Category Archives: Durych, Václav
Katolická cesta J. Durycha VII – Jakub Deml
Předem již lituji nešťastníka, který si zamane sepsat podrobný životopis Jakuba Demla. Ovšem takový životopis, který nebude jen záznamem Demlových „štací“, třebaže i jen jejich prostý výčet nebude snadno sestavit. Na svou duši Deml hodně prozradil v knize, která mu nepřinesla štěstí: v Mém svědectví o Otokaru Březinovi a také i leckde jinde, ale životopisec nesmí přejímat nálady, sny, touhy a přání svého „objektu“, musí je podrobit poctivému prozkoumání hned z několika hledisek; jde-li pak o životopisce seriózního, čekáme od něho i jejich zodpovědné analýzy a třebas i vlastní úvahy nad nimi, pokud si na to troufne.
Maria, vyslyš hlas můj!
Z hlubokosti volám k tobě, ó Maria !
Maria, vyslyš hlas můj !
Uši tvé ať pozorují hlasu a modlitby mé.
Když Syn tvůj na hříchy mé pamatovati bude,
kterak budu moci obstáti ?
Ale skrze tebe naději mám k odpuštění
a spoléhám se na dobrotu tvou
a srdce mé doufá v milosrdenství tvé.
Od rána až do večera vzdychám bez počtu k tobě.
Neb v tobě jest milosrdenství
a hojné dosáhnutí milostí.
A ty vysvobodiž služebníky své
ode všech hříchů jejich.
Sláva Otci, i Synu, i Duchu svatému.
A sláva buď Královně nebeské
Se všemi svatými na věky..
Amen.
Ze sbírky modliteb k Panně Marii, vybraných ze starých kancionálů a šetrně jazykově upravených Václavem Durychem. Vydáno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.
Katolická cesta Jaroslava Durycha V – Těžký spánek
Jsem přesvědčen, že tento „obnovený křestní slib“ Durycha neustále vybízel, aby za Církev bojoval v tisku. To však na sklonku světové války nebylo tak jednoduché. Cenzura pracovala na plné obrátky.
Katolická cesta Jaroslava Durycha IV – Posmrtná zdravice Piovi Desátému
Matku pro Národní listy dopsal Durych 28. listopadu 1917 a hned týden nato, na den svatého Mikuláše, 6. prosince, následuje tentokrát již zcela jednoznačné vyznání Durychova ortodoxního katolictví v básni, věnované památce zemřelého papeže Pia Desátého.
Básně podobného typu Durych nepsal a já si také nedovedu dobře vysvětlit, proč zde sáhl Durych po verši. Je to elegie. Nářek nad odchodem muže, který se uměl čelem postavit proti herezi modernismu a to s takovou vervou, že dokázala modernistické bludy zastavit na půl století. Třebaže Durych neměl nikdy ve svém životě na růžích ustláno, sílila ho až do smrti jistota, že Kristova Církev je alespoň ve svém nitru pevná a jednotná; bylo mu zřejmé, že má nepřátele, ale jen vnější a těch vnitřních není tolik, aby si s nimi Vatikán neuměl poradit. Do své smrti neměl Durych tušení, jaká protivenství Církev sama sobě nachystá ve druhé polovině dvacátého století. Dokonce již brzy po jeho smrti.
Katolická cesta Jaroslava Durycha III – Počátky bojů
Nelze si dost dobře představit „katolickou cestu“ jako procházku „růžovou zahradou“. Toto ovšem je fráze hojně používaná a jen málokdy správně. Procházka růžovým sadem totiž nemusí vždy představovat největší štěstí.
Katolická cesta je nepohodlná. Je kostrbatá, tuze často příkrá, kamenitá, ale hned zase blátivá, je třeba přeskakovat louže a ty bývají někdy tak veliké a hluboké, že přeskočit je nelze, nutno je přebrodit a protože voda v těchto kalužích je stojatá, zahnívá a páchne hůř než bahno někde na okraji zanedbaného rybníka.
Katolická cesta Jaroslava Durycha II – Počátky
Nikterak není zapotřebí vyhledávat počátky katolické cesty Jaroslava Durycha. Ta začala, tak jako u mnoha jiných, svatým křtem. Byl pokřtěn deset dnů po svém narození, uprostřed adventu roku 1886, dne 12. prosince. Ďábla se tehdy za něho odřekli kmotři: babička Josefa Žabková a knihtiskař Ladislav Pospíšil. Jsou svědky právě tak cennými a hodnověrnými, jako Jaroslav Voráč, jediný Durychův přítel z mládí, který byl povolán k tomu, aby uslyšel Durychovo závažné vyznání se z příslušnosti ke Kristově Církvi. Stalo se tak necelé čtvrtstoletí po Durychově křtu, „někdy před rokem 1912 – když autor ještě nebyl autorem“.
„…svěřil se svému nejlepšími příteli Jaroslavu Voráčovi, že mu nezbývá jiného než úplně se oddati katolické církvi, k níž měl dosud vztah jen mladicky neustálený a nepřesný.“ (Váhy života a umění, Melantrich, 1933, str. 82.)
Katolická cesta Jaroslava Durycha I – Úvod
O „katolické cestě“ – jakožto o „zlaté střední cestě“ – s kterýmžto pojmem Jaroslav Durych zachází velmi opatrně – lze hovořit teprve tehdy, když je čtenáři představena nejzávažnější obtíž, s níž se poutník na této cestě záhy setkává; kterou však lze překlenout důsledným dodržováním jejího závazného směru. Touto mocnou překážkou je – atheismus.
Dobré dílo
Duch Boží si vskutku vane, kam chce. A nám se to nechce zdát, nemůžeme tomu uvěřit, hlavy si můžeme ukroutit, jak se to mohlo stát, že náhle, beze vší výstrahy a zejména bez našeho dovolení zavanul až do Hollywoodu, do novodobé Sodomy. Právě toto město hříchu bylo vybráno Boží Prozřetelností, aby zde vzniklo dílo, které nemá ve světové filmové tvorbě obdobu – film o umučení našeho Spasitele. Dosud žádný film nedokázal v tak krátké době zburcovat a uvést v úžas tak veliké množství lidí, Také však značné množství diváků přivedl k roztrpčení a k pohoršení.
Odkřesťanštění
Samotné toto slovo je křesťanovi nepřijatelné. Dva tisíce let si lidé zvykali na pojem „pokřesťanštění“, tj. postupné přijímání víry v Krista po světě. Byly samozřejmě činěny pokusy zavrhování Krista a bylo jich za tu dobu dvou tisíciletí dost a dost. Kristovu víru lidé neustále přijímali, ale i odvrhovali, zpochybňovali, znevažovali. Tak jako Krista možno přijmout celým srdcem, tak ho možno přijmout i jen z části, tak aby nás to příliš neobtěžovalo.
