Úvod

V diskuzích o liturgické hudbě při papežské návštěvě ve Staré Boleslavi bylo mnohokrát zopakováno, že podle církevního Magisteria musí mít hudba užitá k liturgii vlastnosti, kterými jsou posvátnost, uměleckost  a všeobecnost. Toto vymezení pochází z motu proprio sv. Pia X., kde tento velký papež doslova píše:

Posvátná hudba musí tedy míti ve vynikajícím stupni vlastnosti, jež jsou vlastní liturgii, a to především posvátnost, správnost forem; odtud sám sebou vyplývá jiný její rys, totiž všeobecnost. Musí být posvátná, a tedy prosta všeliké světskosti netoliko sama v sobě, nýbrž i ve způsobu, jakým bývá podávána od účinkujících. Musí být pravým uměním, neboť není možno, aby jinak měla na ducha posluchačů onu působivost, které chce Církev dosíci, přijímajíc do své liturgie zvukové umění. Ale musí býti zároveň všeobecná v tom smyslu, že třebas je dovoleno každému národu užívati při církevních skladbách oněch zvláštních forem, které jaksi tvoří odlišný ráz jeho vlastní hudby, přece mají být podřízeny hlavním rysům posvátné hudby takovým způsobem, aby nikdo z jiného národa při jejich poslouchání neměl nepříznivý dojem.

V případě liturgie ve Staré Boleslavi bylo naprosto nepochybné, že hudba nesplňovala podmínku třetí (všeobecnost) – v opačném případě by nedošlo k tolika kontroverzím. Z toho bylo zřejmé, že nebyla splněna jedna z prvních dvou podmínek (posvátnost či správnost forem), popřípadě podmínky obě. Sv. Pius X. totiž mezi dvě první podmínky a podmínku třetí klade vztah implikace (Posvátná hudba musí tedy míti … vlastnosti … a to především posvátnost, správnost forem; odtud sám sebou vyplývá jiný její rys, totiž všeobecnost), který jeli pravdivý, umožňuje v případě, že nenastane konsekvent, usoudit na to, že nenastala podmínka v atencedentu. To je logické pravidlo, které se nazývá modus tollens.

Jestliže P, pak Q.

Avšak non Q.

Tedy non P.

Mezi prvními dvěma podmínkami (posvátnost a správnost forem) je vztah konjunkce, který platí jen tehdy, platí-li oba spojované soudy zároveň.

Jestliže tedy neplatí konsekvent implikace (hudba nebyla všeobecná), pak z toho podle pravidla modus tollens vyplývá, že neplatí atencedent (hudba je posvátná a má správnost forem). Jelikož konjunkce platí, jen když platí oba spojované soudy, tento atencedent může být neplatný třemi různými způsoby: buď hudba je posvátná a nemá správnost forem, nebo není posvátná a má správnost forem, nebo není posvátná ani nemá správnost forem. Podle De Morganova zákona je negace konjunkce disjunkce negací, což znamená, že soud „Není pravda, že hudba byla posvátná a měla správnost forem“ můžeme převést na soud „Hudba nebyla posvátná nebo neměla správnost forem“. Zkusme si formalizovat tuto úvahu s tím, že jednotlivé podmínky nahradíme číslicemi.

Modus tollens:

Jestliže (1 a 2), pak 3.

Avšak ne-3.

Tedy ne-(1 a 2).

De Morganův zákon:

Ne (1 a 2) =  ne-1 nebo ne-2.

Při disjunkci je soud platný, jeli splněna alespoň jedna podmínka (mohou být splněny obě). Tedy: ne-1 – pravda, ne-2 nepravda; ne-1 – nepravda, ne-2 pravda; ne-1 – pravda, ne-2 – pravda.

Jelikož hájit tezi, že hudba ve Staré Boleslavi byla prosta všeliké světskosti netoliko sama v sobě, nýbrž i ve způsobu, jakým [byla podána] od účinkujících by bylo zcela absurdní, zaměřili se příznivci hudby ve Staré Boleslavi na snahu přesvědčit odpůrce o tom, že daná hudba měla správnost forem (byla uměním), protože se mnoha lidem líbila. V tomto argumentu zaznívá všeobecně rozšířený nesprávný názor o naprosté subjektivitě a libovůli estetických soudů o umění. Je to právě ozvěna toho způsobu myšlení (relativismu), proti němuž tak drahnou dobu bojuje Svatý otec Benedikt XVI. a jejž kritizoval i při své návštěvě České republiky.

***

Dříve než si ukážeme, že toto kritérium pro posuzování umění je zcela falešné, budeme se zabývat tím, co to vlastně umění je, v čem spočívá jeho podstata (která se odvíjí od vymezení pojmu krása) a v jakém případě můžeme hovořit o pravém umění. Tyto úvahy budou následovat v dalších příspěvcích.