Tag Archives: lítost
S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (2)
Kardinál Burke
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
Počátek rozhovoru naleznete ZDE.
Otázka: Zdá se, že se uvažuje o decentralizaci hierarchické struktury řízení Církve. Jinými slovy biskupské konference a ordináři diecézí by dostali větší pravomoc k tomu, aby na místní úrovni řešili pastorační přístupy k některým ožehavým otázkám, jimiž se zabývala synoda. Mohl byste se prosím vyjádřit k možnosti, že k tomu dojde? Jsou na obzoru trhliny v jednotě Církve či dokonce schizma, jak naznačují některá média?
Odpověď: Myslím, že to je reálné nebezpečí. „Decentralizace“ je slovo převzaté od sekulárního světa a pro rozhovory o Církvi se opravdu nehodí. To, čeho je třeba, je návrat k evangeliím a k Církvi, jak ji Kristus ustanovil. Od samého začátku svého veřejného působení povolal Dvanáct, vyčlenil si je a připravil je k tomu, aby v Církvi v každé době a všude vykonávali jeho pastýřskou vládu.
Pro naplnění této odpovědnosti Kristus ustanovil Petra hlavou sboru apoštolů jako princip jednoty mezi všemi biskupy i mezi všemi věřícími. Je to naprosto jasné z jeho slov k Šimonu Petrovi v Cesareji Filipově: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,13).
To je dar od Boha. Jde o Boží zákon v Církvi: apoštolský úřad římského papeže a biskupů, kteří jsou s ním v jednotě. Ti mají odpovědnost za vládu v Církvi. Biskupská konference je lidský konstrukt, který má napomáhat koordinaci pastorační činnosti a podporovat kolegialitu mezi biskupy. Náš Pán o ní nikdy nic neučil, ani v tradici Církve není nic, co by biskupským konferencím dávalo pravomoc rozhodovat o pastoračních praktikách, jež by zahrnovaly změnu v učení Církve. Mějme na paměti, že každý pastorační postup je spojen s nějakou věroučnou pravdou.
Jak je to s rozhřešením druhého „manželství“
.jpg)
Svatý John kardinál Fisher – nebojácný obhájce manželství Kateřiny Aragonské
Odpadlý padlý kněz Jan Jandourek zveřejnil na ChristNetu článek „Církev rozhřeší vraždu, ale druhé manželství ne. Něco je špatně“, ve kterém napadá nauku Katolické Církve o manželství.
Jako obvykle jde o snůšku nesmyslů a demagogií, která by mi normálně nestála za komentář. Nicméně vzhledem k tomu, že článek obsahuje některé velmi populární nesmysly a ne všichni katolíci jsou tak vzdělaní, aby si s nimi mohli z fleku poradit, několik poznámek si neodpustím…
1. Církev rozhřeší vraždu i „druhé manželství“
Prvním populárním nesmyslem, či spíše velmi hrubou demagogií, je tvrzení obsažené už v nadpisu, které tvrdí, že Církev rozhřeší vraždu, ale nikoliv tzv. druhé manželství. Samozřejmě to není pravda.
Nejdříve si musíme uvědomit jednu věc: manželství je prostě – z Kristova výslovného ustanovení – nerozlučné a zaniká pouze smrtí, což znamená, že není možné se „znovu oženit“, pokud první manžel(ka) žije. S tím nikdo nic udělat nemůže, dokonce ani papež nebo koncil. Z tohoto důvodu je takové „druhé manželství“ před Církví a před Bohem vždy neplatné, je vždy hříšným svazkem – konkubinátem a manželský život v něm je vždy cizoložstvím a parodií na skutečné manželství. Žádný civilní „sňatek“ na tom nic nezmění.
Navedení k životu zbožnému XX.: Prohlášení, kterým se má hluboko do duše vštípiti rozhodnutí sloužiti Bohu, a kterým se zavírají kajícné úkony
Sv. František Saleský
Já podepsaná, klečíc před tváří Boha a všeho nebeského dvorstva a pilně uváživši nesmírné milosrdenství jeho božské dobroty vůči mně, nehodnému a bídnému stvoření, jež on z ničeho stvořil a až dosud zachovával, podporoval a vysvobozoval z tolikerých nebezpečenství a zahrnoval tolikerými dobrodiními; uváživši přede vším jiným nepochopitelnou laskavost a shovívavost, s níž tento můj předobrý Bůh mne tak dobrotivě snášel ve všech mých nepravostech, nepřestávaje zváti mne skrze hojná a milostivá vnukání ku polepšení a trpělivě vyčkávaje mého pokání a obrácení až do tohoto …tého roku věku mého, a to přes všecku mou nevděčnost, proradnost a nevěrnost, pro niž jsem odkládala své polepšení den ode dne, a pohrdajíc jeho milostmi, jej tolik nemoudře urážela; uváživši také, že při křtu svatém byla jsem posvěcena o odevzdána Bohu svému, abych byla jeho dcerou, a že proti slibu, který tenkráte byl učiněn ve jménu mém, já tak častokráte a tak nešťastně a bídně jsem zneuctila a poskvrnila svou duši, užívajíc jí a obracejíc ji proti jeho božské Velebnosti, nyní konečně jsem se vzpamatovala a padajíc s celou pokorou srdce svého na tvář svou před trůnem boží spravedlnosti, uznávám a vyznávám, že jsem se opravdu dopustila urážky a zrady božské Velebnosti. že jsem vinna utrpením a smrtí Ježíše Krista svými hříchy, kterých jsem se dopustila a pro něž on nevýslovně trpěl a umřel na dřevě kříže, a že tedy jsem si zasloužila, abych byla na věky zavržena a odsouzena.
Navedení k životu zbožnému: VIII. Kterak se má díti toto nové očišťování
Sv. František Saleský
Pravím tedy, že chceme-li se dokonale očistiti od náklonosti ke hříchu, nejprve se musíme vynasnažiti, abychom živě a jasně pochopili, jak veliké zlo nám hřích způsobuje. Pochopíme-li to, tenkráte nás pojme veliká a pronikavá lítost a zkroušenost. A jestliže i obyčejná lítost a zkroušenost, jen když je opravdová, a zvláště když je s ní spojena moc svátostného rozhřešení, nás dostatečně očišťuje od hříchu, bude-li lítost veliká a prudká, očistí nás také ode všech náklonností, které s hříchem souvisejí.
Má-li někdo v srdci jakési záští nebo odpor proti některému člověku, bývá mu takový člověk protivný, a on se mu vyhýbá; ale bude-li záští to hluboké a prudké, tenkráte bude se mu protiviti netoliko člověk sám, jehož nenávidí, ale i všecko, co s ním souvisí, bude se vyhýbat také stykům s jeho domácími, příbuznými a přáteli, bude nenáviděti i obrazu a všech věcí jeho. Stejně, když kajícník nenávidí hřích jenom jakousi lehkou, ačkoliv opravdovou, lítostí a zkroušeností, jistě si pevně umíní, již nehřešiti; ale nenávidí-li jej lítostí velmi prudkou a mocnou, tenkráte zatracuje netoliko hřích sám, nýbrž také všelikou náklonnost a příležitost ke hříchu, i vše, co s ním souvisí.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (4): Konfrontace: pastorační perspektivy (2)
Pastorační pozornost věnovaná osobám homosexuálně zaměřeným
V bodě 55 se vyskytuje v sekulárním světě používaný výraz „homosexuálně orientované osoby“, který je vadný, předstírá hodnotovou neutralitu a nezměnitelnost takové „orientace“[i]. Je třeba tu hovořit o homosexuálních sklonech některých lidí.
Je vhodné, že v tomto bodě je odkaz na dokument „Úvahy o plánech na legální uznání svazků mezi homosexuálními osobami“[ii] vydaný Kongregací pro nauku víry. Bylo by však zapotřebí zdůraznit, že „respekt a ohleduplnost“ se týká těch, kdo bojují s pokušeními vůči hříchu proti přirozenosti, ne tedy všeobecně vůči sodomitům, a že existuje také spravedlivá diskriminace (tj. rozlišování) osob s takovými sklony.
V bodě 56 by bylo zapotřebí připomenout povinnost biskupů, kněží i laiků klást odpor vůči zákonům, které zavádějí svazky homosexuálů, ať již takové zákony byly schváleny nebo se teprve připravují, a klást odpor schvalování a deklarování těchto svazků ze strany mezinárodních organisací jakoby to bylo „lidské právo“. Vůči osobám, které schvalují takové svazky nebo jen příležitostný homosexuální pohlavní styk, je třeba aplikovat potřebné tresty dle CIC (can. 1364 a 1369), neboť se jedná o odpad od víry nebo její zapírání. Bylo by rovněž vhodné zopakovat učení církve, že sodomie je těžký hřích do nebe volající.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Konfrontace: pastorační perspektivy (1)
Hlásat evangelium rodiny v dnešních různých podmínkách
V bodě 29 se uveden odkaz na Jan 3,16-17. Ten je však selektivní. Evangelium totiž pak v dalších verších pokračuje „kdo nevěří, je již odsouzen“ a „lidé si zamilovali více tmu než světlo“.
V bodě 30 se správně zdůrazňuje svědectví, tj. dobrý příklad, manželů a rodin a varuje se před „mořem slov“. Opomíjí se však hlásání jednoznačné nauky církve nemnoha, ale jasnými slovy.
V bodě 32 se správně upozorňuje na důsledky „krize víry“ a konstatuje se, že „při silné víře nemají některá vnucovaná kulturní hlediska oslabující rodinu a manželství žádný dopad“. Bylo by tu vhodné vysloveně odsoudit bludy (eufemisticky nazývané „kulturními hledisky“), které jsou proti křesťanskému manželství a správnému užívání lidské sexuality a někdy vyvěrají z nesprávného pojetí přirozenosti člověka (jako je teorie genderu).
V bodě 33 je řeč o „nejhlubší očekávání lidské osoby“. Tou je však i v přirozené rovině blaženost, jejíž součástí je harmonický rodinný život. Nelze také naznačovat protiklad mezi „normativem“ a „hodnotami“. Hodnoty jsou něčím subjektivním, a proto je lépe se na ně moc neodvolávat[i]. Vždy je třeba ukazovat to, co být má a jak je dobré, a zároveň odrazovat od toho, co tomu odporuje. Je třeba si všimnout, že desatero (Ex kap. 20; Deut kap. 5) má především formu zákazů.
V bodě 34 je zmíněno „slovo Boží“ jako „kritérium pro posouzení“. Bylo by vhodné doplnit, že ne vše, co je závazné pro lidský život, se v něm nachází. Dalšími zdroji jsou apoštolská tradice, závazné učení církve a přirozený zákon (např. o nepřípustnosti umělého oplodnění v Písmu nic nenajdeme).
V bodě 35 se píše o „pozitivnějším přístupu k bohatství různých náboženských zkušeností“. Jistě že v nekřesťanských náboženstvích se nenacházejí jen omyly; přílišné zdůrazňování pravd v nich obsažených může však vést k synkretismu. Lépe by se bylo se tu odvolávat na lidský rozum, který správným uvažováním může dospět k základním pravdám o manželství a rodinném životě.
Bod 38 se zabývá vnějšími okolnostmi, které „brání rodinnému životu“. Správně volá po jejich „otevřeném odsouzení“. Snad by bylo vhodné v této souvislosti zde odkázat na sociální učení církve včetně nauky o vztahu státu a církve. Zapomíná se tu také, že s některými lidmi a „strukturami společnosti“ nelze vést smysluplný dialog, protože se staví nepřátelsky nejen k církvi, ale i k tomu, co patří k správnému lidskému životu na přirozené úrovni, a nemají zájem o pravdu.
Navedení k životu zbožnému: VI. O prvním očišťování, to jest, od hříchu smrtelného
Svatá zpověď
Nejprvé je nutno očistiti se ode hříchu smrtelného; to pak se děje skrze svátost pokání. Vyhledej si zpovědníka co nejhodnějšího (odvozeno od slova hoden, ne hodný – pozn. red.), vezmi nějakou knihu, modlitební neb jinou, která ti bude moci býti nápomocna k dobré zpovědi, čti v ní pomalu a vzpomínej si, čím jsi se kdy provinila, počnouc od doby, kdys přišla rozumu, až do této chvíle. A nevěříš-li své paměti, můžeš si poznamenávati, nač si vzpomeneš. Když takto připravíš a shromáždíš všecky hříšné šťávy a svého svědomí, zatrať a zavrhni je ošklivostí a zkroušeností tak velikou a bolestnou, jakou tvé srdce dovede snésti, uvažujíc čtvero věcí: Že jsi hříchem ztratila milost boží, opustila svůj podíl v ráji, vyvolila si věčné tresty v pekle a zřekla se věčné lásky boží.
Marek Vácha, symbol úpadku kněžství
Marek Vácha
V sobotu 19. 10. 2013 večer jsem, snad v záchvatu nějakého jinak se neprojevujícího masochismu, výjimečně zapnul svoji televizi, abych shlédnul pořad Hyde Park Civilizace, ve kterém měl coby host vystoupit kněz a lékař Marek „Orko“ Vácha (patřičný díl vizte ZDE).
Jelikož už mám s panem Váchou (říkám panem, protože podle jeho oděvu ani myšlenek by v něm katolického kněze nikdo nepoznal) jisté zkušenosti, nečekal jsem mnoho dobrého. Nicméně mé očekávání bylo tentokráte dalece překonáno. V tom negativním slova smyslu…
Už dávno jsem si zvykl na to, že pan Vácha naprosto ignoruje předpisy o odívání kněží. Koneckonců v jeho případě je to pozitivní, protože tak v člověku zůstává naděje, že diváci, co zapnuli televizi později, nepostřehnou, že před nimi vystupuje katolický kněz. Zvykl jsem si i na jeho vyhýbavé a s katolickou vírou i morálkou se rozcházející řeči na téma umělého oplodnění a potratů (je legrační, že v tomto pořadu mu je u potratu zkazil moderátor, který byl natolik dotěrný, že jej nakonec přinutil vyjádřit se jasněji a katoličtěji než obvykle). Ovšem naprosto jsem nebyl připraven na Váchovu exkurzi do oblasti svaté zpovědi (viz čas 19:35-21:45)…
Pět velkých omylů obhájců Pussy Riot
Chrám Krista Spasitele
Západními médii bouří zuřivá protiruská (či protiputinovská) kampaň, jejíž oficiální záminkou je odsouzení tří extremistek ze skupiny Pussy Riot (česky cca Kundí orgie či Vzpoura kund). Tato ruská punk-rocková skupina nanejvýš zoufalé úrovně na sebe upozorňuje skandálními a hluboce amorálními akcemi, mezi nimiž nechybí hromadné souložení v muzeu před mladistvým obecenstvem či znesvěcení moskevského chrámu Krista Spasitele.
Právě ta druhá událost zavdala příčinu k tomu, že tři členky skupiny byly za organizované výtržnosti a šíření náboženské nenávisti odsouzeny ke dvěma letům vězení či pobytu v otevřené nápravné kolonii, nad čímž levice, liberálové a a bezbožníci naprosto neopodstatněně běsní. Rád bych se zde věnoval pěti zásadním omylům, kterých se tito zuřivci ve své „argumentaci“ opakovaně dopouštějí.
O lítosti
Sv. Jan Maria Vianney
Běda mi, protože jsem v životě mnoho zhřešil. (Sv. Augustin, Vyznání 2,10)
Tato slova řekl sv. Augustin, když po letech v myšlenkách procházel dávné chvíle svého života. Když na ně vzpomínal, srdce mu pukalo žalem. Není divné, že s tak velkou vroucností v duši volal: „Ó Bože, promarnil jsem svá léta, když jsem tě nemiloval. Ó Pane, nevzpomínej na mé dávné poklesky.“
Jak blahoslavené, jak cenné jsou slzy, které velkého hříšníka proměnily ve světce! Srdce zlomené bolestí znovu získalo ztracenou přízeň Boží. Kéž bychom i my, když vzpomínáme na viny, které jsme nadělali, mohli se sv. Augustinem zopakovat: „Běda mi, neboť jsem mnoho zhřešil v dřívějších letech svého života! Bože, buď milosrdný mé duši!“
Všichni jsme hříšní, všichni potřebujeme Boží milosrdenství. Máme velké štěstí, že je můžeme nalézt, že jako marnotratný syn přijmeme odpuštění, když padneme na kolena před nejlepším z otců. Jestli chceme přijmout odpuštění, musíme mít upřímnou lítost a pevné předsevzetí nápravy. Dnes vám tedy budu mluvit o lítosti a o pevném předsevzetí napravit se.
