Pojem naslouchající církve je sám o sobě zcela v pořádku. Jedná se o věc, která je nejen dobrá, ale dokonce žádoucí. To, že by církev měla být naslouchající, je pravdou. A že Hitler má zásluhy na budování dálnic pro lidi, aby jim usnadnil cestování, je taky pravda. Jedná se o nezpochybnitelná historická fakta. Přesto zůstává jedno Ale…

Nestačí se dívat pouze na nějaký výrok, jaký je sám o sobě, vytržený z kontextu. Když je nějaký výrok pravdivý, ale zazní v rámci nějaké nedobré propagandy, je to špatné, i když i nadále uznáváme, že je výrokem pravdivým. Pokud se o naslouchající církvi mluví v rámci propagandy (no, mnozí ani nevědí, že k nějaké propagandě v těchto souvislostech dochází; tím je vše ještě nebezpečnější), je to špatné, i když i nadále platí, že daný výrok sám o sobě je dobrý a pravdivý.

Nejprve, ani ne pro chytání za slovo, jako spíš pro zasmání, si uvědomme, že ti, co tuto propagandu za použití výrazu “naslouchající církev” činí, nachytali sami sebe. Církev je z více než 99,95 procenta tvořena věřícími bez svátostného svěcení. Tedy ne-duchovními. Takže z více než 99,5 procenta dopadá požadavek naslouchající církve právě na nevysvěcené věřící.

Nicméně, a teď už vážněji, podívejme se raději na celek církve, na sto procent jejích členstva: Celá církev, nositelé svátostného svěcení i všichni ostatní věřící by měli být naslouchající, a sice k nauce (v její plnosti a ryzosti), kterou Pán Ježíš jednou provždy své církvi svěřil. V církvi jsou pak jisté úřady, které mají tuto jednou provždy Kristem předanou nauku připomínat hlásáním. Přitom oni sami mají být poslušni tomu, co hlásají. Srov. svatý Pavel: “Předal jsem vám, co jsem sám přijal” a na jiném místě, že i kdyby sám anděl z nebe (z nebe!) hlásal něco jiného, dopadne na něho kletba.

Takto bychom měli chápat požadavek naslouchající církve, aby byl přijatelný nejen sám o sobě, ale i v širších souvislostech: Být poslušni nezměnitelné křesťanské, tedy katolické nauce. Bohužel to, čeho jsme svědky, je pravým opakem. V rámci zmíněné propagandy chtějí jistí lidé něco, co je v přímém rozporu s právě řečeným. Uznat vrtochy těch, kteří se protiví křesťanskému učení. Tomuto oni říkají naslouchání.

Nezbývá, než dodat, k čemu jakoby svou závětí zapřísahá sv. Pavel svatého Timotea. A všimněme si na samém začátku, co mu přitom připomíná: “Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé. Zapřísahám tě při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo (míněna pravá nauka)! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod. Usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy…” (2Tim 4, 1-5).

Pozn.:

Když někdo něco sděluje, nepřímo tím sděluje sebe samého: jaké má vlastnosti (srov. mluva kliďase vs. mluva cholerika), čím je, kým je. Když Pán Ježíš předal své vznikající církvi nauku, nepřímo tak sdělil sám sebe. A tak přijetím celé nauky, ať už zapsané, nebo předávané ústně (srov. 2Sol), přijímá člověk nepřímo samotného Ježíše Krista. Ale v něm, vtěleném Božím Synu, se nám dal sám Bůh Otec. V Kristu “přebývá plnost božství tělesně” (Kol). Proto přijetím křesťanské věrouky a mravouky říká člověk své “ano” samotnému Bohu, a naopak odklonem od pravé nauky se odklání od Boha, přičemž v duchovní oblasti jsou vždycky jen dvě možnosti. Tedy odklon od Boha znamená příklon ke zlému. A tak kvůli Bohu samotnému církev tolik dbá na čistotu víry, důslednou věrnost pravé nauce atd. Projevuje se tím láska a věrnost člověka k Bohu. Přitom pravá věrnost je vždycky úplná; nemůže si vybírat, v čem bude věrný a v čem ne. Člověk nevěrný třeba jen v jediné věci už je nevěrníkem. Proto z lásky k Bohu ať jsou všichni členové církve poslušně naslouchajícími celé té nauce, kterou nám Bůh skrze svého Syna dal, když nám v něm dával sám sebe.

R.D. Josef Peňáz

Text byl převzat z FB profilu autora.