Podivuhodné zákruty „protipostní logiky“
Sv. Karel Boromejský při půstu
Pod články o postech se čas od času odněkud vynoří jedinci, kteří cítí potřebu vyjasnit, jak je půst od jídla povrchní, zbytečný a nedostatečný. A že má být nahrazen něčím jiným, upřímějším a užitečnějším.
Logika, s níž tito kritici postu operují, je ovšem často prapodivná. Podívejme se spolu na dva příklady argumentace, které se objevují nejčastěji…
Půst vlastně nic není
Půst je povinnost tradičně ukládaná Církví, která nese určitý praktický obsah a má důležitý symbolický význam, odkazující k umučení Krista, ke kterému v pátek došlo. Proto by jej věřící měl dodržovat. Kritici postů či požadavků na povinný půst často argumentují tím, že půst vlastně nic není, že zažitý páteční půst je jen takový čistě formalistní zvyk, který po člověku zas až tak moc nechce. A že má větší cenu se kupříkladu pomodlit růženec. Musím se této rádobyargumentaci smát.
Jistě se shodneme na tom, že držet půst a modlit se růženec si nijak neodporuje. Takže pokud se někomu povinnost postu zdá malá, tak ať se klidně pomodlí třeba i tři růžence. K tomu postu. A pokud se mu toto nelíbí, pak je třeba se ho zeptat: je-li ten půst taková maličkost, proč je Ti tak zatěžko jej uznat a dodržet?
Čekání na půlnoc
Další odpůrci postu poukazují na možnou „směšnou a pokleslou praxi“: děti či mniši odpočítavající poslední sekundy pátku, protože se nemohou dočkat půlnoci a slintají nad kupou klobás či hamburgrem.
Samozřejmě by nebylo ideální, kdyby se pátek stal pro někoho dnem, který musí nějak přežít, aby se v sobotu 00:01 mohl konečně nadlábnout. Ale jinak mi na té scénce nepřijde nic pokleslého či pobuřujícího. Jistě, představa to může být někdy trochu úsměvná, ale obsah je zjevný: máme tu někoho, kdo by si rád užil něco dobrého jídla, nicméně vědom si svých povinností před Bohem čeká, až uplyne jeho povinný půst. Na tom není nic zas až tak nepatřičného…
Duše a hvězdy o postu:
Odmítání či relativizování významu postu tělesného i duchovního je jednou z typických známek pokoncilního úpadku Církve, možno říci její protestantizace (viz též podávání sv. přijímání na ruku, relativizace eucharistického postu, relativizace nutnosti katolických misií, zlehčování rozvodu, oblast sexuální atd. atd.).
Úvahy a diskuzi o postu by ovšem chtělo uvést poněkud obsáhlejším rozborem a definováním druhů postů. Vše lze podložit citacemi katolických katechismů, Písma a Tradice, ale na to není hned času a sil….
Alespoň v rychlosti druhy postu:
1. půst zdrženlivosti
2. půst újmy
3. půst přísný
4. půst eucharistický
Otevřeme-li namátkou staré katechismy pro děti, pak hned v úvodu kapitoly o postu čteme:
„Nařiďte svatý půst!“ vybízí prorok za dnů Božího navštívení (Joel, 1, 14). Jako skutek kajícný usmiřuje půst Boha a zhlazuje časné tresty Boží. krotí zlé žádosti a povznáší mysl k Bohu.
Trestám tělo své a podrobuji si je (sv. Pavel, 1. Kor. 9, 27).
Jsou zlí duchové, kteří ze srdce „nevyjdou, leč modlitbou a postem“ (Sv. Marek 9, 28).
Jak užitečný byl půst Danielovi a jeho třem druhům na dvoře královském! (Dan. 1, 15).
Pro zajímavost, ve východní církvi jsou posty mnohem, mnohem přísnější a jejich přestupování jsou těžkým hříchem…
Přestoupení postu je těžkým hříchem i v Církvi západního obřadu. Hřích pak nespočívá v tom, že někdo jedl to či ono (jídlo samo o sobě neposkvrňuje), ale v neposlušnosti člověka vůči Církvi, která půst nařizuje z moci dané ji Bohem. Kdo tedy pochybuje o závaznosti postu, pochybuje vlastně o autoritě Církve. A to je, mimochodem, první krok k tomu aby se člověk odřekl poslušnosti Církvi i Bohu i v jiných věcech (contra sextum, atd.)
Argumenty proti postu, jsou jen odrazem dnešního „spolčo,zdělujícího,otevírajícího,osvíceného-„light“ katolictví bez cukru a „konzervačních“ látek. Je mně upřimně líto těch, kteří ke kvalitě svého duchovního života, zatáhnou ruční brzdu v domnění, že pojedou pomalu, ale jistě. Půst je zdrojem a základem vnitřní kázně, a jak napsal sv. Antonín poustevník.-Půst poskytuje duchovním očím jasné zření… diakon Jan.
Som prekvapený, že som až do takej miery vyprovokoval pána Pospíšila, že napísal tento článok, za ktorý mu ďakujem. Rovnako pozdravujem všetkých diskutujúcich a prajem im požehnaný deň!
Když už je řeč o postu tak náš Svatý otec odjíždí přes všechna nebezpečí a varování na třídenní cestu do Libanonu, aby přispěl k uklidnění situace na Blízkém východě a pomohl trpícím lidem. Organizace Pax Christi nás při této příležitosti vyzývá k jednodennímu postu v době této cesty a k tomu abychom se postili i potom, jako nenásilnou formu boje za mír a pokoj mezi lidmi. Benedikt XVI. nás žádá abychom ho provázeli modlitbami.
Alespoň jeden Růženec bychom se měli modlit každý den, v pátek i ve svátek a vidět v tom výsadu, radost a příležitost. Stejně jako v postu. Pán Ježíš si nepřeje abychom ukazovali utrápenou tvář jako pokrytci. Máme si pomazat hlavu olejem a jít životem v radosti a síle toho skromného pokrmu. Nebo žádného. Tak aby nikdo neviděl že se postíme. Tak jako svatý Eliáš když kráčel po 40 dnů a nocí ke svému cíli.
Tu radost by nám neměli kazit ani ti z našich bližních kteří se nepostí. Můžeme se modlit a postit i za ně, s radostí nesrovnatelně větší. Tak jak to dělávali a dělají světci a světice. Obětovat to co děláme jim a rozdělit se. O nic tím nepřijdeme. Milost se dá dělit na nekonečný počet nekonečně velkých dílů. Bůh počítá a úročí jinak než my lidé.
Modlitba a půst (krom toho že vyhánějí démony) přináší ještě zvláštní a praktické dary, o kterých se může každý snadno přesvědčit. Ten kdo se modlí se nebojí budoucnosti a ten kdo se postí se nebojí zlého. Čas který věnujeme modlitbě nám nikdy!!!!!! nechybí, je nám dán navíc.
Myšlenka je to krásná- postit se kvůli míru, ale já své posty směřuji jediným směrem. Aby se Církev a její představitelé obrátili ke skutečnému Kristu a ne k tomu, kterého si v hlavě vytvořili. Skutečný Kristus chce totiž především spásu duše a ne náboženství, které si hraje na Boha a dělá mír mezi lidmi na úkor pravdy.
Petro Bézová,
při čtení Vašeho příspěvku, v kterém tak bohorovně soudíte nás ostatní, se nemohu nezeptat: opravdu myslíte, že za své vlastní obrácení se již postit nepotřebujete?
Ale to spolu přece souvisí, tím že se postím kvůli své spáse, tak se postím předvším také za ty, kteří mě vedou.
O společenské protipostní logice je možné říci, že do jisté míry vyrostla na „privatizaci“ svaté víry a její nadměrné „individualizaci“.
…
Úmysl byl asi patrně dobrý. V určitých změnách společnosti, především v její industrializaci, se zdálo, že „těsné“ předpisy postní (pátky, postní doby atd.) se dají jen těžce sladit s vynuceným trendem (závodní jídelny, kantýny, školní kuchyně). Proto snad nastal tlak na „zdobrovolňování“ postní disciplíny (aby už nevázala pod hříchem „natvrdo“.) Aby byla „nahraditelná“… Vylití „dítěte s vaničkou“ nastalo prakticky s poklesem chápání důležitosti půstu cca od 60. let. /ale náběhy by snad bylo možné vypozorovat již dříve/
Nastala totiž atmosféra, směřující k tomu, jako by půst byl „glaciálním reliktem minulosti“ a podvědomě se prosazoval gnostický nesmysl – že se lze postit jen „duševně“. Tělo je přece „akcident“ a je jedno, jestli si odpírá, čili nic. Není nic tak vzdáleného křesťanské (ale vůbec – náboženské(!)) realitě, než toto: tzv.
„bezpostní“ víra.
To platí i např. pro judaismus, islám, „východ“…
Pax
Jan
Pokud někdo 6 dní s prominutím žere jak prasátko a pak sedmý den v pátek má ujmu od masa a ještě se tváří trpitelsky, je to v pořádku? Tělo je chrám duše a dar od Boha a podle toho by se k němu měl člověk chovat. Většina našich církevních představitelů trpí chronickou obezitou, když vidím řeholníky s velkým pupkem, vždy mne napadne, toto je život v odříkání? V práci jsem ve styku s adventistem. Oni věří, že své tělo budou mít i na věčnosti a podle toho se také chovají. Jí střídmě, dbají o sebe, ovoce, zeleninka, dostatek pohybu.. Jsou to bludaři, řeknete na to, ale aspoň s sebou netahají pupek jak sud, kouření považují za hřích, stejně tak popíjení alkoholu. Radost se na ně podívat.
Ehm a co se nám snažíte říci? Pokud se někdo 6 nů v týdnu dopouští hříchu obžerství, tak jak to souvisí s tím, že se v pátek postí? Asi nijak, že?
Souvisí to jen tak, že když je v těžkém hříchu, tak mu půst ničeho neprospěje (jelikož, kdo není ve stavu milosti, nezískává žádné zásluhy).
Obžerství je ze své podstaty hříchem lehkým, pouze akcidentálně může být těžkým hříchem, třeba kdyby hrozilo beprostředně puknutí bachoru a vyhřeznutí či jiná podobná nehoda.
Nebavil jsem se tu o závažnosti, ale pokud ono obžerství dosahuje rozměrů závažně škodících zdraví (dlouhodobé přejídání se, nadměrné pití alkoholu, konzumae nebezpečných drog), či pokud v době, kdy mnoho nuzných trpí hlady, zahrnuje plýtvání ve stylu „žeru a když už nemohu, tak uměle vyvolám zvracení, abych mohl žrát dál“, tak si myslím, že se už jedná o situaci, kdy je na místě mluvit o těžkém hříchu.
Jestli je pro vás „radost se podívat“ na někoho, kdo považuje za hřích pití alkoholu, tak to vypovídá samo za sebe. Obžerství je jedna věc, bohužel častá, nicméně u některých je zase patrná neřest opačná, a to přehnaná péče o své tělo. To je ta zeleninka, ovoce, biopotraviny, dostatek pohybu atd.
Pánové, nezlobte se za můj názor, ale domnívám se v souladu s panem Řezníčkem, že obezita nejednoho z našich církevních představených je velmi podceňovaným faktorem nedůvěryhodnosti církve v naší zemi. Mám pocit, že mnohý z nich by pro úspěch nové evangelizace udělal daleko nejvíce, kdyby se naučil jít si denně na pár minut zaběhat.
Péče o tělo je katolickou ctností (součást Temperantie); jistěže existuje i neřest přehánění, ale to momentální problém naší církve nebude.
Vážený 🙂
Prosím nezaměňujte metroseksualismus s přiměřenou péči o své tělo, která je závislá od sebekontroly, pevné vůle a také určitého odříkání a sebekázně. Křesťanství to je také askeze a sebeovládání. Ne nadarmo se říká ve slabém těle slabý duch. Kdo se 6 dní v týdnu dopouští hříchu obžerství a pak sedmý den nejí maso a minutu po půlnoci už stepuje u ledničky s klobáskami, – to je půst? Je otázkou, zda-li je hřích kouření, časté popíjení alkoholu a přejídání. Určitě řeknete, je to obžerství. Proč se o tomto v církvi vůbec nemluví? Ještě jsem nezažil v kostele kázání na téma obžerství. Asi mají faráři strach, že příště by jim do kostela na nedělní mši přišla polovina lidí a nebo s tímto hříchem mají sami problém.
Znám jednoho kněze, který má snad 150 kilo a přitom je to člověk jdoucí k Bohu. Nevím ani o tm, že by se přejídal, možná má rodové dispozice, protože i pravidelně plave. Zkrátka soudit druhé podle tloušťky je nesmysl. Já kupříkladu mohu sníst co chci, a nepřiberu. Myslím že život duše se nemusí nutně projevovat na vizáži těla.
Chudák svatý Tomáš Aquinský. Ještě že vás neměl za zády!
V Církvi vždycky byla a je řada lidí kteří konají askezi a jejich zevnějšek tomu odpovídá. I na těch nejvyšších místech. Jsou mezi námi i takoví kteří nosí Kristovy rány. Většinou se o nich ani nedozvíme nebo nechceme dozvědět, přestože máme některé z nich přímo před očima, zatímco jiní žijí někde v ústraní. Pokud se o nich přeci jenom dozvíme a vezmeme je na vědomí tak někdy na sklonku jejich života, nebo až po smrti. Kdy je můžeme odmítnout a uvěřit všemu zlému co o nich říká svět a nebo je blahosklonně zařadit a odložit mezi legendy minulosti. Které se nás přeci netýkají a nikdo po nás nemůže chtít abychom si z nich brali příklad.
Soudit někoho podle jeho proporcí mi přijde mírně řečeno podivné. Je snad biskup Radkovský lepším biskupem než J.E. Paďour? Je kard. Vlk, který dával na odiv jak jezdí na rotopedu, lepším než kard. Duka? Nedůvěryhodná není Církev, ale tito hierarchové, a to pro jejich činy a slova, nikoliv pro jejich hmotnost.
Půst má od biblických časů ještě jednu zcela zásadní dimenzi. Nejenom odříkání. Tou dimenzí je láska. Vůči Bohu a bližnímu. Neboli půst od nenávisti, lhostejnosti, lakoty, závisti a podobně. Od tvrdého srdce. Půst je čas smíření. Odpuštění a prosby za odpuštění. Štědrosti a uvolnění nejrůznějších nezdravých vazeb a závislostí mezi lidmi. Vyvolená národ v době postu propouštěl otroky a odpouštěl dluhy. Rozdával chudým a podporoval je. A běda když na to zapomínali a soustředili se jen na sebe a na to si mohou dopřát nebo dokážou odepřít. Odehnat mrzutě v postu od dveří žebráka a říct mu ať si přijde pro zbytky až bude svátek zní docela hrůzně, ačkoliv to nepostrádá jistou lidskou logiku.
Předkládám každému k laskavému uvážení jak do téhle dimenze zapadá možnost vykonat jako půst skutek milosrdenství. I když je asi nejlepší kombinace obojího. Rozdat co si odepřeme.