Koncem minulého týdne jsem byl několika svými čtenáři upozorněn na to, že Česká sekce Radia Vatikán smazala několikadílný článek „S papežem proti homoherezi“, který dříve opublikovala. Jelikož se článek zabýval velmi silným postavením, působením a šířením homolobby v dnešní církvi, okamžitě to vzbudilo u části věřících dojem, že právě viděli moc homolobby v praxi. Snažil jsem se tedy u šéfa České sekce Radia Vatikán zjistit, jak to bylo. Na opakovaný dotaz mi P. Milan Glaser SJ poskytl následující odpověď a povolil mi ji opublikovat. Naleznete ji níže.
Popravdě řečeno, nic jsem od polemického semináře na téma Bůh nebo Evoluce, který proběhl 8. září ve Šlapanicích u Brna, neočekával. Možná jsem však jako člen jednoho z pořadatelů byl skeptický až příliš. Byl jsem si vědom, že seminář sotva vyřeší spor, táhnoucí se dějinami dlouhá tisíciletí – neboť ve skutečnosti nepůjde tolik o diskusi nad pravdivostí či omylností v časovém úseku poměrně mladé teorie darwinismu, ale nad věčnou otázkou existence Boha.
V konečném výsledku mohu říci, že jsem se nemýlil. Přesto nemohu napsat, že by se moje skepse potvrdila. (Pokračování textu…)
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí, je sedmnáctá neděle po Svatém Duchu. Na tento týden připadají svátky a památky Panny Marie Milosrdné (24), sv. Kosmy a Damiána (27), sv. Václava (28) a archanděla Michaela (29). Příští týden otevře osmnáctá neděle po Svatém Duchu, na kterou připadá památka sv. Jeronýma ze Stridonu.
Z akcí připomínám především mši na sv. Václava ve vyšebrodském klášteře (28) a setkání příznivců tradiční františkánské spirituality v Brně-Černovicích (29).
Ve věci pronásledování křesťanů doporučuji vašim modlitbám křesťany v Sýrii, jakož i muslimské nešťastníky, kteří je pronásledují. (Pokračování textu…)
Americká profesorka historie náboženství Karen Leigh King představila světu papyrus ze 4. století, který pojmenovala Evangelium Ježíšovy ženy. Podle ní dokazuje, že někteří raní křesťané věřili, že Kristus byl ženatý a že jeho žena byla zároveň jeho učednicí. Pomiňme fakt, že některá média z toho dělají, jako by onen dokument dokládal Ježíšovo manželství (což odmítá i sama Kingová), a soustřeďme se na to, co konkrétně opravdu dokládá daný papyrus. Troufám si říci, že nic…
Máme zde jediný papyrus, z něhož se podařilo bez patřičného kontextu vytěžit a přeložit několik útržků vět. Nevíme, kdo text napsal a komu sloužil – papyrus vznikl nejspíše ve čtvrtém století a profesorka Kingová si myslí, že by mohlo jít o přepis dokumentu ze 2. století. Vzhledem k tomu, že jde o jediný známý záznam, lze nejspíše předpokládat, že text nebyl příliš rozšířený a neujal se – těžko jej tedy považovat za doklad názorů nějaké významné křesťanské komunity. (Pokračování textu…)
Žádný publicista nevzpomenul, že na podzim roku 2005 uplynulo sto let od tzv. Judovy aféry, která se bezprostředně dotýká prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Je třeba, aby o tomto muži zazněly i trochu jiné hlasy, než jaké obvykle slyšíme. Není pochyb o tom, že Masaryk se zasloužil o vznik samostatné republiky (i když dosud nebyla náležitě zodpovězena otázka, jestli Rakousko-Uhersko nemělo přece jen raději zůstat zachováno, ale to by bylo na jiný článek). Za první republiky byl vytvořen kolem Masaryka „tatíčkovský kult“, který vyzvedával jeho údajnou čestnost, pevnost charakteru a lásku k lidem. Tuto úctu k „prezidentu Osvoboditeli“ pěstovali i někteří katolíci z lidové strany. O Masarykovi se hovořilo a psalo jako o křesťanovi, byť evangelického a nikoli katolického vyznání. Polistopadová demokracie se opět na základě iniciativy Václava Havla přihlásila k Masarykovu odkazu. Jeho pomníky, odstraněné komunisty, opět zdobí náměstí a parky našich měst, ulice a školy opět nesou jeho jméno.
Máme-li být objektivní, tak je nepochybné, že srovnáme-li celkový osobnostní profil T. G. Masaryka s profilem komunistických předáků Gottwalda, Slánského, Zápotockého, Novotného, Husáka nebo Jakeše, tak srovnáváme nesrovnatelné. Masaryk, univerzitní profesor, přece jen tyto reprezentanty zločinného bolševismu o mnoho převyšoval jak intelektuálně, tak morálně, zvláště pak ale na Masarykových rukou nelpí krev, neboť první republika při všech svých lumpárnách nebyla totalitním státem, neměla vyhlazovací koncentráky a nevynášela rozsudky smrti z politických důvodů. Masaryk jako symbol těchto hodnot byl po válce komunistům nepohodlný a proto památka na něj musela zmizet.
Nicméně nutno pravdivě konstatovat, že Masarykův prvorepublikový obraz byl značně zidealizovaný a jako takový zůstává do dneška. „Tatíček“ Masaryk měl své závažné nedostatky mravní povahy – a nebylo jich málo. O tom by mohli vydat svědectví katolíci z doby před cca sto lety. Masaryk, jak známo, se už ve studentském věku s Katolickou církví, v níž byl vychován, rozešel. Vstoupil do evangelické církve reformovaného směru, ale nikdy se nestal jejím praktikujícím věřícím, což mu vyneslo konflikt se superintendentem (nejvyšším duchovním této denominace) Císařem. Po svém sňatku s Američankou Charlottou Garriguovou, která byla unitářského vyznání, akceptoval její názory, ač formálně zůstával nadále reformovaným protestantem. Unitáři odmítali víru v Nejsvětější Trojici a v božství Ježíše Krista, jehož pokládali za proroka na stejné úrovni s Buddhou, Vivekanandou, Zoroasterem atd., přesně v duchu svobodného zednářství a zejména New Age. Že Masaryk tyto postoje doopravdy zastával, není třeba příliš dokazovat, stačí jen nahlédnout do knihy rozhovorů s ním od Karla Čapka a zejména od německého spisovatele Emila Ludwiga. V Ludwigových rozmluvách říká Masaryk o Ježíši Kristu: „Ježíš, neříkám Kristus, byl člověk, prorok…“ Masaryk sice věřil v osobního Boha a v existenci nesmrtelné duše, ne však v Boží Trojici a v božství a vykupitelskou úlohu Ježíše Krista. Pak ale vzniká otázka, jestli je možno ho považovat za křesťana? (Pokračování textu…)
„… a večer sme robili tisíce poklôn pred ikonami, aby sme neupadli do pokušenia.“ Zmienka o veľkom množstve poklôn ma upútala v knihe Rozprávanie ruského pútnika. Po prečítaní tejto knihy o vnútornej modlitbe som si zaobstarala čotky a Filokaliu, prvý diel z piatich, ktorý zatiaľ na Slovensku vyšiel. Túžila som tiež spoznať, či je Rusko a ruský človek taký, ako sa píše v knihe. Pútnik sa po smrti manželky vydáva sa na púť: „Pôjdem najprv do Kyjeva, pokloním sa tam Božím svätým a požiadam ich, aby mi pomáhali v mojom nešťastí.“ Dostať sa do Ruska nie je celkom jednoduché teraz, keď sa opona posunula zo západu na východ a naša vláda sa viac kamaráti so západom ako s východom. Potešila som sa, že predsa len nazriem do krajiny, ktorá bola Ruskom ovplyvnená, kde žijú pravoslávni, kam viedli aj nohy nášho pútnika: na Ukrajinu a do Kyjeva.
Skupina, s ktorou som mala ísť, akoby mala zvláštnu pomoc a ochranu zhora. Zažila som to s nimi už na inej púti. Myslím si, že túto zvláštnu neviditeľnú milosť sme obdržali kvôli úmyslu putovania: za život. Cyklopúť už 15.krát organizovali manželia Hudáčkovci, ktorí prijali od Pána Boha 10 detí. Tentokrát za cieľ cesty vybrali Kyjev. Púte sa zúčastnil aj pravoslávny kňaz Libor Halík z Brna. Na Ukrajinu sme išli 13 s 11 bicyklami. Pôvodom Ukrajinka Zuzana, bývajúca v Košiciach, nám vopred dohodla miesta ubytovania prevažne v katolíckych farnostiach. Po Slovensku sme prešli 500 a po Ukrajine 1000 km. (Pokračování textu…)
Blíží se výročí příchodu našich věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Díky jejich činnosti jsme se mohli zařadit mezi skutečně civilizované národy. Jejich přínos pro kulturu, vzdělanost, právo, jazyk atd. může každý rozebírat podle svého oboru; sám se chci na následujících řádcích zaměřit na přínos Cyrila a Metoděje pro liturgii a upozornit na některá častá nedorozumění, ke kterým v této souvislosti dochází.
V mnoha kostelích se bude ve vstupní modlitbě zpívat na český nápěv, že nám Cyril a Metoděj hlásali evangelium „slovanským ja-a-zykem“. Tuto skutečnost si mnozí berou jako záminku proti latinské liturgii. Je sice pravda, že se zde mluví o „hlásání evangelia“, ale je také známo, že soluňští bratři zavedli slavení liturgie ve staroslověnštině. Přesto je ale třeba upozornit, že se nejednalo o jazyk užívaný na našem území v běžném životě, i když mu místní obyvatelé rozuměli. Cyril sice mohl přeložit liturgické texty do běžného jazyka našich předků, ale neučinil tak. Proto není přesné, když se někdo při obhajobě současné liturgické praxe odvolává na naše věrozvěsty. Navíc můžeme na základě historických výzkumů konstatovat, že sv. Cyril a Metoděj s největší pravděpodobností užívali také liturgii latinskou a řeckou, tedy negativní postoj k latině rozhodně neodpovídá cyrilometodějské myšlence. (Pokračování textu…)
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí, je šestnáctá neděle po Svatém Duchu a my slavíme panátku sv . Ludmily České, mučednice a babičky a vychovatelky sv. Václava. Zároveň je dnešní den Dnem církevního školství. Na tento týden připadají zářiové suché dny a svátek Matouše Evangelisty. Příští týden otevře sedmnáctá neděle po Svatém Duchu.
Z akcí připomínám I. Plzeňský pochod pro život (20) a svatováclavskou pouť FSSPX (22). Ve věci pronásledování křesťanů doporučuji vašim modlitbám křesťany v muslimských zemích, kteří jsou ohroženi násilnostmi, kterými muslimové reagují na film o Mohamedovi. (Pokračování textu…)
„Ty si Mať dobrotivá, Patrónka ľútostivá, oroduj vždy za náš národ u svojho Syna!“
Dnes Církev slaví svátek Panny Marie Sedmibolestné, která připomíná bolesti a utrpení, kterými musela Panna Maria za svého života projít. Tento svátek je den rozjímání nad bolestí a láskou Panny Marie a jejím podílu na Kristově Oběti, proseb o její přímluvu a proseb za odpuštění urážek, jíž se jí od lidí dostává.
Pro Čechy i Slováky má tento svátek specifický význam:
Češi ho v jistém smyslu dali světu, byť tedy ne způsobem, na který by mohli být zrovna hrdí. Přestože zmínky o Panně Marii (Sedmi)bolestné a úctě k ní jsou známy už ve 12. století, ve všeobecnou známost se dostala až v 15. století, kdy držení této památky bylo mimo jiné chápáno jako odčinění a prosba za odpuštění bezbožného řádění a svatokrádeží, které páchaly bandy husitů. Je to zajímavá připomínka, že Bůh dokáže i Zlo přinutit, aby nakonec posloužilo Dobru. (Pokračování textu…)
Doba jako by se kolem nás zbláznila. Mnohým jistě vyhovuje, že rychlé tempo přináší rychlé hračky. Auty počínaje, mobily konče. Vari od nás každý, kdo by chtěl jen na chvilku zastavit zběsilost událostí směřujících neodvratně do zadnice samotného arciďábla. Ticho, samota, šumění nekonečných hvozdů a člověk ponechaný jen sobě, démonům lesa a milosrdenství Božímu.
Kopřivka naskakuje facebookové generaci dítek, jejichž jedinou starostí je počet liků na těchto Bohu nelibých stránkách a dostatečná zásoba pilulí umožňujících sex bezpečně vyhlazující zbytky Evropanů. Čechy nevyjímaje.
Přesto se tato generace pohoršuje nad celibátníky, Církví hamonící majetky, dlouhými sukněmi některých katoliček a nad pedofilním modernistickým klérem. (Pokračování textu…)
Pod články o postech se čas od času odněkud vynoří jedinci, kteří cítí potřebu vyjasnit, jak je půst od jídla povrchní, zbytečný a nedostatečný. A že má být nahrazen něčím jiným, upřímějším a užitečnějším.
Logika, s níž tito kritici postu operují, je ovšem často prapodivná. Podívejme se spolu na dva příklady argumentace, které se objevují nejčastěji… (Pokračování textu…)
V září loňského roku (2011) se konala v aule Právnické fakulty Masarykovy univerzity debata mezi senátory Petrem Pithartem a Jaromírem Štětinou. Tématem byl problém zákazu komunistické strany v České republice. Vydal jsem se na akademickou půdu poslechnout si argumenty obou zastupitelů, zvědav na to jaké argumenty předloží budoucí elitě právnického stavu.
Petr Pithart, premiér „sametové revoluční“ české vlády v úvodním slově prohlásil: „… nemohli jsme komunistickou stranu zakázat, protože to nikdo nechtěl – veřejnost to nežádala…“ Jaromír Štětina odpověděl, „…v iniciativě předložené vládě žádáme, na podkladě činnosti a programu Komunistické strany Čech a Moravy, pozastavení činnosti této strany…“
V takovém tónu se nesla celá debata obou pánů. Ani slovo o podstatě problému, že Strana – organizace s touto značkou, půl století ovládala náš stát a zemi, sloužila cizí mocnosti, že je ta strana odpovědná za stovky politických vražd, statisíce vězněných, okradených, za rozvrat hospodářství, morálky, za likvidaci mravní a intelektuální elity země. (Pokračování textu…)
Všiml jsem si, že pan Patrick Braybrooke a další přispěvatelé do Catholic Times otevřeli otázku katolické propagandy v románech, jejichž autoři jsou katolíci. Samo označení, které jsme všichni nuceni používat, je nešikovné a dokonce falešné.
Když katolík projevuje katolictví v románu, písni, sonetu nebo čemkoliv jiném, není propagandistou, ale jen katolíkem. Každý tomu rozumí, pokud jde o jakýkoliv jiný entusiasmus. Když řekneme, že básníkova krajina a atmosféra jsou plné anglického ducha, nemyslíme tím nutně, že dělá protiněmeckou propagandu za světové války. Máme na mysli, že pokud je skutečně anglickým básníkem, nemůže být jeho poesie jiná než anglická. Když řekneme, že písně jsou plné ducha moře, neříkáme tím, že básník verbuje do válečného námořnictva, ani že se snaží nabrat muže pro obchodní loďstvo. Máme na mysli, že miluje moře, a proto by chtěl, aby je milovali i další lidé.
Osobně jsem všemi deseti pro propagandu, a hodně z toho, co píšu, je záměrná propaganda. Ale i tehdy, když v tom žádná propaganda není, bude mé psaní plné implikací mého náboženství, protože právě to se rozumí pod tím, mít náboženství. Proto by buddhistovy vtípky, pokud by nějaké měl, byly buddhistické. Proto by milostné písně kalvinského metodisty, pokud by nějaké zpíval, byly kalvinsko-metodistické. Katolíci vyprodukovali víc vtipů a milostných písní než kalvinisté a buddhisté. Je to tak proto, že kalvinisté a buddhisté nemají, až na jejich posvátnou přítomnost, tak velké ani lidské náboženství. Ale jakkoliv se projeví a vyjádří, bude to plné přesvědčení, které zastávají. Je to natolik věcí zdravého rozumu, že by se to mohlo zdát docela samozřejmé, přesto ale očekávám velké množství potíží v jednom osamoceném případě katolické církve. (Pokračování textu…)
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí, které bude dnes výjimečně zredukováno jen na výhled do dalšího týdne a stručné domácí zpravodajství.
Je patnáctá neděle po Svatém Duchu. Ze svátků a památek v průběhu týdne připomínám zejména památku Jména Panny Marie (12), Povýšení sv. Kříže (14) a Panny Marie Sedmibolestné (15). Příští týden otevře šestnáctá neděle po Svatém Duchu, na niž připadly oslavy památky sv. Ludmily a Den církevního školství.
Připomínám akci Jihlavský pochod pro život (10) a přednášku CENAPu, kterak mluvit s malými dětmi o sexualitě (12).
Tentokrát bych ohledně pronásledování křesťanů obrátil Vaši pozornost na naše bratry, kteří se ocitli v pekle tzv. „arabského jara“. Pamatujme na ně ve svých modlitbách.
Média napříč světem básnila nad projevem Billa Clintona při představení Baracka Obamy coby staronového stranického kandidáta na post prezidenta USA, který údajně vyděsil republikány a Obamovi vyhrál volby. Nu, na naprosto nekritický obdiv mediálních expertů vůči Clintonovi i Obamovi jsem už zvyklý.
A protože oni to neudělají, dovolím si vám stručně a snad i výstižně ukázat, jak vidí nejen průměrní republikáni, ale rovněž i velká část nezávislých voličů, onen báječný Clintonův projev a projev Barracka Obamy. A jak ho časem, až vystřízliví, uvidí i nejeden inteligentní demokrat… (Pokračování textu…)
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání dostala po olympijských hrách desítky stížností od diváků, kterým se nezdálo umístění reklamních spotů propagujících prostředek na povzbuzení erekce. Odpověď, kterou tito diváci dostali, šokuje nejen svojí hloupostí, ale rovněž i nehorázností a sprostotou.
V prvé řadě RRTV stížnosti odmítla s odůvodněním, že jednak nešlo o reklamní spoty, ale o sponzorské vzkazy, díky čemuž se prý omezení cílené na reklamu na toto nevztahují, jednak prostředek na povzbuzení erekce prý nemůže být erotickým výrobkem, protože je doplňkem stravy. RRTV rovněž ujistila, že „propagace doplňku stravy podporujícího erektilní funkce nelze považovat a priori za rozpornou s dobrými mravy“ – s čímž snad lze souhlasit, ovšem stížnosti přece mířily na časové umístění této propagace – a jeho nezávadnost by se už z hlediska dobrých mravů obhajovala mnohem hůř. (Pokračování textu…)
Ať už je to v pořádku nebo ne, je jisté, že muž stejně rytířský jako liberální může cítit a často také cítí jistou nepohodu a nedůvěru při setkání s těmi politickými ženami, kterým říkáme sufražetky. Stejně jako podobné populární city bývá i tento obvykle špatně popisován, a to i když je správně pociťován. Jednu jeho část lze nejstručněji představit takto: když se žena postaví před muže se zaťatými pěstmi, staví se do jediné pozice, v níž se jí muž nebojí. Může mít strach z jejích řečí a ještě více z jejího mlčení, ale síla mu připomíná zrezivělou, leč velmi skutečnou zbraň, za niž se naučil stydět.
Taková hrubá shrnutí ovšem nejsou nikdy přesná v žádné věci, která se týká instinktů. Všechny věci, které zůstávají nejprostší, dokud nejsou diskutovány, jsou rázem nejtajemnější, jakmile se stanou předmětem rozpravy: to měl po mém soudu na mysli Joubert, když řekl: „Není těžké věřit v Boha, dokud ho nedefinujeme.“ Když starého Foulhona zlý instinkt přiměl říci na adresu chudých: „Ať jedí trávu,“ dobrý a křesťanský instinkt chudých jej pověsil na lampu pouličního osvětlení s ústy plnými řečené vegetace. Když by se však moderní vegetariánský aristokrat optal chudých „Ale proč nemáte rádi trávu?“ museli by svou inteligenci namáhat mnohem více, aby našli nějakou podobně přiměřeně pádnou odpověď. Otázka role pohlaví je v první řadě též otázkou instinktu: sex a dýchání jsou pravděpodobně jediné dvě věci, které obyčejně nejlépe fungují tehdy, když se o ně nejméně staráme. Myslím, že právě proto sofistikovaný věk znečistil svět, který otrávil feminismem, také dýchacími cvičeními. Vběhli jsme zprudka do pralesa mylných analogií a mizerné popletené historie, zatímco snad každý muž a každá žena ponecháni sami sobě vědí alespoň to, že pohlaví je záležitost úplně jiná než vše ostatní na světě. (Pokračování textu…)
Manželství – nerozlučné spojení muže a ženy – požívá zvláštní ochrany státu z jednoho jediného důvodu. A sice, že rodina je základem státu, že je nejlepším prostředím pro výchovu dětí a že děti, ať se nám to líbí nebo ne, jsou nadějí národa a bez nich žádný národ nebude. To je jediný důvod, proč by se stát měl zajímat o manželství a nějakým způsobem jej „regulovat“, respektive chránit a mladé rodiny výrazně preferovat. Ostatní vztahy mezi lidmi stát nemusí nijak zvláště zajímat.
Nedávno jsem se oženil. Jsem katolík východního obřadu, tedy – jak vyžaduje litera kanonického práva – jsem měl sňatek v kostele. Bylo mi celkem jasné, že nezbývá než vyběhat papíry vlastně dvakrát. Byl jsem ochoten to překousnout. Než bylo po svatbě a s mou paní jsme narazili na úřednice na matrice Prahy 1. (Pokračování textu…)
K napsání tohoto rozboru možností dalšího vývoje situace na Blízkém a Středním východě mne “ponoukl“ jeden katolický přítel, který při diskusi na blozích a sociálních sítích různého charakteru upozornil na nutnost zvážení všech možných okolností, které z vývoje napjaté situace okolo tzv. „íránského jaderného programu“ mohou nastat.
Byl jsem též upozorněn, že jako uznávaný “war nerd“ bych se měl pokusit nezabřednout příliš do technických či strategických detailů a pokusit se výklad pokud možno zjednodušit na úroveň srozumitelnou i pro laika v moderní militarii. (Pokračování textu…)
Důsledky obdivu našeho ministra zahraničí Karla Schwarzenberga k ruské anarchistické skupině Pussy Riot, pobloudilci dnešního světa považované za bojovnice za demokratická práva v Rusku, se dostavily dříve než jsme tušili.
Tuto neděli narušila chrámový prostor v průběhu dopoledních bohoslužeb skupina českých napodobitelů, obdivujících tyto ruské vulgární „umělkyně“. Je samozřejmé, že i oni si vybrali ke své performanci nejposvátnější prostor českého státu, chrám sv. Víta, Vojtěcha a Václava na Pražském hradě. Bez jakékoli úcty k probíhajícímu obřadu začali vykřikovat „Vévodo české země, zbav nás Nečase a svatého Duky“. Při oficiální podpoře tak vysoko postavených osobností jako je zmíněný ministr zahraničí, ale i osobností doposud široce respektovaných, jako biskup (sic!) Václav Malý, popř. zpěvačka Marta Kubišová je atmosféra v České republice samozřejmě jiná než v Rusku. Nekonalo se tudíž žádné zatčení; skupina byla policií vyvedena a ta mohla pokračovat ve svém protestu před katedrálou. Znamená to snad důkaz vyšší demokracie u nás? (Pokračování textu…)
