Biskup Schneider se v exkluzivním rozhovoru pro nezávislého anglického novináře Daniela Blackmana zabývá celou řadou kontroverzních otázek, např. evangelizací ve vztahu k židům a muslimům, nedávnými výroky papeže o viru Zika a antikoncepci, svobodnými zednáři v řadách hierarchie, a hovoří o tom, proč odmítá dovolit, aby mu strach zabránil učit všechny pravdy katolické víry.
Cesta biskupa Schneidera, kterou organizoval zakladatel a vydavatel irského listu Catholic Voice Anthony Murphy, zahrnovala několik Mší sv., rekolekce pro kněze a přednášky v chrámu sv. Augustina v Ramsgate a ve vzkvétajících kostelech svěřených Institutu Krista Krále v New Brightonu a Kněžskému bratrstvu sv. Petra ve Warringtonu. Pan biskup se rovněž zastavil v oxfordské oratoři.
V Božom Slove, Starého i Nového Zákona, na mnohých miestach čítame o tom, ako sa Boh prihovára k človeku, ako ho oslovuje, zachraňuje a pozýva k plnému životu s ním. Už v 1. knihe Mojžišovej máme opísané, ako sa prihovoril k Abramovi, Abram poslúchol a stal sa otcom národa, ktorý zohral v dejinách ľudstva najdôležitejšiu úlohu. V Sv. Písme môžeme čítať, ako oslovil Boh mnohých ďalších ľudí: Napríklad Samuela, viacerých prorokov, k Márií poslal anjela Gabriela a ona mu povedala svoje „fiat.“ Poznáme, ako si vyvolil a oslovil viacerých z apoštolov, Petra, Ondreja, Jakuba, Jána, Matúša…
Kresťanstvo nemožno chápať len ako jedno z mnohých náboženstiev, ktoré v dejinách vznikali aj zanikali, ako určitú filozofiu, ideológiu, ktorú si človek vytvoril na základe svojej prirodzenej túžby po Bohu, ale je to náboženstvo, v ktorom Boh oslovuje človeka a prihovára sa mu, pozýva ho vytvoriť s ním spoločenstvo lásky a človek na toto priame Božie povolanie odpovedá. Mnohí ľudia, osobitne kňazi a rehoľníci niekedy vedia povedať čas a miesto, kde a kedy sa ich Boh dotkol a pozval ich k zasvätenej forme ich života. U niektorých to bol krátky moment, u iných to bolo dlhšie obdobie hľadania odpovede… O kresťanstve možno hovoriť ako o vzťahu medzi Bohom a človekom. A všetci, ktorí sme prijali Božie povolanie, navzájom máme v láske vytvárať Boží ľud, Cirkev. Každý je vyzvaný k tomu, aby sa k Božiemu osloveniu a pozvaniu vyjadril a dal naň veľmi konkrétnu odpoveď svojim životom. Cirkev je nielen ľudská organizácia, ako to býva niekedy prezentované, ale je to Božsko – ľudské spoločenstvo, kde nie sú rozhodujúce názory ľudí, či už jednotlivcov, alebo skupín, ale je rozhodujúce to, čo nám hovorí Boh. (Pokračování textu…)
Druhá část Navedení, obsahující rozmanitá naučení, aby se duše modlitbou a svátostmi pozdvihovala k Bohu.
Sv. František Saleský
Jak nutna jest modlitba
1. Modlitba staví náš rozum na světlo božské a do jasnosti nebeské a otvírá naši vůli teplu lásky boží. Proto nic nedovede tolik jako modlitba očišťovati rozum náš od nevědomosti a vůli naši od jejích zvrácených náklonností. Modlitba jest jako déšť božího požehnání, a když vláha jeho orosuje naši duši, zazelenávají se a rozkvétají v ní stromky dobrých žádostí, duše bývá obmývána od svých nedokonalostí a srdce očišťováno od svých náruživostí.
2. Ale přede vší jinou modlitbou doporučím ti modlitbu vnitřní a rozjímavou, zvláště pak tu, která se zabývá životem a utrpením našeho Spasitele. Když tvá duše bude v rozjímání často naň pohlížeti, všecka se jím naplní, ty poznáš pravý způsob, kterým Pán Ježíš všecko činil a uzpůsobíš všecko své konání podle vzoru, který on ti ukáže. Onť jest „světlo světa“ (Jan 8, 12); v něm tedy, skrze něj a pro něj musíme hledati světlo a osvícení; on jest strom žádoucí, v jehož stínu se musíme občerstvovati, on jest živá studnice Jakubova, která nás má obmývati od veškeré nečistoty naší. (Pokračování textu…)
NA PALUBĚ PAPEŽSKÉHO LETADLA, 18. února 2016 (LifeSiteNews) – Papež František uspořádal další kontroverzní tiskovou konferenci během zpátečního letu z papežské návštěvy, přičemž jedna z jeho odpovědí způsobila, že svět obletěly titulky, které tvrdily, že papež otevřel v některých případech dveře k antikoncepci – konkrétně v jihoamerických zemích snažících se zabraňovat těhotenství kvůli obavám z viru Zika.
Jedna novinářka se papeže zeptal, zda může Církev „vzít v úvahu koncepci menšího ze dvou zel“, když dojde na otázku prevence otěhotnění, aby se zabránilo přenosu viru. Papež svou odpověď zahájil kategorickým odsouzením potratu jako řešení problému, ale k otázce zabránění těhotenství dodal: „Mluvíme o konfliktu mezi pátým a šestým přikázáním.“
„Velký Pavel VI. v obtížné situaci dovolil sestrám v Africe v případě znásilnění použít antikoncepci,“ řekl reportérům. „Bránění otěhotnění není absolutní zlo,“ dodal. „V určitých případech, jako byl ten, který jsem uvedl u bl. Pavla VI., to bylo jasné.“(Pokračování textu…)
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky.
Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer. První dva díly naleznete ZDE a ZDE.
Otázka: Mohl byste něco říci věrným kněžím, které zbavuje odvahy současná atmosféra věroučného zmatku a rozvratu v Církvi? A co laici? Jestliže jsou věrní laici ve farnostech (nebo diecézích), kde dochází k praktikám odchylujícím se od autentické nauky Církve, jaká je správná reakce? Na koho se mají laici obrátit, jestliže učitelský úřad Církve přijímá za své pastorační praktiky, které protiřečí jejímu nezměnitelnému učení?
Odpověď: To slýchám od mnoha dobrých kněží. Dokonce i biskupové se mnou mluví o tom, jak je obtížné vypořádat se se zmatkem, když předkládají nauku Církve. Prý nedrží krok se současnou církevní praxí nebo jsou dokonce proti papeži. Jeden arcibiskup mi řekl: „Jak to, že o nás, kteří učíme jen to, co Církev učila vždycky, najednou média a jiní říkají, že jsme nepřátelé papeže?“ Odpovídám: „Víme, co Církev učí. Je to uloženo v Katechismu Katolické církve, a pokud jde o manželství a rodinu, v dokumentech Magisteria. Přečtěte si Familiaris consortio, přečtěte si Casti connubii, přečtěte si Humanae vitae! Víme, co Církev učí, a toho se držíme.“
Nesmíme se dát zbavit odvahy. Situace všeobjímajícího zmatku je skličující. Chápu to a vím o tom. Je to těžké, protože věřící si přečtou noviny a různé zprávy a říkají kněžím: „Vy nejdete s dobou,“ nebo „vy nenásledujete papeže Františka.“ Papež nemůže učit nic jiného než to, co Církev učila a praktikovala vždycky, ani nás k ničemu takovému nemůže vybízet.
I pro mě je skličující pozorovat takový zmatek. Člověka to může dezorientovat a může vzniknout pokušení prostě mlčet a dovolit, aby to tak šlo dál, s tím, že to je Boží vůle. Tak to ale nemůže být. Přemýšlel jsem o tom a řekl si: „Ne, my kněží a biskupové jsme skutečnými učiteli víry. Církev nám svěřila poklad víry a toho se musíme držet. Nezradíme ho a neopustíme ho tím, že budeme následovat populární trendy všeho druhu.“
V apoštolském listu papeže Jana Pavla II. Novo millennio ineunte je překrásná pasáž, kde se říká, že lidé pořád hledají nějaké zaklínadlo nebo nějaký nový program pro pastorační praxi Církve. Jan Pavel II. však odpovídá: „Ne, program je stejný jako vždycky. Je to Ježíš Kristus v živé tradici“ (srv. č. 29). Pokud jde o laiky, všude, kam přijdu, velmi povzbuzuji laická hnutí, organizace a sdružení, aby pořádaly „dny víry“, na nichž by dobří, solidní řečníci prezentovali pravdy víry, a ještě více s tím související dny modlitby. Laici musejí o těchto věcech psát. Když zůstáváme zticha, vyvolává to dojem, že i my se účastníme všech těchto zmatků a omylů. To je, jak víme, dílo ďáblovo – to je mistr zmatku a omylu. (Pokračování textu…)
„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“
Středa 10. února 2016 Popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Začíná tedy doba 40 dnů modliteb, postů a almužen, kdy se život křesťanů má ještě více než jindy soustředit na rozjímání a pokání. Nechť se vám to daří, protože to je to nejdůležitější.
Tak jako zpověď předchází svatému přijímání a právě její upřímnost a poctivost rozhoduje o tom, zda člověk vůbec má právo přijímat a očekávat, že mu svaté přijímání něco dobrého přinese, tak je poctivě a upřímně prožitá postní doba nepostradatelným základem pro tu pravou radost z Velikonoc, ze Zmrtvýchvstání Páně. (Pokračování textu…)
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
Otázka: Zdá se, že se uvažuje o decentralizaci hierarchické struktury řízení Církve. Jinými slovy biskupské konference a ordináři diecézí by dostali větší pravomoc k tomu, aby na místní úrovni řešili pastorační přístupy k některým ožehavým otázkám, jimiž se zabývala synoda. Mohl byste se prosím vyjádřit k možnosti, že k tomu dojde? Jsou na obzoru trhliny v jednotě Církve či dokonce schizma, jak naznačují některá média?
Odpověď: Myslím, že to je reálné nebezpečí. „Decentralizace“ je slovo převzaté od sekulárního světa a pro rozhovory o Církvi se opravdu nehodí. To, čeho je třeba, je návrat k evangeliím a k Církvi, jak ji Kristus ustanovil. Od samého začátku svého veřejného působení povolal Dvanáct, vyčlenil si je a připravil je k tomu, aby v Církvi v každé době a všude vykonávali jeho pastýřskou vládu.
Pro naplnění této odpovědnosti Kristus ustanovil Petra hlavou sboru apoštolů jako princip jednoty mezi všemi biskupy i mezi všemi věřícími. Je to naprosto jasné z jeho slov k Šimonu Petrovi v Cesareji Filipově: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,13). To je dar od Boha. Jde o Boží zákon v Církvi: apoštolský úřad římského papeže a biskupů, kteří jsou s ním v jednotě. Ti mají odpovědnost za vládu v Církvi. Biskupská konference je lidský konstrukt, který má napomáhat koordinaci pastorační činnosti a podporovat kolegialitu mezi biskupy. Náš Pán o ní nikdy nic neučil, ani v tradici Církve není nic, co by biskupským konferencím dávalo pravomoc rozhodovat o pastoračních praktikách, jež by zahrnovaly změnu v učení Církve. Mějme na paměti, že každý pastorační postup je spojen s nějakou věroučnou pravdou. (Pokračování textu…)
Staňte se jedním z miliónu katolíků, kteří se 1. den každého měsíce modlí růženec!
„Dejte mi armádu, která se modlí růženec, a dobudu svět!“
Papež bl. Pius IX.
Připojme se v tomto svatém roce milosrdenství ke kardinálu Burkeovi v duchovní křížové výpravě a útočme na nebesa modlitbou za to, aby rozptýlila zmatek,
vnesla naději do duší i myslí lidí celého světa,
poskytla duchovní podporu v boji proti pokušení ztráty odvahy,
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
+ + +
Otázka: Od synody o rodině uplynulo několik týdnů. Předpokládám, že jste již měl čas pečlivě prostudovat závěrečnou zprávu. Jaké jsou podle vašeho názoru hlavní plody synody a jak je Církev může nejlépe využít?
Odpověď: Závěrečná zpráva je složitý dokument, sepsaný způsobem, kdy není vždy snadné pochopit přesný smysl toho, co se tam tvrdí. Například tři odstavce (č. 84-86) naznačují, že poslední zasedání synody nalezlo cestu, jak by lidé žijící v neregulérních svazcích mohli i přesto přijímat svátosti.
Nedostatečnou jasností dokumentu jsem se zabýval ve stručném komentáři k těmto odstavcům, který jsem napsal, abych objasnil, co Církev ve skutečnosti učí. [1] Po skončení synody P. Antonio Spadaro, jezuita, který byl jedním ze synodních otců a členem komise, která koncipovala závěrečnou zprávu, uveřejnil článek, v němž jako ústřední bod synody uvádí něco, čeho synoda nemohla dosáhnout, totiž otevření cesty ke svatému přijímání a svátosti pokání pro rozvedené a civilně znovusezdané. [2] Ve svědomí jsem cítil, že musím zveřejnit vysvětlení k tomu, co napsal.
V závěrečné zprávě je mnoho dobrých věcí, ale je tam i mnoho jiných, o nichž mám v úmyslu psát, abych objasnil učení Církve. Například si nemyslím, že výrok o odpovědnosti rodičů za výchovu je formulován adekvátně. Mohl by vyvolávat dojem, že rodiče nejsou první, kdo odpovídá za výchovu jejich dětí. (Pokračování textu…)
Máme, Filotheo, ještě některé přirozené náchylnosti, které nevznikly z našich vlastních hříchů, a proto nejsou vlastně hříchy ani smrtelnými ani všedními, nýbrž nazývají se nedokonalostmi, jejich pak projevy slují chyby a nedostatky.
Tak na př. svatá Pavla, jak vypravuje sv. Jeroným, byla velmi náchylna k truchlivosti a lítostivosti, takže když jí umřeli manžel a děti, v každém tom žalostném případě málem by byla zármutkem zahynula. To byla nedokonalost a nikoliv hřích, protože za to nemohla.
Jsou lidé, kteří svou povahou jsou lehkovážní, jiní zase drsní, jiní neradi přistupují na cizí mínění, jiní jsou hned zhorka nakvašení, jiní náchylní k hněvům, jiní k lásce – zkrátka, težko by bylo najíti člověka, aby neměl při sobě nějaké takové nedokonalosti. Avšak ačkoliv takové nedokonalosti jsou člověku jako vlastní a vrozené, nicméně bude-li se pilně snažiti, aby si osvojil dokonalosti, protivící se nedokonalostem, jest možno nedokonalosti napraviti a zkrotiti, ba dokonce také se jich zbaviti úplně a od nich se očistiti. A já ti, Filotheo, pravím, že jest potřebí učiniti to.
Lidé vynalezli prostředek, jak udělati z hořkých mandlovníků sladké, a to tak, že je dole navrtají, aby vytekla míza. Proč bychom nemohli přinutiti své zvrácené náchylnosti, aby z nás vyšly, abychom se takto zlepšili? Není povahy od přirozenosti tak dobré, aby se nemohla špatnými návyky zkaziti; ale stejně není povahy tak vzpurné, aby nejprvé milostí boží, potom také vlastním přičiněním a vlastní pílí nemohla býti zkrocena a přemožena.
Nyní tedy ti chci dáti některé rady a pokyny a předložiti ti některá duchovní cvičení, která ti budou nápomocna, abys očistila svou duši ode všech nebezpečných náklonností, od nedokonalostí a od všeliké náklonnosti ke hříchům všedním, a pojišťovala své svědomí víc a více proti hříchu smrtelnému. Bůh ti dejž milost, abys mých rad a naučení pilně a dobře užívala.
Protože Církev připouští, že katolíci za jistých okolností mohou legitimně nesouhlasit s výroky 3. kategorie, nemluvě o kategorii 4. a 5., vyplývá tedy z katolické nauky, že je možné, aby se papežové ve výrocích kterékoli z těchto kategorií mýlili. Dokonce je možné, aby se papež mýlil radikálněji, pokud mimo rámec svého mimořádného Magisteria učiní něco, co odporuje některému výroku 1. nebo 2. kategorie. Rovněž je možné, aby papež upadl v omyl jiným způsobem, například uskutečňováním nemoudré politiky nebo nemravností v osobním životě. S výjimkou toho, že by papež zavázal Církev k herezi, je skutečně možné i to, aby papež Církev vážně poškodil. Jak kdysi řekl kardinál Ratzinger, když byl dotázán, zda Duch svatý hraje nějakou roli při volbě papeže:
Řekl bych ne v tom smyslu, že by Duch svatý papeže vybral, protože existuje až příliš mnoho opačných případů papežů, které by Duch svatý evidentně nevybral. Řekl bych, že Duch svatý nad touto věcí přesně vzato nepřebírá kontrolu, nýbrž nám jako dobrý vychovatel dává velký prostor, velkou míru svobody, aniž by nás zcela opustil. Roli Ducha je tedy třeba chápat v mnohem pružnějším smyslu, ne jako by nám diktoval kandidáta, pro kterého musí člověk hlasovat. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nabízí, je to, že nedojde k naprosté destrukci. (Citováno v: John Allen, Conclave: The Politics, Personalities, and Process of the Next Papal Election, NewYork: Image, 2013).
Zde je několik příkladů papežů, kteří se mýlili, v některých případech mimořádně závažně: (Pokračování textu…)
„Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží!“ (Sk 7,56 – ČEP)
Sv. Štěpán Prvomučedník
Dnes slavíme svátek sv. Štěpána, zvaného Prvomučedník, prvního mučedníka po Nanebevstoupení Páně a prvního mučedníka za hlásání Krista Zmrtvýchvstalého.
Někdy bývá označován za úplně prvního mučedníka, ale tady už není jediný kandidát – jako první mučedníci jsou označována i Mláďátka betlémská, povražděná na příkaz Heroda Velikého ve snaze zavraždit Krista ještě jako děťátko (připomeneme si je pozítří), a sv. Jan Křtitel, popravený na příkaz Heroda Antipa ještě za Kristova života, který doplatil na svoji kritiku Herodova nečistého „manželství“… (Pokračování textu…)
Kdy tedy musí katolík souhlasit s papežským výrokem, který není neomylný? Kdy může s takovým výrokem nesouhlasit? Výborně to vysvětloval kardinál Josef Ratzinger (příští papež Benedikt XVI.) v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry. Patrně nejdůležitějším dokumentem v tomto směru je instrukce Donum veritatis: O církevním povolání teologa, i když existují i další významná vyjádření. Kardinál Avery Dulles uvádí, že podle Donum veritatis můžeme rozlišovat čtyři obecné kategorie výroků Magisteria (viz Dullesův esej „The Magisterium and Theological Dissent”, in: The Craft of Theology. Srov. rovněž kapitolu 7 Dullesovy knihy Magisterium.) Jak však vyplývá z jiných Ratzingerových prohlášení, zdá se, že Dullesova čtvrtá kategorie směšuje výroky se dvěma různými stupni autoritativnosti. Když je od sebe odlišíme, je jasné, že ve skutečnosti existuje pět obecných kategorií výroků Magisteria. Jsou to tyto:
1. Výroky, které s definitivní platností předkládají Bohem zjevené pravdy, neboli dogmata v přísném smyslu slova. Příkladem by byla kristologická dogmata, nauka o prvotním hříchu, těžká nemravnost přímého a dobrovolného zabití nevinné lidské bytosti apod. Jak poznamenává Dulles, podle katolické nauky musí s výroky této kategorie souhlasit každý katolík „božskou a katolickou vírou“. Žádný legitimní nesouhlas není možný.
2. Výroky, které s definitivní platností předkládají pravdy, jež nejsou zjevené, ale s pravdami zjevenými těsně souvisejí. Příkladem by byla mravní nauka, např. nemorálnost euthanasie, a nauka, že kněžské svěcení je vyhrazeno mužům. Podle Donum veritatis musejí být výroky v této kategorii „pevně přijaty a zachovávány“ všemi katolíky. Ani zde není legitimní nesouhlas možný.
3. Výroky, které nikoli s definitivní platností, ale závazně objasňují zjevené pravdy. Dulles uvádí, že „do této kategorie spadá větší část učení Druhého vatikánského koncilu, který se zřekl nových doktrinálních definicí“ (The Craft of Theology, str. 110). Podle Donum veritatis katolíci musejí výroky této kategorie přijímat „s náboženským podřízením vůle a rozumu“. Vzhledem k jejich povaze, která není definitivní, není souhlas náležející těmto výrokům tak absolutní jako u výroků v 1. a 2. kategorii. Náležitý postoj je souhlasit s nimi, avšak v zásadě je možné, že i velmi silná presumpce v jejich prospěch může být něčím překonána. Donum veritatis říká: (Pokračování textu…)
Rozmanité hry a zábavy, divadla, plesy atd. nejsou věcí svou povahou špatné, nýbrž lhostejné, člověk pak může jich užívati dobře nebo špatně. Nicméně vždycky tyto věci jsou nebezpečné a ještě nebezpečnějšími jest příliš si v nich libovati. Pravím tedy, Filotheo, že ačkoliv jest dovoleno tančiti, oblékati se podle módy, choditi na slušné divadelní hry, účastniti se hostin atd., nicméně míti k takovým věcem náklonnost jest věc, která čelí proti zbožnosti, a věc velice škodlivá a nebezpečná. Není zlé účastniti se takových zábav, ale zlé jest milovati je. Škodí našemu srdci, když do něho zasíváme marné a silné náklonnosti, protože ony odnímají místo dobrým dojmům a překážejí naší duši, aby míza její nebyla obracována na náklonnosti dobré. (Pokračování textu…)
Alexander Solženicyn ve své knize „Souostroví Gulag“ píše, jak se Voloďa Iljič Lenin ve svém vyhnanství na Sibiři uprostřed krásné přírody, kde „bzučeli čmeláci“, zamýšlel nad tím, jakou podobu budou mít koncentráky v budoucím „nejspravedlivějším“ státě světa. Na dalších stránkách tohoto úžasného svědectví se dozvídáme o hrůzostrašných hekatombách obětí.
Mám obavu, že mons. prof. dr. Tomáš Halík, nositel Tempeltonovy ceny a viceprezident celosvětově působící Rady pro výzkum hodnot a filozofie se sídlem ve Washingtonu, se ve své „poustevně“ v Německu, kam každoročně v létě dle svých vlastních slov jezdí, aby „meditoval“, zamýšlí nad něčím podobným. Vede mne k tomu jeho článek v Perspektivách, příloze 50. čísla Katolického týdeníku pod názvem „Máme s muslimy stejného Boha?“
Pominu jeho absurdní synkretistické nesmysly, že „kdo na tuto otázku odpoví negativně, prokazuje nejen elementární neznalosti dějin kultury a náboženství, ale také naprostou neznalost křesťanského vyznání…“ Před II. vatikánským koncilem na tuto otázku odpovídali negativně všichni papežové a pravověrní teologové. Rád bych se pana profesora zeptal, jestli i oni prokazovali jím uvedenou „naprostou neznalost“, ale to není na jeho článku to podstatné a nejnebezpečnější. (Pokračování textu…)
Katolická nauka o učitelské autoritě papeže je docela jasná, ale mnoho lidí ji velmi špatně chápe. Jeden nekatolický přítel se mě nedávno zeptal, jestli papež může teoreticky zvrátit učení Církve o homosexualitě. Tázal se: „On by k tomu nemohl prostě učinit prohlášení ex cathedra, nebo ano?” Tedy ne, to by nemohl. Tak to zkrátka nefunguje. Někteří lidé se domnívají, že katolická nauka říká, že papež je neomylný, nejen když vydává prohlášení ex cathedra, ale ve všem, co dělá a říká. Tak tomu ale jednoduše není. Katolická nauka připouští, že se papežové mohou dopouštět vážných omylů, dokonce i omylů, které se jistým způsobem týkají věroučných otázek.
Mnoho katolíků to všechno ví, ale často špatně chápou papežskou autoritu i v jiných směrech. Někteří se domnívají, že katolík je povinen přijímat učení papeže, jen když ho papež předkládá jako neomylné. To není pravda. Navzdory tomuto „minimalistickému“ postoji je mnoho toto, co katolíci musejí schvalovat, i když se to nepodává jako neomylné. Jiní se domnívají, že katolík musí víceméně souhlasit s každým názorem či rozhodnutím papeže ve věcech týkajících se teologie, filosofie, politiky apod., i když nejsou předkládány jako neomylné. To však rovněž není pravda. V rozporu s tímto „maximalistickým“ názorem existuje mnoho věcí, které katolíci mají pouze s úctou uvážit, avšak nemusejí s tím nutně souhlasit. Katolická nauka je jako vždy vyvážená, je to střed mezi extrémy – v tomto případě mezi extrémem minimalistickým a maximalistickým. Má však také své nuance, a abychom jim porozuměli, je třeba rozlišovat některé věci, které se často ignorují. (Pokračování textu…)
Tou měrou, kterou se víc a víc rozednívá, můžeme jasněji a jasněji rozeznávati v zrcadle skvrny a chyby svého obličeje; tak také touž měrou, kterou vniterné světlo Ducha svatého osvěcuje naše svědomí, spatřujeme zřetelněji a jasněji hříchy, náklonnosti a nedokonalosti své, které by nám překážely, že bychom nedospěli k pravé zbožnosti. A totéž světlo, které nám zjevuje naše chyby a skvrny, také v nás rozehřívá touhu, abychom se od nich očistili a osvobodili.
Ty tedy, milá Filotheo, shledáš, že mimo smrtelné hříchy a náklonnosti k nim, které snad jsi měla a od kterých jsi se očistila tím způsobem, který jsem ti v předešlých kapitolách naznačil, máš ve své duši ještě také rozmanité náchylnosti a náklonnosti ke hříchům všedním. Nepravím tedy, že najdeš ve své duši hříchy všední, nýbrž pravím, že tam najdeš náklonnosti a náchylnosti k nim; neboť jiná věc jest hřích a jiná věc jest náklonnost a náchylnost ke hříchu. Zde na světě nikdy nemůžeme být býti úplně prázdni hříchů všedních neb aspoň nemůžeme zůstávati jich dlouho prázdni; ale zajisté můžeme se zhostiti náchylnosti ke hříchům všedním. Jistě jiná věc jest, tu a tam v rozveselení zalhati, když jde o věc malé váhy, a jiná věc jest libovati si ve lhaní a býti ke lhaní náchylným. (Pokračování textu…)
Papež František v listopadu při návštěvě luteránského shromáždění v Římě rozvířil spory svými výroky ke svatému přijímání nekatolíků.
Na otázku neitalské luteránky, která vyjádřila lítost nad tím, že nemůže přistupovat ke svatému přijímání se svým katolickým manželem, papež odpověděl, že přestože by se nikdy neodvážil dovolit jí, aby přijímala Eucharistii, protože to není v jeho pravomoci, měla by, jak řekl, „mluvit s Pánem a potom postoupit dál“.
Vzhledem ke zmatku, který papežova slova vyvolala, jsme se zeptali kardinála Roberta Saraha, prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, a biskupa Athanasia Schneidera z kazašské Astany na jejich názor na tuto otázku.
Kardinál Sarah v úvodním vyjádření řekl: „Intercommunio mezi katolíky a nekatolíky není dovoleno. Je třeba vyznávat katolickou víru. Nekatolíkovi nelze podat svaté přijímání. To je velice, velice jasné. Nejde o věc svědomí.“
Jeho Eminence kardinál Sarah rovněž odpověděl na několik otázek: (Pokračování textu…)
Kritika farizeů je mottem, které se často opakuje ve slovech papeže Františka. V mnoha vystoupeních mezi lety 2013 a 2015 mluvil o „nemoci farizeů“ (7. listopadu 2013), o „těch, kteří napadají Krista ze nerespektování sabatu“ (1. dubna 2014), o „pokušeni soběstačnosti a klerikalismu, omezení víry na normy a instituce, jak to dělali znalci Písma a farizeové v době Ježíšově“ (19. září 2014). 30. srpna 2015 při modlitbě Anděl Páně papež řekl, že tak, jak tomu bylo v případě farizeů, „tak i pro nás je něčím nebezpečným považovat se za lepší než jiní jen proto, že zachováváme zásady a zvyklosti, zejména když nemilujeme své bližní, máme tvrdé srdce, jsme arogantní a pyšní.“ 8. listopadu 2015 papež postavil do protikladu chování znalců Písma a farizeů, spočívající na vylučování se, k chování Ježíše, které spočívá na „inkluzi“ (začleňování).
Přirovnání k farizeům je zřejmé i v případě papežovy promluvy ze 24. října na závěr 14. zasedání letošní řádné biskupské synody o rodině. Komu patří ta „uzavřená srdce, která se často skrývají za naukou Církve nebo za dobrými úmysly, aby zasedla na stolci Mojžíšově a soudila, někdy s pocitem nadřazenosti a s povrchností, těžké případy a zraněné rodiny,“ ne-li „farizeům, kteří si z náboženství dělají (nikdy nekončící) řetěz přikázání“ (26.června 2014)? Je vidět, že k farizeům podle Františka náleží každý, kdo nekompromisně brání Boží přikázání, předpisy a absolutní, jednoznačně závazné normy Církve. (Pokračování textu…)
Jako obvykle jde o snůšku nesmyslů a demagogií, která by mi normálně nestála za komentář. Nicméně vzhledem k tomu, že článek obsahuje některé velmi populární nesmysly a ne všichni katolíci jsou tak vzdělaní, aby si s nimi mohli z fleku poradit, několik poznámek si neodpustím…
1. Církev rozhřeší vraždu i „druhé manželství“
Prvním populárním nesmyslem, či spíše velmi hrubou demagogií, je tvrzení obsažené už v nadpisu, které tvrdí, že Církev rozhřeší vraždu, ale nikoliv tzv. druhé manželství. Samozřejmě to není pravda.
Nejdříve si musíme uvědomit jednu věc: manželství je prostě – z Kristova výslovného ustanovení – nerozlučné a zaniká pouze smrtí, což znamená, že není možné se „znovu oženit“, pokud první manžel(ka) žije. S tím nikdo nic udělat nemůže, dokonce ani papež nebo koncil. Z tohoto důvodu je takové „druhé manželství“ před Církví a před Bohem vždy neplatné, je vždy hříšným svazkem – konkubinátem a manželský život v něm je vždy cizoložstvím a parodií na skutečné manželství. Žádný civilní „sňatek“ na tom nic nezmění. (Pokračování textu…)
.jpg)