Liturgie – 7. stránka – Duše a hvězdy

Modlitba Páně (O tridentské mši svaté XII)

29. 12. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Na konci předminulé – desáté – části výkladu k tridentské mši svaté jsme uvedli, že mešní kánon končí celebrant slovy Per omnia saecula saecolorum, na které se odpoví Amen. Při zpívané, resp. slavné mši svaté celebrant ta slova zazpívá a sbor nebo lépe všichni přítomní věřící zazpívají odpověď Amen, při tiché mši svaté vysloví celebrant uvedená slova nahlas a odpověď Amen je na ministrantech, při recitované mši svaté odpovědí Amen všichni přítomní.

V případě zpěvu jsou nápěvy toho, co zpívá celebrant, i odpovědi Amen stejné jako v podobném případě na začátku preface (či – přesněji – na konci obětování; viz část VII. Preface a Sanktus v prvním čísle letošního ročníku) a jde také o stejný umělecký prostředek k vyjádření jednoty mešního obřadu: jako u dialogu před prefací šlo o vyjádření přechodu z obětování na následující mešní kánon, tak nyní jde o vyjádření přechodu z mešního kánonu na další část mše svaté, totiž přijímání. (Pokračování textu…)

Kindler, Evžen / Liturgie

Církevní kalendář (O tridentské mši svaté XI)

19. 12. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Litkalříj — Stránka ze středověkého lit. kalendáře

Po čtvrté části výkladu mše svaté podle tridentského ritu jsme učinili jakýsi oddech při sledování její dynamiky a zařadili jsme výklad o paramentech a o bohoslužebných nádobách. Tento oddech ve výkladu oddělil už dokončený výklad bohoslužby katechumenů od nastávajícího výkladu bohoslužby oběti a v něm jsme naznačili, že někdy později bude vyložena i struktura církevního roku (církevní kalendář) odpovídající tridentskému ritu. To činíme tentokrát a zařadili jsme tedy jakýsi další oddech, právě mezi mešní kánon a – v širším slova smyslu – svaté přijímání.

Církevní kalendář není nějaká zcela univerzální organizace roku. Abychom ukázali, kam až rozdílnost může jít (a je přípustná), poznamenejme, že např. církevní kalendář odpovídající arménskému ritu (přijatý s tímto ritem i do sjednocené arménsko-katolické církve) přiřazuje sice význačným svátkům jakási pevná data, ale s výjimkou Vánoc nechává každý jednotlivý rok takové datum „zaokrouhlit“ na nejbližší neděli, takže na příklad svátek Nanebevzetí Panny Marie, kterému je přiřazeno datum 15. srpna jako v latinských ritech, se dle polohy neděle slaví mezi 12. až 18. srpnem. Nadto tentýž kalendář dělí církevní rok na čtyři období, a to adventní spolu s vánočním, velikonoční, období od Nanebevzetí Panny Marie a období od Povýšení svatého Kříže. Jiným příkladem je milánský ritus (tedy jeden z latinských ritů), jehož advent má ne čtyři, ale šest nedělí a jehož církevní rok se dělí (nebo alespoň do koncilní reformy dělil) na „zimní část“, začínající první adventní nedělí, a „letní část“, začínající přibližně po čtení proroctví při liturgii velikonoční vigilie. (Pokračování textu…)

Kindler, Evžen / Liturgie

Po proměňování (O tridentské mši svaté X)

12. 12. 2011 - by Ignác Pospíšil - 4 Comments.

Anamnese

Jak už jsme poznamenali v předchozí části, vlastní text proměňování je jádrem rozsáhlejšího textu, který začíná slovy Quam oblationem a má – zejména viděn v doslovném českém překladu – formu blízkou jediné souvislé, i když složitě strukturované větě. A tato „věta“ pokračuje po proměňování vína dále následujícím textem:

Unde et mémores, Dómine, nos servi tui sed et plebs tua sancta, ejúsdem Christi Fílii tui, Dómini nostri, tam beátæ passiónis, nec non et ab ínferis resurrectiónis, sed et in cælos gloriósæ ascensiónis: offérimus præcláræ majestáti tuæ de tuis donis ac datis, hóstiam puram, hóstiam sanctam, hóstiam immaculátam, Panem sanctum vitæ ætérnæ, et Cálicem salútis perpétuæ.

Unde je latinská spojka odpovídající našim výrazům „z čehož“, „odkud“, „odtud“, „proto“, „a tedy“, „a tak“ a „pročež“. Tento text tedy přímo navazuje na předchozí slova: „Toto kolikrátkoliv budete činit, na mou památku budete činit“, vyslovená těsně před pozdvižením kalicha, a nazývá se anamnesí, což je řecky „vzpomínka“, resp. „připomínka“. Jeho doslovný překlad je následující (jako v předešlých částech i nyní zachováváme kvůli lepší čtenářově orientaci v překladu interpunkční znaménka):

„Proto i pamětlivi, Pane, my služebníci tvoji a lid tvůj svatý, téhož Krista Syna tvého, Pána našeho, jak blahého umučení, i zajisté z podsvětí zmrtvýchvstání, ale i na nebe slavného vystoupení: obětujeme přeslavné velebnosti tvé z tvých věnování a darů, oběť čistou, oběť svatou, oběť neposkvrněnou, Chléb svatý života věčného a Kalich spásy věčné.“ (Pokračování textu…)

Kindler, Evžen / Liturgie

Proměňování (O tridentské mši svaté IX)

5. 12. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Modlitby těsně před proměňováním

V této části pokračujeme v popisu mešního kánonu mše svaté podle tridentského ritu. Popis je zaměřen na ústřední část kánonu a eucharistické liturgie vůbec, na proměňování. Začneme však modlitbou, která by vlastně měla být popsána už ke konci části předcházející. Důvod, proč ji popisujeme až nyní, spočívá v tom, že je doprovázena prvními z gest, podle nichž mohou ministranti (a nepřímo všichni věřící a zvlášť varhaník) snadno poznat, že celebrant vyslovuje tiše právě tuto a následující modlitbu a že tedy proměňování je opravdu blízko. Celebrant se modlí:

Hanc ígitur oblatiónem servitútis nostræ, sed et cunctæ famíliæ tuæ, quǽsumus, Dómine, ut placátus accípias: diésque nostros in tua pace dispónas, atque ab ætérna damnatióne nos éripi, et in electórum tuórum júbeas grege numerári. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen.

V doslovném překladu to znamená (upravujeme jen infinitivy s akuzativy):

„Tuto tedy oběť služebnosti naší, ale i vší rodiny tvé, prosíme, Pane, abys usmířen přijal: a dny naše ve svém pokoji spravoval, k tomu od věčného zavržení abychom byli vytrženi a do vyvolených tvých, kéž ustanovíš, stáda přičteni. Skrze Krista, Pána našeho. Amen“ (pro lepší porozumění si přesuňme slova „kéž ustanovíš“ hned za slova „k tomu“).

Slovo famíliæ v první větě je v latině nejen genitiv našeho slova rodina, ale i toho, co vyjadřujeme slovy „blízcí“, „příbuzenstvo“, „čeleď“, „služebnictvo“, ba i „majetek“. Ve všech významech lze slovo famíliæ v případě, o který zde jde, interpretovat. (Pokračování textu…)

Kindler, Evžen / Liturgie

Kánon (O tridentské mši svaté VIII)

28. 11. 2011 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

Přistoupíme nyní k části mše svaté nazvané kánon. Zvláště té by se mohla týkat fráze, kterou vyslovují propagátoři pokoncilového ritu: „Při tom starém ritu si kněz furt něco pro sebe mumlal, a jen občas se k lidem otočil, aby řekl dóminusvóbiskum“ (sám jsem tato slova slyšel přímo z kněžských úst). Nebudeme zde diskutovat o tom, do jaké míry je toto pozorování alespoň na povrchu (z hlediska zrakového a sluchového vnímání) pravdivé. Všimněme si fenoménu nazvaného „mumlání“ z jiného pohledu. Obhájci tridentského ritu někdy argumentují tvrzením, že to neslyšitelné vyslovování vyjadřuje tajemství. S tímto odůvodněním lze sice v zásadě souhlasit, avšak je příliš slabé: znázornit tajemství – zvláště to hluboké, existující při přepodstatnění – prostě tím, že se „tutlá“, to je příliš primitivní prostředek. Je však vhodné si uvědomit, že při kánonu to, co se dnes s oblibou vyjadřuje slovem předsedat, mizí jako kapka v moři ve skutečnosti, jejíž důležitost převyšuje vše na zemi, totiž v té skutečnosti, že celebrant jedná jako „alter Christus“ (druhý Kristus), že v centru kánonu pronáší Kristova slova s celou jejich obrovskou a tajemnou mocí, jako by byl sám Kristem, a že v tomto kontextu stojí před Bohem. Promyslíme-li si toto, uvědomíme si i to, jak je vhodné, že pravidla tridentského ritu vedou celebranta, aby v tom nejvýš nábožném pozdvižení své mysli k Bohu byl v kontaktu jen s ním, s Bohem, a uvědomíme si i to, jak propastně hloupé, primitivní a arogantní jsou fráze o mumlání. (Pokračování textu…)

Kindler, Evžen / Liturgie

Preface a Sanctus (O tridentské mši svaté VII)

21. 11. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Fází mše svaté, kterou jsme popsali v minulém díle, končí obětování a na ně navazuje ta nejdůležitější část, existující v úzkém vztahu k proměňování. A v navázání se opět projevuje ta umělecká stránka tridentského ritu, o které jsme se zmínili už v kdysi (viz druhý odstavec na str. 76 třetího čísla loňského ročníku), tentokrát ovšem s použitím jiných prostředků: celebrant, který četl celou tichou modlitbu opravdu potichu, vysloví poslední slova Per omnia saécula saeculórum jejího závěru tak, aby je mohli slyšet ministranti (při recitované mši svaté všichni přítomní), a při zpívané mši svaté je zazpívá. Ministranti, resp. věřící, resp. sbor odpovědí Amen, a tím je fakticky ukončeno obětování, zatímco z hlediska komunikace je zahájen „dialog“ mezi celebrantem a lidem (reprezentovaným případně ministranty či sborem), který už zcela jednoznačně patří do té části následující. Doplňme ještě, že pokud byly čteny tiché modlitby s dvěma závěry, pak to, co jsme právě popsali, platí jen pro ten druhý závěr; ten první musí být vysloven tiše jako vše ostatní z tiché modlitby.

Na rozdíl od pokoncilního ritu, kdy se při zpívané mši svaté obvykle přednese celá tichá modlitba až do závěrečného Amen na jednom tónu, mají v tridentském ritu při zpívané mši svaté ta poslední slova tiché modlitby vlastní nápěv, který už melodicky předznamenává následující úseky dialogu. Ten pokračuje slovy celebranta Dóminus vobíscum, následovanými odpovědí Et cum spíritu tuo. Tato slova zazněla ve mši sv. dle tridentského ritu již vícekrát a ještě zazní, avšak nyní se celebrant neobrací k lidu, nýbrž zůstává stále obrácen k oltáři, a – podobně jako tomu bylo už s ukončením tiché modlitby – při zpívané mši svaté vyžadují tato slova jiný nápěv než výskyty stejných slov před tím. Jde také o nápěv melodicky příbuzný nápěvům dalších veršů dialogu (ještě se o tom podrobněji zmíníme). A celebrant ani nerozpíná ruce, nýbrž je položí – nesepjaté, ale vzájemně poněkud oddálené – na oltář. (Pokračování textu…)

Kindler, Evžen / Liturgie

Obětování – druhá část (O tridentské mši svaté VI)

14. 11. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Okuřování, které následuje, vlastně patří do slavné mše svaté, ale není zakázáno ani při zpívané. Jelikož v dnešní době se mše svatá podle tridentského ritu přijímá vesměs jako cosi výjimečného, co chápeme s velkou vděčností, není od věci počítat s tím, že bude slavena s největší pečlivostí, tedy i s okuřováním.

S okuřováním jsme se setkali už dříve, v druhé části, tam však šlo jen o okuřování oltáře, kdežto při obětování jde o okuřování obětních darů (obě okuřování nejsou nezávislé úkony – chybí-li jedno, není možno připustit v téže mši svaté to druhé). (Pokračování textu…)

Kindler, Evžen / Liturgie

Obětování – první část (O tridentské mši svaté V)

7. 11. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Když začíná další fáze mše svaté, může být celebrant už u středu oltáře (na příklad když nepronesl promluvu a při Vyznání víry nebyl na sedes) nebo – v opačném případě – se ke středu oltáře odebere. Celebrant si přisune misál blíže k sobě tak, aby z něho mohl od středu oltáře dobře číst, ale vždy jej nechá po své levici. Pak políbí oltář na místě ostatků a zcela stejným způsobem jako před orací pozdraví přítomné slovy Dominus vobiscum a ti mu také stejně jako před orací odpoví Et cum spiritu tuo (viz 2. část tohoto výkladu „Introit a Gloria“). Pak se celebrant otočí zpět k oltáři a přečte proměnnou část zvanou offertorium.

Ta se původně zpívala během doby, kdy věřící přinášeli obětní dary (a mezi nimi i chléb a víno, které celebrant vybral pro proměnění), což mohlo trvat i delší dobu, a tak zpěv měl podobnou formu jako např. gradualia (tedy verše prokládané refrénem, vše s mnoha tóny a poměrně málo slovy, zpívanými sólistou a scholou); v době, kdy se ustálila praxe používat hostii a víno už předem připravené, nebylo třeba zpívat tak dlouho, a tak tridentská liturgie zanechala pro zpěv jen refrén (výjimku činí mše za zemřelé). Termín „antifona k obětování“, zavedený pro pokoncilový ritus, je nepodložený a diletantský. Z podobného důvodu jako pro introit a stupňové zpěvy stanovil tridentský ritus, že text tohoto zpěvu se celebrant na začátku obětování tiše pomodlí. (Pokračování textu…)

Kindler, Evžen / Liturgie

Bohoslužebná roucha a nádoby (O tridentské mši svaté IV)

31. 10. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Bohoslužebná roucha

V této části si odpočineme od popisu toho, jak mše svatá podle tridentského ritu probíhá, a zastavíme se jednak u toho, co má dle liturgických pravidel na sobě mít celebrant, a jednak u předmětů, kterým se stručně (i když ne zcela přesně) říká bohoslužebné nádoby.

V době nesvobody sloužili kněží, kterým stát nedal souhlas, mši svatou doma, v lese, ve stanu, v hotelovém pokoji a podobně, a ti ve věznicích i na vlastní hrudi v noci pod dekou na posteli. V době pronásledování, je-li příležitost být na mši svaté ojedinělá, je něco takového s vděčností přijato jak se strany účastníků, tak jistě i samotným Bohem, přesto že proti oblečení celebranta by mohl mít liturgický nebo i jiný pedant řadu námitek. Je-li však více nebo méně svoboda celebrování mešního ritu, je povinností vyjádřit svou vděčnost Bohu za přijímanou svátost i oděvem, a to v první řadě u celebranta samotného. Už od nejstarších dob se Církev snažila odvrátit své kněžstvo od jakýchkoliv módních výstřelků a kreací, a tak se to, co celebrant u oltáře nosí a čemu se říká mešní roucha nebo paramenta, vyvíjelo daleko klidněji než oblečení laiků; výsledkem je, že dnešní stav (a řekněme přímo střih) mešních rouch nese na jedné straně hluboké stopy oblečení běžného v antice a na druhé straně je tak charakteristický pro příležitost obřadu, že nám v současné době nevadí ani zbytky toho, co znalec dějin oblékání může dát i do souvislosti s úlitbou módě příslušné doby; na příklad zlaté plastické vyšívání ornátu, které má prý svůj původ v podobně vyšívaných světských kabátcích vysoké společnosti konce středověku, nám pro svou časovou odlehlost nevadí, zatímco celebrace ve fraku nebo smokingu by nám asociovala osobu celebranta s typem lidí, pro které italská mládež výstižně používá slovo padroni (fotři). (Pokračování textu…)

Kindler, Evžen / Liturgie

Mše katechumenů (O tridentské mši svaté III)

24. 10. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Čtení

Víra není negace rozumu, jak se dnes kdekdo domnívá, nýbrž souhlas se zjevenou pravdou, a k takovému souhlasu je rozumu třeba. A tak i mešní liturgii lze poznávat při použití rozumu. V jeho kategoriích tuto liturgii zpravidla dělíme na několik částí, z nichž té první (nazývané někdy úvod, resp. úvodní část) jsme se věnovali v předcházejících dvou dílech a k té druhé se dostáváme nyní. U nás je tradice nazývat ji mší katechumenů, protože tato část končí v okamžiku, kdy ve starokřesťanských dobách nepokřtění opouštěli chrámový prostor; tento termín budeme používat v našem výkladu. Někdy jsou použita i jiná pojmenování (předemše, bohoslužba katechumenů, bohoslužba slova, liturgie slova,…) a někteří autoři sem zahrnují i ten výše zmíněny úvod. Mešní liturgie však kromě své strukturované výstavby tvoří i jednotu – nelze např. „odsloužit“ jednu část v jednom kostele a později pokračovat v jiném, stejně jako není možné, aby obyčejný věřící šel na jednu mši sv., v půli ji opustil a za čas ji dokončil účastí třeba i někde jinde. (Pokračování textu…)

Kindler, Evžen / Liturgie

Introit a „Gloria“ (O tridentské mši svaté II)

17. 10. 2011 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Vstup celebranta k oltáři

Tridentská liturgie nepovoluje těm, kdo jsou u oltáře, aby vyvíjeli nějakou „lidovou tvořivost“. Naopak stanoví pevná pravidla, kdy a kde jak stát či klečet, uklánět se a případně činit další gesta. Tak konec stupňových modliteb se pozná podle toho, že celebrant vystupuje po stupních k oltáři. Při tom potichu recituje modlitbu „Orémus, aufer a nobis…“, jejíž první slovo začne ještě nahlas dole pod stupni. Modlitba zní:

„Orémus. Aufer a nobis, quaésumus, Domine, iniquitátes nostras; ut ad Sancta sanctórum puris mereámur méntibus introíre. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen.“

Pro informaci uvádíme překlad slovo za slovem:

Modleme se. Sejmi z nás, prosíme, Pane, nepravosti naše; abychom si k Svatyni svatých čistými zasloužili myslemi vstoupit. Skrze Krista, Pána našeho. Amen. (Pokračování textu…)

Kindler, Evžen / Liturgie

Stupňové modlitby (O tridentské mši svaté I)

10. 10. 2011 - by Ignác Pospíšil - 11 Comments.

Za jeden z velkých počinů časopisu Te Deum si troufám považovat vydání série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Protože vím, že i dnes zde máme spousty věřících, co se v tridentské mši těžko orientují a přečíst si tyto články pro ně bude velkým přínosem, rozhodl jsem se je zde postupně všechny zveřejnit. Zde je tedy o již neaktuální začátek a nefungující odkazy zkrácený úvodní díl, který prvně vyšel v Te Deu 2007/1.

Ignác Pospíšil

(Pokračování textu…)

Liturgie / Zouhar, Daniel

O kurzu sloužení tradiční mše svaté

18. 8. 2011 - by Ignác Pospíšil - 21 Comments.

Článek byl stažen na žádost pořadatelů akce, kteří reklamovali různé faktické nepřesnosti v článku. Námitky byly přeposlány autorovi, který se rozhodne, zda článek přepracuje či nechá zcela zrušit.

Ignác Pospíšil, šéfredaktor

Juchelka, František L. / Liturgie / O víře / Vyvracení mýtů / Životy svatých

Sv. František a Nejsvětější svátost

24. 11. 2010 - by Ignác Pospíšil - 9 Comments.

Papež Benedikt XVI. na počátku listopadu tohoto roku oslovil svým dopisem Italskou biskupskou konferenci. Učinil tak v souvislosti s připravovaným novým italským překladem misálu. V dopise se věnuje stále tolik palčivé otázce liturgické reformy. Píše zde mimo jiné o průběhu liturgické reformy po IV. lateránském koncilu (rok 1215) a o tom, jakou v této reformě sehráli roli sv. František a jeho bratři. Svatý otec cituje z některých Františkových děl a ukazuje na jeho hluboku víru a eucharistickou úctu. (Pokračování textu…)

Juchelka, František L. / Katolická církev / Liturgie

Latina v současné liturgické praxi

30. 6. 2010 - by Ignác Pospíšil - 86 Comments.

Již delší čas dostávám různé podněty k zamyšlení nad tématem praktického užití latinského jazyka v liturgii. Nebudu se nad problematikou latiny v liturgii zamýšlet komplexně a teologicky, spíše se chci jen podělit o několik osobních zážitků a postřehů z nedávné doby. Úplně posledním impulsem k tomuto tématu bylo vyjádření arcibiskupa Duky v rozhovoru v KT č. 25. (Pokračování textu…)

Liturgie / Stodola, Jiří J.

O kráse a pravém umění se zřetelem k liturgické hudbě (2)

26. 11. 2009 - by Ignác Pospíšil - 9 Comments.

Zobrazení

Předeslali jsme, že umění je charakterizováno krásou. Přesto pro vysvětlení tohoto stěžejního pojmu bude pro nás lepší vyjít z definice umění, která tento pojem obsahuje v opisu. Podle našeho názoru výstižně lze umění vymezit takto: Umění je lidská tvořivá činnost, jejímž cílem je zobrazení skutečnosti určené k tomu, aby se líbilo při samotném jeho poznávání. (Pokračování textu…)

Liturgie / Stodola, Jiří J.

O kráse a pravém umění se zřetelem k liturgické hudbě (1)

19. 11. 2009 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Úvod

V diskuzích o liturgické hudbě při papežské návštěvě ve Staré Boleslavi bylo mnohokrát zopakováno, že podle církevního Magisteria musí mít hudba užitá k liturgii vlastnosti, kterými jsou posvátnost, uměleckost a všeobecnost. (Pokračování textu…)

Liturgie / Novák, Lukáš

Sacropop v liturgii: proč ne?

5. 11. 2009 - by Ignác Pospíšil - 3 Comments.

V diskusní bouři, která se strhla na různých platformách v reakci na hudební složku papežské liturgie ve Staré Boleslavi a která, jak se zdá, stále ještě neutichá, již možná poněkud zaniká věcná stránka daného problému. Ta spočívá v jednoduché otázce: co vlastně, pokud vůbec něco, bylo na boleslavské hudební dramaturgii objektivně špatně? Na tuto otázku se pokouším podat odpověď v následujícím textu.[1] (Pokračování textu…)