákony pomíjivé přirozenosti: není většího zázraku na povrchu zemském než skutečná přítomnost mého Syna ve Svátosti oltářní. A přesto je opuštěn, zanedbán a vydáván do rukou hříšníků, aby byl znovu a znovu zrazován – a to vlastními vyvolenými, jeho milovanými kněžími, muži, které si sám vybral, aby byli útěchou a radostí jeho Srdce. Tohle je osmá bolest mého vlastního Srdce: zrada a zanedbávání mého Syna v nejsvětější Eucharistii.(Pokračování textu…)
.jpg)
