Tag Archives: kanonické právo
Kardinál Burke: „Musíme se modlit a postit za Církev ve chvíli hluboké krize“
„Pracovní dokument pro synodu o Amazonii je naprosto nepřijatelný. Musíme udělat všechno, co můžeme, pro obranu integrity katolické víry. … Je také nečestné prezentovat synodu jako údajně zaměřenou na evangelizaci Amazonie, když přitom skutečným cílem je revoluce v celé Církvi,“ řekl americký kardinál Raymond Leo Burke v rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana. Kardinál Burke byl hlavním řečníkem na akci, kterou tyto noviny pořádaly v Římě 6. října. Jejím tématem bylo „Až do končin země“ a právě otázkou evangelizace náš rozhovor začíná.
Vaše Eminence, dnes se katolíkům velmi často říká, že o své víře v Krista mají svědčit v zásadě konáním dobra a tím, že jsou hodní, například když pomáhají chudým a imigrantům. Co si myslíte vy?
Dovolte mi připomenout svatého Petra Klavera, španělského jezuitu, který byl v sedmnáctém století v kolumbijské Cartageně více než čtyřicet let misionářem otroků dovážených z Afriky. Když přijížděly veliké lodi plné otroků, byl tam, aby léčil jejich rány, ale také je učil se modlit, protože byl přesvědčen, že nejdůležitějším darem, který jim může dát, je víra.
Illinoiský biskup zakázal propotratovým zákonodárcům přistupovat ke svatému přijímání
Biskup Paprocki
SPRINGFIELD, Illinois, 6. června 2019 (LifeSiteNews) ― Biskup Thomas John Paprocki ze Springfieldu v americkém státě Illinois rozhodl, že členové zákonodárného sboru státu, kteří podporují schválení nového illinoiského potratového zákona, nesmějí v jeho diecézi přistupovat ke svatému přijímání, a kněžím výslovně zakázal podat svaté přijímání jak předsedovi Senátu, tak předsedovi Sněmovny.
„V souladu s kánonem 915 Kodexu kanonického práva … nebudou v diecézi Springfield v Illinois připuštěni ke svatému přijímání předseda Senátu státu Illinois John Cullerton a předseda Sněmovny Michael J. Madigan, kteří umožnili schválení zákona o potratu z roku 2017 (sněmovní předloha č. 40) a zákona o reprodukčním zdraví z roku 2019 (předloha Senátu č. 25), protože zatvrzele setrvávají v podpoře odporného zločinu a velmi těžkého hříchu potratu. Dokazuje to vliv, který uplatňovali ve svých vedoucích funkcích, i jejich opakovaná hlasování a neústupná veřejná podpora práva na potrat v dlouhém časovém období,“ napsal Paprocki v prohlášení z 2. června 2019.
„Tyto osoby mohou být ke svatému přijímání znovu připuštěny teprve tehdy, až se z těchto těžkých hříchů budou skutečně kát a nadto poskytnou vhodné zadostiučinění za škody a pohoršení, nebo to přinejmenším vážně přislíbí, podle mého úsudku nebo úsudku jejich diecézního biskupa po konzultaci se mnou nebo mým nástupcem,“ pokračuje prohlášení.
K otázce heretického papeže (2.)
Mons. Athanasius Schneider
Tato teorie – sesazení heretického papeže nebo ztráta úřadu ipso facto pro herezi – je jen teologickým názorem, který nesplňuje nutná teologická kritéria odvěkosti, univerzálnosti a konsenzu (semper, ubique, ab omnibus). Neexistuje žádný výrok univerzálního řádného magisteria ani papežského učitelského úřadu, který by teorie o sesazení heretického papeže nebo ztrátě papežského úřadu ipso facto pro herezi podporoval. Podle středověké kanonické tradice, z níž později vznikla sbírka Corpus Iuris Canonici (církevní zákoník platný v latinské Církvi do roku 1918), mohl být papež v případě hereze souzen: Papa a nemine est iudicandus, nisi deprehendatur a fide devius“, tj. „papež nemůže být nikým souzen, leda pokud by se shledalo, že se odchýlil od víry“ (Decretum Gratiani, Prima Pars, dist. 40, c. 6, 3. pars). Kodex kanonického práva z roku 1917 však normu, která hovořila o heretickém papeži, vypustil. Neobsahuje ji ani Kodex kanonického práva z roku 1983.
Církev vždy učila, že i heretik, který je pro formální herezi automaticky exkomunikován, může nicméně platně udělovat svátosti a heretik či formálně exkomunikovaný kněz může in extremis dokonce vykonávat jurisdikci a udělit kajícníkovi svátostné rozhřešení. Předpisy pro volbu papeže, které platily až do Pavla VI. včetně, dokonce připouštěly, že i exkomunikovaný kardinál se může volby zúčastnit a sám být zvolen papežem: „Žádný kardinál elektor nesmí být vyloučen z aktivní a pasivní volby nejvyššího pontifika kvůli exkomunikaci, suspenzi, interdiktu či jinému církevnímu trestu nebo pod touto záminkou. Všechna tato opatření je pro účely volby nutno pokládat za pozastavená“ (Pavel VI., apoštolská konstituce Romano Pontifice eligendo, č. 35). Tento teologický princip je třeba aplikovat i na případ heretického biskupa nebo papeže, kteří i přes své hereze mohou platně vykonávat úkony církevní jurisdikce, a tudíž svůj úřad kvůli herezi ipso facto neztrácejí.
Bezmocnost Církve, nebo neschopnost jejích představitelů?
Nedávná liberalizace potratů ve státě New York nevyznívá pro Katolickou církev právě příznivě. Newyorský guvernér Andrew Cuomo, který „zákon o reprodukčním zdraví“ prosazoval, podepsal a jeho zavedení oslavoval, je (formálně) katolík. Církev nedokázala zavedení zákona zabránit, guvernéra nijak nepotrestala a její nejvýraznější reakcí byla odmítavá vyjádření, která nemají žádný praktický dopad. Jak je to možné?
Cuomo svoji podporu potratů až do porodu odůvodňuje frázemi jako „reprodukční práva“, „právo ženy kontrolovat své tělo“ nebo „zdraví a bezpečnost matky“ a zdůrazňuje, že byl zvolen, aby zastupoval všechny občany státu New York, nejen katolíky. Abychom pochopili, jak mu tato chabá argumentace může procházet, je třeba se vrátit do roku 1984. Právě tehdy pronesl Mario Cuomo, který v té době zastával funkci guvernéra státu New York stejně jako dnes jeho syn Andrew, proslulý projev na univerzitě Notre Dame, v němž odmítavý postoj k potratům prezentuje jako náboženské přesvědčení, které sice sám sdílí a řídí se jím ve svém životě, ale které by nebylo správné vnucovat ostatním. „Víme, že cenou za snahu vnutit naše přesvědčení ostatním je, že jednou by nám oni mohli vnutit to svoje,“ prohlásil a myšlenky obsažené v jeho projevu od té doby slouží k ospravedlňování mlčení vůči potratové legislativě, nebo dokonce podpory takové legislativy ze strany „katolických“ politiků v USA. Za svůj projev sklidil na katolické univerzitě ovace ve stoje, a když v roce 2015 zemřel, jeho (jak jinak) církevního pohřbu se zúčastnila americká politická smetánka; oslavný projev pronesl právě jeho syn Andrew.
Kardinál Burke: Papež, který vyznává formální herezi, by přestal být papežem
Kardinál Burke
Na svátek Neposkvrněného Početí poskytl kardinál Burke portálu Catholic World Report rozhovor, jenž zní dosti odvážně. Novinář, který kladl otázky, vzpomněl kardinálův výrok z roku 2004, že se „neustále dostává do potíží“ v souvislosti s odmítnutím svatého přijímání propotratovému prezidentskému kandidátu Johnovi Kerrymu, a zeptal se ho, jestli to dosud platí. Kardinál Burke odpověděl: „Domnívám se, že ano, ale věřím, že jsou to dobré potíže.“
Redaktor šel poté přímo k jádru věci:
CWR: Kdy naposledy někdo napomínal papeže?
Kardinál Burke: Nejsem v tomto směru odborníkem, ale pokud vím, týkalo se to Jana XXII., který byl opravován kvůli mylnému učení o blaženém patření.
CWR: A kdo to provedl?
Kardinál Burke: Účastnil se toho jeden biskup a několik dominikánů…
CWR: Existuje opora pro napomínání papeže v Písmu?
Kardinál Burke: Klasickým příkladem z Písma je sv. Pavel, který napomínal sv. Petra (v Gal 2,11 a násl.) za snahy zavádět v raně křesťanské Církvi židovské předpisy. Sv. Pavel přímo vytkl Petrovi, že od křesťanů z pohanství vyžaduje věci, které pro křesťanskou víru nejsou podstatné. Petr s tím ve skutečnosti souhlasil, ale když byl ve společnosti křesťanů ze židovství, předstíral opačný postoj a Pavel ho za to napomenul, jak říká, do očí.
CWR: Proč se domníváte, že je 8. kapitola Amoris laetitia tak nejednoznačná?
Profil kardinála: Zlatý chlapec z amerického středozápadu
Arcibiskup Burke se seminaristy v St. Louis
Dařilo se mu, na co sáhl. Jako biskup bojoval za práva farmářů, dnes mu přezdívají princezna. Pořád se smál, dnes má v očích smutek. Býval oblíbencem papežů, nic z toho nezůstalo. Nahlédněte do světa amerického kardinála Raymonda Lea Burkeho.
Richland Center je malé ospalé městečko, administrativní centrum okresu Richland v americkém státě Wisconsin. Ve druhé polovině devatenáctého století bylo také centrem sufražetek, které si zde založily největší feministický klub ve Wisconsinu. Kromě toho tady žila a zemřela Světlana Allilujevová, jediná dcera diktátora Josefa Stalina.
Je to městečko, kde nezamykáte, hotel stojí pakatel. Velké i menší pozemky „for sale“ připomínají staré časy, kdy desetina obyvatel nežila pod hranicí chudoby, ve městě fungovala továrna a každý měl svých pár akrů půdy k farmaření. V té době, před více než sto lety, se tu také usadili mladí manželé původem z Irska: John Burke a Hannah O’Keeffe. Jejich syn Thomas se narodil už v Americe.
Fifties na americkém venkově
Burkeovi byli katolíci, Thomas Burke se však zamiloval do dívky jménem Maria, jejíž rodina přišla do Ameriky z Anglie a byla protestantská. Maria byla vychovávána ve víře amerických baptistů a ještě jako protestantka uzavřela s Thomasem sňatek. V katolické farnosti Nanebevzetí Panny Marie v Richlandu tehdy působil horlivý irský kněz Bernard McKevitt a pod jeho vlivem Maria po svatbě přijala katolickou víru, kterou pak se stejnou oddaností zastávala.
Manželé se zabydleli na mléčné farmě a postupně přivedli na svět šest dětí. Šesté těhotenství zastihlo Marii Burke ve špatném zdravotním stavu. Protože byla zároveň na tehdejší poměry starou rodičkou a doma měla už pět dětí, nabídl jí gynekolog ještě poměrně zřídkavý, avšak ve státě Wisconsin už legální, potrat ze zdravotní indikace. Maria Burke odmítla a nakonec bez větších komplikací 30. června 1948 porodila své nejmladší dítě, syna Raymonda Lea.
Papež pro naši dobu (2)
P. Linus Clovis
Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Petr a jeho nástupci
V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.
Papežská bdělost
Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.
Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu.
Rozvrací papež František úmyslně papežský učitelský úřad?
Phil Lawler
Největší hrozbou pro učitelský úřad papeže je dnes papež sám.
Specialitou papeže Františka jsou zneklidňující výroky – jak se zdá, nejčastěji při rozhovorech s novináři v letadle. Povinností římského pontifika však je uklidňovat: něco, co papež František evidentně odmítá dělat. Nejnovější neformální prohlášení – zabývající se naléhavou otázkou, leč neposkytující autoritativní odpověď – mě nutí se ptát, zda Svatý otec svůj vlastní učitelský úřad nerozvrací úmyslně.
Robert Royal v článku na portálu The Catholic Thing [1] přesvědčivě vysvětlil, proč poslední překvapení z Vatikánu považuje za „bizarní krok papeže“ (slovenský překlad ZDE). Katolický svět už více než dva roky diskutuje o tzv. „Kasperově návrhu“, aby znovusezdaní rozvedení katolíci mohli být připuštěni ke svatému přijímání, a až do minulého týdne na tuto otázku nebyla žádná jasná, definitivní odpověď papeže. Ta se teď konečně objevila: nikoli v oficiálním dokumentu nebo veřejném prohlášení, ale v soukromém dopise, který unikl do médií a jehož pravost byla později potvrzena.
